Konverzační maximy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Konverzační maximy jsou pravidla jak úspěšně komunikovat (někdy se označují i jako komunikační maximy). V roce 1975 je sepsal a pojmenoval ve své stati Logic and Conversation filozof Herbert Paul Grice (1913-1988).

Komunikace mezi mluvčím a adresátem je obecně řízena tzv. kooperačním principem (cooperative principle – CP) a důležité jsou i konverzačními maximy. Grice se ve své stati nesnažil o definici a nastolení praktických rad pro použití, spíše principy a výskyt konverzačních maxim jednoduše popsal. Nelze však zastírat, že v době rozvoje komunikačních tréninků se právě konverzační maximy používají prakticky a účelově při zaškolování na téma efektivní komunikace.

Kooperační princip je způsob, jakým komunikujeme, jestliže chceme být pochopení. Dodržování tohoto principu vyžaduje přímočarost, jejímž hlavním cílem je předejít nedorozumění. Porušování kooperačního principu se děje v důsledku manipulace, konflikty, nedorozumění, ale také nadsázka, zdvořilost, kdy např. používáme společenské fráze.[1] I přes dodržování komunikačních zásad bychom měli, podle situace a kontextu, volit odpovídající formu předání informace. Například, jinak budeme vyprávět historku přátelům, a v odlišné verzi ji sdělíme svému nadřízenému či jinému sociálně výše postavenému adresátovi. Při komunikaci přitom používáme verbální, nonverbální i paraverbální prostředky. Verbálními prostředky míníme slovní vyjádření, neverbální reprezentuje například gestikulace, mimika, proxemika, paraverbální pak intonace, tón hlasu...

Kooperační princip je důsledek pragmatického přístupu k jazyku (více viz pragmatika). Je předmětem zkoumání pragmalingvistiky, ale také příbuzných disciplín (sociolingvistika, psycholingvistika a mnohé další).

Slovo maxima (z lat. maxima regula, tj. nejvyšší pravidlo) můžeme chápat jako pravidlo, model chování či zásadu . (V českém jazyce existuje i zastaralý tvar slova v mužském rodě maxim.)

Maxima kvantity

Neměli bychom ani přehánět, ani nebýt příliš struční. Obvykle při popisování zkušeností či zážitků řekneme pouze klíčové informace. Nebudeme zabíhat do podrobností.

Z této maximy vychází média při sdělování aktuálních zpráv. Informaci jako takové se nevěnují podrobně, spíše objasní vztah informace k posluchačům/divákům, což znamená nakolik nás daná informace ovlivní, co si z toho můžeme vyvodit. V případě nedodržení principů přiměřené kvantity sdělení hovoříme o asymetrii sdělení.

Maximu kvantity porušuje nadsázka ("bylo tam milion lidí") nebo tautologie bez kontextu ("Válka je válka.")[1].

Maxima kvality

Podstata je: "Mluv pravdu." Měli bychom sdělovat pouze ty informace, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou pravdivé. Šíření nepravdivých a klamných informací je neetické. Lež je komunikační problém.

Maximu kvality porušuje nejen lež, ale např. ironie, nadsázky nebo metafory, např.: "John je opravdu génius."[1]

Maxima relevance

Při popisu události bychom se měli držet hlavní myšlenky a "podstatnosti" sdělení - tedy důležitosti sdělení pro adresáta.

Maximu relevance porušujeme například zamlžováním, narážkami nebo ustálenými eufemismy (zemřel - odešel).

Maxima způsobu

Pokud předáváme informaci, měli bychom ji sdělit přesně a jednoznačně.

Maximum způsobu porušují nejednoznačná, obecná či dvojznačná vyjádření.[1]

Konverzační maximy ve zkratce

Britský lingvista Geoffrey Leech (1936) ve své práci Principles of Pragmatics doplnil maximy o následující: taktu, velkorysosti, souhlasu, skromnosti, shody a souladu. Pracuje přitom s jaksi ekonomickým pojetím maxim - definuje, co má mluvčí minimalizovat a maximalizovat. Nejdůležitější je pro něj přitom strategie minimalizační (čeho dělat méně, čeho se vyvarovat).

Zdroje

Literatura

  • HIRSCHOVÁ, Milada: Pragmatika v češtině. Univerzita Palackého. Filozofická fakulta: Olomouc, 2006. s. 139–140. ISBN 80-244-1283-7
  • KRAUS, Jiří: Jazyk v proměnách komunikačních médií. Nakladatelství Karolinum. Univerzita Karlova: Praha, 2008. s. 72–75. ISBN 978-80-246-1578-3
  • Nový akademický slovník cizích slov. Academia: Praha, 2007. s. 508. ISBN 978-80-200-1351-4
  • ŠAMALOVÁ, redaktorky Svatava Machová, Markéta. Výuka pragmatických aspektů řečové komunikace ve vyšších třídách gymnázií a na SOŠ. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2005. ISBN 80-7290-230-X. S. 14-16.
  • Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 5. svazek. M/O. Encyklopedie Diderot, 1999. s. 109. ISBN 80-902555-7-4
  • WATZLAWICK, Paul: Pragmatika lidské komunikace. Brno 2011. ISBN 978-80-87325-00-1.

Externí odkaz

ŠTICHAUER, PAVEL. 4. pragmatika I: deixe, konverzační implikatury, presupozice. Dostupné z: http://www.pavel-stichauer.cz/lingv_rom/4-pragmatika-1.pdf


Reference

  1. a b c d ŠAMALOVÁ, redaktorky Svatava Machová, Markéta. Výuka pragmatických aspektů řečové komunikace ve vyšších třídách gymnázií a na SOŠ. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2005. ISBN 80-7290-230-X. S. 14-16.