Komunikace zvířat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Komunikace zvířat zahrnuje všechny způsoby, jak si mohou zvířata vyměňovat informace (v angličtině jsou na opačných koncích komunikačního kanálu kodér sender a příjemce reciever). Studium zvířecí komunikace je rychle rozvíjená oblast studia, a hraje důležitou roli v oborech jako je etologie, sociobiologie, neurobiologie a teorie poznávání.[1] Do dnešních dnů hledají teoretici biologie způsob jak popisovat zvířecí emoce, učení a sexuální chování a přírodní systémy skrývají ještě mnoho otazníků.

Když zaslané informace od kodéra příjemci slouží k nějakému ovlivnění chování příjemce, označuje se za "signál". Signalizační teorie předpovídá, že pro signál, který bude udržován v populaci budou mít většinou užitek ze signálu jak příjemce, tak kodér. Společně tak prochází koevolucí.[2]

Režimy[editovat | editovat zdroj]

Ovce zkoumající zajíce

Vizuální[editovat | editovat zdroj]

  • Gesta: Nejznámějším příkladem komunikace mezi zvířaty je prezentace určitých postojů a pohybů. Zajímavým příkladem jsou námluvní rituály u mnohých ptáků - samičky díky ním získávají značné množství informací o samečkově genetickém původu a bylo zjištěno, že dokonce některá zvířata mají "geneticky smluvené" komplexní soustavy znamení, která musí korespondovat, aby nedošlo k hybridizaci. Kupříkladu racek stříbřitý  svůj pestře zbarvený zobák při donášení jídla sklání před samičkou. Jakmile může samice vidět vzor na jeho vrchní straně, začne žebrat o jídlo, což zase v samce přinutí potravu vyvrhnout. Celý signál využívá jak distinktivního morfologického znaku (červeně tečkovaného zobáku) a distinktivního pohybu (sklánění se k zemi). Gesta byla pozorována na mnohých zvířatech,[3] podle etologa Frans de Waala jsou však opice a lidé (primáti) unikátní v jejich schopnosti gesta záměrně (pomocí racionálního myšlení) ovládat. Teorie o tom, že jazyk vznikl z gest testoval na šimpanzech bonobo a šimpanzech učenlivých.
  • Mimika: To, že jsou jisté znaky mimické komunikace je dědičné ukazují i výzkumy o omezeném počtu emocí u zvířat. U myší bylo například pozorován pět gest pro bolest: Kruhové zužování, vyboulení čenichu a tváří a změny v postavení učí a srsti.[4]
  • Oční komunikace: Koordinace zvířat je mnohdy zajištěna vzájemným sledováním orientace hlavy a očí. Mezi antropology je již dlouho známo, že oční komunikace je velmi důležitá složka komunikace a byla provedena řada studií, nakolik dokáží jiná zvířata rozpoznávat obličeje a nakolik jim věnují pozornost. Rozeznávání obličeje je u mnoha savců zajištěno specializovanými částmi mozku, u sociálních zvířat je totiž klíčové pro budování hierarchie. Zejména člověkem domestikované druhy (ovce, psi, ale také  drozdec mnohohlasý) jsou pak úspěšné i v rozpoznávání lidských obličejů[5] a ve správném čtení emocí z tváře.[6] Byly provedeny také experimenty, kde byli psi postaveni před dva kelímky a experimentátor před jejich zraky do jednoho z nich schoval kostku cukru. Následně byl tajně kelímek prohozen. Když byl pes vyslán do místnosti, kde experimentátor ukazoval na kelímek s odměnou, musel se rozhodnout, zdali bude spíše věřit člověku, nebo vlastní zkušenosti. Zatímco psi se vydali, kam experimentátor ukázal, vlci šli za kelímkem, do něhož viděli schovávat kostku cukru. Psi, včetně několika týdenních štěňat a šimpanzi byli schopni pochopit lidskou zprávu kromě jiného z očního kontaktu. Tento experiment naznačuje, že domestikace umožnila u psů umožnila vývoj rozpoznávání lidských gest a že gesta, která sdílejí lidé jsou vrozeným znakem, který sdílíme i s šimpanzi.[7]
  • Změna barvy: Komunikaci pomocí barvy pokožky je možno rozdělit do dvou kategorií: morfologická změna barvy, ve které barva živočicha záleží na jeho stádiu vývoje, pohlaví, či druhové příslušnosti a fyziologická změna barvy, ve které kožní pigmenty účelně odpovídají náladě, společenskému kontextu či teplotě. Fyziologická změna barvy byla vyvinuta mnohokrát nezávisle na sobě. Někteří hlavonožci jako chobotnice či sépie mají pro tento účel vyhrazené specializované buňky (chromatofory), díky nimž mohou měnit svou barvu, průhlednost a odrazivost.[8] Splynutí s prostředím může pomoci jak lovci (anakondy), tak kořisti (bílé tečky daňků evropských simulují sluneční skvrny v lese) a pestré barevné změny doprovází i námluvní rituály (chameleoní samci mění barvu, jsou-li vzrušeni samičkou).[9] Jiným příkladem využití může být pozorováno na srsti samic paviánů Anubi, která se v době ovulace zbarví do světle růžové, čímž podává samci informaci o tom, je-li připravena na páření.[10] U lidí získalo komunikační účel červenání v obličeji. O tom, že tuto výlučně lidskou schopnost máme uloženou v genech píše již Charles Darwin a všímá si, že se objevuje u všech světových národů i u slepců.[11]
  • Bioluminescence: Komunikace produkcí světla je obvyklá napříč obratlými i bezobratlými, zejména ve větších oceánských hloubkách (např. ďásové), na zemi to jsou pak výjimečně například světlušky či Phengodidae (glow worms). Někdy žije organismus v symbióze s bioluminiscentní bakterií.

Zvukové[editovat | editovat zdroj]

Zpěvy ptáků mohou sloužit jako výstražné varování či pro snazší shledání dvou ptáků, delší a komplexnější zpěvy jsou pak používány při námluvách.[12]

Mnoho zvířat komunikuje skrze vokalizované zvuky. Vokální komunikace je esenciální pro mnoho synchronizovaných úkonů jako jsou námluvní rituály, varovná volání, navigace ke zdrojům potravy a sociální učení. Často slouží zvukové signály k odstrašení predátora nebo samce, který se pokouší o přízeň téže samice, to je případ například kaloňů křivohlavých, jelenů lesních, keporkaků, rypoušů sloních a zpěvních.[13] Například u velryb byla také pozorovaná rozmanitost signálů v závislosti na regionu (tzv. dialektů).[14] Mezi další významy patří například vymezení teritoria u gibonů či volání netopýrů v různých frekvencích, pro rozpoznání vlastní skupiny.[15]

Například u člověka vedla evoluce hlasového systému nejen k rozvoji hlasového ústrojí a částí mozku zodpovědných za ovládání komplikovaných koordinací pohybů příslušných orgánů, ale také k vývoji čelních laloků zadního mozku, sloužícím k tvorby mentální reprezentace. U kočkodana červenozeleného se zase v průběhu evoluce navázalo na výstražné volání několik dalších možností komunikace. Pokud hrozí nebezpečí od krajt, kočkodani na výstražné znamení reagují vyšplháním na strom, pokud se přibližuje orel, kočkodani začnou hledat skrýš u země. Podobně využívají komplexních signálů i například psouni. Podle etologa Cona Slobodchikoffa jejich vytí nese informaci i o rychlosti a velikosti predátora, který se blíží.[16][17][18][19]

Ne všechna zvířata však pro vytváření zvuku používají vokalizované zvuky. Mnoho členovců tře své specializované orgány, aby přilákali samice nebo pro výstrahu. Jiným příkladem je plynový měchýř u ryb, bubnování na hruď u goril, nebo špička ocasu u chřestýše.[20]

Čichové[editovat | editovat zdroj]

Přesto, že chemická komunikace je nejstarší způsob komunikace, je jednou z forem komunikace, které dosud dobře nerozumíme, vzhledem k tomu, že "šum" přírody a velká diverzita chemikálií v prostředí značně ztěžuje už tak obtížný způsob analýzy chemické látky.[20] Primární funkcí orgánů pro chemickou recepci je odhalit zdroje (tj. potravu) a vyvinuli si ji už první jednobuněčné organismy.[20]

Využívání elektromagnetického pole[editovat | editovat zdroj]

Vzácnou cestou dorozumívání je elektrokomunikace. Využívají ji především vodní živočichové, i když někteří i někteří suchozemští savci, zejména ptakopysk a ježurovití jsou schopny elektrorecepce a tedy teoreticky i elektrokomunikace.[21]

Slabě elektrické ryby jsou příkladem elektrokomunikace svázané s aktivní smyslovou elektrolokaci. Rozdíly v průběhu napětí a frekvence vlnění mohou zprostředkovat informace o druhu, pohlaví i k rozlišení konkrétního jedince.

Dotek[editovat | editovat zdroj]

Související informace na stránce Mechanoreceptory

Dotek bývá důležitým faktorem především v sociálních interakcích, při bojích o samičky či námluvních rituálech. V obou příkladech se intenzita využívání orgánu zvyšuje při eskalování interakce. V boji může samec pomocí fyzické interakce vyzvat svého oponenti či následně projevit submisivní gesto. Savci pomocí vzájemného groomingu (vybírání hmyzu ze srsti) či hlazení také vybízejí opačné pohlaví k páření. Tyto úkony jim umožňují přístup k chemickým signálů potenciálního partnera, které mohou často nést informace o jeho genetické výbavě, zdravotním stavu, či původu, ale slouží také ke vzájemnému sbližování partnerů. Během páření savci často používají stimuly doteky, aby zkoordinovaly své pozice a stimulovali genitálie.

Dotek je také široce užívaný způsob komunikace při přijímání členů do skupiny. 

Seismické[editovat | editovat zdroj]

Seismická komunikace je výměna informací pomocí vibrací skrze půdu, vodu, pavučiny, kořeny rostlin či stéblo trávy. Výhodou takové komunikace je nezávislost na denní době, hluku a přítomnosti predátorů. Mezi některé z druhů, která tento způsob komunikace využívají, patří žáby, klokani, rypoši, krtky, krysy, včely, a nematody. Vibrace jsou často spojeny s dalšími komunikačními kanály.[22]

Autokomunikace[editovat | editovat zdroj]

Pro zvíře je občas užitečně komunikovat "samo se sebou". Pokud si své prostředí dobře označkuje, může z něho později čerpat informace o potravinových zdrojích a přítomnosti predátorů či příslušníků stejného druhu. Protože odesílatel a příjemce jsou stejné zvíře, selekční tlak maximalizuje signál účinnosti, tj. "stupeň, do kterého je vyslaný signál správně identifikován přijímačem i přes zkreslení a šum prostředí." Autokomunikace může být rozdělena do dvou hlavních systémů. První je aktivní elektrolokace, kterou lze nalézt v elektrických rybách nahohřbetých (Gymnotiformes)  a rypounovitých (Mormyridae) či ptakopyscích (Ornithorhynchus anatinus). Druhá forma autokomuniukace je echolokace typická pro netopýry a ozubené.

Termální[editovat | editovat zdroj]

Schopnost vnímat infračervené tepelné záření se vyvinula nezávisle v různých čeledích hadů. V podstatě, to umožňuje těmto plazům "vidět" sálavé teplo na vlnových délkách mezi 5 a 30 µm na takovou přesnost, že i slepý chřestýš dokáže zaměřit na zranitelné části těla kořisti.[23]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Animal communication na anglické Wikipedii.

  1. Witzany, G., ed. (2014).
  2. Maynard-Smith and Harper, 2003
  3. de Waal
  4. Langford, D.J. et al., (2010).
  5. Dokážou se zvířata navzájem poznat podle tváře?. www.prirodovedci.cz [online].  [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  6. When You're Smiling, Your Dog Probably Knows It [online]. [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  7. FRANCIS CHOW. Dog intelligence science. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  8. Cloney, R.A. & E. Florey 1968.
  9. Hanlon, R.T.; Messenger, J.B. (1996).
  10. Motluk, Alison (2001).
  11. [1], PragueBest s.r.o.. Proč se červenáme? | Doktorka.cz. psychologie.doktorka.cz [online].  [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  12. Ehrlich, Paul R., David S. Dobkin, and Darryl Wheye.
  13. Slabbekoorn, Hans, Smith, Thomas B. "Bird song, ecology and speciation."
  14. Carey, Bjorn.
  15. Boughman, Janette W. "Vocal learning by greater spear-nosed bats."
  16. Krulwich, Robert.
  17. Edwards, Lin (4 February 2010).
  18. DeMello, Margo (2007).
  19. "Prairie dogs' language decoded by scientists".
  20. a b c Bradbury, J.W., and S.L. Vehrencamp.
  21. "Electrocommunication".
  22. Narins, Peter M. "Seismic Communication in Anuran Amphibians."
  23. (Kardong & Mackessy 1991)

Související články[editovat | editovat zdroj]