Kolovratové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kolowrat-Krakovský)
Skočit na: Navigace, Hledání
Kolovratové
(Kolowratové)
Erb Verně a stále.gif
země České království
tituly páni
říšská hrabata
zakladatel Albrecht z Kolovrat
mýtický zakladatel Vlastislav
rok založení 14. století
současná hlava Maximilián Alexander Krakowský z Kolowrat
větve rodu Krakovští z Kolovrat, Bezdružičtí z Kolovrat, Libštejnští z Kolovrat, Novohradští z Kolovrat

Kolovratové (starým pravopisem Kolowratové) jsou starý český šlechtický rod, původem ze středních Čech. Hráli v české, ale i rakouské historii významnou úlohu, zejména za jagellonské a habsburské epochy, kdy zastávali vysoké funkce zemské, dvorské i vojenské. Najdeme mezi nimi nositele dědičných říšských i českých hraběcích titulů, rytíře řádu zlatého rouna, první ministry, polní maršály i arcibiskupy. Někteří členové rodu také během 19. století podporovali české národní obrození a byli významnými mecenáši vědy a kultury, v čemž se snaží pokračovat i dnes. Z početných větví rodu zbývá v současnosti pouze jedna, a to Kolovrat-Krakovští (i s pobočnou linií Kolovratů-Krakovských-Libštejnských).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původ rodu[editovat | editovat zdroj]

Kolovratský palác ve Valdštejnské ulici v Praze
Kolovratský palác v Nerudově ulici v Praze
Znak Viléma Albrechta Krakovského z Kolovrat, nejvyššího zemského sudího (1656–78) a hofmistra (1678–88); freska na stropě místnosti zemských desk na Pražském hradě

Údajným předkem rodu byl jistý Zbutko, který od roku 1099 sloužil jako probošt kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a zároveň byl i kanovníkem svatovítské kapituly. V listinném falzu, hlásícím se k roku 1297, je pak zmiňován rytíř Zosimír z Kolovrat a Průhonic. Sami Kolovratové však posouvali svůj původ o hodně dále do minulosti: hlásili se k rozrodu, mnohem později nazvanému Janovici, který prý vycházel z vladařské rodiny „kmeneLučanů.

Za skutečného zakladatele rodu a prvního historicky doloženého předka lze však brát až Albrechta (Staršího) z Kolovrat (†1391), hejtmana a maršálka královny Anny Svídnické (manželky císaře Karla IV.), přísedícího zemského a dvorního lenního soudu. Vstupuje do historie roku 1347, kdy figuruje jako svědek při prodeji Rožmitálu.[1] Se třemi manželkami měl osm dětí, z toho šest synů, kteří položili základy jednoho z nejrozvětvenějších českých šlechtických rodů. Albrecht měl šest synů (Ješka, Albrechta mladšího, Mikuláše Žehrovského, Purkarta Bezdružického, Herborta Mašťovského a Aleše), z nichž čtyři založili jednotlivé rodové větve.

Rodové větve[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 15. století byly známy některé z nich. Třetí ze synů Purkart získal Opočno a Bezdružice a jeho rodina se pak nazývala Bezdružičtí z Kolovrat. Další rodiny jsou známy jako novohradská, zámrská, kornouzská, libštejnská, maštovská, černominská, žehrovická, týnecká, březnická a krakovská.

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Hanuš, pocházející z libštejnské linie, získal od krále Zikmunda Dobříš, Točník, Plasy a Žebrák, jeho syn Hanuš se stal proboštem pražské (svatovítské) kapituly.

Nejznámějším představitelem žehrovické linie se stal Jan Žehrovický z Kolovrat, který podporoval Jiřího z Poděbrad a proslul svou silou a obratností.

V roce 1600 se Magdaléna Marie z Kolovrat provdala za Jana Zrinského ze Serynu (1565/6–1612), synovce Petra Voka z Rožmberka; když ovdověla, prožila milostný románek s pobělohorským dobrodruhem, španělským šlechticem Martinem Huertou, za kterého se nakonec provdala.

Roku 1629 Kolovratové přijali smlouvu, kterou potvrdil císař Ferdinand II. Štýrský, že kdo by si vzal za manželku někoho z nižšího, než panského stavu, bude vyloučen z rodu.

V 17. století působil Jan Vilém jako vratislavský a olomoucký kanovník a generál křižovníků.

Z týnecké rodiny se do historie nejvíce zapsal Emanuel Václav, který jako viceadmirál maltézského řádového vojska řídil boje s Turky v 18. století.

Krakovští žili v Radeníně a měli statky na Táborsku, kde působil kancléř a ministr Marie Terezie Leopold (1726-1809).

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším představitelem libštejnské linie se stal František Antonín (1778-1861), který byl první ministerský předseda rakouské monarchie. Také podporoval založení Národního muzea, jemuž daroval své mineralogické sbírky a knihovnu, řetězového mostu v Praze (Most císaře Františka I.); vykonával funkci prezidenta Královské české společnosti nauk, od roku 1826 zastával ve Vídni post ministra vnitra a stal se osobní i politickou protiváhou kancléře Metternicha. Jím také libštejnská větev vymřela (její jméno však převzala část Kolovratů-Krakovských).

Z březnické větve pocházel Alois Josef Krakovský z Kolovrat, který založil krakovskou linii, která své jméno získala podle hradu Krakovec na Rakovnicku. Roku 1830 jej jmenovali pražským arcibiskupem.

Jan Nepomuk Karel (1794-1872) podporoval Matici českou a založení Národního muzea, kterému daroval cenné sbírky z březnické knihovny. Tato linie rodu držela Březnici, HradištěÚjezd.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Alexander (1886-1927) byl nejvýznamnější Kolovrat 20. století. Vešel ve známost jako úspěšný automobilový závodník, akcionář firmy Laurin & Klement, spolupracovnik Ferdinana Porscheho[2], a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Zahynul po rakovině slinivky v roce 1927[3]. Jeho bratr Jindřich (1897-1996) se podílel na protinacistickém odboji, za což mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž, a po osvobození pracoval jako vyslanec v Turecku (1945-1948). Po komunistickém převratu a odchodu z Ankary v roce 1948 se hrabě i s rodinou odstěhoval do Spojených států, kde se živil jako farmář a obchodník s tělocvičnými pomůckami (rotopedy).

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 se do tehdejšího Československa vrátili z exilu v USA Jindřich Kolowrat-Krakowský (1897-1996), kterého, jako jediný z potomků, doprovázel jeho nejmladší syn František Tomáš (1943-2004), aby společně zařídili restituci rodového majetku v Česku. V roce 1991 převzal Jindřich Kolowrat-Krakowský z rukou prezidenta Václava Havla (1936-2011) na Pražském hradě Řád Tomáše Garrigua Masaryka druhé třídy. Po navrácení majetku pronajal Kolowratský palác Národnímu divadlu za symbolickou 1 Kč. Hrabě Jindřich v roce 1996 zemřel a jediným dědicem a správcem rodového majetku stanovil Františka Tomáše.

Tomu se narodili syn Maxmilián Alexander (*1996) a dva roky poté dcera Francesca Dominika (*1998). František Tomáš však v roce 2004 předčasně skonal a tak řízení a správu rodového majetku přebrala jeho družka, dr. Dominika Kolowrat-Krakovská.[4][5] Ta se společně se svými dětmi Maxmiliánem a Francescou se věnuje také Nadačnímu fondu Kolowrátek, podporujícímu nadané děti a mladistvé i lidi v tíživé sociální situaci.[6][7]

Významné osobnosti rodu[editovat | editovat zdroj]

Erb[editovat | editovat zdroj]

Rodový erb mají Kolovratové společný s několika dalšími rody (odtud také teorie o společném předkovi) jako například Janovici, Čejky či Dvořeckými. Na modrém podkladu se nacházela orlice z poloviny stříbrná a červená, s hrudí opásanou zlatým půlměsícem, jehož konce se třepí do trojlísků. Od 15. století nese orlice na krku zlatou korunku. Po zisku hraběcího titulu některé větve přidaly polepšení v rakouském štítku či změnily orlici na orla.

Na uzavřené přilbě s červenostříbrným krytím se nachází křídlo vpředu stříbrné, po stranách červené se zlatým jetelovým trojlístkem.[9]

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Berky, Fictumy, Lobkovici, Gutštejny či Šternberky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ve svědečné řadě listiny č. 178-VIII/17 (regest též v APK I, č. 213) vydané 16. října 1347 Sezemou z Rožmitálu svatovítské kapitule, se mezi jinými objevuje i jméno Albertus de Colobrat, spolu s dochovaným zlomkem jeho přivěšené pečeti
  2. AUST, Stefan. Die Porsche-Saga: Eine Familiengeschichte des Automobils [online]. Berlín: Bastei Lübbe, 2012, [cit. 2016-07-19]. Dostupné online. (Němčina) 
  3. Austro Daimler [online].  [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  (Němčina) 
  4. http://www.rozhlas.cz/strednicechy/tandem/ _zprava/dominika-kolowrat-krakovska-zakladatelka-nadacniho-fondu-kolowratek--1108912
  5. http://www.rozhlas.cz/praha/jejakaje/_zprava/dobrocinnost-dominiku-kolowratkrakovskou-naplnuje--1037189
  6. http://www.parlamentnimagazin.cz/narodni-divadlo-predalo-rodine-kolowrat-krakovskych-symbolicky-najem-za-poskytovani-palace-kolowrat/
  7. http://prazsky.denik.cz/kultura_region/osudy-talentovanych-deti-ktere-si-nemohou-plnit-svoje-sny-me-zajimaji-nejvice-20.html
  8. Zvaný Hanuš Krakovský z Kolovrat, zemřel v Praze, byl pohřben v Rychnově nad Kněžnou. – viz Graf Hanusch Kolowrat-Krakovsky, Dodatek č. 176/1872 (ročník XIII.) nebo též Tages-Nachrichten. (…) Leichenfeier. Z Rychnova (…), dodatek č. 177/1872 (ročník XIII.), vpravo dole.
  9. GHdA, Adelslexikon Band VI, Limburg an der Lahn 1987, str. 404 f. a Kolowrat-Krakowsky: The Kolowrat Coat of Arms, ze 7. února 2014

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Kolovratové, s. 75-77.  
  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha : Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]