Kolovratové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kolowrat-Krakovský)
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Kolowrat. O slovenské hudební skupině pojednává článek Kolowrat (hudební skupina).
Kolovratové
(Kolowratové)
Erb Verně a stále.gif
země České království
tituly páni
říšská hrabata (1624)
česká hrabata (1660)
zakladatel Albrecht starší z Kolowrat
mýtický zakladatel kníže Vlastislav
rok založení 14. století
současná hlava Maximilian Alexander Krakowský z Kolowrat
větve rodu Krakovští z Kolovrat, Bezdružičtí z Kolovrat, Libštejnští z Kolovrat, Novohradští z Kolovrat

Kolovratové (starým pravopisem Kolowratové) jsou starobylý český šlechtický rod, původem ze středních Čech, jehož historie sahá až do konce 13. století. Rod Kolowratů hrál nezanedbatelnou úlohu v historii a politice nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě. Najdeme mezi nimi nositele dědičných říšských i českých hraběcích titulů či rytíře řádu zlatého rouna. Členové rodu zastávali nejrůznější významné funkce. Našli bychom mezi nimi polní maršály, první ministry, nejvyšší kancléře, královské místodržící, guvernéry, ambasadory, arcibiskupy a také podporovatele českého národního obrození. Řada z nich podporovala umění, kulturu, vzdělání, hospodářský a stavební vývoj a podílela se na ekonomicko-sociálním rozvoji státu.

Počátky rodu[editovat | editovat zdroj]

Bájný příběh[editovat | editovat zdroj]

Kolovratský palác ve Valdštejnské ulici v Praze
Znak Viléma Albrechta Krakovského z Kolovrat, nejvyššího zemského sudího (1656–78) a hofmistra (1678–88); freska na stropě místnosti zemských desk na Pražském hradě

Bájný příběh podle Bohuslava Balbína vypráví o silákovi, který zachránil českého krále a jeho malého syna před jistou smrtí, když zachytil loukotě jejich vozu a zastavil tak splašené koně. Rodové příjmení Kolowrat pak vzniklo spojením slov „kolo" a „vrátit" a na počest této události směli páni z Kolowrat užívat erb v podobě kola s osmi loukotěmi. Tolik báje a pověst.

Kronikář Dalimil pokládá za prvního předka rodu Kolowratů lučanského knížete Vlastislava, což však dnes nelze nijak doložit. Podle tradice a listinného falsa pochází rod Kolowratů z konce 13. století a jeho kolébkou je ves Kolovraty poblíž Uhříněvsi u Prahy, kde kdysi stávala tvrz. Podle tohoto falsa je zmiňován k roku 1297 Zosimír z Kolovrat a z Průhonic

Zakladatel rodu[editovat | editovat zdroj]

Za zakladatele rodu a prvního historicky doloženého pána z Kolowrat je považován až Albrecht starší z Kolowrat, jehož předkové pocházeli z vesnice Kolovraty. Hejtman a maršálek královny Anny Svídnické (manželky Karla IV.), přísedící zemského a dvorního lenního soudu vstupuje do historie v roce 1347, kdy figuruje jako svědek při prodeji Rožmitálu. Se třemi manželkami měl osm dětí, z toho šest synů, kteří položili základy tohoto šlechtického rodu. V roce 1373 zakládá Albrecht z Kolowrat v Ročově augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie, kde je také po své smrti pohřben.

Rodové větve[editovat | editovat zdroj]

Během 14. a 15. století se rod Kolowratů rozdělil do osmi rodových větví, které jsou odvozovány od synů Albrechta staršího z Kolowrat. Známe tedy Kolowraty Liebštejnské (konec 14. století–1760), Kornhauzské (konec 14. století–1511/20), Žehrovické (počátek 17. století–1473), Bezdružické (počátek 15. století–1642), Nowohradské (konec 15. století–1631), Mašťovské (polovina 15. století–1623), Černonické a jediné dosud žijící – Krakowské.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Hanuš, pocházející z libštejnské linie, získal od krále Zikmunda Dobříš, Točník, Plasy a Žebrák, jeho syn Hanuš se stal proboštem pražské (svatovítské) kapituly.

Nejznámějším představitelem žehrovické linie se stal Jan Žehrovický z Kolovrat, který podporoval Jiřího z Poděbrad a proslul svou silou a obratností.

V roce 1600 se Magdaléna Marie z Kolovrat provdala za Jana Zrinského ze Serynu (1565/6–1612), synovce Petra Voka z Rožmberka; když ovdověla, prožila milostný románek s pobělohorským dobrodruhem, španělským šlechticem Martinem Huertou, za kterého se nakonec provdala.

Roku 1629 Kolovratové přijali smlouvu, kterou potvrdil císař Ferdinand II. Štýrský, že kdo by si vzal za manželku někoho z nižšího, než panského stavu, bude vyloučen z rodu.

17. století působil Jan Vilém jako vratislavský a olomoucký kanovník a generál řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Z týnecké rodiny se do historie nejvíce zapsal Emanuel Václav, který jako viceadmirál maltézského řádového vojska řídil boje s Turky v 18. století.

Krakovští žili v Radeníně a měli statky na Táborsku, kde působil kancléř a ministr Marie Terezie Leopold (17261809).

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším představitelem libštejnské linie se stal František Antonín (1778-1861), který byl první ministerský předseda rakouské monarchie. Také podporoval založení Národního muzea, jemuž daroval své mineralogické sbírky a knihovnu, řetězového mostu v Praze (Most císaře Františka I.); vykonával funkci prezidenta Královské české společnosti nauk, od roku 1826 zastával ve Vídni post ministra vnitra a stal se osobní i politickou protiváhou kancléře Metternicha. Na jeho počest nesla ulice Na příkopě v letech 1839–1870 jméno Kolowratská třída. Jím také libštejnská větev vymřela (její jméno však převzala část Kolovratů-Krakovských).

Z březnické větve pocházel Alois Josef Krakovský z Kolovrat, který založil krakovskou linii, která své jméno získala podle hradu Krakovec na Rakovnicku. Roku 1830 jej jmenovali pražským arcibiskupem.

Jan Nepomuk Karel (1794-1872) podporoval Matici českou a založení Národního muzea, kterému daroval cenné sbírky z březnické knihovny. Tato linie rodu držela Březnici, HradištěÚjezd.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Alexander ("Sascha") (1886-1927) byl nejvýznamnější z Kolovratů 20. století. Vešel ve známost jako úspěšný automobilový závodník, akcionář firmy Laurin & Klement, spolupracovnik Ferdinana Porscheho[1], a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Zemřel po rakovině slinivky v roce 1927[2]. Jeho bratr Jindřich (1897-1996) se podílel na protinacistickém odboji, za což mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž, a po osvobození pracoval jako vyslanec v Turecku (1945-1948). Po komunistickém převratu a odchodu z Ankary v roce 1948 se hrabě i s rodinou odstěhoval do Spojených států, kde se živil jako farmář a obchodník s tělocvičnými pomůckami (rotopedy).

Pokračovatelé rodu[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 se do tehdejšího Československa vrátili z exilu v USA Jindřich Kolowrat-Krakowský (1897-1996), kterého, jako jediný z potomků, doprovázel jeho nejmladší syn František Tomáš (1943-2004), aby společně zařídili restituci rodového majetku v Česku. Po navrácení majetku pronajal Kolowratský palác Národnímu divadlu za symbolickou 1,-Kč. Hrabě Jindřich v roce 1996 zemřel a jediným dědicem a správcem rodového majetku stanovil Františka Tomáše.

František Tomáš Kolowrat-Krakowský zakládá s JUDr. Dominikou Kolowrat-Krakowskou, rozenou Perutkovou, rodinu a na svět přichází syn Maxmilián Alexander (*1996) a dva roky poté dcera Francesca Dominika (*1998). Po předčasném úmrtí hraběte Františka Tomáše v roce 2004 přebírá řízení a správu rodového majetku, z pozice správce majetku, paní Dominika Kolowrat-Krakowská.[3][4] Ta společně se svými dětmi Maximiliánem a Francescou zakládá dne 26. února 2008 u příležitosti nedožitých pětašedesátých narozenin Františka Tomáše Nadační fond Kolowrátek. V návaznosti na historickou tradici rodu Kolowrat-Krakowských směřují aktivity také do oblasti kultury, vzdělávání a lidských práv, do podpory osob v tíživé sociální situaci a do podpory poskytování sociálních a zdravotně-sociálních služeb.[5][6]

Významné osobnosti rodu[editovat | editovat zdroj]

Majetek rodu Kolovratů[editovat | editovat zdroj]

Majetky v minulosti[editovat | editovat zdroj]

Erb[editovat | editovat zdroj]

Rodový erb mají Kolovratové společný s několika dalšími rody (odtud také teorie o společném předkovi) jako například Janovici, Čejky či Dvořeckými. Na modrém podkladu se nacházela orlice z poloviny stříbrná a červená, s hrudí opásanou zlatým půlměsícem, jehož konce se třepí do trojlísků. Od 15. století nese orlice na krku zlatou korunku. Po zisku hraběcího titulu některé větve přidaly polepšení v rakouském štítku či změnily orlici na orla.

Na uzavřené přilbě s červenostříbrným krytím se nachází křídlo vpředu stříbrné, po stranách červené se zlatým jetelovým trojlístkem.[8]

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Berky, Valdštejny, Šliky, Schwarzenbergy, Fictumy, Lobkovici, Gutštejny, Šternberky, Martinici, či Colloredy.

Rodové heslo[editovat | editovat zdroj]

Páni z Kolowrat se hlásí k rodovému heslu Věrně a stále, zůstávají vždy věrni své zemi, panovníkovi a Bohu. Příslušníci rodu Kolowrat-Krakowských získali v minulosti celou řadu vysokých státních vyznamenání a v jejich řadách byla i celá řada velkých národních vlastenců.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. AUST, Stefan. Die Porsche-Saga: Eine Familiengeschichte des Automobils [online]. Berlín: Bastei Lübbe, 2012, [cit. 2016-07-19]. Dostupné online. (Němčina) 
  2. Austro Daimler [online].  [cit. 2016-07-19]. Dostupné online.  (Němčina) 
  3. http://www.rozhlas.cz/strednicechy/tandem/ _zprava/dominika-kolowrat-krakovska-zakladatelka-nadacniho-fondu-kolowratek--1108912
  4. http://www.rozhlas.cz/praha/jejakaje/_zprava/dobrocinnost-dominiku-kolowratkrakovskou-naplnuje--1037189
  5. http://www.parlamentnimagazin.cz/narodni-divadlo-predalo-rodine-kolowrat-krakovskych-symbolicky-najem-za-poskytovani-palace-kolowrat/
  6. http://prazsky.denik.cz/kultura_region/osudy-talentovanych-deti-ktere-si-nemohou-plnit-svoje-sny-me-zajimaji-nejvice-20.html
  7. Zvaný Hanuš Krakovský z Kolovrat, zemřel v Praze, byl pohřben v Rychnově nad Kněžnou. – viz Graf Hanusch Kolowrat-Krakovsky, Dodatek č. 176/1872 (ročník XIII.) nebo též Tages-Nachrichten. (…) Leichenfeier. Z Rychnova (…), dodatek č. 177/1872 (ročník XIII.), vpravo dole.
  8. GHdA, Adelslexikon Band VI, Limburg an der Lahn 1987, str. 404 f. a Kolowrat-Krakowsky: The Kolowrat Coat of Arms, ze 7. února 2014

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Kolovratové, s. 75-77.  
  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha : Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]