Přeskočit na obsah

Knihovní katalog

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lístkový katalog v Národní knihovně České republiky v pražském Klementinu
Lístkový katalog v Manchesterské ústřední knihovně
Lístkový katalog v knihovně Univerzity Štýrský hradec
The Card Catalog at the Library of Congress
Lístkový katalog v Kongresové knihovně ve Spojených státech
Lístkový katalog na Yaleově univerzitě

Knihovní katalog je seznam všech zdrojů bibliografické povahy v jedné knihovně, či jejich skupině (například v síti knihoven s více pobočkami). Katalog pro skupinu knihoven se označuje jako souborný katalog. Zdroj bibliografické povahy může být jakýkoliv nositel informací (jako kniha, počítačový soubor, grafika, předmět, kartografický dokument apod.), který je součástí knihovních sbírek jako jednotlivý dokument (např. kniha z knižní série) nebo skupina dokumentů (např. knižní trilogie) nebo na který je z katalogu odkazováno (např. webová stránka), pokud je relevantní pro katalog a uživatele knihovny.

První knihovní katalogy byly vyryté na hliněné destičky a ručně psané na pergamenové svitky nebo papír. Stejně jako svitky byly nahrazeny kodexy (knihami se stránkami), i knihovní katalogy získaly podobu psaných či později tištěných knih. Knihovní katalogy ve formě knih byly od konce 18. do poloviny 19. století nahrazovány katalogy na lístcích či kartičkách a ve 20. století se staly již zcela přežitými.[1] Lístkové katalogy, které byly normou po několik generací, byly pak během konce 20. a počátku 21. století postupně nahrazeny počítačovými (či digitálními) katalogy, jejichž vývoj začal již v polovině 20. století. Rozvoj internetu s sebou zase přinesl rozšíření veřejně přístupných online katalogů (OPAC).

Největší mezinárodní knihovní katalog je souborný katalog WorldCat spravovaný neziskovou knihovnickou členskou organizací OCLC.[2] V říjnu 2025 bylo v katalogu WorldCat přes 600 milionů záznamů odpovídajících třem miliardám a 580 milionům dokumentů.[3]

Cíl

[editovat | editovat zdroj]

Antonio Genesio Maria Panizzi v roce 1841[4] a Charles Ammi Cutter v roce 1876[5] publikovali průkopnická díla definující katalogizační zásady a cíle formulované na základě teoretických modelů. Cutter cíle bibliografických systémů explicitně vytyčil v knize Rules for a Printed Dictionary Catalog[6] jako:

  1. umožnit nalezení knihy, o které je známo cokoliv z následujícího (identifikační cíl):
    • autor
    • titul
    • předmět
    • datum publikace
  2. ukázat, jakými knihami knihovna disponuje (kolokační cíl)
    • od daného autora
    • na dané téma
    • v daném typu literatury
  3. pomoci s výběrem knihy (hodnotící cíl)
    • vzhledem k vydání (bibliograficky)
    • vzhledem k povaze (literárně či tematicky)


Tyto cíle je možné nalézt i v modernějších definicích,[7] které byly formulovány během 20. století. Další významní průkopníci v této oblast byli Shiyali Ramamrita Ranganathan a Seymour Lubetzky.[8] Lubetzky a Konference o katalogizačních principech v Paříži v roce 1960/1961 Cutterovy cíle revidovali, což vyústilo v tzv. Pařížské principy (PP).[9]

Další pokus o definici funkce knihovního katalogu byl učiněn v roce 1998 Mezinárodní federací knihovnických sdružení a institucí (IFLA) v dokumentu Functional Requirements for Bibliographic Records (FRBR). Ten definuje čtyři uživatelské požadavky jako: nalezení, identifikaci, výběr a získání dokumentu.[10][11]

Katalog slouží jako inventář sbírek knihovny. Pokud hledaný dokument není v katalogu, uživatel může v hledání pokračovat v jiné knihovně.

Katalogový lístek

[editovat | editovat zdroj]
Ukázkový lístek
Lístek z lístkového katalogu: The fine art of literary mayhem od Myricka Landa
Ilustrace z Manual of library classification and shelf arrangement, 1898

Katalogový lístek je samostatný záznam v knihovním katalogu, který obsahuje bibliografické informace včetně autorova jména, názvu a umístění dokumentu. Mechanizace moderní éry s sebou přinesla i efektivitu lístkových katalogů. První se objevil kolem roku 1780 ve Vídni. Řešil problémy starověkých katalogů v hlíně či mramoru i pozdějších knižních vázaných katalogů, které bylo obtížné měnit a jejichž úpravy za účelem sledování vývoje knihovních sbírek byly nákladné.[12] Jako první katalogizační lístky byly možná používané francouzské hrací karty, které měly v 18. století nepotištěný rub.[13]

V listopadu 1789, během de-christianizace Francie za Velké francouzské revoluce, byl zahájený proces zabavování knih vlastněněných církevními institucemi. K použití těchto knih v novém systému veřejných knihoven byla nutná kompletní inventarizace. Jako katalogizační lístky pro zápis bibliografických informací o každé knize byly použity hrací karty a tento inventář vešel ve známost jako Francouzský katalogizační kodex z roku 1791.[14][15]

Anglický vynálezce Francis Ronalds začal lístkový katalog využívat k popisu své zvětšující se sbírky knih kolem roku 1815, což je považováno za první praktické využití systému.[16][17] V polovině 19. století italský vydavatel Natale Battezzati vytvořil pro knihkupce lístkový systém, ve kterém lístky reprezentovaly autory, tituly a předměty literárních děl. Krátce poté začali lístkový katalog pro jeho snadnou rozšiřitelnost prosazovat Melvil Dewey a další američtí knihovníci. V některých knihovnách byly knihy katalogizovány podle velikosti, zatímco v jiných pouze podle autorova jména, což ztěžovalo jejich vyhledávání.[18]

První číslo Library Journal, oficiální publikace Americké asociace knihoven (ALA), za nejpalčivější problém pro knihovny označilo chybějící standardizované katalogy a fakt, že neexistovala agentura, která by se starala o centralizovaný katalog. ALA sestavila komisi, která doporučila standardizovat lístky 50 x 125 mm používané na Harvardu a v Bostonském Athenæu (tzv. velikost Harvardovy koleje), ale zároveň jako příznivější variantu navrhla zavedení rozměru 75 x 125 mm. Tento větší rozměr do konce 19. století zvítězil, zvláště proto, že už byl známý jako poštovní velikost používaná pro pohlednice.

Melvil Dewey za důležitou nepovažoval pouze standardizaci katalogového lístku, ale chtěl zajistit fungování knihoven po všech stranách. Za tím účelem založil jako součást Americké asociace knihoven Zásobovací oddělení, které se později stalo samostatnou společností pod názvem Library Bureau. V jednom ze svých prvních objednávkových katalogů společnost tvrdila, že neexistuje „žádný jiný podnik, který byl založen za účelem zásobování knihoven“. Společnost se soustředila na výrobu strojem řezaných kartotéčních lístků a skříní a šuplíků k jejich uložení, ale stala se plnohodnotným prodejcem nábytku a kancelářských potřeb nabízejícím stoly, židle, police, výstavní skříně, razítka, stojany na noviny, děrovačky, těžítka a cokoliv dalšího, co by knihovna mohla potřebovat. Dewey tak na amerických knihovnách, které se svým zařízením jedna druhé podobaly víc a víc, zanechal nesmazatelnou stopu.[19]

Dewey a další vytvořili systém, v němž byly knihy řazeny podle předmětu a poté abecedně podle autorova jména. Každé knize byla přiřazena signatura určující předmět knihy a její umístění, s desetinnými tečkami oddělujícími jednotlivé části signatury. Signatura na kartě odpovídala číslu napsaném na hřbetu každé knihy.[18] Ezra Abbot v roce 1860 začal navrhovat kartotéku, ve které by byly lístky snadno dostupné a zároveň zůstávaly seřazené, čehož dosáhl jejich postavením na hranu a umístěním mezi dva dřevěné kvádry. Závěry, které publikoval ve výroční zprávě knihovny pro rok 1863, byly přijaty řadou dalších amerických knihoven.[14]

Práce na souborném katalogu začaly v roce 1862 a během prvního roku bylo vytvořeno 35 762 lístků. Lístky byly ve velikosti 50 x 125 mm (velikost Harvard College, dřívější jméno pro Harvard University). Americká asociace knihoven v roce 1908 zavedla standard pro velikost lístků užívaných v amerických knihovnách a sjednotila tak výrobu lístků i kartotéčních skříní.[13] Po téměř celé 20. století (1901-1997) americká Kongresová knihovna tiskla a prodávala kopie katalogových lístků dalším knihovnám ve Spojených státech a snižovala tak duplikaci při katalogizačních pracích.[20] Online Computer Library Centre (dříve Ohio College Computer Centre), přední dodavatel katalogizačních lístků pro americké knihovny, ukončilo tisk v říjnu 2015.[21]

Ve fyzickém katalogu je informace o každém dokumentu na samostatném lístku, který je zařazen do šuplíku na základě typu záznamu. Klasifikační systém Charlese A. Cuttera byl určený ke katalogizaci a vyhledávání literatury faktu a fungoval následovně:[22]

  • A: encyklopedie, periodika, publikace učených společností
  • B–D: filozofie, psychologie, náboženství
  • E–G: biografie, historie, geografie, cestování
  • H–K: společenské vědy, právo
  • L–T: věda, technologie,
  • X–Z: filologie, bibliografie, knihařství

Některé knihovny s veřejně přístupnými online katalogy (OPAC) mají stále i fyzické lístkové katalogy, ale ty slouží čistě jako doplňkový zdroj a jsou zřídka aktualizovány. Proto bývají lístkové katalogy v takovém případě doplněny o cedulky s rokem posledního doplnění. Některé knihovny se po přechodu na OPAC fyzických lístkových katalogů zbavily z důvodu úspory prostor a jejich využití například pro další knižní police.

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Helénský katalog gymnázia v Taormině
Katalog Knihovny Benátské republiky vydaný v roce 1624
Katalog v podobě vázané knihy, knihovna venkovského sídla Stowe House v Buckinghamshire v Anglii

Pravidla katalogizace dokumentů vytvářeli už první knihovníci. Asyřané v sedmém století př. n. l. používali pravidla vytvořená Babyloňany. Babylonská Aššurbanipalova knihovna, založená v sedmém století př. n. l., byla vedena knihovníkem jménem Ibnissaru, který zavedl katalog na hliněných destičkách řazených podle předmětu zaznamenaných děl. Předmětové katalogy byly běžné, zatímco jmenné katalogy (řazené podle autora) nebyly používané. Časté užívání předmětových katalogů naznačuje, že první katalogizátoři se řídili jakýmisi společnými postupy včetně souboru pravidel pro přiřazování předmětů a zaznamenávání informací o každém dokumentu. Konzistence takových pravidel zvyšovala efektivitu: knihovník provádějící katalogizaci nemusel pro každý záznam znovu vynalézat celý systém a čtenáři věděli, co od každé návštěvy očekávat. Pořizování záznamů o vlastněných dokumentech nebylo samoúčelné, ale mělo čtenáře informovat, jaké dokumenty jsou v knihovně k dispozici. Tradice volně přístupných tištěných knih je vlastní moderní době, ale starověké knihovny katalogy na hliněných destičkách či svitcích používaly právě proto, aby omezily neautorizovaný přístup k dokumentům.[23]

První lístkový katalog zavedl v roce 1780 Gottfried van Swieten jako knihovník rakouské Císařské knihovny.[12]

Během rané moderní éry za uspořádání knihoven odpovídali knihovníci a žádná univerzální metoda neexistovala. Některé knihy tak mohly být řazené podle jazyka nebo tematického obsahu, ale většina vědeckých knihoven používala jasné kategorie (jako filosofie, světci, matematika atd.) První knihovnou, která v každém tématu řadila tituly abecedně byla knihovna pařížské Sorbonny. Knihovní katalogy vznikly jako ručně psané seznamy s knihami řazenými podle velikosti (folio, quarto atd.) nebo abecedně podle jmen autorů. Před rozšířením tisku musely knihovníci záznamy o nových titulech vpisovat do mezer či na okraje stran svých katalogů do té doby, než byl vytvořen katalog nový. Většina katalogů nedokázala vzhledem k rychlosti, s jakou se knihovny rozrůstaly, s novými akvizicemi udržet tempo.[24]

Rozšiřování knihtisku znamenalo bezprecedentní nárůst produkce nových dokumentů, což vyžadovalo jasná katalogizační pravidla. V rané moderní éře tak vznikaly tištěné tzv. slovníkové katalogy, které v abecedním pořadí uváděly všechny záznamy: autory, názvy a předměty a dávaly tak čtenářům možnost získat přehled o tom, co mají knihovny ve fondech.[25] Knihovny takové katalogy prokládaly prázdnými stranami, na které zaznamenávaly nové přírůstky, nebo je s novými listy dokonce převazovaly. Někdy byly takové listy volné a uchovávané v krabicích. První lístkové katalogy se objevily na konci 19. století, kdy také došlo ke standardizaci rozměrů lístku na 125 x 75 mm. Lístkové katalogy postupně vytlačily vázané katalogy i volně ukládané stránky. Ve Spojených státech k rozšíření lístkového katalogu vedla především služba Knihovny Kongresu zahájená v roce 1901: Knihovna kopie svých vlastních lístků poskytovala dalším americkým knihovnám.[26] Ve Velké Británii od roku 1956 podobnou službu provozovala Britská národní bibliografie.[27]

  • cca sedmé století př  n. l.: Královská Aššurbanipalova knihovna v Ninive měla v držení na 30 tisíc hliněných destiček v několika jazycích řazených podle tvaru a obsahu – Aššurbanipal vysílal písaře, aby pořizovali opisy děl v jiných knihovnách v království.[28]
  • cca. třetí století př. n. l.: Pinakes, které pro Alexandrijskou knihovnu vytvořil Kallimachos z Kyrény, byly vůbec prvním evropským knihovním katalogem.[29]
  • 9. století n. l.: Knihovny karolínských škol (karolínská renesance) a klášterů používaly knižní katalogy ke třídění a půjčování knih.[30][31][32]
  • cca 10. století: Knihovna v perském městě Šíráz měla podrobný katalog, který umožňoval nalezení dokumentů v jedné z více než 300 místností.[33]
  • cca 1246: Knihovna při katedrále v Amiens ve Francii používala signatury odpovídající umístění knih.[34]
  • cca 1542–1605: Mughalský císař Akbar Veliký autorizoval vznik katalogu s více než 24 tisíci dokumentů Císařské knihovny.[35]
  • 1595: Nomenclator knihovny Univerzity v Leidenu, první tištění katalog institucionální knihovny
  • Období renesance: Knihovna pařížské Sorbonny byla jednou z prvních, která tituly řadila abecedně uvnitř kategorií označených dle témat. Tento systém se stal novou metodou pro tvorbu katalogů a organizaci knihovních fondů.[36]
  • rané 17. století: Francis Bacon rozdělil katalogy a katalogizaci na tři samostatné skupiny: historie, poezie a filozofie.[37]
  • 1674: Katalog Bodleyovy knihovny od Thomase Hydea.
  • 1791: Francouzský katalogizační kodex z roku 1791[38]
  • 1815: Thomas Jefferson prodal americké vládě svou soukromou knihovnu pro znovuzaložení Knihovny kongresu poté, co britští vojáci tu první spálili během britsko-americké války.} Svou knihovnu řadil podle pravidel Francise Bacona: tři hlavní kategorie (Paměť, Rozum a Představivost) byly dále rozděleny do 44 podkategorií.[39]
  • 1874 (hektograf) / 1886 (tisk): Vratislavská instrukce (Breslauer Instructionen) od Karla Dziatzka
  • 1899: Pruská instrukce (Preußische Instruktionen) (PI) pro vědecké knihovny německy mluvících zemí
  • 1932: standard DIN 1505
  • 1938: Berlínská instrukce (Berliner Anweisungen) (BA) pro veřejné knihovny v Německu
  • 1961: Pařížské principy (Paris Principles) (PP), mezinárodní pravidla pro katalogizaci
  • 1967: Angloamerická katalogizační pravidla (Anglo-American Cataloguing Rules) (AACR)
  • 1971: Mezinárodní standard pro bibliografický popis (International Standard Bibliographic Description) (ISBD)
  • 1976/1977: Pravidla pro abecední katalogizaci v Německu a Rakousku (Regeln für die alphabetische Katalogisierung) (RAK)

Historii knižních katalogů se více věnuje The development of the catalog and cataloging codes od Ruth Strout.[40]

Řazení

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Řazení.
Lístkové oddělení, Americká Knihovna Kongresu, mezi roky 1900 a 1920
Oddělení klasifikace a katalogizace, Národního archivu Spojených států amerických
Knihovnice pracující s lístkovým katalogem, školní knihovna v New Ulm, Minnesota (1974)

V názvovém katalogu rozlišujeme mezi dvěma typy řazení:

  • V gramatickém řazení (používaném hlavně ve starších katalozích) se řadí podle nejvýznamnějšího slova z titulu. Významnost slov je určována podle gramatických pravidel a jako nejvýznamnější slovo tak může být označené například první podstatné jméno.
  • V mechanickém řazení se řadí podle prvního slova titulu. Tento typ používá většina nových katalogů, ačkoliv stále obsahují znaky gramatického řazení a např. přeskakují gramatický člen na začátku názvu.

Výhodou gramatického řazení je, že nejvýznamnější slovo z titulu je většinou rovněž dobré klíčové slovo (3. cíl podle Cuttera) a také slovo, které si většina uživatelů knihovny vybaví jako první, když si není titulem jistá. Nevýhodou naopak je, že je k němu potřeba řada gramatických pravidel, takže mnoho čtenářů zvládne vyhledávat pouze s pomocí knihovníka.

V některých katalozích jsou jména autorů (a dalších lidí) standardizována (jméno je tedy vždycky katalogizované a řazené ve standardizované podobě) i když v samotných dokumentech figurují v jiné podobě. K této standardizaci přispívá proces zvaný autoritní kontrola. Jejím cílem je pořizování a uchovávání konzistentní formy různých termínů jako jmen, předmětů či názvů dokumentů pro použití v bibliografických záznamech.[41] Výhoda autoritní kontroly je, že je jednodušší odpovědět na druhou Cutterovu otázku (Jaká díla od daného autora knihovna má?). Na druhou stranu může být obtížnější zodpovězení první otázky (Má knihovna konkrétní dokument?) pokud dokument uvádí jméno autora ve zvláštním zápisu. Pro katalogizátora může být kontrola, zda Smith, J. je Smith, John nebo Smith, Jack příliš časově náročná.

V případě některých děl mohou být standardizovány i tituly (tzv. unifikovaný název). Například překlady a reedice jsou někdy řazeny podle původního titulu. Části Bible jsou v některých katalozích uváděné pod unifikovanými názvy knih, které obsahují. K dílům využívajícím v katalozích unifikované názvy často patří také dílo Williama Shakespeara.

Abecední řazení samotné není vždycky jednoznačné a potýká se s některými problémy. Například:

  • Některé jazyky pro abecední řazení používají jiná pravidla. Kupříkladu některé nizozemské katalogy IJ řadí jako Y. Měly by to v případě nizozemských děl dělat i jiné katalogy? Měly by nizozemské katalogy stejně řadit i ne-nizozemská díla? Dále existují například pseudo-ligatury, kterými mohou někdy slova začínat, jako např. Œdipus. Viz také řazení a locale.
  • Některé názvy obsahují čísla, například 2001: Vesmírná odysea. Měla by se řadit jako čísla, nebo jako Dva tisíce jedna? Podobně problematické jsou názvy, které nezačínají ani písmenem, ani číslem, jako například #1. Běžným problémem jsou také knihy, jejichž první písmeno má diakritické znaménko. Katalogy běžně nerozlišují například mezi velkým a malým písmenem, ale chybějící diakritika může změnit význam slova.
  • de Balzac, Honoré nebo Balzac, Honoré de? Ortega y Gasset, José nebo Gasset, José Ortega y? V prvním příkladu je správné příjmení „de Balzac“ a jeho rozdělení by bylo ekvivalentem zápisu „-enroe, John Mac-“. V druhém případě je autorovo plné příjmení „Ortega y Gasset“, což bývá někdy zkracováno na „Ortega“. Rozdělení tohoto příjmení je z hlediska kultury, z níž pochází, chybné. Pro lidi z kultur, v nichž jsou víceslovná příjmení vzácná, ale dané příjmení odporuje předpokladu, že příjmení je „poslední slovo v řadě jmen, které člověk má“. Podobným problémem jsou například jména z kultur, v nichž je příjmení uváděno jako první a „poslední slovo“ je tak autorovo jméno, např. Sun Tze.

Organizace knihovního fondu

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Organizace knihovního fondu.

Př tvorbě předmětového katalogu je třeba rozhodnout, který knihovní klasifikační systém, bude využívat. Katalogizátor na jeho základě dané bibliografické jednotce vybere správná předmětová hesla a unikátní klasifikační číslo (tzv. signaturu). Ta se nevyužívá jen k identifikaci dokumentu, ale také k jeho uložení. Dokumenty s podobnými tématy jsou ukládány jeden blízko druhého, což umožňuje čtenáři při jejich procházení objevit ty, o jejichž existenci dopředu nevěděl.

Online

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku OPAC 2.0.
Dynix, jeden z prvních, ale zároveň dlouho populárních online katalogů

Online katalogizace s pomocí systémů jako Dynix[42], který byl vytvořen v roce 1983 a rozšířený až do konce 90. let, zvýšila použitelnost katalogů díky rozvoji standardů MARC (akronym pro MAchine Readable Cataloging, tedy strojově čitelnou katalogizaci) v 60. letech.[43]

Pravidla pro tvorbu záznamů v MARC katalogu zahrnují obecná katalogizační pravidla jako druhé vydání angloamerických katalogizačních pravidel (AACR2R)[44] nebo Resource Description and Access (RDA)[45] ale také pravidla specifická pro MARC, dostupná z americké Knihovny Kongresu či instituce OCLC, která spravuje WorldCat.[3]

MARC byl původně vytvořen k automatizování procesu vytváření fyzických lístků pro lístkové katalogy, ale postupně začal být využíván k přímému vyhledávání v počítačových souborech MARC.[46]

Online veřejně přístupné katalogy mají vyšší využitelnost než klasické lístkové katalogy, protože:[47]

  1. Online katalog nemusí být řazený staticky a uživatel si dynamicky může vybírat řazení dle autora, názvu, klíčových slov atd.
  2. Většina online katalogů umožňuje vyhledávání libovolného slova v názvu nebo jiném poli, což rozšiřuje možnosti, jak dokument nalézt.
  3. Řada online katalogů pracuje s různými variantami zápisu autorova jména.
  4. Rušení papírových lístků dělá informace přístupnější lidem s různým postižením (zrakovým, postižením pohyblivosti atd.) či alergiemi na plísně nebo jinými obtížemi spojenými se stavem papíru či budov.
  5. Nižší požadavky na využití prostoru.
  6. Aktualizování databází je mnohem efektivnější.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Library catalog na anglické Wikipedii.

  1. ↑ NORRIS, Dorothy May. A History of Cataloguing and Cataloguing Methods, 1100–1850: With an Introductory Survey of Ancient Times. London: Grafton & Co., 1939. 
  2. ↑ OSWALD, Godfrey. Library world records. 3rd. vyd. Jefferson, NC: McFarland & Company, 2017. Dostupné online. ISBN 9781476667775. OCLC 959650095 Kapitola Largest unified international library catalog, s. 291. 
  3. ↑ a b Inside WorldCat. www.oclc.org [online]. oclc.org [cit. 27.11.2025]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ PANIZZI, Antonio "Anthony" Genesio Maria. Catalogue of Printed Books in the British Museum. London, UK: [s.n.], 1841. Kapitola Rules for the Compilation of the Catalogue, s. V–IX. 
  5. ↑ CUTTER, Charles. Rules for a dictionary catalog. [s.l.]: United States Government Printing Office, 1876. 
  6. ↑ CUTTER, Charles Ammi. Public Libraries in the United States of America their History, Condition, and Management. [s.l.]: [s.n.], 1876. Dostupné online. 
  7. ↑ HAIDER, Salman. Cataloging. www.librarianshipstudies.com [online]. librarianshipstudies.com, 4.5.2015, rev. 22.3.2020 [cit. 9.12.2025]. Dostupné online. 
  8. ↑ DENTON, William. Understanding FRBR. What it is and how it will affect our Retrieval Tools. In: Westport: Libraries Unlimited, 2007. Kapitola FRBR and the History of Cataloging, s. 35–57 [35–49].
  9. ↑ Statement of Principles Adopted by The International Conference on Cataloguing Principles, Paris, October 1961. www.ifla.org [online]. International Federation of Library Associations and Institutions, x.10.1961 [cit. 25.11.2025]. Dostupné online. 
  10. ↑ IFLA Study Group on the Functional Requirements for Bibliographic Records. Functional Requirements for Bibliographic Records - Final Report. München: K.G.Saur Verlag GmbH & Co. KG, 1998. 136 s. Dostupné online. ISBN 3-598-11382-X. S. 8-9. (anglicky) 
  11. ↑ HIDER, Philip. A Critique of the FRBR User Tasks and Their Modifications. Cataloging & Classification Quarterly. 2017, roč. 55, čís. 2, s. 56 (55–74). Dostupné online. ISSN 0163-9374. (anglicky) 
  12. ↑ a b Österreichische Nationalbibliothek. 1780: Der älteste Zettelkatalog. www.onb.ac.at [online]. Österreichische Nationalbibliothek [cit. 27.11.2025]. Dostupné online. (německy) 
  13. ↑ a b KRAJEWSKI, Markus. Paper Machines: About Cards & Catalogs, 1548–1929. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-262-01589-9. S. 33-34. (anglicky) 
  14. ↑ a b NIX, Larry T. Evolution of the Library Card Catalog. libraryhistorybuff.org [online]. The Library History Buff, 21.1.2009 [cit. 27.11.2025]. Dostupné online. 
  15. ↑ Library of Congress. The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures / the Library of Congress. San Francisco: Chronicle Books, 2017. ISBN 978-1452145402. S. 21-22. (anglicky) 
  16. ↑ JAMES, M. S. The Progress of the Modern Card Catalog Principle. Public Libraries. 1902, roč. 7, čís. 187, s. 185–189. 
  17. ↑ RONALDS, Beverley F. The Ronalds Library [online]. sirfrancisronalds.co.uk [cit. 2026-01-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b SCHIFMAN, Jonathan. How the Humble Index Card Foresaw the Internet. Popular Mechanics [online]. popularmechanics.com, 11.02.2016 [cit. 9.12.2025]. Dostupné online. 
  19. ↑ Library of Congress, The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures, str. 83-87.
  20. ↑ Library of Congress, The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures, str. 112-113.
  21. ↑ OCLC. OCLC prints last library catalog cards. library.oclc.org [online]. OCLC Library, Archive & Museum, 1.10.2015 [cit. 9.12.2025]. Dostupné online. 
  22. ↑ MURRAY, Stuart. A. P. The Library: An Illustrated History. New York: Skyhorse, 2009. Dostupné online. ISBN 9781602397064. S. 205. 
  23. ↑ Šablona:Norris, ''History of Cataloguing and Cataloguing Methods'', str. 2-5.
  24. ↑ Murray, The Library: An Illustrated History, str. 88-89.
  25. ↑ E.g. (1) Radcliffe, John Bibliotheca chethamensis: Chetham's Library|Bibliothecae publicae Mancuniensis ab Humfredo Chetham, armigero fundatae catalogus, exhibens libros in varias classas pro varietate argumenti distributos; [begun by John Radcliffe, continued by Thomas Jones]. 5 vols. Mancuni: Harrop, 1791–1863. (2) Wright, C. T. Hagberg & Purnell, C. J. Catalogue of the London Library, St. James's Square, London. 10 vols. London, 1913–55. Includes: Supplement: 1913–20. 1920. Supplement: 1920–28. 1929. Supplement: 1928–53. 1953 (in 2 vols). Subject index: (Vol. 1). 1909. Vol. 2: Additions, 1909–22. Vol. 3: Additions, 1923–38. 1938. Vol. 4: (Additions), 1938–53. 1955.
  26. ↑ Library of Congress, The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures, str. 108-113.
  27. ↑ STEPHENS, Andy. Technology and the British National Bibliographic Service. Journal of Librarianship. Červenec 1988, roč. 20, čís. 3, s. 195 (194-204). Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Murray, The Library: An Illustrated History, str. 9.
  29. ↑ Šablona:Norris, ''History of Cataloguing and Cataloguing Methods'', str. 4.
  30. ↑ SCHUTZ, Herbert. The Carolingians in Central Europe, Their History, Arts, and Architecture: A Cultural History of Central Europe, 750–900. Leiden: Koninklijke Brill NV, 2024. Dostupné online. ISBN 978-90-04-13149-1. S. 160-162. (anglicky) 
  31. ↑ COLISH, Marcia L. Medieval Foundations of the Western Intellectual Tradition, 400–1400. New haven: Yale University Press, 1999. 388 s. ISBN 978-0-300-07852-7. S. 68. (anglicky) 
  32. ↑ LERNER, Fred. Story of Libraries: From the Invention of Writing to the Computer Age. [s.l.]: A&C Black, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-1325-3. S. 48-49. 
  33. ↑ Murray, The Library: An Illustrated History, str. 56.
  34. ↑ GUTHRIE, Lawrence Simpson. Monastic Cataloging and Classification and the Beginnings of “Class B” at The Library of Congress. Cataloging & Classification Quarterly. 2023, roč. 35, čís. 3-4, s. 460 (447-465). Dostupné online. ISSN 1544-4554. (anglicky) 
  35. ↑ Murray, The Library: An Illustrated History, str. 104-105.
  36. ↑ Murray, The Library: An Illustrated History, str. 88.
  37. ↑ Murray, The Library: An Illustrated History, str. 128.
  38. ↑ HOPKINS, Judith. The 1791 French Cataloging Code and the Origins of the Card Catalog. Libraries & Culture. 1992, roč. 27, čís. 4, s. 381-388 (378-404). Dostupné online. ISSN 0894-8631. (anglicky) 
  39. ↑ Library of Congress, The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures, str. 49-50.
  40. ↑ STROUT, Ruth French. The development of the catalog and cataloging codes. Library Quarterly. 1956, roč. 26, čís. 4, s. 254-275. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Vermont - Departent of Libraries - Agency of Administration. Why Does a Library Catalog Need Authority Control and What Is It?.Chybí název periodika! A Vermont Government Website [cit. 7.1.2026]. 
  42. ↑ DUNSIRE, Gordon; PINDER, Chris. Dynix, automation and development at Napier Polytechnic. Program: Electronic Library and Information Systems. 1991, roč. 25, čís. 2, s. 91-103. doi:10.1108/eb047078. 
  43. ↑ COYLE, Karen. MARC21 as Data: A Start. The Code4Lib Journal [online]. 25.07.2011 [cit. 9.12.2025]. Čís. 14. Dostupné online. ISSN 1940-5758. (anglicky) 
  44. ↑ AACR2 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  45. ↑ RDA Toolkit [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  46. ↑ AVRAM, Henriette D. Machine-Readable Cataloging (MARC) Program. In: DRAKE, Miriam. Encyclopedia of Library and Information Science. New York: Marcel Dekker, 2003. Dostupné online. ISBN 9780824720780. S. 1712-1730. (anglicky)
  47. ↑ HUSAIN, Rashid; ANSARI, Mehtab Alam. From Card Catalogue to Web OPACs. DESIDOC Bulletin of Information Technology. Březen 2026, roč. 26, čís. 2, s. 43-44 (41-47). Dostupné online. ISSN 0976-4658. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Knihovní_katalog&oldid=25570549“