Klukovice

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Klukovice
Bývalý hostinec „U Kosů“ z roku 1909 v ulici Do Klukovic 305 (rok 2008)
Bývalý hostinec „U Kosů“ z roku 1909 v ulici Do Klukovic 305 (rok 2008)
Lokalita
Městská částPraha 5
ObvodPraha 5
ObecPraha
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice50°2′12″ s. š., 14°21′45″ v. d.
Základní informace
Katastrální územíHlubočepy
Klukovice
Klukovice
Další údaje
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klukovice (německy Klukowitz) jsou bývalá malá vesnice, která dnes tvoří součást místní části Hlubočepy v Praze (s Hlubočepy a Zlíchovem byly spojeny roku 1850 v rámci zavedení obecního zřízení[1]). Stojí na jižním úbočí Prokopského údolí podél ulice Do Klukovic, která spojuje sídliště Barrandov s údolím. Při severním okraji Klukovic prochází údolím železniční trať 173 (nejbližší zastávky má Praha-Hlubočepy a Praha-Holyně, zastávka u Klukovic byla pouze v letech 1933–1942[2][3]) a protéká Dalejský potok, který se pod Klukovicemi slévá s Prokopským potokem. Viadukt u Klukovic byl v roce 2005 rekonstruován. U jižního okraje Klukovic je otočka autobusové linky 230 jezdící mezi Filmovými ateliéry Barrandov a Holyní.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ulice Do Klukovic a dům č. p. 312 z roku 1909.
Dochovalá klasicistní brána usedlosti č. p. 304

První písemná zmínka o Klukovicích pochází z roku 1342 a je o tom, že Klukovice vlastnili Fratres de Klucowitz,[4][5] resp. dvůr patřil jako léno dvorním královským šenkům (úřadu královského číšníka[1]), jméno vsi je patrně starší a odvozené z jména majitele.[6] Roku 1395 se stal majitelem Matěj z Klukovic.[1][6] Po jeho smrti pravděpodobně připadla ves opět králi,[1][6] který ji prodal panoši ze Svatého Pole.[6] Roku 1420 ves zkonfiskovali husitští Pražané.[1][6] V letech 1436–1453 ves vlastnil Chval z Očíma a na Klukovicích.[6] V roce 1510 ji vlastnil novoměstský měšťan a konšel Mikuláš Sacerdot.[6]

Roku 1588 založil Adam II. z Hradce, nejvyšší kancléř a purkrabí, Horův mlýn (nazývaný též Dalejský nebo Klukovický), nejvýznamnější stavbu Klukovic. Majitel klukovického dvora Matěj Klukovský stavbě násilně bránil a dělníky rozehnal. Matěj Klukovský na Klukovicích je pak zmiňován v souvislosti se soudním sporem v letech 1599–1611, který vyhrál.[7] Trosky rozestavěného mlýna koupil v roce 1604 Jan Hoffman a v roce 1617 mlýn v renesančním stylu dokončil, dodnes se zachovala patrně původní patrová budova se sgrafitem. Mlýn měl patrně dvě mlýnská kola.

Po roce 1621 ves vlastnil Pavel Michna z Vacínova. Roku 1658 ji získalo do zástavy a od roku 1717 i do vlastnictví jezuitský řád. V polovině 17. století, po třicetileté válce, získali jezuité i mlýn. Ves i mlýn po válečném poškození postupně obnovili, mlýn v roce 1684 barokně přestavěli a zrušili jedno z mlýnských kol.[6] Roku 1773 jezuité Klukovice společně s Hlubočepy prodali 20. krajskému c. k. studijnímu fondu.[1][6]

Za moru roku 1679 sloužil dvůr a mlýn v Klukovicích jako nemocnice pro židy (křesťané byli ošetřováni v Butovicích).[1]

Od roku 1714 spadaly Klukovice pod nově zřízenou školu v Butovicích.[1] Farností spadaly Klukovice pod Jinonice.[1]

V roce 1781 měla ves 4 popisná čísla, a to pro mlýn, dvůr a dvě chalupy. Po roce 1785 byla postavena ještě obecní pastouška.[6] V 19. století vlastnil ves (dvůr) soukromý vlastník, hlavní činností byla těžba dřeva.[6]

Od roku 1825 do poloviny 20. století vlastnil mlýn Jan Hora a jeho potomci. Hora jej v 19. století postupně přestavěl, roku 1850 nahradil starou bránu novou a roku 1879 postavil stodolu, která ve 2. polovině 20. století byla přestavěna na byty.[6]

Přestože Klukovice nejsou samostatnou čtvrtí a dnešní čísla popisná příslušejí Hlubočepům, na některých domech jsou uvedeny Klukovice.

V letech 1836 až 1840 byly postaveny domy č. p. 15 až 17 a ves měla v roce 1843 asi 85 obyvatel a 14 domů.[1][6] Do roku 1890 se počet obyvatel zvýšil na 130 (30 rodin) a počet domů na 21,[6] jiný zdroj uvádí 130 obyvatel a 17 domů na přelomu 19. a 20. století.[1]

Roku 1850 v rámci zřízení obcí byly Klukovice společně se Zlíchovem začleněny do obce Hlubočepy.[1]

Několik výrazných staveb (např. bývalý hostinec č. p. 305 a dům u návsi č. p. 312) je v omítce označeno rokem 1909.

V roce 1929 měly Klukovice asi 30 popisných čísel, škola ani pošta zde nebyly a nejsou.[8]

Za Pražského povstání v květnu 1945 na území vsi operovali i Vlasovci.[6]

Ulice v Klukovicích byly pojmenovány teprve v roce 1988:[9] nacházejí se zde ulice Do Klukovic, V Klukovicích, Bublavská, Dasnická a Habartovská.

Stavby[editovat | editovat zdroj]

Zřícenina památkově chráněného mlýna, č. p. 301
Pivovar Prokopák v ulici Do Klukovic 305 (únor 2021)
  • Horův mlýn (Prokopský mlýn) byl založen roku 1588, stavebně dokončen v renesanční podobě však až roku 1617. Roku 1684 jej jezuité barokně přestavěli. Od roku 1825 jej vlastnil Jan Hora, jehož rodu zůstal až do poloviny 20. století a získal název Horův mlýn.[6] K roku 1879 je datována celková přestavba a přistavění stodoly. Za socialismu byla stodola přestavěna na byty.[6] Mlýn je od roku 1964 památkově chráněn (rejstříkové číslo 44394/1-1355), zejména pro dochované přízemí v podobě z roku 1617.[1][6] Mlýn je v silně zchátralém stavu(2020). Roku 2003 byla Jiřímu Vondruškovi a Jaroslavě Vondruškové „za dlouhodobé a záměrné poškozování památky“ udělena jedna z negativních cen Bestia Triumphans.[10]
  • Kromě mlýna se i u několika dalších domů (č. p. 303, 304, 310, 313, 315, 316 a 318) dochovala klasicistní jádra z konce 18. století, u domu č. p. 304 i klasicistní brána. U domu č. p. 302 se dochovaly klasicistní prvky v interiéru (valená klenba a silné zdi), tento dům je druhým památkově chráněným domem v Klukovicích, přestože vnější podobu má novodobou.[1][6]
  • Další stavbou je Pivovar Prokopák v bývalém hostinci „U Kosů“ v čp. 305.

Legendy undergroundu[editovat | editovat zdroj]

V dobách tvrdé normalizace se ke komunitě „mániček“ klukovická hospoda „Na Zavadilce“ (krycí název Na Vyhlídce) neobrátila zády. Na podzim 1974 v této hospodě proběhlo „první zveřejnění“ knihy Invalidní sourozenci, dílo publiku přečetl sám autor – Egon Bondy. Ten zde, v lednu 1975, oslavil své 45. narozeniny. Dalšími členy undergroundu, které hostila klukovická hospoda, byli například Pavel Zajíček, Milan Hlavsa (i DG 307), Milan Koch, Quido Machulka...

V hospodě „Na Zavadilce“ proběhla řada koncertů skupiny The Plastic People of the Universe; první z nich se zde konal na začátku léta 1973. V době uvěznění Ivana Martina Jirouse zařizovala koncerty Dana Němcová, příslušné razítko včetně třech členů pořadatelské služby dodal černolický fotbalový klub.[11] Kronika Plastic People (tj. 4 svazky rukopisů a fotografií) končí rokem 1975 a poslední zápis je o koncertu uskutečněném v Klukovicích. Informace o chystaném koncertu se šířily tichou poštou přes malostranské hospody (U Dvou slunců aj.) a obecenstvo se na něj trousilo pěšky, většinou ze Slivence.[12]

Hospoda Na Zavadilce patřila rodině hudebníka Ivo Pospíšila, pozdějšího zakladatele hudební skupiny Garáž.[13]

Turismus[editovat | editovat zdroj]

Obcí prochází žlutá turistická značená trasa 6079 ze Sídliště Barrandov k metru v Jinonicích.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Historie, městská část Praha 13, web městské části Praha 13, autor neuveden
  2. ↑ železniční stanice Praha-Klukovice[nedostupný zdroj], databáze objektů, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze
  3. ↑ Pavel Schreier: O zmizelých tvářích železniční Prahy (I.), Železničář 11/2002, České dráhy, Praha 2002
  4. ↑ Dějiny Prahy II., nakl. Paseka, 1998, ISBN 80-7185-143-4, str. 522
  5. ↑ Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae – OCR, str. 288, čl. 397, Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae – facsimile Markgraf Karl von Mähren bestätiget die von den königl. Mundschenken Ješek und Johann von Klucowic geschehene Verpfändung zweier Lahne in dem Dorfe Klucowic an den Prager Bürger Jeschlin, Sohn des Barta. Dt. in castro Pragensi fer. IV. post dominic. Oculi (6. März) 1342. Nos Karolus domini Regis Boemie Primogenitus Marchio Morauie ad vniuersorum volumus noticiam peruenire Quod quia fideles nostri dilecti. Jesco et Johanes fratres dicti de Klucowitz, Curie Regie atque nostre, Pincrne, duos laneos, de porcione seu parte sua, in dicta villa Klucowitz, ad officium pincernatus spectante, cum omnibus laneorum ipsorum fructibus utilitatibus et pertinenciis vniueris, fideli dilecto…
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Jan Piroch: Klukovice a Horův mlýn[nedostupný zdroj], Pražská pětka 1/2004, měsíčník městské části Praha 5
  7. ↑ FABINI, Pavel. O chrabrém Matěji Klukovském z Klukovic. Pětka. 2022, čís. 7, s. 26–27. 
  8. ↑ Klukovice XVI, web Obce Velké Prahy v roce 1929, podle: Franta Žáček, František Stehlík: Historický a orientační průvodce Prahou, nakladatelství Františka Stehlíka, 1929.
  9. ↑ M. Lašťovka, V. Ledvinka a kol.: Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. Libri, Praha, 1997 a 1998, ISBN 80-85983-23-0
  10. ↑ Eliška Kapounová: Bestia Triumphans je proti multiplexu na náměstí Republiky. 24. 2. 2003, Econnect zpravodajství
  11. ↑ ŠVEHLA, Marek. Magor a jeho doba: život Ivana M. Jirouse. 1. vyd. Praha: Torst, 2017. 574 s. ISBN 978-80-7215-555-2. S. 235, 245, 238. 
  12. ↑ ALAN, Josef; BITRICH, Tomáš a další. Alternativní kultura : příběh české společnosti 1945-1989. Praha: Lidové noviny, 2001. 610 s. ISBN 80-7106-449-1. S. 178–179, 196–7, 209, 211, 213. 
  13. ↑ DG 307. Bigbít. Internetová encyklopedie rocku. Česká televize. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DITTRICH, Tomáš: Stavebně historické průzkumy pražských vesnic (Zličín, Lysolaje, Ďáblice, Klukovice). Staletá Praha, 20, 1990, str. 56–83. Résumé rus. a něm. str. 293–294, 284–285.
  • POSPÍŠIL, Ivo a JURÁSEK, Vladimír. Příliš pozdě zemřít mladý. 1. vydání. V Praze: BiggBoss, 2015. 313 stran, 14 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-906019-1-8. Dostupné online.
  • ŠVEHLA, Marek. Magor a jeho doba: Život Ivana M. Jirouse. 1. vyd. Praha: Torst, 2017. 574 s. ISBN 978-80-7215-555-2. S. od str. 231. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Klukovice&oldid=23321152“