Klementina Kalašová
Klementina Kalašová | |
---|---|
Klementina Kalašová (1884) | |
Základní informace | |
Narození | 9. září 1850 Horní Beřkovice |
Úmrtí | 13. června 1889 (ve věku 38 let) Salvador nebo Bahia |
Příčina úmrtí | žlutá zimnice |
Místo pohřbení | Baixa de Quintas |
Povolání | operní pěvkyně a zpěvačka |
Nástroje | hlas |
Hlasový obor | mezzosoprán |
Příbuzní | Marie Kalašová (sourozenec) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Klementina Kalašová (9. září 1850 Horní Beřkovice[1] – 13. června 1889 Bahia, dnes Salvador, Brazílie) byla česká operní pěvkyně, mezzosopranistka. Největší popularitu získala v Brazílii, kde vystupovala pod jménem Clémence Kalas.
Život
[editovat | editovat zdroj]Rodina
[editovat | editovat zdroj]Narodila se v rodině MUDr. Martina Kalaše a jeho ženy Marie Amálie, rozené Bernardové, v domě čp. 22 v Horních Beřkovicích. Dr. Kalaš byl osobním lékařem hrabat Desfours-Walderode na tomto panství. Klementina měla čtyři sestry a bratra, který zemřel v dětském věku. Z jejích sester jsou známé spisovatelka Marie Kalašová (1854-1937) a malířka Zdeňka Kalašová (1857-1924). Rodina se přestěhovala do Roudnice nad Labem, kde Klementina navštěvovala školu. Spolu se sestrami se věnovala hudbě, kreslení a poesii.
Vzdělání
[editovat | editovat zdroj]Odešla do Prahy studovat hru na klavír u Bedřicha Smetany. Ten rozpoznal její talent a záhy jí doporučil studium zpěvu. Studovala u Františka Pivody v jeho pěvecké škole v letech 1866-1868. Pivoda ji pak doporučil slavnému učiteli zpěvu Francescu Lampertimu v Miláně[p 1], u kterého studovala v letech 1868-1870. Po návratu do Prahy se ucházela o angažmá v souboru Prozatímního divadla, ale nebyla přijata. V Praze tou dobou pobýval knížete Golicyn, zástupce carských divadel, a ten ji pozval do Petrohradu. Zde studovala na konzervatoři u švédské zpěvačky Henrietty Nissen−Salomon.
Při návštěvě Prahy v roce 1871 vystoupila na koncertu v Prozatímním divadle ve prospěch Ženského výrobního spolku dne 22. listopadu 1871 (Záměr umělkyně vystoupit ve prospěch spolku byl oznámen na valné hromadě dne 18. října a noviny o něm informovaly 22. října[2]. V některých publikacích (například Ladislav Novák: Stará garda Národního divadla[3]) je datum 22. října uváděno jako datum koncertu, tato informace ale není pravdivá. Program koncertu byl oznámen např. v Národních listech dne 21. listopadu 1871. Orchestr Prozatímního divadla řídil Bedřich Smetana[4]. Recenze koncertu byla otištěna v Národních listech o týden později[5].)
Další koncert, na kterém vystoupila s písní Leonarda Lea a s árií z Händelovy opery Rinaldo se odehrál 6. ledna 1872 na Žofíně[6].
Kariéra
[editovat | editovat zdroj]Prvním úspěchem bylo koncertní vystoupení s Antonem Rubinsteinem v Moskvě. Jejím operním debutem byla v roce 1874 na popud Eduarda Nápravníka role Ratmíra v opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky. Dále zpívala roli Váni v opeře Život za cara [3]. Sklidila u publika veliký úspěch a měla přislíbenu smlouvu na tři roky. Kvůli divadelním intrikám se ale podpis smlouvy oddaloval a Klementina raději odjela do Londýna, kde získala angažmá u italské opery v Covent Garden (1874-1877). Zde se prosadila do hlavních rolí (například v rolích Carmen - Carmen, Ortrud - Lohengrin, Azucena - Trubadúr, Orfeus - Orfeus a Eurydika). V roce 1877 dostala nabídku k vystupování v milánské La Scale. Zde se setkala s Terezou Stolzovou, která ji představila Giuseppe Verdimu (přidělil jí altový part ve svém Requiem[7]). Společně se Stolzovou ale nikdy na jevišti nevystoupila[p 2]. Pohostinně vystoupila také v Benátkách, v Parmě, ve Florencii, v Bologni, v Padově, v Římě, v Neapoli, v Egyptě (Alexandrie) a podnikla evropské turné. V Praze vystoupila v září a říjnu 1879 v Prozatímním divadle v rolích: 25. září 1879 Azucena (Verdi: Trubadúr)[8], Orfeus (Gluck: Orfeus a Euridika)[9] a Ratmír (Glinka: Ruslan a Ludmila)[10].
Koncem roku 1880 odcestovala na několikaměsíční turné nejprve do Jižní Ameriky a později do Spojených států amerických. Zde vystupovala s italskou operní společností, kde zpívala i jedna z nejpřednějších italských sopranistek té doby Adelina Patti. Navštívila mimo jiné města Filadelfia, Chicago, Saint Louis, Cincinnati, Detroit, Buffalo, Rochester, Washington, Baltimore[11].
V Chicagu mimo jiné zpívala pro krajanské publikum na Sokolském plesu. Přednesla píseň Kde domov můj a několik dalších písní[11].
Na jaře 1882 se vracela do Evropy. Během cesty obdržela nabídku od hudebního skladatele a divadelního ředitele Carlose Gomese na turné po Brazílii. Téhož roku tam odplula a její vystupování bylo přijato brazilským publikem s nadšením.
Na počátku roku 1883 vystupovala v Berlíně a pak se přes Prahu vrátila do Milána[12]. Zde jí ředitel Národního divadla F. A. Šubert nabídl dvouletou smlouvu na vystupování v Národním divadle v Praze. Členkou souboru ND byla od 15. srpna 1883 do 30. září 1884. Od smlouvy sama ustoupila, protože se cítila málo obsazována a nedostala slíbené role v operách Carmen, Dimitrij či Norma. V Praze získala řadu přátel, mezi které patřili Vojta Náprstek s manželkou Josefou, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer či Josef Lev[p 3]. Ani jejich vliv nedokázal intriky v Národním divadle změnit.
Následovalo její celoevropské turné, kdy vystupovala v Itálii (Neapol, Parma, Milán), ve Španělsku, v Anglii, v Německu a ve Francii. V druhé polovině roku 1888 dostala od Carlose Gomese nabídku na druhé turné po Brazílii, kterou přijala a odcestovala s Gomesovou operní společností opět do Jižní Ameriky. Během turné navštívila státy[p 4] Pará, Manaus, Maranhão, Pernambuco a Bahia[13]. Ve městě Bahia se nakazila žlutou zimnicí a podlehla jí 13. června 1889. Byla pohřbena na hřbitově Cemitério Quinta dos Lázaros, v části Monte Pio dos Artistas. Její hrob objevil během své první cesty do Jižní Ameriky v letech 1901-1902 Alberto Vojtěch Frič, a to patrně na žádost Josefy Náprstkové. Té pak o tom podává podrobnou zprávu v dopisu ze dne 31. července 1902[14]. Tento dopis vyvrací legendu, že náhrobek nalezl náhodou, když zkoumal květenu na místním hřbitově[15]. K dalšímu znovunalezení hrobu došlo v padesátých letech 20. století, kdy jej nalezl Walter Alburquerque Mello (*1928, zakladatel Archivo Publico v hl. městě Brasília).
Památka Klementiny Kalašové
[editovat | editovat zdroj]- 1889 Jaroslav Vrchlický napsal na její památku knihu básní È morta[16][p 5].
- 1890 Při České akademii věd a umění byla zřízena nadace k uctění památky Klementiny Kalašové. O její založení se zasloužila její matka.
- 2015
- 11. června 2015 proběhl v Salvadoru koncert k připomenutí památky Klementiny Kalašové, na kterém vystoupila česká zpěvačka Edita Randová. Orquestra Sinfônica da Bahia dirigoval Helder Trefzger.[17] Současně zde byla odhalena pamětní deska od Davida Vávry.[15][18]
- 6. září 2015 přednesla prof. Bohumila Araújo z Universidade Federal da Bahia přednášku o Klementině Kalašové na semináři k dějinám divadla São João da Bahia, Teatro Castro Alves, Salvador[19]
Beletristické zpracování jejího života
[editovat | editovat zdroj]- BÍLÝ, Jiří. Klementýnka : román života velké české umělkyně. Ostrava: Key Publishing, 2011. 380 s. ISBN 978-80-7418-101-6.
- MAREŠ, Vladislav. Amor a slavíci. Praha: Dar Ibn Rushd, 1994. ISBN 80-900767-8-5.
- LEV, Vojtěch. Je mrtva? : Román o životě čes. umělkyně Klementýny Kalašové. Ústí nad Labem: Krajské nakladatelství, 1959. 188 s. Tato kniha obsahuje řadu věcných chyb (rok a délka pobytů Klementiny Kalašové v jednotlivých působištích, Kalašová a Stolzová se znaly a setkaly, ale nikdy společně nevystupovaly apod.). Tyto mýty jsou přebírány později do dalších prací o Kalašové[20].
- KOŽÍK, František. Na křídle větrného mlýna. Praha: Československý spisovatel, 1989. 536 s. Kapitola "Zdenka nelže!", s. 90–91. V dokumentačně podloženém románu vypráví Julius Zeyer Zdence Braunerové o své korespondenci s Kalašovou a o jejích úspěších v Brazílii.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ U něho studovala v letech 1856-1857 jiná česká pěvkyně - Tereza Stolzová.
- ↑ Informace o tom, že společně vystoupily v Aidě (Kalašová jako Amneris, Stolzová jako Aida) se nezakládají na pravdě.
- ↑ S některými z nich se znala již od doby svých studií v Praze v šedesátých letech 19. století.
- ↑ V dopisu Marie Kalašové je uvedeno "města". Jedná se ale zjevně o zeměpisné nedorozumění.
- ↑ Poslední dopis, který Vrchlický Kalašové do Brazílie psal, se vrátil neotevřený zpět s touto poštmistrovou poznámkou "È morta" = mrtva.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Horní Beřkovice, matrika narozených 1840 -1857, Státní oblastní archiv v Litoměřicích, signatura L16/14
- ↑ Koncert k dobročinnému účelu. Národní listy. 12. listopad 1871, roč. 11, čís. 311, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ a b NOVÁK, Ladislav. Opera a balet staré gardy Národního divadla. Praha: Jos. R. Vilímek, 1938. 255 s. Kapitola Klementina Kalašová, s. 77–83.
- ↑ Slečna Klementa Kalašová.... Národní listy. 21. listopad 1871, roč. 11, čís. 320, s. 2. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ Koncert slečny Klementy Kalašovy. Národní listy. 29. listopad 1871, roč. 11, čís. 328, s. 2. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ Historický koncert. Národní listy. 9. leden 1872, roč. 12, čís. 8, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ NOVÁK, Ladislav. Stará garda Národního divadla. Opera a balet. [s.l.]: [s.n.], 1938.
- ↑ ZIKMUND, Jaroslav. 1. poznámka k dopisu J. Zeyera Klementině Kalašové z 5. 11. 1879. In: ZIKMUND, Jaroslav. Ve stínu Orfea : Julius Zeyer a rodina Kalašových ve vzájemných dopisech 1879 - 1900. Praha: Bohuslav Rupp, 1949. Kapitola Poznámky, s. 242.
- ↑ Nové české divadlo. Epoche. 4. 10. 1879, roč. 1879, čís. 273, s. 6. Dostupné online.
- ↑ Nové české divadlo. Prager Tagblatt. 10. 10. 1879, čís. 281, s. 9. Dostupné online.
- ↑ a b Dopis Klementiny Kalašové sestře Marii napsaný v únoru 1882 ve Washingtonu.
- ↑ Dopisy sestře Marii z 10. a 13. února 1883.
- ↑ ZIKMUND, Jaroslav. Ve stínu Orfea : Julius Zeyer a rodina Kalašových v dopisech. Praha: Bohuslav Rupp, 1949. Kapitola dopis Marie Kalašové Juliu Zeyerovi z 9. VIII. 1888, s. 84.
- ↑ Dopis A. V. Friče Josefě Náprstkové, 31. 7. 1902, psáno na palubě parníku Mainz, Norddeutscher Lloyd Brehmen. Dopis je uložen v Památníku národního písemnictví
- ↑ a b KOUBEK, David. Brazilský Salvador poctí českou operní hvězdu 19. století Klementinu Kalašovou [online]. Český rozhlas, 2015-06-11 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online.
- ↑ VRCHLICKÝ, Jaroslav. È morta. Praha: Jan Otto, 1889. 31 s. Dostupné online.
- ↑ Program konceretu [online]. Salvador: Teatro Castro Alves, 2015-06-11 [cit. 2015-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-23. (portugalsky)
- ↑ Pocta Klementině Kalašové v Salvadoru [online]. Brasília: Velvyslanectví České republiky, 2015-05-28 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. (česky, portugalsky)
- ↑ Přednáška o Klementině Kalašové v Salvadoru [online]. Brasília: Velvyslanectví České republiky, 2015-06-09 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. (česky, portugalsky)
- ↑ ŠPECINGER, Otakar. Nově o Klementině Kalašové. In: Vlastivědný sborník Podřipsko č. 2, 1991–1992. Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 1992. S. 14–18.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ARAÚJO, Bohumila. Klementina Kalasová – Clémence Kalas : a estrela tcheca que ficou na Bahia. Salvador: Universidade Federal da Bahia, 2015. (portugalsky)
- MILOTOVÁ, Nina. Kulturní dějiny Podřipska 1860–1914 v kontextu českého národního hnutí. Okomouc, 2015 [cit. 2020-04-22]. 339 s. dizertační. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Ivan Šedivý. s. 134–153. Dostupné online.
- NÁLEVKA, Vladimír. Klementina Kalas. Una Cantatriz Checa no Brasil do Século XIX.. In: OPATRNÝ, Josef. Ibero-Americana Pragensia : anuario del Centro de Estudios Ibero-Americanos de la Universidad Carolina de Praga. Praha: Karolinum, 1987 (vyšlo 1990). ISBN 80-7184-558-2. Svazek 21. S. 205–209. (portugalsky)
- NĚMEC, Václav. Klementina Kalašová - vpravdě duše elitní.. In: PEŘINA, Josef. Vlastivědný sborník Kralupska. Kralupy nad Vltavou: Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, 2002. ISBN 80-239-0559-7. Svazek 12. S. 35–53.
- NĚMEC, Václav. Tichý lásky sen Klementiny Kalašové o Jaroslavu Gollovi. In: Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 2003. S. 17–46.
- NĚMEC, Václav. Miluji velmi ten boží celý svět... Klementina Kalašová o svých zahraničních pobytech v korespondenci se Sofií Podlipskou.. In: Vlastivědný sborník Kralupska. Kralupy nad Vltavou: Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, 2005. ISBN 80-239-6635-9. Svazek 1. S. 38–75.
- NOVÁK, Ladislav. Opera a balet staré gardy Národního divadla. Praha: Jos. R. Vilímek, 1938. 255 s. Kapitola Klementina Kalašová, s. 77–83.
- ŠPECINGER, Otakar. Nově o Klementině Kalašové. In: Vlastivědný sborník Podřipsko č. 2, 1991–1992. Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 1992. S. 14–18.
- ŠPECINGER, Otakar. Z dopisů Klementiny Kalašové. In: Vlastivědný sborník Podřipsko č. 10. Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 2000. S. 142–151.
- ŠPECINGER, Otakar. Stopadesát let od narození Klementiny Kalašové (zpívala krajanům v Americe). In: Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 2003. S. 133–134.
- ŠPECINGER, Otakar. Klementina Kalašová. Ústí nad Labem: Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem spolu se Severočeským klubem spisovatelů, 2006. 49 s. ISBN 80-7055-139-9.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Klementina Kalašová na Wikimedia Commons
- Osoba Klementina Kalašová ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Klementina Kalašová
- Klementina Kalašová v databázi Archivu Národního divadla
- Klementina Kalašová ve Filmové databázi
- Toulky českou minulostí 949. schůzka: Na křídlech zpěvu prolétla celým světem