Klementina Kalašová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Klementina Kalašová
Klementina Kalašová (1884)
Klementina Kalašová (1884)
Základní informace
Narození 9. září 1850
Horní Beřkovice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 13. června 1889 (ve věku 38 let)
Bahia, dnes Salvador
BrazílieBrazílie Brazílie
Příčina úmrtí žlutá zimnice
Povolání operní pěvkyně
Nástroje hlas
Hlasový obor mezzosoprán
Příbuzní Marie Kalašová (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klementina Kalašová (9. září 1850 Horní Beřkovice[1]13. června 1889 Bahia, dnes Salvador, Brazílie) byla česká operní pěvkyně, mezzosopranistka. Největší popularitu získala v Brazílii, kde vystupovala pod jménem Clémence Kalas.

Život[editovat | editovat zdroj]

Klementina Kalašová v úloze Orfea z opery Gluckovy. New York, 1882

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v rodině MUDr. Martina Kalaše a jeho ženy Marie Amálie, rozené Bernardové, v domě čp. 22 v Horních Beřkovicích. Dr. Kalaš byl osobním lékařem hrabat Desfours-Walderode na tomto panství. Klementina měla čtyři sestry a bratra, který zemřel v dětském věku. Z jejích sester jsou známé spisovatelka Marie Kalašová (1854-1937) a malířka Zdeňka Kalašová (1857-1924). Rodina se přestěhovala do Roudnice nad Labem, kde Klementina navštěvovala školu. Spolu se sestrami se věnovala hudbě, kreslení a poesii.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Odešla do Prahy studovat hru na klavír u Bedřicha Smetany. Ten rozpoznal její talent a záhy jí doporučil studium zpěvu. Studovala u Františka Pivody v jeho pěvecké škole v letech 1866-1868. Pivoda ji pak doporučil slavnému učiteli zpěvu Francescu Lampertimu v Miláně[p 1], u kterého studovala v letech 1868-1870. Po návratu do Prahy se ucházela o angažmá v souboru Prozatímního divadla, ale nebyla přijata. V Praze tou dobou pobýval knížete Golicyn, zástupce carských divadel, a ten ji pozval do Petrohradu. Zde studovala na konzervatoři u švédské zpěvačky Henrietty Nissen−Salomon.

Při návštěvě Prahy v roce 1871 vystoupila na koncertu v Prozatímním divadle ve prospěch Ženského výrobního spolku dne 22. listopadu 1871 (Záměr umělkyně vystoupit ve prospěch spolku byl oznámen na valné hromadě dne 18. října a noviny o něm informovaly 22. října[2]. V některých publikacích (například Ladislav Novák: Stará garda Národního divadla[3]) je datum 22. října uváděno jako datum koncertu, tato informace ale není pravdivá. Program koncertu byl oznámen např. v Národních listech dne 21. listopadu 1871. Orchestr Prozatímního divadla řídil Bedřich Smetana[4]. Recenze koncertu byla otištěna v Národních listech o týden později[5].)

Další koncert, na kterém vystoupila s písní Leonarda Lea a s árií z Händelovy opery Rinaldo se odehrál 6. ledna 1872 na Žofíně[6].

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Carlos Gomes
Divadlo São João Salvador Bahia, kde Klementina Kalašová slavila jeden ze svých mnoha brazilských triumfů.

Prvním úspěchem bylo koncertní vystoupení s Antonem Rubinsteinem v Moskvě. Jejím operním debutem byla v roce 1874 na popud Eduarda Nápravníka role Ratmíra v opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky. Dále zpívala roli Váni v opeře Život za cara [3]. Sklidila u publika veliký úspěch a měla přislíbenu smlouvu na tři roky. Kvůli divadelním intrikám se ale podpis smlouvy oddaloval a Klementina raději odjela do Londýna, kde získala angažmá u italské opery v Covent Garden (1874-1877). Zde se prosadila do hlavních rolí (například v  rolích Carmen - Carmen, Ortrud - Lohengrin, Azucena - Trubadúr, Orfeus - Orfeus a Eurydika). V roce 1877 dostala nabídku k vystupování v milánské La Scale. Zde se setkala s Terezou Stolzovou, která ji představila Giuseppe Verdimu. Společně ale nikdy na jevišti nevystoupily[p 2]. Pohostinně vystoupila také v Benátkách, v Parmě, ve Florencii, v Bologni, v Padově, v Římě, v Neapoli, v Egyptě (Alexandrie) a podnikla evropské turné. V Praze vystoupila v září a říjnu 1879 v  Prozatímním divadle v rolích: 25. září 1879 Azucena (Verdi: Trubadúr)[7], Orfeus (Gluck: Orfeus a Euridika)[8] a Ratmír (Glinka: Ruslan a Ludmila)[9].

Koncem roku 1880 odcestovala na několikaměsíční turné nejprve do Jižní Ameriky a později do Spojených států amerických. Zde vystupovala s italskou operní společností, kde zpívala i jedna z nejpřednějších italských sopranistek té doby Adelina Patti. Navštívila mimo jiné města Filadelfia, Chicago, Saint Louis, Cincinnati, Detroit, Buffalo, Rochester, Washington, Baltimore[10].

V Chicagu mimo jiné zpívala pro krajanské publikum na Sokolském plesu. Přednesla píseň Kde domov můj a několik dalších písní[10].

Na jaře 1882 se vracela do Evropy. Během cesty obdržela nabídku od hudebního skladatele a divadelního ředitele Carlose Gomese na turné po Brazílii. Téhož roku tam odplula a její vystupování bylo přijato brazilským publikem s nadšením.

Na počátku roku 1883 vystupovala v Berlíně a pak se přes Prahu vrátila do Milána[11]. Zde jí ředitel Národního divadla F. A. Šubert nabídl dvouletou smlouvu na vystupování v Národním divadle v Praze. Členkou souboru ND byla od 15. srpna 1883 do 30. září 1884. Od smlouvy sama ustoupila, protože se cítila málo obsazována a nedostala slíbené role v operách Carmen, Dimitrij či Norma. V Praze získala řadu přátel, mezi které patřili Vojta Náprstek s manželkou Josefou, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer či Josef Lev[p 3]. Ani jejich vliv nedokázal intriky v Národním divadle změnit.

Následovalo její celoevropské turné, kdy vystupovala v Itálii (Neapol, Parma, Milán), ve Španělsku, v Anglii, v Německu a ve Francii. V druhé polovině roku 1888 dostala od Carlose Gomese nabídku na druhé turné po Brazílii, kterou přijala a odcestovala s Gomesovou operní společností opět do Jižní Ameriky. Během turné navštívila státy[p 4] Pará, Manaus, Maranhão, Pernambuco a Bahia[12]. Ve městě Bahia se nakazila žlutou zimnicí a podlehla jí 13. června 1889. Byla pohřbena na hřbitově Cemitério Quinta dos Lázaros, v části Monte Pio dos Artistas. Její hrob objevil během své první cesty do Jižní Ameriky v letech 1901-1902 Alberto Vojtěch Frič, a to patrně na žádost Josefy Náprstkové. Té pak o tom podává podrobnou zprávu v dopisu ze dne 31. července 1902[13]. Tento dopis vyvrací legendu, že náhrobek nalezl náhodou, když zkoumal květenu na místním hřbitově[14]. K dalšímu znovunalezení hrobu došlo v padesátých letech 20. století, kdy jej nalezl Walter Alburquerque Mello (*1928, zakladatel Archivo Publico v hl. městě Brasília).

Památka Klementiny Kalašové[editovat | editovat zdroj]

Pomník zpěvačky Klementiny Kalašové v Horních Beřkovicích.
  • 1889 Jaroslav Vrchlický napsal na její památku knihu básní È morta[15][p 5].
  • 1890 Při České akademii věd a umění byla zřízena nadace k uctění památky Klementiny Kalašové. O její založení se zasloužila její matka.
  • 2015
    • 11. června 2015 proběhl v Salvadoru koncert k připomenutí památky Klementiny Kalašové, na kterém vystoupila česká zpěvačka Edita Randová. Orquestra Sinfônica da Bahia dirigoval Helder Trefzger.[16] Současně zde byla odhalena pamětní deska od Davida Vávry.[14][17]
    • 6. září 2015 přednesla prof. Bohumila Araújo z Universidade Federal da Bahia přednášku o Klementině Kalašové na semináři k dějinám divadla São João da Bahia, Teatro Castro Alves, Salvador[18]

Beletristické zpracování jejího života[editovat | editovat zdroj]

  • BÍLÝ, Jiří. Klementýnka : román života velké české umělkyně. Ostrava: Key Publishing, 2011. 380 s. ISBN 978-80-7418-101-6. 
  • MAREŠ, Vladislav. Amor a slavíci. Praha: Dar Ibn Rushd, 1994. ISBN 80-900767-8-5. 
  • LEV, Vojtěch. Je mrtva? : Román o životě čes. umělkyně Klementýny Kalašové. Ústí nad Labem: Krajské nakladatelství, 1959. 188 s.  Tato kniha obsahuje řadu věcných chyb (rok a délka pobytů Klementiny Kalašové v jednotlivých působištích, Kalašová a Stolzová se znaly a setkaly, ale nikdy společně nevystupovaly apod.). Tyto mýty jsou přebírány později do dalších prací o Kalašové[19].
  • KOŽÍK, František. Na křídle větrného mlýna. Praha: Československý spisovatel, 1989. 536 s. Kapitola "Zdenka nelže!", s. 90-91.  V dokumentačně podloženém románu vypráví Julius Zeyer Zdence Braunerové o své korespondenci s Kalašovou a o jejích úspěších v Brazílii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. U něho studovala v letech 1856-1857 jiná česká pěvkyně - Tereza Stolzová.
  2. Informace o tom, že společně vystoupily v Aidě (Kalašová jako Amneris, Stolzová jako Aida) se nezakládají na pravdě.
  3. S některými z nich se znala již od doby svých studií v Praze v šedesátých letech 19. století.
  4. V dopisu Marie Kalašové je uvedeno "města". Jedná se ale zjevně o zeměpisné nedorozumění.
  5. Poslední dopis, který Vrchlický Kalašové do Brazílie psal, se vrátil neotevřený zpět s touto poštmistrovou poznámkou "È morta" = mrtva.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Horní Beřkovice, matrika narozených 1840 -1857, Státní oblastní archiv v Litoměřicích, signatura L16/14
  2. Koncert k dobročinnému účelu. Národní listy. 12. listopad 1871, roč. 11, čís. 311, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240. 
  3. a b NOVÁK, Ladislav. Opera a balet staré gardy Národního divadla. Praha: Jos. R. Vilímek, 1938. 255 s. Kapitola Klementina Kalašová, s. 77 - 83. 
  4. Slečna Klementa Kalašová.... Národní listy. 21. listopad 1871, roč. 11, čís. 320, s. 2. Dostupné online. ISSN 1214-1240. 
  5. Koncert slečny Klementy Kalašovy. Národní listy. 29. listopad 1871, roč. 11, čís. 328, s. 2. Dostupné online. ISSN 1214-1240. 
  6. Historický koncert. Národní listy. 9. leden 1872, roč. 12, čís. 8, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240. 
  7. ZIKMUND, Jaroslav. 1. poznámka k dopisu J. Zeyera Klementině Kalašové z 5. 11. 1879. In: ZIKMUND, Jaroslav. Ve stínu Orfea : Julius Zeyer a rodina Kalašových ve vzájemných dopisech 1879 - 1900. Praha: Bohuslav Rupp, 1949. Kapitola Poznámky, s. 242.
  8. Nové české divadlo. Epoche. 4. 10. 1879, roč. 1879, čís. 273, s. 6. Dostupné online. (česky) 
  9. Nové české divadlo. Prager Tagblatt. 10. 10. 1879, čís. 281, s. 9. Dostupné online. (česky) 
  10. a b Dopis Klementiny Kalašové sestře Marii napsaný v únoru 1882 ve Washingtonu.
  11. Dopisy sestře Marii z 10. a 13. února 1883.
  12. ZIKMUND, Jaroslav. Ve stínu Orfea : Julius Zeyer a rodina Kalašových v dopisech. Praha: Bohuslav Rupp, 1949. Kapitola dopis Marie Kalašové Juliu Zeyerovi z 9. VIII. 1888, s. 84. 
  13. Dopis A. V. Friče Josefě Náprstkové, 31. 7. 1902, psáno na palubě parníku Mainz, Norddeutscher Lloyd Brehmen. Dopis je uložen v Památníku národního písemnictví
  14. a b KOUBEK, David. Brazilský Salvador poctí českou operní hvězdu 19. století Klementinu Kalašovou [online]. Český rozhlas, 2015-06-11 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. 
  15. VRCHLICKÝ, Jaroslav. È morta. Praha: Jan Otto, 19889. 31 s. Dostupné online. 
  16. Program konceretu [online]. Salvador: Teatro Castro Alves, 2015-06-11 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. (portugalsky) 
  17. Pocta Klementině Kalašové v Salvadoru [online]. Brasília: Velvyslanectví České republiky, 2015-05-28 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. (česky, portugalsky) 
  18. Přednáška o Klementině Kalašové v Salvadoru [online]. Brasília: Velvyslanectví České republiky, 2015-06-09 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. (česky, portugalsky) 
  19. ŠPECINGER, Otakar. Nově o Klementině Kalašové. In: Vlastivědný sborník Podřipsko č. 2, 1991-1992. Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 1992. S. 14-18.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ARAÚJO, Bohumila. Klementina Kalasová – Clémence Kalas : a estrela tcheca que ficou na Bahia. Salvador: Universidade Federal da Bahia, 2015. (portugalsky) 
  • ŠPECINGER, Otakar. Klementina Kalašová. Ústí nad Labem: Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem spolu se Severočeským klubem spisovatelů, 2006. 49 s. ISBN 80-7055-139-9. 
  • Miluji velmi ten boží celý svět... Klementina Kalašová o svých zahraničních pobytech v korespondenci se Sofií Podlipskou. Němec, Václav. In: Vlastivědný sborník Kralupska / Kralupy nad Vltavou : Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou 12, č. 1, (2005,) s. 38-75.
  • NĚMEC, Václav. Tichý lásky sen Klementiny Kalašové o Jaroslavu Gollovi. In: Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 2003. S. 17-46.
  • ŠPECINGER, Otakar. Stopadesát let od narození Klementiny Kalašové (zpívala krajanům v Americe). In: Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 2003. S. 133-134.
  • Klementina Kalašová - vpravdě duše elitní. Němec, Václav. In: Vlastivědný sborník Podřipsko / Roudnice nad Labem : Podřipské muzeum Karla Rozuma 12, (2002,) s. 35-53.
  • ŠPECINGER, Otakar. Z dopisů Klementiny Kalašové. In: Vlastivědný sborník Podřipsko č. 10. Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 2000. S. 142-151.
  • ŠPECINGER, Otakar. Nově o Klementině Kalašové. In: Vlastivědný sborník Podřipsko č. 2, 1991-1992. Roudnice nad Labem: Podřipské muzeum Karla Rozuma, 1992. S. 14-18.
  • Klementina Kalas. Una Cantatriz Checa no Brasil do Século XIX. Nálevka, Vladimír. Ibero-Americana Pragensia : anuario del Centro de Estudios Ibero-Americanos de la Universidad Carolina de Praga / dir. Josef Opatrný 21, (1987 [vyd. 1990],) s. 205-209
  • NOVÁK, Ladislav. Opera a balet staré gardy Národního divadla. Praha: Jos. R. Vilímek, 1938. 255 s. Kapitola Klementina Kalašová, s. 77 - 83. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]