Kleštík včelí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Kleštík včelí

Kleštík včelí (samička)
Kleštík včelí (samička)
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Podkmen: klepítkatci (Chelicerata)
Třída: pavoukovci (Arachnida)
Řád: Mesostigmata
Čeleď: kleštíkovití (Varroidae)
Rod: kleštík (Varroa)
Binomické jméno
Varroa destructor
Anderson & Trueman, 2000

Kleštík včelí (Varroa destructor Anderson & Trueman, 2000),[1] nesprávně též roztoč včelí nebo roztoč zhoubný nebo kleštík zhoubný, je parazitický roztoč včely východní a včely medonosné. Způsobuje onemocnění varroázu. Patří do rodu Varroa, společně s dalším včelím parazitem, kleštíkem Jakobsonovým (Varroa jacobsoni).

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Samičky kleštíka jsou viditelné pouhým okem. Jsou příčně oválné, široké 1,5-1,9 mm a dlouhé 1,1-1,5 mm. Zpočátku jsou žlutobílé, později červenohnědé až hnědé. Jsou lesklé. S fyziologickým dozráváním se u nich vyvine hnědý a tvrdý hřbetní štít. Nečlánkovaný hřbetní štít plně překrývá čtyři páry noh a ústní ústrojí.
Samečci kleštíka jsou velcí 0,8 mm a jsou šedobílí s měkkou pokožkou. Jejich tělo je okrouhlé.

Šíření parazita[editovat | editovat zdroj]

Kleštík na těle včely, pod elektronovým mikroskopem

Původním hostitelem kleštíka včelího (Varroa destructor) je včela východní (Apis cerana Fabricius, 1793).

K přenosu z včely východní na včelu medonosnou došlo pravděpodobně na začátku 20. století po dokončení transsibiřské magistrály. Následná migrační vlna z evropské části Ruska na Dálný východ způsobila kontakt dvou dosud geograficky izolovaných druhů. Do oblastí přirozeného výskytu včely východní, konkrétně do Primorského kraje (část Ruska u Japonského moře), pronikla včela medonosná[2]. Dosud nenápadný kleštík našel na novém druhu včely optimální podmínky k životu, a tak se ocitl v centru pozornosti biologů a včelařů. Včela medonosná má z hlediska evolučního ke včele východní asi nejblíže, není však ani geneticky ani jinak vybavená k potlačení rozvoje tohoto cizopasníka. Bez zásahu člověka je invaze kleštíka do včelstva včely medonosné zničující.

Postupně s převozem napadených včelstev a prodejem matek včely medonosné se kleštík rozšířil i do oblastí; kde včela východní nežije. V padesátých letech byl tento roztoč zjištěn v Číně a v šedesátých letech byl na Dálném východě Ruské federace zcela běžný. Z Asie se kleštík šířil velmi rychle i do Evropy. V roce 1976 byl zavlečen až na území Maďarska a ve stejném roce pronikl do nejvýchodnějších okresů Slovenska. V roce 1977 byl kleštík zjištěn v Německu, kam byl zavlečen dovozem včely východní z Pákistánu, a v roce 1982 ve Francii. Prvního kleštíka v tehdejší ČSSR objevil v roce 1978 Hanko při systematické kontrole měli (spad na dně úlu) z pohraničních oblastí s Ukrajinskou SSR. Na jaře roku 1981 přes všechna ochranná opatření byl kleštík zavlečen převozem včelstev do okresu Ústí nad Orlicí. Odtud se postupně rozšířil po celé České republice.

Kleštík se šíří jako „nežádoucí pasažér“ na těle trubců. Pro trubce je charakteristické zalétání do cizích úlu a tak se stávají hlavními přenašeči parazita. Podobně dělnice přenášejí přichyceného kleštíka do včelstev při zalétávání, loupežích a rojením.
Rozšiřování kleštíka jiným blanokřídlým hmyzem, případně přenos z jedné včely na druhou na květu nebo i na matku vracející se ze snubního proletu nebyl dosud zaznamenán.

Kleštík včelí se může šířit i přemisťováním plástů a úlů mezi včelařskými provozy. Na plástech, v nichž je plod, přežívá samička roztoče až 40 dnů, na uhynulých včelách 11-17 dnů. Mimo včelu žije cizopasník v závislosti na vnějších podmínkách 6-7 dnů.

Vývojový cyklus[editovat | editovat zdroj]

Kleštík na těle pokročilého stádia včelího plodu

Vývojový cyklus kleštíka probíhá na včelím plodu. V určité chvíli před zavíčkováním přechází z dospělé včely do plodové buňky oplozená samička (jedna ale i více). Do trubčích buněk proniká 40 hodin před zavíčkováním, do dělničích 18 hodi. Po zavíčkování se přisaje na včelí larvu a živí se její hemolymfou. Asi po 60 hodinách od zavíčkování se roztoč larvy pustí a naklade 2–5 vajíček ke stěně buňky na takové místo, aby je včelí larva resp. předkukla netísnila. Z vajíčka se líhne šestinohá larva roztoče; dalšími stadii jsou protonymfa a deuteronymfa. Během sedmi dnů se vyvinou pohlavně zralí samečci a během devíti dnů samičky. Důležitým orientačním bodem v buňce je místo s výkaly samičky. Zdržuje se na něm nejprve samička, ale později je vyhledají vylíhnutí mladí jedinci, kteří se zde shromažďují za účelem páření. Dceřiné samičky dosahují pohlavní dospělosti za 24 hodin. Samečci po spáření ještě v buňce hynou a oplozené samičky se uchycují na včele dokončující svůj vývoj. Spolu s ní opouštějí buňku.

Na dospělé dělnici nebo trubci žijí samičky několik dnů (foretická fáze), než se opět přemístí do buněk a začnou klást vajíčka (reprodukční fáze). Všechna vývojová stadia kleštíka se živí hemolymfou včel a včelího plodu. Tím nejen ochuzují tělo včely o živiny, ale způsobují i ztráty hemolymfy skrze četná poranění na těle včely. Kleštík přenáší i původce dalších nakažlivých nemocí včel.

Samičky roztoče žijí asi dva měsíce. Přes zimu přežívají na včelách asi 200 dnů. Přibližně 10 % samiček během zimy uhyne a lze je nalézt v zimní měli na dně úlu. Z počtu takto zjištěných mrtvolek lze usuzovat na pravděpodobnou intezitu napadení včelstva.

Klinické příznaky[editovat | editovat zdroj]

Na podložce úlu lze pozorovat mrtvé i živé roztoče. Při silném napadení se na česně objevují těžce se pohybující včely s deformovanými křídly, končetinami a nepřirozeně vysunutým sosákem. Rozmnožování parazita je poměrně pomalé. Proto se klinické příznaky zjišťují nejdříve za 2-3 roky od nakažení. Pokud počet roztočů dosáhne řádu tisíců a více, včelstvo není schopné přežít zimní období.

Kleštík včelí – pohled shora a zepředu
Kleštík včelí – břišní a ústní partie

Protiopatření[editovat | editovat zdroj]

Varroáza se tlumí plošně léčebnými metodami, které Státní veterinární správa České republiky upřesňuje interním metodickým pokynem a provádějí je pověření vyškolení pracovníci Českého svazu včelařů. Nařízená opatření jsou zákonného charakteru a jsou povinná pro všechny včelaře bez výjimky. Základem léčby je ošetření včelstev v zimě v období bez plodu. Účinné látky jsou do včelstva vpravovány fumigací nebo aerosolem. Účinnost zimních opatření se kontroluje vyšetřením měli ze dna úlů. V oblastech se silnou intenzitou nákazy je nutné nařídit letní léčení po vytočení medu. Toto léčení se provádí dotykovými pásky s dlouhodobým účinkem na bázi pyrethroidů. Doplňkovým způsobem léčení je použití odparných desek nebo speciálních odpařovačů s kyselinou mravenčí.

K tlumení varroázy se musí použít celý komplex opatření, jehož jednotlivé části působí celoplošně a po celý rok. Na celém území ČR je síť monitorovacích pracovišť, kde se sleduje účinnost přípravků a vznik případných rezistencí kleštíka proti některému z nich.

Jako perspektivní cíl v boji z kleštíkem se jeví šlechtění varroatolerantních včel. Dr. Mike Allspop z Jihoafrické republiky v r. 2006 zveřejnil výsledky svých výzkumů u dvou plemen včely medonosné. U afrických plemen (včela medonosná kapská Apis mellifera capensis a včela medonosná středoafrická Apis mellifera scutellata) prokázal velmi rychlý nástup a upevnění varroatolerantních mechanismu. Zkoumaná včelstva byla ponechána svému přirozenému vývoji bez jakýchkoliv léčebných zásahů. Rozvoj schopnosti těchto včel (A. m. capensis 3-5 let, A. m. scutellata 6-7 let) udržet populaci cizopasníka v únosné míře úzce souvisí s prohloubením a genetickým upevněním čistícího pudu. Včely rozpoznají napadený zavíčkovaný plod a z včelstva ho odstraní i s cizopasnými roztoči.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

VESELÝ, Vladimír. Včelařství. Praha : Brázda, 2003. ISBN 80-209-0320-8. Kapitola Varroáza včel, s. 218-221.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ING. PŘIDAL, PH.D., Antonín. Parazitismus, nemoci včel a názvosloví živočichů. Moderní včelař. předjaří 2007, roč. 4, čís. 1, s. 27-29. ISSN 1214-5793.  
  2. ING. ČERMÁK, Květoslav CSc. Varroóza u včely východní. Moderní včelař. prosinec 2011, roč. 8, čís. 6/zima, s. 176. ISSN 1214-5793.  
  3. PŘIDAL, Antonín, ČERMÁK Květoslav Varroatolerance u kapského a středoafrického plemena včely medonosné. Moderní včelař. zima 2009, roč. 6, čís. 6, s. 171-172. ISSN 1214-5793.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Včelařství

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]