Keglevičův palác

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Keglevičův palác
Blava 2007-3-28-57.jpg
Základní informace
Sloh barokní architektura
Poloha
Adresa Bratislava, SlovenskoSlovensko Slovensko
Souřadnice
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vstupní portál Keglevičova paláce

Keglevičov palác (Keglevicha palác) je barokní palác v Bratislavě na Panské 27. Nachází se ve státní městské památkové rezervaci a v seznamu nemovitých kulturních památek. V roce 1998 byla provedena jeho rekonstrukce, při které byly vyměněny stropy, krov, výplně otvorů, omítky a krytina. Proražením Keglevičova paláce vznikla ulice Strakova, nacházející se mezi Ventúrskou a Hviezdoslavovým náměstím.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Tento dvoupodlažní barokní palác hraběte z Turnianské župy[1] Josefa Kegleviča (Keglevicha) byl postaven v první polovině 18. století[2] na dvou středověkých parcelách s použitím zdiva z předchozích pozdněbarokních nebo raněrenesančních staveb. V té době patřil k poměrně rozsáhlým palácovým stavbám se čtyřkřídlou dispozicí, která sahala až k hradbám středověkého městského opevnění. Někdy v třetině 19. století ze strany dnešního Hviezdoslavovo náměstí část objektu oddělila a palác zůstal jen trojkřídlý. V přízemí v západním křídle se zachovala pozdně hřebínková hvězdicová klenba zpočátku 16. století. Na východní straně budovy je rizalit, který patřil původně k další budově. Palácová stavba má půdorys ve tvaru písmene U. Reprezentační schodiště vede na první patro. Dvorní křídla jsou spojeny pavlačemi. Průčelí člení hermové pilastry se stylizovanými hlavicemi.

Portál s pilastry a se segmentovou římsou lemují plastiky sedících lvů. Portál je vyzdoben erbem stavebníka - hraběte Josefa Kegleviča. Plastický erb nad portálem má na červené patě štítu dva stříbrné pruhy. V horním modrém poli stojí naproti sobě dva zlatí lvi držící mezi sebou meč se zlatou rukojetí, na kterém je nastrčená koruna s devíti perličkami, ta poukazuje na hraběcí titul nositele erbu. Devítiperličková hodnostní koruna se opakuje nad štítem, který dekorují zelené ratolesti. Rodové znamení, lvi, které v heraldice patřily k nejoblíbenějším, zcela záměrně opět použili na sochařské výzdobě portálu a umocnili tak jeho dekoraci.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Majitelem starého měšťanského domu byl v letech 16011608 S. Alter. Do začátku 18. století dům vystřídal mnoha majitelů (v roce 1634 Tomáš Baranay, roku 1646 H. Ch. Pärtinger, který byl majitelem až do roku 1656). Začátkem 18. století Ladislav Petray a jeho manželka Žofie Ilaasová prodali dům i s dluhy Gabrielovi Skariczovi a jeho manželce Anne Žofii za 50 zlatých. Roku 1730 vdova po Gabrielovi Skariczovi prodala dům Rozalii Amadé Simonitsové za 400 zlatých a ta ho v roce 1743 prodala rádci Josefovi Duchoňovi za 7 000 zlatých. 15. února 1745 Jozef Duchoň prodal dům hraběnce Terezii Keglevičovej, rod. ven Tavonath za 7 000 zlatých. Roku 1750 se majitelem paláce stal syn Terezie Keglevičovej, hrabě Josef I. Keglevič, který v něm poskytl ubytování účastníkům sněmu. Jozef Keglevič se jmenovitě vzpomíná jako majitel paláce ještě i v roce 1764, pak prameny uvádějí jen jméno rodu. Je tedy vysoce pravděpodobné, že Josef Keglevič byl vlastníkem paláce až do své smrti v roce 1813. Následně se stal palác majetkem jeho dědiců - vdovy a Karla Kegleviča.

Po úpravách a barokní přestavbě vlastnila rodina Keglevičů až do roku 1850, kdy přešel do rukou rodiny Pálfi (Pálffy). V roce 1850 patřil Marii Pálfiovej a v letech 1880-1911 byl v držení hraběte Štěpána Pálfiho

Rodina Keglevičovcov[editovat | editovat zdroj]

Rodina Keglevičů pocházela z Chorvatska. Hrála významnou roli v chorvatských dějinách v 16. století. Jeden z nejznámějších předků rodiny byl Juraj III., který žil v 16. století. Měl dva syny - Petra a Mikuláše. Petr byl zakladatelem chorvatské větve a Mikuláš uherské větve rodu. V roce 1646 získal Mikuláš šlechtický titul barona a v roce 1687 (4. srpna) spolu s bratrem Petrem titul hraběte. Majitel paláce Josef I. Keglevič byl v roce 1732 místodržitelským rádcem, rádcem vnitřní tajné rady, strážcem královské koruny, nadžupanem (hlavní župan) Turnianské župy (stolice). Jeho syn Jozef byl tajemníkem místodržitelské rady, rádcem uherské komory a strážcem královské koruny.

Keglevičov palác a Ludwig van Beethoven[editovat | editovat zdroj]

Z někdejších obyvatelů paláce na přelomu 18. a 19. století je dnes asi nejznámější a nejzajímavější Anna Lujza Barbora Keglevičová (Babetta) (1780-1813), dcera Karla Kegleviča a Kateřiny Zičiove. Byla soukromou žačkou Ludwiga van Beethovena ve Vídni a Bratislavě. Tento génius hudby jí věnoval několik svých skladeb, například i během své návštěvy Bratislavy 17. - 23. listopadu 1796. Tehdy Beethoven koncertoval právě v Keglevičovom paláci a své hostitelce, hraběnce Anne Lujze Keglevičové, věnoval Sonátu pro klavír No.4 v Es dur, opus 7 a řadu dalších skladeb jako například Piano Concerto no.1 v C dur, opus 15.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Keglevičov palác na slovenské Wikipedii.

  1. Slovenská literatura, svazek 15, str. 620, Slovenská akademie věd, literárněvědných ústav SAV, 1968.
  2. Register nehnuteľných národných kultúrnych pamiatok [online]. Pamiatkový úrad Slovenskej republiky. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jana Oršulová: Heraldické památky Bratislavy. Marenčin PT, Bratislava 2007
  • Magdaléna Vyhnánková: Erby na bratislavských palácích. Bratislava, 1974
  • Frederik Federmayer: Rody starého Prešpurku. Bratislava / Pressburg / Pozsony 2003
  • Blanka Puškárová, Imrich Puškár: Bratislava - památková rezervace. TATRAN, Bratislava 1989
  • Igor Janota: Slavní lidé v Bratislavě. Marenčin PT, Bratislava 2007
  • Ján Lacika: Bratislava a okolí - turistický průvodce. Vydavatelství Příroda, s.r.o., Bratislava 2004

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Keglevičův palác ve Wikimedia Commons