Kateryna Bilokur
| Kateryna Bìlokur | |
|---|---|
 | |
| Narození | 25. listopadujul. / 8. prosince 1900greg. Bohdanivka |
| Úmrtí | 10. června 1961 (ve věku 60 let) Jahotyn |
| Místo pohřbení | grave of Kateryna Bilokur |
| Povolání | malířka a výtvarnice |
| Ocenění | Řád čestného odznaku (1951) zasloužilý umělecký pracovník Ukrajinské SSR (1951) People's Painter of the USSR (1956) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kateryna Vasylivna Bilokur (ukrajinsky Катерина Василівна Білокур, 7. prosince 1900 Bohdanivka – 9. června 1961 Bohdanivka) byla ukrajinská lidová umělkyně a malířka, představitelka naivního a dekorativního umění. Její díla se stala známá ve 40. letech 20. století. Všeobecné uznání jí přinesly zejména obrazy květin. V roce 1951 obdržela titul zasloužilé umělkyně a později i titul národní umělkyně Ukrajinské SSR.
Život
[editovat | editovat zdroj]Kateryna Bilokur se narodila 7. prosince 1900 v rolnické rodině ve vesnici Bohdanivka v Poltavské oblasti. Když jí bylo asi 6 let, naučila se sama číst. Rodiče se proto rozhodli neposílat ji do školy, aby ušetřili peníze za boty a oblečení. Od malička milovala kreslení, přestože to rodiče neschvalovali a zakazovali jí to. Malovala dál tajně a používala k tomu kousky plátna a uhlí.[1][2]
Kreslila dekorace pro místní divadelní kroužek, který vedl její soused a vzdálený příbuzný. Později sama v několika inscenacích také hrála.[2]
Když se v letech 1922 a 1923 dozvěděla o profesionální škole umělecké keramiky v Myrhorodu, vybrala si dvě ze svých kreseb a do Myrhorodu se vydala. Jeden obrázek byl kopií obrazu a druhý skicou domu jejího dědečka, oba byly na papíře, který si koupila speciálně pro tuto příležitost. Do školy však nebyla přijata, protože neměla žádné předchozí formální vzdělání. Vrátila se domů pěšky.[2]
Touha kreslit ji nikdy neopustila. Později začala navštěvovat dramatický kroužek. Rodiče souhlasili s její účastí v divadelních představeních pod podmínkou, že ji herectví nebude zdržovat od domácích prací. V roce 1928 se doslechla o dramatické škole v Kyjevě a rozhodla se zkusit štěstí tam. Opět však byla odmítnuta kvůli nedostatečnému předchozímu vzdělání.[1][3]
Doma musela dělat všechny těžké venkovské práce na farmě a na zahradě a teprve pak mohla malovat. Malování se stalo její jedinou láskou, její jedinou vášní. Rodiče dceři vyčítali, že si ji nikdo nevezme, nadávali jí a ponižovali ji. Takové výstupy obvykle končily zákazem malování a zničením kreseb. Na podzim roku 1934 se zoufalá mladá žena rozběhla k řece a chtěla se utopit. Matka to viděla a podařilo se jí dceru zachránit. Po pokusu o sebevraždu její otec konečně souhlasil, že může malovat.[1][3] Začala se věnovat olejomalbě. Naučila se vyrábět štětce z kočičích chloupků a barvy ze všeho, co jí poskytla příroda.
Zlom v jejím životě nastal roku 1940, kdy napsala dopis zpěvačce Oksaně Petrusenko, protože byla okouzlena její písní o kalině, a přiložila své kresby. Díky zpěvaččině zájmu byla Bilokur objevena a téhož roku jí uspořádali první výstavu v Poltavě, sestávající z 11 obrazů.[3] Bohužel všechna díla vystavená na této výstavě byla během druhé světové války zničena.[4] Výstava měla takový úspěch, že malířku pozvali do Moskvy, kde navštívila Treťjakovskou galerii a Puškinovo muzeum.[1][2]
Umělkyně nicméně prožila těžký život plný vyčerpávající venkovské práce, která jí umožňovala přežít. Když v roce 1948 zemřel její otec, musela na sebe vzít odpovědnost za chod celého hospodářství.[1]
V roce 1951 získala titul zasloužilé umělkyně a později i titul národní umělkyně Ukrajinské SSR.[3]
Kateryna Bilokur zemřela týden po své matce, se kterou prožila celý život a která nikdy nepochopila její vášeň pro kreslení.[1] Byla pohřbena ve své rodné vesnici Bohdanivka. Autorem náhrobku je sochař Ivan Gončar.
Tvorba
[editovat | editovat zdroj]
Umělecký styl Kateryny Bilokur patří k naivnímu nebo dekorativnímu umění. Hlavním motivem byly květiny. Sama věřila, že květiny mají duši, a proto je nikdy netrhala, ale malovala je přímo v přírodě.[1][5] Často na jednom obraze kombinovala květiny, které kvetly v různých ročních obdobích, jako například tulipány a chryzantémy.[2] Kromě květin malovala také krajiny, zátiší a portréty.
Její první díla (20. léta – počátek 30. let 20. století) měla amatérský charakter. Jednalo se o portréty příbuzných a vesničanů, které malovala uhlíkem a vlastními barvami na rostlinné bázi. Důležitým obdobím v její tvůrčí dráze byla druhá polovina 30. let. Tehdy se začala věnovat kresbě zátiší. Již její raná díla, Bříza (1934), Květiny u plotu (1935), Květiny (1936) a další, jasně dokládala její výjimečné tvůrčí schopnosti. Nápaditost výběru námětů, vitalita, fantazijní kompozice a barevná harmonie, které jsou pro tyto obrazy charakteristické, se staly hlavními rysy celé umělčiny tvorby. Během druhé světové války vzniklo jen několik obrazů, např. Květiny za soumraku (1942) a Lilie (1943).[4]
V roce 1944 navštívil Bohdanivku ředitel Národního muzea ukrajinského lidového dekorativního umění a řadu obrazů koupil. Právě díky tomuto nákupu má muzeum nejlepší sbírku malířčiných obrazů.
Po osvobození rodné vesnice vytvořila Bilokur nové kompozice: Bujná vegetace, Dekorativní květiny (1945), Dary přírody (1946) a slavné plátno Slyš, králi.[4] V roce 1947 jí byla nabídnuta možnost namalovat podobiznu Stalina, ale ona to odmítla.[1]
Padesátá léta byla nejplodnějším obdobím v její umělecké dráze. Vytvořila originální a zářivá zátiší jako Jablka a rajčata, Snídaně (1950), Meloun, mrkev a květiny (1951), V okrese Šramkivka v Čerkaské oblasti (1955–1956) a Květiny a hroznové víno (1953–1958). Každý detail na obrazech je pečlivě a věrně zachycen a jejich realistické ztvárnění je podpořeno malířčiným jemným smyslem pro barvu.[4] V roce 1954 byly tři její obrazy – Car Kolos, Bříza a Kolchozní pole – zařazeny do expozice sovětského umění na Mezinárodní výstavě v Paříži, kde se jim obdivoval samotný Picasso.[1][5] V 50. letech se poprvé pokusila také o malbu akvarelem. Mezi nejlepší díla z tohoto období patří Vesnice Bohdanivka v září, Za vesnicí (1956), Brzy na jaře (1958) či Podzim (1960).
Během posledních let svého života, kdy trpěla vážnou nemocí, vytvořila Bilokur řadu pozoruhodných obrazů, jako jsou Jiřiny (1958), Pivoňky (1958), Jablka z Bohdanivky (1959), Kytice (1960) a další.
Ve zrekonstruovaném domě ve vesnici Bohdanivka, kde umělkyně žila, vzniklo její muzeum. Pomník, který stojí před domem, vytvořil její synovec Ivan Bilokur. Její obrazy jsou rovněž vystaveny v Národním muzeu ukrajinského lidového dekorativního umění a v Historickém muzeu v Jahotynu.[5]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kateryna Bilokur na anglické Wikipedii.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 ШТОГРІН, Ірина. «Була, щоб залишитися у квітах»: до дня пам'яті Катерини Білокур. Радіо Свобода. 2021-06-11. Dostupné online [cit. 2026-04-14]. (ukrajinsky)
- 1 2 3 4 5 Kateryna Bilokur, the Genial Self-Taught Painter Who Loved Flowers More Than Life [online]. [cit. 2026-04-15]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 ZORKA, Darya. The Queen of Flowers – a life story of Kateryna Bilokur, a genius Ukrainian artist [online]. 2024-10-26 [cit. 2026-04-15]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 KATERINA BILOKUR' web-gallery. Welcome!. ukrkolo.com [online]. [cit. 2026-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-06-17.
- 1 2 3 PENDIUR, Natalia. Introduction to Ukrainian Art: 10 Ukrainian Artists You Must Know [online]. 2020-09-01 [cit. 2026-04-14]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kateryna Bìlokur na Wikimedia Commons
