Karl von Kopal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karl von Kopal
Karel Kopal, litografie od Adolfa Dauthage, asi 1848
Karel Kopal, litografie od Adolfa Dauthage, asi 1848
Narození 3. února 1788
Ctidružice
Úmrtí 17. června 1848 (ve věku 60 let)
Vicenza
Ocenění Císařský rakouský řád Leopoldův
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel von Kopal (3. února 1788 Ctidružice[1]17. června 1848 u Vicenzy, Itálie) byl moravský důstojník v armádě Rakouského císařství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a vojenské úspěchy za napoleonských válek[editovat | editovat zdroj]

Karel Kopal se narodil 3. února 1788 v moravských Ctidružicích, součásti tzv. Horního statku královského města Znojma. V rodině se mluvilo česky, němčina však byla přirozeně nezbytností: Karlův otec a děd zastávali na znojemské radnici vysoké úřední posty jako správci Ctidružic a přilehlého zboží. Mladý Karel Kopal vystudoval gymnázium na Jezuitském náměstí ve Znojmě a poté absolvoval jednoletý kurs na reálné škole v Mikulově. Jako sedmnáctiletý v září roku 1805 dobrovolně vstoupil do 22. pěchotního pluku prince Arnošta Fridricha Sasko-Kobursko-Saalfeldského a prošel ihned křestním ohněm bojů třetí koaliční války proti napoleonské Francii na vedlejším bojišti v Itálii i v proslulé bitvě u Slavkova. Po uzavření Prešpurského míru v prosinci 1805 nastoupil tříleté studium na kadetní škole v Terezíně. Do páté koaliční války roku 1809 se zapojil již jako čerstvý poručík 6. mysliveckého praporu v předsunuté brigádě barona Vécseyho. 22. dubna 1809 předvedl odvahu a statečnost, když v čele přidělené roty myslivců kryl ústup hlavních rakouských sil u bavorského Řezna. Po uzavření znojemského příměří v červenci 1809 povýšen na nadporučíka. V letech 1809–1813, po porážce Rakouska, několik let vykonával ostrahu česko-bavorské hranice jižně od Českého Krumlova a potíral činnost ozbrojených pašeráků.

Když se Rakousko zapojilo v srpnu 1813 do šesté koaliční války proti Napoleonovi, byl nadporučík Karel Kopal s 6. mysliveckým praporem začleněn pod 2. lehkou divizi polního podmaršálka hraběte Bubny, která měla jako předvoj za úkol bránit nepříteli v postupu od lužické Žitavy do Čech. Při bojích u Jablonného v Podještědí na severu Čech prokázal Kopal vynikající strategický postřeh a osobní statečnost, načež byl 1. září 1813 povýšen do hodnosti kapitána. V říjnu 1813 byl pověřen velením předvoje Bubnovy divize v proslulé „bitvě národů“ u Lipska. Jeho útok na čele pouhých dvou rot do vesnice Paunsdorf byl velmi úspěšný, neboť se podařilo zajmout na tři desítky Francouzů. Po bitvě Kopal a Bubnova divize vytvořila nejzazší levé křídlo koaliční armády, které táhlo na Ženevu a podél Rhôny do jihozápadní Francie. Při postupu divize z Pont d`Ain do Meximieux 18. ledna 1814 dokázal Karel Kopal na čele předvoje navzdory ostré francouzské palbě proniknout až k Lyonu, překonat mohutný silniční zátaras a dobýt na krátko lyonské předměstí. Další bravurní kousek si připsal přesně o měsíc později, když francouzský maršál Charles Augereau zaútočil na rakouské pozice mezi Meximieux a Loyes. Protiútok rakouské jízdy nevyšel, nicméně Kopalovi myslivci dokázali zpoza křoví a živých plotů prudkou palbou obrátit nepřítele na útěk. Karel Kopal a 6. prapor myslivců se poté ještě zúčastnil poslední, sedmé koaliční války proti Napoleonovi v roce 1815, kdy bojoval v záložním armádním sboru arcivévody Ferdinanda Karla d`Este, konkrétně v brigádě generálmajora barona Paumgarttena.

Posádkový velitel a rodinné zázemí[editovat | editovat zdroj]

Dlouhé mírové období po skončení napoleonských válek umožnilo kapitánu Karlu Kopalovi věnovat se i rodinnému životu. Roku 1832 se oženil s Terezou, dcerou generálmajora svobodného pána von Spiegel z Kostelní Břízy v Čechách. V roce 1833 se mu v Chebu narodil první syn Karel a o dva roky později dcera Viktorína. Po nástupu císaře a krále Ferdinanda I. (V.) Dobrotivého na trůn byl Karel Kopal 29. prosince 1835 povýšen do hodnosti štábního důstojníka – majora. Zároveň převzal velení u druhého praporu 8. pěchotního pluku arcivévody Ludvíka v Jihlavě. Alespoň nakrátko tak mohl se svojí mladou rodinou přesídlit do blízkého okolí svého rodiště. Právě v Jevišovicích se mu na začátku roku 1836 narodil druhý syn Viktor. Císař však potřeboval schopného důstojníka jinde. V březnu 1836 ho pověřil velením 7. mysliveckého praporu, který byl dislokován jako posádka v chorvatské Rijece (Fiume) a Bakaru (Buccar). 12. února 1837 pak císař ocenil věrnost devětačtyřicetiletého majora povýšením do prostého šlechtického stavu (Karl von Kopal). Kopal strávil v Chorvatském Přímoří čtyři roky a mezi místním obyvatelstvem si získal brzy velkou oblibu, důkazem čehož byl titul čestného občana (patricia) města Bakaru (1838) a poté i Rijeky (1840). Roku 1839 se mu zde také narodila další dcera Ernestina.

V dubnu 1840 byl Kopalův 7. myslivecký prapor převelen do štýrského Celje (dnes Slovinsko). Na jaře 1841 povýšil císař Ferdinand I. Karla Kopala na podplukovníka a svěřil mu velení nad tyrolským mysliveckým plukem v Botcenu (Bolzano). V jižním Tyrolsku Karel Kopal s rodinou pobýval následujících pět let. Narodil se zde i jeho třetí syn Robert. Když v polovině května 1846 Kopal Tyrolsko opouštěl, setkal se s neobvykle emotivním rozloučením ze strany důstojnického sboru i honorace města Botcenu. Vyzdvihována byla především Kopalova spravedlivost, čest, skromnost a srdečnost. 

Vyvrcholením Kopalovy kariéry byla hodnost plukovníka, které dosáhl 24. dubna 1846. Radost z postupu však Kopalovi zamlžil smutek z vážného zdravotního stavu manželky Terezy, která již na počátku roku 1846 musela s těžkými souchotinami odcestovat společně s dcerami a nejmladším synkem Robertem do domácího léčení v Kostelní Bříze. Prvorozený syn Karel brzy nastoupil na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, druhorozený Viktor zůstal s otcem. V polovině roku 1846 novopečený plukovník Kopal ovdověl. Zároveň s povýšením byl šedesátiletý Karel Kopal pověřen velením u 10. praporu polních myslivců se základnou v severoitalském Miláně. Tento vojenský oddíl patřil mezi nejzkušenější a nejobávanější jednotky svého druhu v armádě habsburské monarchie. Kopal však přišel do čela praporu v době, kdy se celá rakouská Lombardie již chvěla silným vnitřním napětím namířeným proti ústřední vládě ve Vídni.

Kopalovo hrdinství za války s Piemontem a italskými vzbouřenci roku 1848[editovat | editovat zdroj]

Kopalův 10. myslivecký prapor musel již na podzim 1847 zjednávat pořádek na řadě míst, kde propukly drobné pouliční protesty. Odvolání nenáviděného kancléře Metternicha ve Vídni dalo nespokojeným Lombarďanům dostatečně silný impuls k masivní rebelii, takže 18. března 1848 povstala celá provincie včetně Milánu. Vzápětí revoltovaly i rakouské Benátsko (viz První italská válka o nezávislost). Na rozkaz vrchního velitele maršála Radeckého proto zahájily všechny rakouské oddíly 22. března večer spořádaný ústup z Milánu směrem na jihovýchod. Kopalův dvanáctiletý syn Viktor byl kvůli nebezpečné situaci odeslán za svým starším bratrem na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města. Po krátké přestřelce ve vesnici Paullo 23. března 1848 dosáhli Kopalovi muži města Lodi a překročili řeku Addu. Zde se dozvěděli, že lombardské a benátské povstalce podpořila vpádem z Piemontu vojska sardinského krále Karla Alberta. Vypukla tak válka, do které proti Rakousku vystoupili také toskánský velkovévoda Leopold II., neapolský král Ferdinand II., a dokonce i papež Pius IX. Radecký proto v ústupu pokračoval. Do konce března se Strassoldova brigáda s Kopalovým praporem stáhla přes Cremu za řeku Oglio a odtud přes  Montichiari do Solferina. V prvních dubnových dnech dosáhla hranice mezi Lombardií a Benátskem a zaujala obrannou pozici. Dne 9. dubna 1848 se zde Kopalovi muži dostali poprvé do otevřeného boje s početně daleko silnějšími jednotkami sardinského krále. Ty se nakonec zmocnily městečka Monzambano a vynutily si přechod řeky Mincia. Další postup nepřítele však byl zastaven a 10. myslivecký prapor mohl s přehledem ustoupit do stínu velké rakouské pevnosti ve Veroně, kde setrval v druhé obranné linii další tři týdny.

Poté, co Piemonťané zaútočili na rakouskou obrannou linii u Pastrenga, obdržel plukovník Kopal příkaz přemístit svůj odpočatý prapor opět k Strassoldově brigádě na západní předměstí Verony – v Santa Lucii. Brigádu kromě 10. mysliveckého praporu tvořil 3. prapor pěchotního pluku arcivévody Zikmunda, jeden oddíl Radeckého husarů a jedna baterie šestilibrových děl. Vysoká kostelní věž v Santa Lucii se veliteli Kopalovi stala ideální hláskou s výhledem do širokého okolí a s možností vizuální komunikace s pozorovatelnou staré citadely ve Veroně. Místní hřbitov s ohradní zdí proměnili Kopalovi muži v pevnůstku a v okolí vesnice zbudovali zákopy. V dopoledních hodinách 6. května 1848 byly rakouské pozice v Santa Lucii napadeny soustředěným útokem prvního sboru sardinské armády. I když byl nepřítel početně pětkrát silnější, Kopalovi Rakušané se během tříhodinového urputného boje dokázali účinně bránit a útoky odrážet. Maršál Radecký bitvu o tři dny později popsal následovně: „Jednoznačně nejtěžší úlohu měl 10. myslivecký prapor pod velením statečného plukovníka Kopala, který bránil tu část vesnice, kam nepřítel udeřil s celou svojí silou. Jediná rota tohoto praporu, jež byla umístěna na hřbitově, dokázala odrazit tři mocné útoky piemontské gardové pěchoty.“ Teprve když sardinské jednotky začaly Santa Lucii z větší vzdálenosti obkličovat, musela se Strassoldova brigáda stáhnout na pláň před hradbami Verony. Zde v odpoledních hodinách maršál Radecký znovu soustředil značnou část rakouských sil a vrhl je s Kopalovým praporem na levém křídle do útoku proti Santa Lucii. Ve večerních hodinách byla ves dobyta zpět a rakouské zbraně mohly slavit první velké vítězství ve válce. Myslivci z 10. praporu byli za svoji statečnost vyznamenáni, Karlu Kopalovi udělil císař rytířský kříž Leopoldova řádu. Kopalovi myslivci zůstali v první obranné linii v Santa Lucii až do konce května, kdy Radeckého vojsko ve Veroně přijalo posily hraběte Nugenta.

27. května vyrazily hlavní rakouské kolony z Verony do Mantovy na řece Mincio. Z Strassoldovy brigády a brigády hraběte Clam-Gallase byla vytvořena divize pod velením polního zbrojmistra knížete Felixe Švarcenberka, která dne 29. května zaútočila na opevněné piemontské jednotky v Curtatone a Montanaře na jih od města, poté pak na severozápad, proti proudu Mincia, k městu Goito. Cílem manévru mělo být osvobození obležené rakouské pevnosti Peschiera. Bezvýsledný boj 30. května připravil Kopalův prapor o 10 mužů. Pevnost Peschiera toho dne navíc padla.

Radecký tak musel přehodnotit svůj ofenzivní plán. Postupovat na západ by bývalo bylo vykoupeno příliš velkými oběťmi a navíc hrozilo odříznutí zásobovacích cest přes Benátsko. Rozhodl se proto co nejrychleji a pokud možno utajeně otočit své třicetitisícové vojsko a přesunout je k benátské Vicenze, kde se nacházelo zhruba patnáct tisíc vojáků z Neapolska, Církevního státu (dva pluky švýcarské pěchoty) a Benátska pod velením generála Duranda, bývalého velitele papežských jednotek, nyní ve službách sardinského krále. Po bitvě u Goita tábořila Strassoldova brigáda s Kopalovým praporem u nedaleké Saccy, odkud se v noci na 4. června společně s ostatními rakouskými jednotkami stáhla ve vší tichosti zpět do Mantovy. 5. a 6. června pokračovala v postupu přes Castel Belforte, Pellegrinu, Bovolone, pevnost Legnago do Bevilacquy, 8. a 9. června pak přes Montagnanu, Ponte di Barbarano do Debby na řece Bacchiglione pod Vicenzou. Zde se Kopalovi myslivci stočili na západ pod svah výrazného protáhlého pahorku Monte Berico. Odtud, ze sousedství vesnice Arcugnana, měli podle instrukcí hlavního štábu ráno 10. června vyrazit a do všeobecného útoku na pozice generála Duranda před Vicenzou.

V předvečer bitvy nicméně nebylo zřejmé, kdo myslivce z 10. praporu do boje povede. Plukovník Kopal již několik dnů trpěl horečkou úplavice a sám maršál Radecký mu nedoporučoval osobní účast v boji. Navrhoval, aby Kopalův prapor zůstal v týlu jako záloha. Ctidružický rodák se s tím však nehodlal smířit a navzdory varováním lékaře se rozhodl do bitvy jít. Město Vicenza bylo nad ránem 10. června 1848 sevřeno rakouskou armádou ze tří stran. První armádní sbor byl rozprostřen na jih od města, v okolí strategického protáhlého hřebene Monte Berico. Nalevo stála divize generálmajora Culoze, uprostřed pak Švarcenberkova divize s Clam-Gallasovou a Strassoldovou brigádou a Kopalovými myslivci. Úkolem prvního sboru bylo dobýt silně opevněné pozice nepřítele na Monte Berico a z této klíčové pozice zaútočit na město. Hlavní úlohu při tomto obtížném manévru dostala Culozova brigáda, která v brzkých ranních hodinách zahájila bitvu výstupem na Monte Berico do osady Villa Margherita, odkud postupovala po hřebenové silnici k zámku Rombaldo. Zde měli první předsunuté pozice Italové pod velením plukovníka markýze d`Azeglio, kteří se sice bránili hustou dělostřelbou, nakonec však zámek vyklidili. V následné fázi byl nepřítel vytlačen z další pozice, na nejvyšším pahorku Monte Berica, zvaném Bella Vista. Pak se však rakouský postup na několik hodin zastavil, neboť mezi Monte Bella Vista a další obrannou pozicí Italů na pahorku Monte Baricocoli se rozprostíralo široké údolí a bez posil byl útok nemyslitelný. Kolem 10. hodiny se podle Radeckého instrukcí daly do pohybu všechny kolony rakouské armády u Vicenzy, Culozovi na Monte Berico spěchaly na pomoc oddíly dělostřelectva a také Kopalův 10. prapor myslivců, zatímco v údolí řeky zprava postupovala Clam-Gallasova brigáda. Když tyto posily kolem půl třetí odpoledne dorazily na místo, předstíral generálmajor Culoz slabost a dezorganizaci, aby vylákal nepřítele z jeho silného postavení. D`Azeglio se nechal zmást a vyslal vpřed silnou kolonu švýcarské pěchoty. Jakmile byli Švýcaři vzdáleni na několik desítek kroků, odmaskoval Culoz skrytou dělostřeleckou baterii a zasypal nepřítele hustou palbou. V tento moment překvapení zasáhl plukovník Kopal. Sesedl z koně, postavil se na čelo svého praporu a svižným přesunem úvozem ve svahu hory nepozorovaně vpadl Švýcarům do jejich levého boku a zčásti i do týlu. Zároveň nechal troubit a bubnovat k všeobecnému útoku, načež celá Culozova brigáda vyrazila do útoku na bodáky. Karlu Kopalovi však nebylo dopřáno dobojovat slavnou bitvu do konce. Když společně s hejtmanem Jablonským zdolával v první řadě svého oddílu palisádové opevnění u vily Carcano pod Baricocoli, zasáhla jeho pravou ruku dělostřelecká koule. V polním lazaretu mu byla rozdrcená ruka nad loktem amputována. Utrpení mu mohla alespoň trochu zmírnit novina o vítězném rakouském postupu přes pahorek Baricocoli k severnímu konci Monte Berica, kde byl dobyt klášter Madonna del Monte, dodnes hlavní dominanta Vicenzy. Ve večerních hodinách město kapitulovalo. Italský generál Durando uzavřel ještě v noci s maršálem Radeckým konvenci, která zaručovala římským a neapolským vojákům volný odchod pod podmínkou tříměsíčního příměří.

Úmrtí na následky bitevního zranění[editovat | editovat zdroj]

V bitvě u Vicenzy padlo 141 císařských vojáků, zraněno jich bylo 540. Kopalův prapor přišel o 23 myslivců, přes devadesát jich utrpělo zranění. Zdravotní stav Karla Kopala se zdál po amputaci ruky stabilizovaný, nicméně v noci z 16. na 17. června se prudce zhoršil vlivem infekce tetanu. Nad ránem 17. června 1848 věhlasný plukovník zemřel. Následujícího dne byl se všemi vojenskými poctami a v doprovodu svých spolubojovníků pochován na městském hřbitově ve Vicenze.

Posmrtná vyznamenání a Kopalovi synové[editovat | editovat zdroj]

Dne 27. listopadu 1848 byl Karel Kopal za rozhodující podíl na vítězství u Vicenzy vyznamenán in memoriam na rytíře Řádu Marie Terezie. Na základě císařského diplomu z 11. ledna 1852 byli členové Kopalovy rodiny povýšeni do stavu svobodných pánů (baronů). Do šlechtického znaku rodiny von Kopal byl tehdy přidán symbol proslulého signálního rohu od Vicenzy. Všichni tři Kopalovi synové se později stali důstojníky císařské armády. Nejúspěšnější byl nejstarší Karel (1833–1912), který dosáhl hodnosti generálmajora. Až do roku 1980 po něm bylo pojmenováno dnešní náměstí Oskara Kokoschky na Stubenringu ve Vídni. Prostřední syn Viktor (1836–1892) se oženil s Marií von Henneberg-Spiegel, dědičkou velkostatku a zámku Hartenberk (Hřebeny) v západních Čechách. Nejmladší syn Robert padl jako poručík 5. praporu císařových polních myslivců v proslulé vítězné bitvě u Custozzy v červnu 1866.

Kopalův roh[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1850 obdržel 10. prapor polních myslivců jako výraz vděku od spolubojovníků Radeckého armády stříbrný signální roh ozdobený drahokamy a zlatými nápisy „Monte Berico“ a „Kopal ruft!“ (Kopal volá!). Ten je dnes vystaven ve vídeňském Vojenskohistorickém muzeu (Heeresgeschichtliches Museum).

Kopal v historické paměti[editovat | editovat zdroj]

  • Dne 16. října 1853 byl Karlu Kopalovi odhalen výstavný klasicistní pomník na prostranství před Císařskou bránou ve Znojmě. Postupně vybudované náměstí v jeho okolí neslo až do roku 1920 jeho jméno (Kopalplatz / Kopalovo náměstí), než v rámci "odrakouštění" české národovecké proudy v znojemském zastupitelstvu prosadily přejmenování náměstí na Komenského (dodnes). Kopalův pamětní fond, zpřístupněný veřejnosti v malé budově invalidovny v rohu náměstí roku 1857, byl po převratu v prosinci 1918 přemístěn do znojemského městského muzea (dnes ve sbírkách Jihomoravského muzea ve Znojmě).
  • Roku 1894 byla na počest Karla Kopala pojmenována ulice ve vídeňském 11. okrese Simmering.
  • Kopalovo jméno nesla i kasárna v dolnorakouském Svatém Hippolytovi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karl von Kopal na německé Wikipedii.

  1. Matrika N Blížkovice 13416, snímek 121, Záznam o narození a křtu

Literatura[editovat | editovat zdroj]