Karl Wilhelm Diefenbach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karl Wilhelm Diefenbach
autoportrét, 1895
autoportrét, 1895
Narození21. února 1851
Hadamar
Úmrtí15. prosince 1913 (ve věku 62 let)
Capri
Příčina úmrtístřevní neprůchodnost
Alma materAkademie výtvarných umění v Mnichově
Povolánímalíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Wilhelm Diefenbach (21. února 1851, Hadamar, Hesensko15. prosince 1913, Capri, Itálie) byl německý symbolistický malíř a předchůdce sociálního reformního hnutí (Lebensreform).

Život[editovat | editovat zdroj]

Karl Wilhelm Diefenbach byl synem malíře a učitele kreslení Leonharda Diefenbacha. Byl velmi nadaným kreslířem, již od 13 let zastupoval svého otce jako učitel a v 17 letech dostal nabídku převzít učitelské místo na škole v Hadamaru. Nabídku odmítl a od roku 1870 pracoval jako projektant železniční společnosti, a pak ve fotografických salonech ve Frankfurtu a Koblenzi. V 19 letech se vrátil domů a opravoval akvarely svého otce určené k prodeji, kreslil a maloval, mimo jiné církevní obrazy v gotickém stylu. Roku 1872 dostal práci u mnichovského dvorního fotografa Josefa Alberta, získal řadu významných společenských kontaktů a udělal přijímací zkoušky na Akademii, kde uznali jeho talent a odpustili mu školné. Získal také finanční podporu ministerstva a vévody z Nassau. Během studia pracoval jako retušér v mnichovské fotografické a litografické dílně Franze Hanfstaengla a již 21 letech byl úspěšným malířem a prodával svá díla. Byl inspirován Arnoldem Böcklinem a Franz von Stuckem.

Roku 1873 onemocněl tyfem a po operaci vředů v podpaží mu částečně ochrnula pravá ruka. Pod vlivem lékaře a zastánce přírodní léčby, Arnolda Rikliho, a propagátora vegetariánství, teologa Eduarda Baltzera, uvěřil že se uzdraví vegetariánskou stravou a změnou životního stylu. Po zotavení se vrátil aby dokončil studia v Mnichově, ale školu brzy opustil a v letech 1874-76 vydělával nejprve jako ilustrátor dětských knih a kopista obrazů, později se stal uznávaným tvůrcem portrétů. Roku 1882 dostal zakázku na portrét Richarda Wagnera určenou pro bavorského krále Ludvíka II.

Jeho příklon k alternativnímu životnímu stylu se odehrál postupně. Roku 1875 zemřeli oba rodiče a Karl žil nějaký čas se svou mladší sestrou Elisabeth, se kterou si nerozuměl a postupně se odklonil od církve i společnosti. Podle Heckera mohla být příčinou změny jeho duševního stavu syfilis, kterou lékaři léčili rtutí.[1]

Oženil se se sestrou, která se o něj starala během nemoci, a ve svatební den 10. února 1882 se odešel modlit při západu slunce na horu Hohenpeißenberg, kde zažil zjevení, které změnilo jeho život.

Karl Wilhelm Diefenbach, Frage an die Sterne 1898

V osobním manifestu "Sonnen-Aufgang" pak Diefenbach popisuje "základní zlo" své doby: chamtivost, zaslepenost kněží, lékařskou praxi, spěch. Domníval se, že lidstvo ničí sebe i zemi, odmítl Boha a požadoval návrat zpět k "Božské matce přírodě".[2] Oblékl si roucho a sandály a stal se apoštolem reforem, které zahrnovaly život v harmonii s přírodou, odklon od jakéhokoli náboženství, pacifismus, nudismus, vegetariánství a odmítnutí monogamie. Své teze představil nejprve v Mnichově, kde vystupoval nahý a byl dvakrát vězněn a pokutován. Policie jeho shromáždění zakázala a přiměla ho, aby se přestěhoval se do opuštěného domku v lomu u Höllriegelskreuth (vídeňský okrsek Ober Sankt Veit). Diefenbach se stal prvním německým umělcem - prorokem.

Dieffenbach byl nejpozději od roku 1881 obeznámen s panteistickou filosofií teologa, zastánce vegetariánství a prvního prezidenta otevřených náboženských komunit Eduarda Baltzera a také s filozofií zakladatele německého hnutí volnomyšlenkářů Carl Scholla. Jeho prvním žákem a následovníkem se stal mladý malíř Hugo Höppener, kterému dal jméno Fidus. V roce jejich společné práce vznikl rozměrný vlys "Per aspera ad astra". Fidus publikoval kresby v časopisu Die Schönheit, který se stal ikonou hnutí naturistů. Roku 1889 byl Diefenbach pozván do Monaka a uspořádal zde výstavu, která sklidila nadšené kritiky. Koncem roku se ale jeho manželka, utrápená životem v Höllriegelskreuth, pokusila ho otrávit a odešla od něj s dětmi. Malíř pak s pomocí kruhu přátel, k nimž patřili pacifistka Bertha von Suttner a publicista Michael Georg Conrad odešel do Walfrathausen poblíž Dorfen, kde v prázdné vile založil komunu nazvanou "Humanitas - dílna pro víru, umění a vědu"

Karl Wilhelm Diefenbach - Il Tramonto

V ní se postupně vystřídalo asi 24 osob, včetně Gusto Gräsera. Později byla modelem pro Gräserovo sídlo Monte Verità u Ascony. V komuně žil několik měsíců i František Kupka, jeho přítel a propagátor Egona Schieleho, kritik umění Arthur Roessler nebo německý spisovatel a bojovník za práva zvířat Magnus Schwantje.

V roce 1892 uspořádal Diefenbach velkou výstavu svých obrazů ve Vídni, která mu zajistila slávu, pochvalné kritiky a vysokou návštěvu, a také pozvání ke dvoru císaře Františka Josefa. Pro neshody s vedením rakouského Kunstvereinu o své obrazy přišel. Roku 1895 odcestoval k Lago di Garda a odtud do Egypta, kde kreslil chrámy a egyptské památky. Roku 1897 se vrátil do Vídně, aby získal zpět své obrazy a v následujícím roce (1898) uspořádal výstavu v Monaku. Ve Vídni se Diefenbach seznámil s Jörgem Lanzem von Liebenfels, ředitelem časopisu "Ostara" a stal se jedním ze služebníků Řádu Nových templářů. Po čase byl vystaven útokům tisku a pronásledování ze strany úřadů a roku 1899 se rozhodl vrátit do Egypta. Bez finančních prostředků uvázl v opuštěné pevnosti v Terstu, kde vytvořil 70metrový vlys pro transoceánský parník Franz Ferdinand Este. Nakonec roku 1900 definitivně přesídlil na Capri. Zde roku 1913 zemřel ve věku 62 let.

Jednou z příčin nezdaru Dieffenbachova společenství byl jeho vztah k ženám a odmítání monogamie. Žil celkem třikrát v bigamii a působil tak četná vnitřní napětí. K ostatním členům se ale choval autoritářsky. Komuna se nakonec rozpadla a skončila v dluzích.

Malíř v Německu upadl v zapomnění a obrazy ponechané v jeho ateliéru na Capri byly až roku 1931 přemístěny do Certosa di San Giacomo di Capri, kde byly v následujících letech poškozeny a zčásti rozkradeny. Od roku 1960 se o jeho pozůstalost staral vnuk Fridolin von Spaun (1901–2004) a inicioval vznik Diefenbachových muzeí v Hadamaru a na Capri (1974) nebo výstavu díla v Mnichově (2009–2010)[3].

Známá díla[editovat | editovat zdroj]

  • Per aspera ad astra (Vídeň 1893). 68 m dlouhý vlys, od roku 1988 v Městském muzeu v Diefenbachově rodišti Hadamaru (Hadamar Schloss)

Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1889 Kunstgewerbehall, Monako
  • 1891 Galerie Löwengrube, Monako
  • 1891 Österreichische Kunstverein, Vídeň
  • 2003 Galerie Konrad Bayer, Mnichov
  • 2009/2010 Villa Stuck, Mohr-Villa Freimann, Mnichov
  • 2011 Villa Hermes, Vídeň

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hubert Hecker: Karl Wilhelm Diefenbach. www.fjls.de [online]. [cit. 2015-07-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-24. 
  2. Galleria d'arte Thule, Harm Wulf: Karl Wilhelm Diefenbach
  3. Villa Stuck, Mnichov, Karl Wilhelm Diefenbach, 2009-2010. www.emmet.de [online]. [cit. 2015-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. 
  • Článek byl přeložen z německé Wikipedie s využitím textu Huberta Heckera, Harma Wulfa a dalších odkazů.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pamela Kort, Umělci a proroci / Artists and prophets, Národní galerie v Praze 2015, ISBN 978-80-7035-584-8
  • Hermann Müller (Hrsg.): Himmelhof. Urzelle der Alternativbewegung, Wien 1897–1899; eine Geschichte der Lebensgemeinschaft „Humanitas“ um Karl Wilhelm Diefenbach in Wien. Umbruch-Verlag, Recklinghausen 2012, ISBN 978-3-937726-08-3 (EA 2011)
  • C. Wagner, H. Müller, N. Smolik, M. Schuster; Karl Wilhelm Diefenbach: (1851–1913) Lieber sterben, als meine Ideale verleugnen!, 2011
  • Michael Buhrs (Hrsg.): Karl Wilhelm Diefenbach (1851–1913). „Lieber sterben als meine Ideale verleugnen!“. Edition Minerva, München 2009, ISBN 978-3-938832-58-5. (Katalog der gleichnamigen Ausstellung, Villa Stuck, 29. Oktober 2009 bis 17. Januar 2010)
  • Brigitte Fingerle-Trischler (Hrsg.): Naturpropheten in Freimann. Gusto Gräser, Bruno Wersig und die Wirkung von Karl Wilhelm Diefenbach „aufrichtig und unentwegt geradeaus“. Mohr-Villa Freimann, München-Freimann 2010. (Katalog der gleichnamigen Ausstellung im Kulturzentrum Mohr-Villa, 8. Januar bis 12. März 2010)
  • Karl Wilhelm Diefenbach: Per aspera ad astra. Schattenfries und Dichtung "Seines Lebens Traum & Bild". 2. Auflage. Umbruch-Verlag, Recklinghausen 2007, ISBN 978-3-937726-01-4.
  • Claudia Wagner, Der Künstler Karl Wilhelm Diefenbach (1851–1913) - Meister und Mission. Mit einem Werkkatalog aller bekannten Ölgemälde. Dissertation, 2005
  • Claudia Wagner: Der Künstler Karl Wilhelm Diefenbach (1851–1913). Meister und Mission. Mit einem Werkkatalog aller bekannten Ölgemälde. Dissertation am Fachbereich Kunstgeschichte der Freien Universität Berlin, 2005.
  • Hermann Müller (Hrsg.): Meister Diefenbachs Alpenwanderung. Ein Künstler und Kulturrebell im Karwendel 1895/1896. Umbruch-Verlag, Recklinghausen 2004, ISBN 3-937726-00-4.
  • Geoff Eley, James Retallack (Hrsg.): Wilhelminism and its Legacies. German Modernities, Imperialism, and the Meanings of Reform, 1890–1930. Essays for Hartmut Pogge von Strandmann. Berghahn, New York 2003, ISBN 1-57181-223-7.
  • Claudia Hammer: Karl Wilhelm Diefenbach, 1851–1913 per aspera ad astra. Galerie Konrad Bayer, München 2003 (Katalog der gleichnamigen Ausstellung 27. Juni bis 26. Juli 2003).
  • Kai Buchholz u.a. (Hrsg.): Die Lebensreform. Entwürfe zur Neugestaltung von Leben und Kunst um 1900. Verlag Haeusser, Darmstadt 2001, ISBN 3-89552-077-2 (2 Bände).
  • Manuela Schiano: K. W. Diefenbach. Un artista senza patria. Dissertation, Università Federico II, Neapol 2001.
  • Janos Frecot, Jonas Geist, Diethart Kerbs: Fidus, 1868–1948. Zur ästhetischen Praxis bürgerlicher Fluchtbewegungen. Rogner und Bernhard bei Zweitausendeins, München 2000, ISBN 3-8077-0359-4.
  • Michael Grisko (Hrsg.): Freikörperkultur und Lebenswelt. Studien zur Vor- und Frühgeschichte der Freikörperkultur. kassel university press, Kassel 1999, ISBN 3-933146-06-2.
  • Stefan Kobel: Karl Wilhelm Diefenbach. Der Maler als Gesamtkunstwerk. Magisterarbeit, Universität Düsseldorf 1997.
  • Giancarlo Alisio (Hrsg.): Karl Wilhelm Diefenbach 1851–1913. Dipinti da collezioni private. Electa Napoli. Edizioni La Conchiglia, Neapol 1995, ISBN 88-435-5207-4.
  • Silvana Todisco: K. W. Diefenbach. Omnia vincit ars. Electa Napoli, Neapol 1988
  • Paul von Spaun (Hrsg.): Zum Fall Diefenbach. Triest 1899.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]