Karel May

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Karl May)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karel May
Karel May
Rodné jméno Karl Friedrich May
Narození 25. února 1842
Hohenstein-Ernstthal
Úmrtí 30. března 1912 (ve věku 70 let)
Radebeul
Povolání romanopisec, autor dětské literatury a scenárista
Národnost Němci
Žánr dobrodružné romány a povídky, western
Významná díla Syn lovce medvědů,
Duch Llana Estacada,
Vinnetou
Satan a Jidáš
Ve stínu padišáha
V Říši stříbrného lva
Manžel(ka) Emma Pollmerová
Klara Beiblerová
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel May, německy plným jménem Karl Friedrich May, (25. února 1842 Ernstthal30. března 1912 Radebeul) byl německý spisovatel převážně dobrodružných románů a povídek. Proslul zejména svými příběhy o indiánském náčelníkovi Vinnetouovi a zálesáku Old Shatterhandovi, známém také jako Kara ben Nemsí. Obliba jeho díla opět narostla v šedesátých letech dvacátého století, kdy podle něj bylo natočeno sedmnáct výpravných filmů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Karla Maye ve městě Hohenstein-ErnstthalNěmecku.
Karel May jako Old Shatterhand, fotografie z roku 1896.
Karel May jako Kara ben Nemsí, fotografie z roku 1896.
Karel May se svou ženou Klárou roku 1904
Hrob Karla Maye v RadebeuluNěmecku.
Pamětní deska Karla Maye v Sokolově.

Narodil se jako páté dítě v chudé a početné tkalcovské rodině Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v německém Ernstthalu v Krušných horách. Rodiče museli věnovat všechen čas obstarávání obživy a děti vychovávala babička. Pravděpodobně vlivem podvýživy, nedostatkem vitaminu A a D a špatných hygienických podmínek po narození trpěl zrakovou poruchou a křivicí. Teprve v pěti letech se lékařům podařilo mu zrak opět navrátit.

Když začal chodit do školy, projevil se jako velmi nadaný žák a pod přísným dohledem svého otce musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. Ve čtrnácti letech ukončil školu a nastoupil do učitelského semináře ve Waldenburgu.

V roce 1861 seminář úspěšně vystudoval, nastoupil jako pomocný učitel v Glauchau, ale zakrátko byl propuštěn, protože domácí, který byl alkoholik, viděl, jak May políbil jeho o mnoho let mladší manželku při hodině klavíru. May přešel na školu v Altchemnitz, ale zde byl zanedlouho na falešné udání svého spolubydlícího odsouzen za údajnou krádež hodinek k šesti týdnům vězení a dostal zákaz vykonávání učitelského povolání. Trest nastoupil v Saské Kamenici (Chemnitzu) 8. září 1862. Tyto nešťastné rány osudu zapříčinily jeho nervové zhroucení, které May podrobně popsal ve své biografii.

Když byl propuštěn z vězení, zůstal bez práce a bez prostředků. Nervově se zhroutil a v tomto duševním stavu se dopustil několika přestupků, pro které by dnes nebyl odsouzen. Roku 1865 byl odsouzen ke čtyřem letům nucených prací, a uvězněn ve Zwickau. Odtud ho pro dobré chování propustili 2. listopadu 1868. Vrátil se do Ernstthalu, kde se dozvěděl o smrti své babičky. Znovu se duševně zhroutil a stav mysli, dnes rozpoznán jako disociativní porucha osobnosti, znovu propukl, tehdy zcela neznám lékařské vědě. Z dobových spisů vyplývá, že v jedné restauraci odcizil pět biliárových koulí, jinde zase utěrku a jednu cigaretovou špičku. Rovněž odvedl koně z ohrady a vedl jej do sousední vesnice. Byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení v káznici Waldheim.

Už v tomto posledním vězení začal sepisovat své sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, nejdříve pod různými pseudonymy (Karl Hohental, Latréaumout, D. Jam, E. v. Linden). Jeho talentu si povšiml nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan, kde se naplno věnuje spisovatelské práci a publikuje svoje povídky a humoresky. Mezi nimi vychází i povídka Old Firehand, v níž je poprvé zmíněno jméno Vinnetou. Pro Münchmeyera doplnil a připravil k tisku Knihu lásky, ve které se snažil o její vědeckou prezentaci, nspsal své první rozsáhlejší dílo, historický román Poslední cesty obou Quitzowů a pět mnohasvazkových kolportážních románů většinou nízké úrovně (pod některé se ani nepodepsal), ale jejichž autorství mu později způsobilo potíže.

Na konci roku 1876 pro neshody s Münchmeyerem odešel, na nějakou dobu zůstal nezávislým a psal povídky z Podkrušnohoří. V roce 1877 přijal místo redaktora v týdeníku Frohe Stunden. V tomto časopise vycházel na pokračování jeho druhý román Zajati na moři, jehož část byla později začleněna do románu Old Surehand.

V roce 1880 se poprvé oženil s Emmou Linou Pollmerovou, ale manželství se po třinácti letech fakticky rozpadlo. Od roku 1892 začaly vycházet romány z Orientu s hlavním hrdinou jménem Kara ben Nemsí, který je totožný s Old Shatterhandem, a jeho známost rostla. On sám se začal prohlašovat za hrdinu svých příběhů Old Shatterhanda. Vydával plakáty se svými fotografiemi v jeho kostýmu, které se prodávaly v tisícových sériích. Do roku 1890 vycházela jeho díla na pokračování v časopisech a teprve potom knižně v nakladatelství Friedrich Ernst Fehsenfeld. Od roku 1892 jako Sebrané cestovní romány Karla Maye a od roku 1896 pod titulem Sebrané příběhy z cest Karla Maye. Stále tvrdil, že vypráví své vlastní příběhy z cest, které vykonal do USA v letech 18621863, na Dálný východ (18641865) a do Orientu (1868–1870). V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval „Villa Shatterhand“.

V letech 1897–98 pobýval v Brné nad Labem, dnešní součásti Ústí nad Labem, kde napsal román Vánoce. V místní restauraci Srdíčko (tehdy hotel Herzig) má pamětní síň.

Na první skutečně doloženou cestu se vydal až v roce 1899 do Orientu, kdy navštívil dějiště svých románů a dostal se až na Sumatru. Tato cesta trvala patnáct měsíců a pro Maye znamenala těžkou konfrontaci se skutečností, která byla zcela odlišná od jeho literárních představ. Napsal romány A mír na Zemi! a V Říši stříbrného lva, které se od ostatních lišily mnohem realističtějším pohledem. Jeho věhlas byl ale otřesen, když po Münchmeyerově smrti koupil knihkupec Adalbert Fischer od Münchmeyerovy vdovy Pauline jeho nakladatelství se všemi právy, a přes výslovný Mayův zákaz začal vydávat jeho staré kolportážní romány v knižní podobě pod jeho jménem včetně těch, které poprvé vyšly pod pseudonymem či anonymně. Fischeorva práva však byla velice nejasná, protože dohody mezi Mayem a Münchmeyerem byly uzavřeny ústně, přičemž podle Maye nebyly dodrženy (pokud by totiž náklad určitého románu dosáhl 20 000 výtisků, připadla by práva na vydávání tohoto románu zpět spisovateli). Proto podal May na Fischera žalobu pro neoprávněný dotisk a další žalobu na Pauline Münchmeyerovou pro nedodržení smluvních podmínek, protože mu nebyla ochotna přeložit doklady o výši nákladů.

V roce 1903 se rozvedl a krátce na to si vzal Kláru Plöhnovou.

Téměř celý zbytek života strávil u soudů. Fischerovi se podařilo vyvolat proti Mayovi v tisku štvanici. Snažil se Maye znemožnit před veřejností tím, že zatímco psal pro katolické časopisy vysoce morální příběhy, současně sepisoval kolportážní škváry plné nemravných scén. Rovněž vyšla najevo Mayova „kriminální" minulost. May se sice bránil, že mnohé frivolní pasáže byly do románů vloženy třetí stranou, to se ale již nedalo zjistit, protože původní rukopisy nešlo dohledat. s Fischerem sice uzavřel smír, ale štvanice na jeho osobu v tisku nadále pokračovaly, Přesto dokázal ještě napsat čtvrtý díl románu Vinetou, dokončit román Říši stříbrného lva a sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle.

V prosinci 1911 May soudní spory vyhrál. Zanedlouho, 30. března 1912 v důsledku vysílení, prodělaného zápalu plic a pomalé otravy těžkými kovy z olověných vodovodních trubek zemřel.[1]

Stalo se po smrti[editovat | editovat zdroj]

V roce 1913 bylo v Radebeulu založeno nakladatelství Karl-May-Verlag (dnes sídlí v Bambergu), které vydává Sebrané spisy Karla Maye (doposud devadesát čtyři svazků).

V roce 1928 bylo v jeho Ville Shatterhand zřízeno muzeum, které existuje dodnes.

V roce 1969 vznikla Společnost Karla Maye (Karl-May-Gesellschaft), která se zabývá studiem života a díla Karla Maye a propagací jeho prací.

Na podzim roku 2006 byla v Sokolově odhalena jeho pamětní deska, neboť zde 2× přenocoval.

V květnu 2013 byla v Jáchymově na domě proti radnici odhalena jeho pamětní deska, neboť v tomto domě bydlel v roce 1911, když se léčil ve světově prvních radonových lázní, které se tehdy nacházely v domě pekaře Kühna.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Romány[editovat | editovat zdroj]

Sbírky povídek[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Povídkové dílo Karla Maye.

Jedná se pouze o sbírky povídek, které vyšly za autorova života.

Samostatné povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Abdán efendi (1908, Abdahn Effendi),
  • Blizzard (1896, Ein Blizzard), resp. Americký dvojitý souboj (Ein amerikanisches Doppelduell),
  • Boer van het Roer (1878, Der Boer van het Roer), resp. Dobrodružství v jižní Africe (Ein Abenteuer in Südafrika) nebo Afrikánec (Der Africander) nebo Hrobka Kafrů (Das Kafferngrab),
  • Bonapartův švec (1877, Der Bonapartenschuster),
  • Boží duch (1878, Der Herrgottsengel),
  • Brodnik (1880, Der Brodnik), s povídkami Ehri a Kiang-lu také pod společným názvem V zemi draka (Im Zeichen des Drachen), česky také jako Konec uprchlíků ze Sibiře nebo Konec vypovězenců na Sibiři,
  • Brusič nůžek (1880, Der Scherenschleifer),
  • Bůh se nedá urážeti (1896, Gott läßt sich nicht spotten, resp. Old Cursing-Dry nebo Zlořečený (Der Flucher), česky také jako Boží soud,
  • Černé oko (1890, Schwarzauge), resp. Pomsta mormonů (Die Rache des Mormonen),
  • Dědicové proti své vůli (1879, Die Erben wider Willen), resp. Univerzální závěť (Die Universalerben),
  • Dětské zvolání (1878, Des Kindes Ruf),
  • Dukátový dvůr (1876, Der Dukatenhof), resp. Vina a smíření (Schuld und Sühne)
  • Dva noční hlídači (1877, Die beiden Nachtwächter),
  • Dva kuledžiové (1891, Die beiden Kulledschi).
  • Dva Shatterové (1877, Die Both Shatters),
  • Ehri (1878, Der Ehri), resp. Ehriho pomsta (Die Rache des Ehri), s povídkami Kiang-lu a Brodnik také pod společným názvem V zemi draka (Im Zeichen des Drachen), česky též jako Na korálových útesech nebo Ehri z Papetee,
  • Fi-fob, bůžek ochránce (1877, Phi-phob, der Schutzgeist),
  • Ghazva (1892, Eine Ghasuah), resp. Loupežné tažení Baggarů ( Der Raubzug der Baggara), česky také jako Ghasuah.
  • Girl-Robber (1879, Der Girl-Robber), resp. Dobrodružství na Cejlonu (Ein Abenteuer auf Ceylon nebo Na palubě Vlaštovky (An Bord der Schwalbe), s povídkou Na tygřím mostě také pod společným názvem Piráti Indického moře (Die Piraten des indischen Meeres), česky také jako Piráti,
  • Gitano (1875, Der Gitano), česky též jako Španělský cikán,
  • Gum (1878, Die Gum), resp. Mezi škrtiči (Unter Würgern) nebo Škrtič karavan (Der Karawanenwürger) či Dobrodružství v severní Africe (Abenteuer in Nord-Afrika),
  • Hadí muž (1890, Der Schlangenmensch),
  • Hamail (1887, Das Hamail),
  • Ibn el´amm (1887),
  • Inn-nu-woh, indiánský náčelník (1875, Inn-nu-woh, der Indianerhäuptling),
  • Jak bylo městskému radnímu Epperlinovi pomoženo z nesnází (1878, Wie dem Stadtrat Epperlein aus der Klemme geholfen wurde),
  • Jednooký Joe (1917, Joe Burkers, das Einaug), příběh vytvořil Euchar Albrecht Schmid po Mayově smrti složením povídek Petrolejový požár a Dva Shatterové, česky také jako Muž s polovicí tváře,
  • Jízda na pštrosu (1889, Das Straußenreiten),
  • Kiang-lu (1880, Der Kiang-lu), s povídkami Ehri a Brodnik také pod společným názvem V zemi draka (Im Zeichen des Drachen), česky jako V dračí propasti,
  • Kníže a flašinetář (1881, Fürst und Leierman),
  • Kníže maršálek pekařem (1882, Ein Fürst-Marschall als Bäcker),
  • Kousek starého Desavana (1875, Ein Stücklein vom alten Dessauer), později jako Zloděj švestek (1879, Der Pflaumendieb), česky také jako Na švestkách,
  • Kouzelná voda (1880, Das Zauberwasser), resp. Kníže švindlířů (Ein Fürst des Schwindels),
  • Kouzelný koberec (1901, Der Zauberteppich),
  • Koza nebo beran (1878, Ziege oder Bock),
  • Krevní msta (1894, Blutrache), česky též jako Omarova krevní msta nebo Umarova krevní msta,
  • Kristova krev a spravedlnost (1882, Christi Blut und Gerechtigkeit), resp. Tajemství Šefahy (Schefakas Geheimnis), česky také jako Šeri Šir - lev hrdina.
  • Kristus nebo Mohamed (1890, Christus oder Muhammed),
  • Krumir (1882, Der Krumir), česky také jako Křivák,
  • Kutb (1894, Der Kutb),
  • Kys Kapčiji (1895-1896, Der Kys-Kaptschiji), resp. Obchodník sardatášský (Der Händler von Serdescht), česky také jako Na březích Zabu nebo Lupič žen,
  • Lesk štěstí (1878, Der Glücksschimmel), resp. Husarské kousky (Husarenstreiche),
  • Lichvář (1879, Der Geldmarder), resp. Mlynář s pakostnicí (Der Gichtmüller),
  • Lov tuleňů (1891, Eine Seehundsjagd),
  • Maghreb-el-aksa (1887)
  • Marie nebo Fatima (1893, Maria oder Fatima), česky také jako Fatima, resp. jako Maryam nebo Fatima,
  • Masopustní bláznění (1875, Die Fastnachtsnarren),
  • Mater Dolorosa (1891), resp. Kříž Kurdů (Das Kurdenkreuz), česky také jako Obrácení hadži Halefovo,
  • Merhameh (1909), česky také jako Merhamé.
  • Mezi verbíři (1876, Unter den Werbern), resp. Prodavač duší (Seelenverkäufer) nebo Kníže a čeledín (Fürst und Reitknecht),
  • Míchač jedů (1879, Der Giftheiner),
  • Na březích Dviny (1878, An den Ufern der Dwina), resp. Na Sibiři (Nach Sibirien),
  • Na ořešácích (1876, Auf den Nußbäumen), resp. Pekařský učedník (Der Bäckerjunge) nebo Pankrác dohazovač (Pankraz der Ehestifte),
  • Na Tygřím mostě (1894, An der Tigerbrücke), s povídkou Girl.Robber také pod společným názvem Piráti Indického moře (Die Piraten des indischen Meeres),
  • Na Západě, resp. Na divokém Západě (1877-1878, Im wilden Westen),
  • Nepravé excelence (1878, Die falschen Exzellenzen),
  • Nur eš šémá - světlo nebes (1892, Nûr es Semâ – Himmelslicht), česky také jako Parsi.
  • Obchodník s kosy (1883, Der Amsenhändler),
  • Odplata (1879, Vergeltung), resp. Der Waldkönig (Král lesa) nebo Černý myslivec (Der Waldschwarze) nebo také Mezi pašeráky (Unter Paschern) či Tajemství štoly (Das Geheimniß des Stollens),
  • Olejový princ (1877, Der Oelprinz), resp. Olejový požár (Der Brand des Ölthals), česky nevyšlo
  • Old Firehand (1875), resp. Na dálném Západě (Im fernen Westen),
  • Osvobození (1894, Eine Befreiung), resp. Z Murzúku do Kairvánu (Von Mursuk bis Kairwan) nebo Loupež v poušti (Ein Wüstenraub),
  • Pandur a granátník (1883, Pandur und Grenadier),
  • Peněžní mužík (1903, Das Geldmännle),
  • Písek záhuby (1895, Sand des Verderbens, resp. Er Raml el Helahk, česky též jako Písek zkázy,
  • Petrolejový požár (1883, Ein Oelbrand),
  • Pomsta otroků (1889, Sklavenrache),
  • Poprvé na palubě (1890, Zum erstenmal an Bord),
  • Posvěcená voda (1877, Aqua benedetta),
  • Požár prérie (1887, Ein Prairiebrand),
  • Proklatec (1892, Der Verfluchte), resp. Es Ssabbi - der Verfluchte, česky také jako Es sábí,
  • Pohraničník (1879, Der Grenzmeister, resp. jako V Sonnenthau (Im Sonnenthau),
  • Pohřbená lžíce (1889, Löffel begraben),
  • Poustevník (1879, Der Einsiedel), resp. Čertův sedlák (Der Teufelsbauer),
  • Přestávka k napití (1889, Wasserrast auf dem Marsche),
  • Ríh, Ríh, Ríh! (1892), česky také jako U Haddedihnů, dodatek (anhang) k románu Žut,
  • Robert Surcouf (1882), resp. Pirát (Ein Kapper) nebo Der Kaperkapitän (volně přeloženo Černý kapitán).
  • Růže ze Sokny (1878, Die Rose von Sokna),
  • Růže z Ernstthalu (1875, Die Rose von Ernstthal),
  • Růže z Káhiry (1876, Die Rose von Kahira),
  • Rybář Jakub a sud vody (1876, Der Fischerjakob und das Wasserfaß),
  • Samuel (1877, Der Samiel).
  • Scout (1888, Der Scout),
  • Selfman (1877-1878, Ein Self-man), resp. A Self-Made Man, česky také jako Abraham Lincoln, povídka z cyklu Kanadský Bill (Der Kanada-Bill),
  • Sluníčko (1876, Sonnenscheinchen),
  • Smrtící prach (1880, Tödlicher Staub), resp. Deadly Dust,
  • Svědomí (1873, Das Gewissen, resp. Pomsta (Rache),
  • Synové Upsaroků (1897-1898, Die Söhne des Upsaroka, resp. Mateřská láska (Mutterliebe),
  • Šamah (1907-1908, Schamach),
  • Talisman (1883, Der Talisman), resp. Saiwa tjalem),
  • Three carde monte (1879), resp. Falešný hráč (Der Falschspieler), povídka z cyklu Kanadský Bill (Der Kanada-Bill),
  • Tři polní maršálové (1878, Drei Feldmarschalls!!),
  • Tyčkař (1879, Der Pfahlmann), resp. Básník (Ein Dichter), česky také jako Muž ze Staked Plains nebo Básník savany,
  • Umm ed džamál (1898, Die Umm ed Dschamahl),
  • U stolu štamgastů v Ernstthalu (1876, Am Ernstthaler Stammtisch),
  • Vanda (1875, Wanda),
  • Válečná pokladna (1877, Die Kriegskasse),
  • Vánoce v Damašku (1907, Eine Weihnachtsfeier in Damaskus),
  • V domovině (1884, In der Heimath, resp. Old Shatterhand in der Heimat nebo v rozdělení na dvě části s názvy Profesor Vizliputzli (Professor Vitzliputzli) a Když se dvě srdce odloučí (Wenn sich zwei Herzen scheiden), česky jako Old Shatterhandova první láska nebo Profesor Ficlipucli,
  • Vila Medvědí sádlo (1889, Villa Bärenfett).
  • Vlněný čert (1876, Der Wollteufel),
  • Vzkříšení (1893, Auferstehung),
  • Začarovaná koza (1878, Die verhexte Ziege),
  • Zmrtvýchvstání (1878, Von Tode erstanden), resp. Nuggetový doktor (Der Nugget-Arzt), česky také jako Konec Kanadského Billa.
  • Zpívající voda (1890, Am Singenden Wasser).

Autobigrafické spisy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Autobiografické spisy Karla Maye.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Filmy[editovat | editovat zdroj]

Podle románů Karla Maye bylo natočeno mnoho filmů. V Česku je nejslavnější série z let 19621965 Poklad na Stříbrném jezeře a Vinnetou I – III. V těchto filmech hrálo mnoho slavných herců. Mezi jinými Pierre Brice jako Vinnetou, Lex Barker jako Old Shatterhand nebo Terence Hill. Svou hudbou se proslavil skladatel Martin Böttcher.

Televizní filmy a seriály[editovat | editovat zdroj]

Životopisné filmy o Karlu Mayovi[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Duchovní otec Vinnetoua zemřel zřejmě na pomalou otravu kovy [online]. Novinky.cz [cit. 2016-04-01]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]