Karl-Otto Apel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Karl-Otto Apel (* 15. března 1922 Düsseldorf) je německý filosof, který se pokusil o sblížení kontinentální hermeneutické filosofie a filosofie jazyka. Je také jedním ze zakladatelů diskurzívní etiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Apel studoval filosofii v Bonnu, promoval roku 1950 a habilitoval se v Mohuči 1961. V letech 1962-1969 byl profesorem filosofie v Kielu, v letech 1969-1972 v Saarbrücken a 1972-1990 ve Frankfurtu, kde úzce spolupracoval s Jürgenem Habermasem. Roku 1990 byl emeritován, ale dále cestoval a přednášel na mnoha univerzitách po celém světě.

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

Apel se zabýval filosofií jazyka, pragmatismem a dílem amerického filosofa C. S. Peirce. Ve svém hlavním díle „Transformace filosofie“ (1994) se pokusil o sblížení hermeneutické filosofie Martina Heideggera s filosofií jazyka, jak ji vypracoval zejména Ludwig Wittgenstein. Východiskem jeho uvažování je argumentace a situace diskuse. Pro Apela jsou vposledu zdůvodněné ty věty, které nelze ani dokázat ani zpochybnit, aniž by se přitom už předpokládala jejich platnost. Každý účastník diskuse musí předpokládat, že může dospět k pravdivým výsledkům, že tedy pravdivé výpovědi jsou možné, a musí to předpokládat i o svých partnerech – jinak by se do debaty nemohl pustit.

Na těchto základních a nezbytných předpokladech se Apel snaží vybudovat svoji diskurzivní etiku jako východisko z moderního etického relativismu a nihilismu. Tak jako Immanuel Kant budoval svou transcendentální filosofii na analýze podmínek možnosti každého poznání vůbec, buduje Apel svou transcendentální filosofii intersubjektivity na analýze podmínek rozhovoru a argumentace. Každý rozhovor musí předpokládat argumentující společenství, v němž každý míní své výpovědi vážně a totéž předpokládá u svých partnerů.

Apel přitom rozlišuje mezi ideálním a reálným komunikativním společenstvím. Členem reálného komunikativního společenství se člověk stává socializací, ale rozhovor musí směřovat k ideálnímu společenství, které by bylo schopno argumentům přiměřeně rozumět a definitivně posoudit jejich pravdivost. Cílem každé činnosti musí být 1) zajistit přežití lidského druhu jakožto reálného komunikativního společenství, a 2) v tomto společenství uskutečňovat ideální společenství. První podmínka je předpokladem pro druhou, která jí naopak dává smysl.

Kritikové namítají, že přitom není jasné, proč by se těmito pravidly měl člověk řídit, a že představa diskurzivní etiky, která vyžaduje jen odstranění překážek komunikace, je pro skutečný lidský život příliš slabá. Kdyby podmínkou každého rozhodnutí musel být dobrovolný souhlas všech zúčastněných, nebylo by už žádného rozhodování třeba.

Hlavní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Idea jazyka v humanistické tradici od Danta po Vica. Bonn 1980
  • Transformace filosofie 1/2. Frankfurt n/M 1994
  • Diskurz a odpovědnost. Problém přechodu k post-konvenční morálce. Frankfurt n/M 1997
  • Diskurzivní etika a diskurzivní antropologie. Frankfurt n/M 2002

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karl-Otto Apel
  • APEL, Karl-Otto. Záměry anglo-amerického "komunitarismu" z pohledu diskursivní etiky. V čem spočívají "komunitární" podmínky možnosti postkonvenční identity osoby rozumu?. In VELEK, Josef. Etika autonomie a autenticity. Praha : Filosofia, 1997. ISBN 80-7007-099-4. S. 59-84. (česky)
  • Andreas Dorschel, 'Ist strategisches Handeln ergänzungsbedürftig? Karl-Otto Apels These und ihre Begründung', Archives européenes de sociologie XXX (1989), 123-149.
  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.