Karel Janeček (skladatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Karel Janeček
Základní informace
Narození 20. února 1903
Čenstochová
Úmrtí 4. ledna 1974 (ve věku 70 let)
Praha
Žánry klasická hudba
Povolání hudební skladatel, pedagog a muzikolog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Janeček, Willy Julius, (20. února 1903 Čenstochová (v dnešním Polsku) – 4. ledna 1974 Praha) byl hudební teoretik, skladatel, pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem českého účetního Karla Josefa Janečka (18781948) a Lotyšky, Alžběty Leontiny Bakkisové. Matka záhy zemřela a otec se znovu oženil s Češkou Marií Vrbovovou. Od začátku 1. světové války bydleli v Křinci u Nymburka. Vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze. Již v době studia na střední škole začal komponovat a po maturitě byl na doporučení Vítězslava Nováka přijat do 2. ročníku skladby Pražské konzervatoře. Byl žákem Jaroslava Křičky a na mistrovské škole Vítězslava Nováka. Absolvoval v roce 1927 a záhy byla jeho díla oceněna několika cenami (Ouvertura, 2. smyčcový kvartet a klavírní cyklus Den).

V roce 1929 se stal učitelem hudební teorie na Městské hudební škole v Plzni. Účastnil se hudebního života města. Byl dirigentem amatérské Plzeňské filharmonie, funkcionářem několika hudebních spolků, pořádal veřejné přednášky a psal hudební kritiky. V září roku 1941 se stal profesorem skladby a hudební teorie na Pražské konzervatoři. Ve spolupráci s Otakarem Šínem publikoval své první hudebně-vědné studie. I v Praze se aktivně účastnil hudebního dění. Byl členem Přítomnosti, Hudebního odboru Umělecké besedy a po válce Syndikátu českých skladatelů a posléze Svazu českých skladatelů. Řada jeho žáků se později stala významnými skladateli (např. Vladimír Sommer a Radim Drejsl, Lubomír Železný, Oldřich Flosman, Ivan Řezáč a Ivan Jirko).

S Václavem Holzknechtem a Emilem Hradeckým ještě za okupace připravili projekt vysoké hudební školy. V roce 1946 skutečně podle jejich návrhu vznikla Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění a Janeček se stal vedoucím katedry hudební teorie. Kromě toho přednášel hudební teorii také na Katedře hudební vědy Filozofické fakulty University Karlovy. V té době také publikoval svá hlavní hudebně-teoretická díla. Inicioval založení autorského kolektivu pro přípravu monografie Dílo a život Bedřicha Smetany, do které přispěl knihou Smetanova komorní tvorba.

Skladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

V skladatelské práci vyšel ze slohu a poetiky evropské hudby přelomu století a ze své záliby v symbolistické poezii. V době studia na mistrovské škole se přiklonil ke stylu meziválečné avantgardy. Jeho hudební vyjadřování se pohybovalo na hranicích tonality a atonality. Vokální díla ze začátku 30. let tvořil pod vlivem surrealismu a poetismu, čemuž odpovídal i výběr zhudebňovaných textů. Vyhrocení situace v Evropě, hrozby nacistického Německa a následná okupace našly odraz v jeho díle. V té době komponoval závažná díla s tragickým podtextem.

V padesátých letech se stal za svou hudbu terčem útoků z pozic socialistického realismu. Byl vybrán za exemplární příklad „formalistických“ postupů v české hudbě a jeho hudba byla označena za melodicky chudou, nemohoucí a harmonicky zmatenou. Skladatel se částečně podřídil kritice, ustoupil od moderního novátorství a zjednodušil melodiku i harmonii. V šedesátých letech, při celkovém politickém uvolnění, se však ke svému osobitému skladatelskému stylu vrátil.

Hudební věda[editovat | editovat zdroj]

Teoretické spisy patří mezi nejzávažnější část Janečkova díla. Ve své době byly jeho práce zcela průkopnické a dodnes mají velký význam jak s vědeckého hlediska, tak i jako základní vysokoškolské učebnice. V pojetí melodiky, harmonie a hudební tektoniky je originálním tvůrcem a patří mezi nejvýznamnější světové hudebními teoretiky 20. století.

Skladatelská i literární pozůstalost Karla Janečka je uložena v Památníku národního písemnictví.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

Klavírní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Čtyři skladby op. 2 (1925)
  • Den op. 5a (1928)
  • Vteřiny op. 5b (1928)
  • Čtyři malé suity op. 8 (1930)
  • Sonatina op. 11 (1931)
  • Etudy op. 12 (1931)
  • Capriccio op. 13a (1932)
  • Interludia op. 13b (1933)
  • Hlasy ticha op. 14 (1934)
  • Suita op. 18 (1939)
  • Introdukce a fuga op. 22 (1940)
  • Variace op. 23 (1942)
  • Sonáta op. 25 (1945)

Varhanní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Preludium, Fughetta a Chorál op. 28 (1952)
  • Preludium, Chorál a Toccata op. 31 (1958)
  • Partita op. 40 (1963).

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1. smyčcový kvartet op. 1 (1924)
  • Tři intermezza pro housle a klavír op. 6 (1925)
  • 2. smyčcový kvartet op. 4 (1927)
  • Trio pro housle, violu a violoncello op. 9 (1930)
  • Trio pro flétnu, klarinet a fagot op. 10 (1931)
  • 3. smyčcový kvartet op. 15 (1934)
  • Duo pro housle a violu op. 19 (1938)
  • Sonáta pro housle a klavír op. 21 (1939)
  • Dětské trio pro housle, violoncello a klavír (1940)
  • Divertimento pro hoboj, klarinet a fagot op. 24 (1943)
  • Sonáta in G pro violoncello a klavír op. 33 (1958)
  • Malé symposion, komorní suita pro flétnu, klarinet a fagot op. 34 (1959)
  • Komorní ouvertura k životnímu dramatu Giordana Bruna op. 38 (1960)
  • Duo pro housle a violoncello op. 37 (1960)
  • Kvartet pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot op. 41 (1966)

Orchestrální hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1. symfonie pro velký orchestr op. 17 (1940)
  • Lenin, symfonický triptych podle básní Františka Halase op. 29 (1953)
  • 2. symfonie pro velký orchestr op. 30 (1954)
  • Legenda o Praze, ouvertura pro smyčcový orchestr op. 32 (1958)
  • Fantasie pro velký orchestr op. 39 (1963)
  • Miniaturní suita pro malý orchestr (1964)
  • Sinfonietta op. 42 (1966).

Literární díla[editovat | editovat zdroj]

  • Otakar Šín (Praha, Česká akademie věd a umění 1944)
  • Základy moderní harmonie (Praha, Nakladatelství ČSAV 1965)
  • Melodika (Praha, SNKLHU 1956)
  • Hudební formy (Praha, SNKLHU 1955)
  • Harmonie rozborem (Praha, SHV 19631, Supraphon 19852)
  • Tektonika. Nauka o stavbě skladeb. (Praha, Supraphon 1968)
  • Tvorba a tvůrci. Úvahy, eseje, studie, poznámky, sestaveno a revidováno 1966 (Praha, Panton, 1968)
  • Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie (Praha, Academia 1973)
  • Smetanova komorní hudba. Kompoziční výklad (Praha, Supraphon 1978 jako 1. svazek monografie Dílo a život Bedřicha Smetany)
  • Kontrapunkt (nedokončeno)

Četné články v odborném tisku a časopisech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník I (A–L), 1962, SHV, Praha
  • The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Second Edition.(ed. John Tyrrell, 29 dílů, London 2001
  • Jaroslav Smolka: Karel Janeček, český skladatel a hudební teoretik (Praha 1995).
  • Miroslav Barvík: Skladatelé jdou s lidem (Praha 1951, odsudky Janečkovy tvorby s. 53–55).
  • Karel Risinger: Vůdčí osobnosti české moderní hudební teorie Otakar Šín, Alois Hába, Karel Janeček (Praha 1963).
  • Marta Ottlová: Soupis skladatelského a teoretického díla Karla Janečka / Verzeichnis der Kompositionen und theoretischen Schriften von Karel Janeček (česky a německy, in: Živá hudba VII, 1980, Sborník prací hudební fakulty AMU, Praha 1980, s. 157–179).
  • Karel Risinger: Česká hudební teorie mezi léty 1945–1975 (in: Živá hudba VIII, 1983, Sborník prací hudební fakulty AMU, Praha 1984, s. 193–223).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]