Karel Janeček (skladatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Janeček
Základní informace
Narození20. února 1903
Čenstochová
Úmrtí4. ledna 1974 (ve věku 70 let)
Praha
Žánryklasická hudba
Povoláníhudební skladatel, pedagog, muzikolog, hudební teoretik, učitel, dirigent, hudebník a výzkumník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Janeček (20. února 1903 Čenstochová (v dnešním Polsku) – 4. ledna 1974 Praha) byl hudební teoretik, skladatel a pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem českého účetního Karla Josefa Janečka (1878–1948) a Lotyšky, Alžběty Leontiny Bakkisové. Matka záhy zemřela a otec se znovu oženil s Češkou Marií Vrbovovou. Od začátku 1. světové války bydleli v Křinci u Nymburka. Vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze. Již v době studia na střední škole začal komponovat a po maturitě byl na doporučení Vítězslava Nováka přijat do 2. ročníku skladby Pražské konzervatoře. Byl žákem Jaroslava Křičky a na mistrovské škole Vítězslava Nováka. Absolvoval v roce 1927 a záhy byla jeho díla oceněna několika cenami (Ouvertura, 2. smyčcový kvartet a klavírní cyklus Den).

V roce 1929 se stal učitelem hudební teorie na Městské hudební škole v Plzni. Účastnil se hudebního života města. Byl dirigentem amatérské Plzeňské filharmonie, funkcionářem několika hudebních spolků, pořádal veřejné přednášky a psal hudební kritiky. V září roku 1941 se stal profesorem skladby a hudební teorie na Pražské konzervatoři. Ve spolupráci s Otakarem Šínem publikoval své první hudebně-vědné studie. I v Praze se aktivně účastnil hudebního dění. Byl členem Přítomnosti, Hudebního odboru Umělecké besedy a po válce Syndikátu českých skladatelů a posléze Svazu českých skladatelů. Řada jeho žáků se později stala významnými skladateli (např. Vladimír Sommer a Radim Drejsl, Lubomír Železný, Oldřich Flosman, Ivan Řezáč a Ivan Jirko).

S Václavem Holzknechtem a Emilem Hradeckým ještě za okupace připravili projekt vysoké hudební školy. V roce 1946 skutečně podle jejich návrhu vznikla Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění a Janeček se stal vedoucím katedry hudební teorie. Kromě toho přednášel hudební teorii také na Katedře hudební vědy Filozofické fakulty University Karlovy. V té době také publikoval svá hlavní hudebně-teoretická díla. Inicioval založení autorského kolektivu pro přípravu monografie Dílo a život Bedřicha Smetany, do které přispěl knihou Smetanova komorní tvorba.

Skladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

V skladatelské práci vyšel ze slohu a poetiky evropské hudby přelomu století a ze své záliby v symbolistické poezii. V době studia na mistrovské škole se přiklonil ke stylu meziválečné avantgardy. Jeho hudební vyjadřování se pohybovalo na hranicích tonality a atonality. Vokální díla ze začátku 30. let tvořil pod vlivem surrealismu a poetismu, čemuž odpovídal i výběr zhudebňovaných textů. Vyhrocení situace v Evropě, hrozby nacistického Německa a následná okupace našly odraz v jeho díle. V té době komponoval závažná díla s tragickým podtextem.

V padesátých letech se stal za svou hudbu terčem útoků z pozic socialistického realismu. Byl vybrán za exemplární příklad „formalistických“ postupů v české hudbě a jeho hudba byla označena za melodicky chudou, nemohoucí a harmonicky zmatenou. Skladatel se částečně podřídil kritice, ustoupil od moderního novátorství a zjednodušil melodiku i harmonii. V šedesátých letech, při celkovém politickém uvolnění, se však ke svému osobitému skladatelskému stylu vrátil.

Hudební věda[editovat | editovat zdroj]

Teoretické spisy patří mezi nejzávažnější část Janečkova díla. Ve své době byly jeho práce zcela průkopnické a dodnes mají velký význam jak z vědeckého hlediska, tak i jako základní vysokoškolské učebnice. V pojetí melodiky, harmonie a hudební tektoniky je originálním tvůrcem a patří mezi nejvýznamnější světové hudebními teoretiky 20. století.

Skladatelská i literární pozůstalost Karla Janečka je uložena v Památníku národního písemnictví.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

Klavírní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Čtyři skladby op. 2 (1925)
  • Den op. 5a (1928)
  • Vteřiny op. 5b (1928)
  • Čtyři malé suity op. 8 (1930)
  • Sonatina op. 11 (1931)
  • Etudy op. 12 (1931)
  • Capriccio op. 13a (1932)
  • Interludia op. 13b (1933)
  • Hlasy ticha op. 14 (1934)
  • Suita op. 18 (1939)
  • Introdukce a fuga op. 22 (1940)
  • Variace op. 23 (1942)
  • Sonáta op. 25 (1945)


Varhanní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Preludium, Fughetta a Chorál op. 28 (1952)
  • Preludium, Chorál a Toccata op. 31 (1958)
  • Partita op. 40 (1963).


Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1. smyčcový kvartet op. 1 (1924)
  • Tři intermezza pro housle a klavír op. 6 (1925)
  • 2. smyčcový kvartet op. 4 (1927)
  • Trio pro housle, violu a violoncello op. 9 (1930)
  • Trio pro flétnu, klarinet a fagot op. 10 (1931)
  • 3. smyčcový kvartet op. 15 (1934)
  • Duo pro housle a violu op. 19 (1938)
  • Sonáta pro housle a klavír op. 21 (1939)
  • Dětské trio pro housle, violoncello a klavír (1940)
  • Divertimento pro hoboj, klarinet a fagot op. 24 (1943)
  • Sonáta in G pro violoncello a klavír op. 33 (1958)
  • Malé symposion, komorní suita pro flétnu, klarinet a fagot op. 34 (1959)
  • Komorní ouvertura k životnímu dramatu Giordana Bruna op. 38 (1960)
  • Duo pro housle a violoncello op. 37 (1960)
  • Kvartet pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot op. 41 (1966)

Orchestrální hudba[editovat | editovat zdroj]

  • 1. symfonie pro velký orchestr op. 17 (1940)
  • Lenin, symfonický triptych podle básní Františka Halase op. 29 (1953)
  • 2. symfonie pro velký orchestr op. 30 (1954)
  • Legenda o Praze, ouvertura pro smyčcový orchestr op. 32 (1958)
  • Fantasie pro velký orchestr op. 39 (1963)
  • Miniaturní suita pro malý orchestr (1964)
  • Sinfonietta op. 42 (1966).

Literární díla[editovat | editovat zdroj]

  • Otakar Šín (Praha, Česká akademie věd a umění 1944)
  • Základy moderní harmonie (Praha, Nakladatelství ČSAV 1965)
  • Melodika (Praha, SNKLHU 1956)
  • Hudební formy (Praha, SNKLHU 1955)
  • Harmonie rozborem (Praha, SHV 19631, Supraphon 19852)
  • Tektonika. Nauka o stavbě skladeb. (Praha, Supraphon 1968)
  • Tvorba a tvůrci. Úvahy, eseje, studie, poznámky, sestaveno a revidováno 1966 (Praha, Panton, 1968)
  • Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie (Praha, Academia 1973)
  • Smetanova komorní hudba. Kompoziční výklad (Praha, Supraphon 1978 jako 1. svazek monografie Dílo a život Bedřicha Smetany)
  • Kontrapunkt (nedokončeno)

Četné články v odborném tisku a časopisech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník I (A–L), 1962, SHV, Praha
  • The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Second Edition.(ed. John Tyrrell, 29 dílů, London 2001
  • Jaroslav Smolka: Karel Janeček, český skladatel a hudební teoretik (Praha 1995).
  • Miroslav Barvík: Skladatelé jdou s lidem (Praha 1951, odsudky Janečkovy tvorby s. 53–55).
  • Karel Risinger: Vůdčí osobnosti české moderní hudební teorie Otakar Šín, Alois Hába, Karel Janeček (Praha 1963).
  • Marta Ottlová: Soupis skladatelského a teoretického díla Karla Janečka / Verzeichnis der Kompositionen und theoretischen Schriften von Karel Janeček (česky a německy, in: Živá hudba VII, 1980, Sborník prací hudební fakulty AMU, Praha 1980, s. 157–179).
  • Karel Risinger: Česká hudební teorie mezi léty 1945–1975 (in: Živá hudba VIII, 1983, Sborník prací hudební fakulty AMU, Praha 1984, s. 193–223).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Janeček_(skladatel)&oldid=22962746“