Karel Havlíček Borovský

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Igor Nakadil
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Rodné jménoKarel Havlíček
Narození31. října 1821
Havlíčkova Borová
Úmrtí29. července 1856 (ve věku 34 let)
Praha
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymHavel
Povoláníbásník, novinář, politik, ekonom[1]
Národnostčeská
StátRakouské císařství
VzděláníGymnázium v Německém Brodě
ObdobíNeoabsolutismus
Žánrrealismus
Významná dílaObrazy z Rus,
Epigramy,
Duch Národních novin,
Epištoly kutnohorské,
Tyrolské elegie,
Král Lávra (báseň),
Křest svatého Vladimíra
Oceněnísmrad
RodičeMatěj Havlíček a Josefína Havlíčková
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
dcera Zdeňka Havlíčková
synovec Karel Baxa
synovec Bohumil Baxa
Dům v Brixenu, ve kterém bydlel

Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha) byl český básník, novinář, ekonom a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.

Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

Život

V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala[2]. Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly - kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve.

Pamětní deska na rodném domě v Borové

Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin - Obrazy z Rus.[3]

Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1845 se proslavil brilantní kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. Vůči uznávanému spisovateli a dramatikovi si Havlíček nebral servítky. Josef Kajetán Tyl tím dostal řádný zásah do sebevědomí. Havlíčkova kritika měla úspěch, Tyl se bránil, ale o to větší si nakonec uřízl ostudu.[4]

V revolučním kvasu roku 1848 odešel z Pražských novin, a za finanční pomoci šlechtice Vojtěcha Deyma[5] založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly prvním deníkem v Českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.[6]

Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Roku 1848 po potlačení revoluce byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Během té doby byl však zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec.[6]

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě, a tak v červnu 1849 byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo jejich další vydávání. Havlíček však pokračoval v kritice a v lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Havlíček byl vykázán z Prahy a po delším hledání se i s rodinou usadil v Kutné Hoře. V jiných místech totiž odmítali jeho texty tisknout. Havlíček v Kutné Hoře založil časopis Slovan, který vycházel 2× týdně. Redaktor byl však neustále sledován několika osobami a podrobován domovním prohlídkám. Několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno, Havlíček čelil mnoha obviněním a udáním. Běžně s ním bylo vedeno hned několik soudních sporů najednou, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval.[7] Nakonec soustavný tlak nevydržel. I přesto, že dostal několik finančních nabídek, k loajalitě se jej však státní moci koupit nepodařilo. V létě 1851 bylo vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání jakýchkoli tiskovin. Havlíček chtěl úředníky připravit o to, aby sami Slovana zlikvidovali a v srpnu jeho vydávání zastavil.[6] Rozhodl se žurnalistickou práci přerušit a věnovat se rodině. Plánoval založit hospodářství.[4] Na radu Františka Palackého vydal knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se prodaly všechny výtisky. V Kutné Hoře pak policie zabavila v tiskárně dalších 3000 dotištěných výtisků. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby a znalosti zákonů osvobodil. Havlíček vydržel státní tlak nejdéle a zastavením Slovana přestaly existovat poslední české noviny.[6] Mám velke pero

Vyhnanství v Brixenu

Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. O tom, že mu dá rakouská moc pokoj, však spíše pochyboval a byl prý dokonce před chystaným zákrokem varován. Tomu, že se úřady uchýlí k nezákonnému zásahu, ale pravděpodobně nevěřil. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečný trest a zvolil odlehlý Brixen v tehdejším Jižním Tyrolsku. O Havlíčkově deportaci bylo rozhodnuto bez jakéhokoli soudního řízení.[6] Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal[8]) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. Jednou se dokonce splašili koně a Havlíček byl jediný, kdo se je odvážil zastavit.[9] V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Elephant, kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848 a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům.[10] V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdenkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství[11]. Hmotnou nouzí v té době Havlíček ani jeho rodina netrpěla, jelikož Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně[12] (pro představu vyšší úředník tehdy dostával 500 – 700 zlatých, učitel 130 a dělník 100 – 200 zlatých). Na živobytí to však evidentně nedostačovalo, protože Havlíček musel citelně sáhnout do rodinných úspor. I přesto, že se dnes jeho pobyt vykládá všelijak, byl Havlíček 3,5 roku ve vyhnanství, odtržen od vlasti i od přátel. Ve středně velkém městečku byl nešťastný.[13] Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo jim nosili z hostince U Slona. Jinak však byl Havlíček pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. Velmi ho také trápilo to, že musí žít mimo svůj domov a má jen omezené kontakty s přáteli v Čechách. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Havlíček tak doufal, že jej spíše za rodinou do Čech pustí. Úředníci však byli neoblomní. Až poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech.[4] Do Prahy přijel 15. 5. 1855. Cestou se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. 4. 1855, zemřela na následky tuberkulózy. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Havlíček, který se z Brixenu vrátil s téměř bílými vlasy, po zprávě o úmrtí jeho ženy prý utekl do polí a křičel: "To je konec!".[13] Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.[6]

Nemoc a smrt

Erb na lázeňské vile ve Šternberku, kde byl K. H. B. ubytován a léčen.

Havlíček měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc.[6] V roce 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. 6. 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. 7. 1856 byl v horečkách kočárem převezen do Prahy. Cestou blouznil a s velkou silou sebou vyčerpávajícím způsobem zmítal. Švagr František Jaroš jej nechal vykopnout okno kočáru a až poté se Havlíček zklidnil. O pět dní později zemřel v Jarošově bytě ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho milovaná žena Julie. Před smrtí prý v agónii pohyboval rukou jakoby horečně něco psal a obracel listy.[6] Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojtěcha Náprstka a pořadatelství se ujal Josef Němec[14], manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení. Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví.[15]

  • J. L. Turnovský,který se pohřbu osobně zúčastnil, píše:( str.263, citace:)"O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku".

Havlíček, kterého se rakousko-uherská moc obávala natolik, že jej nezákonně deportovala za hranice, byl nesporně obětí svých odvážných politických názorů. Izolace od přátel a své vlasti v Brixenu jej značně psychicky poznamenala. Nicméně fakt, že za dobu strávenou v Brixenu pobíral Havlíček plat vyššího úřednického zaměstnance (aby se jej vláda zbavila) a obýval druhý nejdražší dům v Brixenu nebo to, že nemoc na kterou zemřel, mu nezpůsobila údajná "izolace", ale "jen" obyčejné nachlazení, se mnohdy neuvádí.

Před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Paradoxně již za několik let se stal národním mučedníkem a jeho osoba byla uctívána. Vznikl tak kult, jakého jsme v drobných obměnách byli svědky i ve 20. století.[4] Demýtizaci Havlíčkova mučednického kultu provádí na základě studia dříve neznámých archivních materiálů ve své práci C.k. disident Karel Havlíček (1986 Toronto, 1991 (rozš. verze) Praha) literární historik Jiří Morava.

Havlíčkova matka Josefína Havlíčková zemřela v Německém Brodě v úterý 1. července 1884 ve věku 93 let.

Dílo

Beletrie

  • Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.[16]
  • Obrazy z Rus (1843-46) – Cestopis, který je též první českou objektivní studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček, zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale "proti srsti" mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva - bojaři kontra obyčejný lid.
  • Tyrolské elegie (1851) – Název elegie (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém. Používá skutečných jmen a příhod (např. příhoda o zatčení, kdy se splašili koně, a Havlíček sám je musel krotit). Skládá se z devíti zpěvů. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.
  • Král Lávra (1854) – Alegorická satirická skladba, jejíž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale přizpůsobená českému prostředí.
  • Křest svatého Vladimíra (1855, torzo) – Příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu.
  • Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Havlíček je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.

Literární kritika

  • Kapitola o kritice

- V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenčení bez činu a "hospodské" kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví nikoli umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou.
- Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.

  • O literatuře (1955) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků

Žurnalistika

- Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě, hledal její slabiny a ty pak zprostředkovával lidem. Havlíček jako statečný a čestný člověk byl několika politickými režimy nenáviděn (rakouskouherský císař z něj měl takový strach, že jej nechal deportovat z Čech), obyčejnými lidmi uznáván a respektován.[13] Působil v Pražských novinách a v příloze Česká včela (viz výše), v Národních novinách, kterou sám založil a konečně také ve vlastním časopise Slovan. Kvůli svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit.

  • Pražské noviny - V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, v němž Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla. Na Tylovi mu vadilo také to, že vlastenectví uznával jako prakticky jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin Havlíček psal také politické články.
  • Národní noviny - Po práci v Pražských novinách, z nichž se následně stal provládní list, se Havlíček rozhodl založit list nový a rovnou deník. Měl zde i satirickou rubriku Šotek. Snažil se noviny co nejvíce politizovat a vést čtenáře k národnímu uvědomění a češtině → vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus, což nakonec vedlo k zákazu.
  • Slovan - Časopis. Opět se zde snažil o politickou osvětu, ale to se mu definitivně nevyplatilo - byl policií tehdejší monarchie zajat ve vlastním bytě a deportován do Brixenu.
  • Duch Národních novin (1851) – výbor novinových článků z období působení K. Havlíčka Borovského v Národních novinách.

Dodatky

V roce 1846 Havlíček navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob Karla Hynka Máchy. Zasadil se o vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském Vyšehradě.[17]

V roce 1848 navrhl Karel Havlíček a zasadil se o přejmenování pražského Koňského trhu na Václavské náměstí[18] a také Dobytčího trhu na Karlovo náměstí

Havlíček se neúspěšně zasazoval o zřízení první české průmyslové školy.[19]

Havlíček byl věřící, křtěný katolík, nicméně znechucený poměry v církvi. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti.[6]

V pohledu na ekonomii zastával Karel Havlíček Borovský pozici klasického liberalismu. Byl pro svobodný obchod, proti clům[20] a odmítal papírové peníze.[21] Zároveň poukazoval na hrozbu komunismu.[22]

Ukázky

Kytara, na kterou Havlíček v mládí hrával (z expozice zámku Vrchotovy Janovice)

Obrazy z Rus

Z něho také vyšly triumfální a závistné pohledy, jimiž se potkávají promenující dámy, co zatím všichni franti s vyvýšeného hlediště u restaurace bedlivým okem jednotlivé módní komety censurují, dýmajíce pro zahřání tabák Žukova a různobarevnou ostrou vodkou obrazotvornost svou podpalujíce.

Citáty

„ Byrokracie je ten nepřirozený způsob vlády, při kterém se úřady do všeho občanského života míchají, všechno občanům předepisují, žádnou svobodnou vůli a samosprávu jim nenechávají. Je to způsob vlády, při kterém, jak praví Andriani, ani vrabec nemůže spadnout ze střechy, aby se o tom k ministerstvu nepodala zpráva, je to způsob vlády, při kterém z kabinetu ministra buď telegrafem nebo poštou se veškeré zemi předepisují cesty k pohybování. (...)

Byrokracie je, když si může každý ministr, tedy jeden člověk, podle okamžitého svého nápadu vydat na cokoli několik milionů neb až na sta milionů, které musí země, to znamená celý národ, zaplatit, kdežto v dobře řízeném právním státě nesmí být bez povolení sněmovny uložena žádná nová výloha. (...)

Něco jiného je úřednictvo a něco zcela jiného byrokracie, úřednictvo musí být v každém dobře řízeném státě, byrokracie je neštěstí každého. (...) (úryvky, Slovan, 1, 11. 6. 1850, převedeno do modernějšího jazyka)

“
„ Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž aby bylo všechno společné a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tady hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo jen vyrojit z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy chtěli z člověka učinit něco buď lepšího, neb horšího, ale vždy něco jiného, než je člověk. (úryvek, Slovan, 1, 26. 6. 1850, převedeno do modernějšího jazyka) “
„ Časem zvykne člověk všemu, časem zvykne si i redaktor na konfiskace a naučí se je považovat za chléb svůj vezdejší. Konfiskace spisu tištěného, má-li skutečně mít účinek, nesmí se tak příliš zhusta opakovat a musí také vždy jen zasahovat spis skutečně nebezpečný. Jestli si naše čtenářstvo povšimne úředního oznámení c. k. podkrajského úřadu (resp. státního zastupitelství) stran zabavení našeho posledního sobotního čísla, zpozoruje tam, že c. k. zastupitelství jenom v tomto čísle nachází sedm přestupků. (následuje výčet přestupků a odpovídajících trestních sazeb) Musí se tedy říci, že pan kutnohorský státní zástupce má dobře na zřeteli zásadu: Co děláš, dělej důkladně, neboť 26 let 6 měsíců žaláře a k tomu ještě 5100 zlatých pokuty je zajisté pro každého redaktora dostatečné kvantum a zvláště pro takového, který má na krku ještě několik jiných procesů. Půjde-li to takto dále, budou zajisté někteří páni biskupové donuceni vypsat všeobecné modlení za redaktora Slovana a přiměřené prodloužení jeho života, aby spravedlnosti mohl být dán náležitý průchod, neboť by se jinak mohlo lehce stát, že by tento redaktor při vší své známé úctě a poslušnosti k zákonům a při vší své naději na dlouhé stáří, přece k velkému svému zármutku nebyl v stavu celý trest náležitě odsedět. (Slovan, 2, č. 46, s. 9, 2. 7. 1851, převedeno do modernějšího jazyka) “
„ Ve středu 16. konfiskováno bylo zase číslo 50. Slovana a to sice jak každý vidí na základu prý §. 52 tiskového zákona, kdežto přece tiskový zákon jenom 44 paragrafů obsahuje!! - Pravdě nepodobno, ale přece pravda, úřední dopis vlastní rukou úřadujícího p. komisaře Rudolfa podepsaný a zde vytištěný to dokazuje. Co asi obsahuje tento posud jen snad p. podkrajskému komisaři Rudolfovi známý §. 52. tiskového zákona?

Konfiskace Slovana děje se nyní najednou vždy s asistencí dvou c. k. žandarmů, příčinu toho jakož i mnoho jiného povíme čtenářstvu někdy při lepší příležitosti. Ve středu tedy odpoledne strávili jsme s pouhou konfiskací.(Slovan, 2, č. 51, s. 1, 20. 7. 1851)

“
„ Z přátelského dopisu od Blaníka: Před nedávným časem byli jsme pozváni od p. barona Viláního na kopec Blaník, odtud asi tři hodiny vzdálený. Nemohouce tehdy z důležitých příčin být společnosti přítomni, dozvěděli jsme se hned druhý den nato smutnou náhodu. Když se totiž pozvaní hosté z Blanického kopce ubírali, byli od žandarmů obklíčeni. Příčinou bylo udání jistého komisaře, který se věc neostýchal udat až do Prahy. Spatřivše žandarmové ve společnosti jisté pány z Benešova, museli protentokrát ještě zatýkání odložit, neboť místo domnělého spiknutí nenašli nic než přátelský veselý výlet. (Slovan, 2, č. 53, s. 159, 27. 7. 1851, převedeno do modernějšího jazyka) “
„ Kdyby stáří dodávalo moudrosti, byl by dubový pařez největším mudrcem. “
„ Smažme husitskou válku z naší historie, i zhasne sláva českého národa. Ta jediná doba váží více než ostatní naše dějství, ba více, než celé věky čínské říše a moci. “

Pomníky

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ilona Bažantová: Ekonomické názory Karla Havlíčka Borovského
  2. ↑ BERÁNKOVÁ, Milena. Karel Havlíček Borovský. Praha: Horizont - nakladatelství Socialistické akademie ČSSR, 1980. 100 s. 
  3. ↑ Doležal, Bohumil: http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs1105.html
  4. ↑ a b c d Klimt, Vojtěch: http://kryl.kat.cz/clanky/2002/clanek_02Borovsky.htm
  5. ↑ MORAVA, J. C.k.disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. ISBN 80-7038-059-4
  6. ↑ a b c d e f g h i Drašner, František: Karel Havlíček Borovský na Vysočině, Tiskárny Havlíčkův Brod, 2003
  7. ↑ Havlíček, Karel: Slovan, Kutná Hora, červen-srpen 1851
  8. ↑ O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. steinbauer.biz [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ Karel Havlíček Borovský, Tyrolské elegie
  10. ↑ MORAVA, Jiří. C.k. disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. ISBN 80-7038-059-4. Kapitola Normalizace po brixensku, s. 231-247. 
  11. ↑ Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 168
  12. ↑ Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 169
  13. ↑ a b c Veselý, Josef: Toulky českou minulostí
  14. ↑ Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 174
  15. ↑ Sen o trnové koruně, in: MACURA, V. Český sen. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998. 224 s. Dostupné online
  16. ↑ HAVLÍČEK, Karel. Epištoly Kutnohorské. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1949. S. 93n. Vydavatelské poznámky připravil Miloslav Novotný. 
  17. ↑ Janský, Karel: Karel Hynek Mácha - Život uchvalitele krásy, Praha, 1953
  18. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123425542-praha-mesto-vezi/207562233000009-veze-vaclavskeho-namesti/titulky/
  19. ↑ Doležal, Bohumil: http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs1107.html
  20. ↑ BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Svobodná výroba, svobodný obchod [online]. Dostupné online. 
  21. ↑ BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Peníze [online]. Dostupné online. 
  22. ↑ BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Komunismus [online]. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Havlíček Borovský na Wikimedia Commons

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Havlíček_Borovský&oldid=11421285“