Kaneto Šindó
| Kaneto Šindó | |
|---|---|
 | |
| Narození | 22. dubna 1912 Hirošima |
| Úmrtí | 29. května 2012 (ve věku 100 let) Tokio |
| Povolání | filmový režisér, scenárista, vedoucí výpravy, filmový producent a filmový scenárista |
| Manžel(ka) | Nobuko Otowaová |
| Ocenění | Mainichi Film Award for Best Screenplay (1951) Mainichi Film Award for Best Screenplay (1979) Filmová cena Nikkan Sports pro nejlepšího režiséra (1995) Bunka kóróša (1998) Řád kultury (2002) Filmová cena Nikkan Sports pro nejlepšího režiséra (2011) Kikučiho cena (2011) … více na Wikidatech |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kaneto Šindó (japonsky: 新藤 兼人, 22. dubna 1912 Saeki – 29. května 2012 Hirošima) byl japonský filmový producent, režisér a scenárista.
Od roku 1934 pracoval ve studiu Šinkó Kinema v Kjótu. Byl asistentem Kendžiho Mizogučiho a od roku 1940 psal filmové scénáře. Za druhé světové války sloužil u námořnictva. V roce 1950 byl jedním ze zakladatelů nezávislé produkční společnosti Kindai Eiga Kjókai.[1] O rok později natočil svůj první film Příběh milované ženy. Jeho raná tvorba byla ovlivněna Sergejem Ejzenštejnem a italským neorealismem, zabývá se osudy sociálně znevýhodněných vrstev, jako např. snímky Stoka nebo Příběh jednoho života. Následky bombardování Hirošimy popsal ve filmech Děti Hirošimy a Ztracený sex.[2] O obětech jaderného testu Castle Bravo pojednává film Smrtonosný mrak (1959).
V šedesátých letech patřil k představitelům japonské nové vlny, přinášející formálně i námětově novátorské auteurské filmy. Šindovým nejznámějším dílem je baladicky laděný černobílý film Ostrov z roku 1960, popisující nuzný život na odlehlém ostrůvku Sukune. Film je přelomový absencí dialogů, hudbu k němu napsal Hikaru Hajaši.[3] Režisér za něj získal Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě.
Další režisérovy filmy Onibaba a Černá kočka vycházejí z japonských duchařských legend. Sociální kořeny prostituce v Japonsku popsal Šindó v tragikomedii Operace negližé. Kriminální téma mají filmy z konce šedesátých let Prokletý ostrov a Dnes žít, zítra zemřít. V roce 1975 natočil dokument o Kendžim Mizogučim Život jednoho režiséra. Výrazné autobiografické ladění má poetický film Strom bez listí (1986). Roku 1996 mu byla udělena Filmová cena Japonské akademie za film Pozdní závěť.[4] V roce 2002 získal Řád kultury.
Ve své kariéře režíroval 48 filmů a napsal 238 scénářů. Ještě ve věku 98 let natočil film Pohlednice, který za Japonsko soutěžil o Oscara.[5]
Byl třikrát ženatý, třetí manželkou byla herečka Nobuko Otowa, která účinkovala v mnoha jeho filmech.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Where to begin with Kaneto Shindo. BFI [online]. 2019-04-18 [cit. 2025-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ A Tale of Two Hiroshimas [online]. The Criterion Collection [cit. 2025-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Silence and Sorrow The Naked Island (1960). Fiction Machine [online]. 2023-05-05 [cit. 2025-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Awards of the Japanese Academy 1996 [online]. MUBI [cit. 2025-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Kaneto Shindo's Post Card selected as Japan's Oscar entry. Screen Daily [online]. 2011-09-08 [cit. 2025-09-03]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kaneto Šindó na Wikimedia Commons - 100 Years of Kaneto Shindo
- Kaneto Šindó v Internet Movie Database (anglicky)
- Kaneto Šindó v Česko-Slovenské filmové databázi
