Kanál Ventos perkasas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ventos perkasas, Ventos–Dubysos kanalas, Dubysos-Ventos kanalas, Dubysos-Ventos perkasas
Kanál u Žadvainiů
Základní informace
Délka toku (15?) 8,5 km
Plocha povodí 69,4 km²
Průměrný průtok 0 m³/s
Světadíl Evropa
Hydrologické pořadí 14020001[1]
Pramen
Ústí
Protéká
LitvaLitva Litva (Šiauliaiský kraj, okresy Šiauliai a Kelmė)
Flag of Samogitia.png Žemaitsko
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Baltské moře, Němen, Dubysa; Baltské moře, Venta
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kanál Ventos perkasas je vodní inženýrská stavba, plavební kanál v Litvě, v Žemaitsku, v okresech Šiauliai a Kelmė, který spojuje horní toky Venty a Dubysy. Byl to významný hydrotechnický projekt 19. století. Kanál byl veden širokým údolím ledovcového původu, částečně v místech, kde původně tekla Kurtuva. Voda v něm teče směrem k Dubyse a to od místa 0,3 km severně od jezera Žadvainių ežeras. Z tohoto místa se počítá hydrologické povodí kanálu a délka kanálu od tohoto místa do napojení na Dubysu je 8,5 km. Délka celé stavby je 15 km.

Historie kanálu[editovat | editovat zdroj]

Důvody ke stavbě kanálu[editovat | editovat zdroj]

Protože roku 1821 zavedlo Prusko neúnosně vysoká cla na tranzit polského a litevského zboží, zablokovalo tím prakticky polské obchodníky. Ministr ekonomie Polska Franciszek Ksawery Drucki-Lubecki proto navrhoval zřídit obchodní cestu nezávislou na pruských přístavech Danzig na řece Visle a Memel na spojení přes Němen a spojit centrum Polského království s baltským přístavem Ventspils. Obchodní cesta měla dva úseky k výstavbě: Augustówský kanál, propojující Vislu přes Biebrzu s Němenem prostřednictvím jeho přítoku Czarna Hańcza. Dalším úsekem měl být tento kanál, který měl propojit Němen prostřednictvím jeho přítoku Dubysy s Ventou a jejím prostřednictvím s přístavem Ventspils. V letech 18241839 byl postaven jen Augustówský kanál, ale byl jen málo využíván, protože nebyl dokončen úsek kanál Dubysa - Venta, který měl navíc i dále umožnit spojení s Černým mořem.

Stavba kanálu[editovat | editovat zdroj]

Průplav je složitým systémem tvořeným zdymadly z kamenných zdí, nádržemi, přístavy, kanály i pozemními cestami. Na stavbě pracovalo 18 000 vojáků a 3 000 námezdních dělníků. Bylo stavěno 20 zdymadel. Šířka kanálu byla 20 – 30 m. Kanálem měly plout lodě o nosnosti až 40 tun nákladu. Stavbu kanálu přerušila povstání a války. Počátkem 20. století byly práce na výstavbě obnoveny, ale první světová válka je opět přerušila. Po válce ztratila výstavba smysl, protože Litva získala Klaipėdský kraj a tím přímý přístup k moři po Němenu s přístavem v Klaipėdě.

Kanál jako památník[editovat | editovat zdroj]

Do dnešních dnů se dochoval 15 km dlouhý, spojovací obchvatný kanál, který obchází jezero Kurtuva a zbytky zimního přístavu Bubiai. Dnes kanál praktický význam nemá, nepoužívá se, jeho břehy se sesunuly, zdymadla se rozpadla. Až do roku 1970 se na něm pořádaly závody kanoistů. Skoro celý kanál spadá do regionálního parku Kurtuvėnų regioninis parkas[2].

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

  • Levé:
Hydrologické
pořadí
Řeka Délka (km) Povodí (km²)[3] Vzdálenost
od ústí (km)
Ústí kde Koordináty ústí
14010014 Bulis 4,2 5,0 2,8 Skaudviliai 55°50′49″ s. š., 23°5′15″ v. d.
14010016 V.p - 1 4,7 6,8 1,0 Bubiai 55°50′59″ s. š., 23°6′54″ v. d.
  • Pravé:
Hydrologické
pořadí
Řeka Délka (km) Povodí (km²) Vzdálenost
od ústí (km)
Ústí kde Koordináty ústí
14010011 Šyvinis 3,7 9,2 5,6 Linartai 55°50′49″ s. š., 23°2′40″ v. d.
14010012 Kurtuva 7,3 26,6 3,5 Kurtuvėnai 55°50′45″ s. š., 23°4′33″ v. d.
14010015 Rauda 5,6 8,8 2,7 Skaudviliai 55°50′50″ s. š., 23°5′23″ v. d.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ventos–Dubysos kanalas na litevské Wikipedii a Windawski Canal na anglické Wikipedii.

  1. Oficiální klasifikátor litevských řek
  2. Ventos–Dubysos kanalas. Visuotinė lietuvių enciklopedija (Všeobecná litevská encyklopedie), Díl V. (Dis-Fatva). V.: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2004, str. 170 (litevsky)
  3. Lietuvos upės: B. Gailiušis, J. Jablonskis, M. Kovalenkovienė, Kaunas, Lietuvos energetikos institutas, 2001, str. 531

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]