Juvencus
| Gaius Vettius Aquilinus Iuvencus | |
|---|---|
 | |
| Narození | 4. století |
| Úmrtí | 4. století |
| Povolání | básník a spisovatel |
| Nábož. vyznání | katolická církev |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Gaius Vettius Aquilinus Iuvencus (první polovina 4. století) byl křesťanský presbyter původem z Hispánie a důležitý latinsky píšící autor v období pozdní antiky.
Byl uznávaný dalšími starověkými i středověkými autory, například Jeroným ze Stridonu ve svém dopise Magnovi píše, že byl Juvencus znalý pohanských autorů a díky tomu dokázal vítězně hájit evangelium. Zároveň byla Juvencova práce doporučována k četbě jako protiklad latinských pohanských autorů.
Život
[editovat | editovat zdroj]O Juvencově životě není známo mnoho. Podle Jeronýmova díla De viris illustribus (O význačných mužích) byl hispánským presbyterem (knězem) z urozeného rodu a tvořil v době císaře Konstantina,[1] který vládl mezi lety 306 a 337. Zároveň byl Juvencus prvním autorem v té době nově vznikajícího literárního žánru křesťanského eposu.
Křesťanská epika, do níž křesťanský epos patří, vznikla jako vědomé navázání na antickou tradici. Jako první se do hexametru, typické formy římských eposů, začaly převádět biblické knihy, což učinil i Juvencus. Jeho nejvýznamnějším dílem je Evangeliorum libri quattuor (Čtyři knihy evangelií), které napsal kolem roku 330. Nezůstal v tomto počínání osamocen, například Egypťan Nonnos přebásnil v 5. století do hexametru Janovo evangelium v řečtině.[2]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Evangeliorum libri quattuor je první známý příklad biblického eposu a Juvencovým záměrem bylo představit život Ježíše Krista přitažlivou formou. Proto v tomto díle spojil všechna čtyři evangelia, jakožto základní křesťanský text, s literárním stylem předního pohanského autora Vergilia, jehož napodobuje nejen použitým jazykem, ale také některými obraty a spojeními, která z Vergiliových děl přímo převzal.
Hlavní text, který Juvencus do hexametru převáděl, bylo evangelium podle Matouše, to ale doplnil o epizody z ostatních tří evangelií (například pasáže o Ježíšově dětství převzal z evangelia podle Lukáše). Svým předlohám je téměř doslovně věrný a celé dílo je obsaženo ve 3233 verších,[3] celkem ve čtyřech knihách. Na začátku se nachází předmluva o 27 verších, ve které Juvencus vysvětluje své motivy k sepsání tohoto díla. Uvádí tam, že ačkoli je vše na světě pomíjivé, žije mnoho lidí dál díky básnické chvále v Homérových zpěvech a také v dílech Vergiliových, kterého nazývá Maro Minciades (tento přídomek je odvozený od řeky Mincio v severní Itálii, odkud Vergilius pocházel). Juvencus dále v úvodu konstatuje, že nejen aktéři velkých děl, ale i jejich autoři se těší věčné slávě, a to i přes to, že do „činů minulých“ vplétají lži (tím Juvencus míní pohanskou mytologii).[4] O to víc, je Juvencus přesvědčen, přetrvá jeho dílo, když v něm opěvuje skutky Ježíše Krista, a zároveň vyjadřuje naději, že jej tento počin snad zachrání, až Ježíš sestoupí zpět na zem k poslednímu soudu. Ve stylu klasických antických autorů pak připojil prosbu o pomoc a osvěžení, nežádá však boha Apollóna, aby jej osvěžil z pramene Múz, ale Ducha svatého, aby se stal autorem jeho skladby a aby jej pokropil vodou z řeky Jordán.
| […]
Nec metus, ut mundi rapiant incendia secum Hoc opus; hoc etenim forsan me subtrahet igni Tunc, cum flammiuoma descendet nube coruscans Iudex, altithroni genitoris gloria, Christus. Ergo age! sanctificus adsit mihi carminis auctor Spiritus, et puro mentem riget amne canentis Dulcis Jordanis, ut Christo digna loquamur.[5] |
[…]
A tak se nebojím, že plameny tohoto světa pohltí mé dílo, možná mě však samo vytrhne ohni, až na planoucím oblaku sestoupí Soudce, Kristus, jenž je slávou Otce sedícího na trůnu v nebesích. Přijď tedy! Svatý Duchu, buď autorem mých veršů a mé srdce omyj čistým proudem sladkého Jordánu, abych mluvil, jak je toho Kristus hoden. |
V závěru svého díla se Juvencus obrazně vyjádřil o tom, že skrze jeho verše získalo křesťanství ozdobu pozemské řeči. Během starověku se toto dílo dočkalo různých napodobení,[6] což svědčí o jeho oblibě.
Podle Jeronýmova spisu De viris illustribus Juvencus napsal, kromě Evangeliorum libri quattuor, také dílo o řádu svátostí, rovněž v hexametru (Sacramentorum ordinem).[7]
Vydání Evangeliorum libri quattuor
[editovat | editovat zdroj]Latinsky
JUVENCUS, Gaius Vettius Aquilinus. Libri evangeliorum IIII. Carolus Marold (editor). Leipzig: B. G. Teubneri, 1886. Dostupné online.
Anglický překlad
McGILL, Scott. Juvencus´ Four Books of the Gospels. London/New York: Routledge, 2016. ISBN 978-0-8153-5269-3.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Hieronymus ze Stridonu. De viris illustribus. In: HELLER, Jan M. – PUTNA, Martin, C. (překladatelé). Dějiny křesťanského písemnictví. Praha: Herrmann & synové, 2010, s. 132.
- ↑ CURTIUS, Ernst Robert. Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998, s. 165.
- ↑ Nordisk familjebok / Uggleupplagan. Dostupné online
- ↑ CURTIUS, Ernst Robert. Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998, s. 494–495.
- ↑ JUVENCUS, Gaius Vettius Aquilinus. Libri evangeliorum IIII. Carolus Marold (editor). Leipzig: B. G. Teubneri, 1886, s. 2–3. Dostupné online.
- ↑ CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: Koniasch Latin Press, 2003, s. 573.
- ↑ Hieronymus ze Stridonu. De viris illustribus. In: HELLER, Jan M. – PUTNA, Martin, C. (překladatelé). Dějiny křesťanského písemnictví. Praha: Herrmann & synové, 2010, s. 132.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- CONTE, Gian Biagio. Dějiny římské literatury. Praha: Koniasch Latin Press, 2003. ISBN 80-85917-87-4.
- CURTIUS, Ernst Robert. Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998. ISBN 80-86138-07-0.
- Hieronymus ze Stridonu. De viris illustribus. In: HELLER, Jan M. – PUTNA, Martin, C. (překlad). Dějiny křesťanského písemnictví. Praha: Herrmann & synové, 2010, s. 73–153. ISBN 978-80-87054-22-2.
- Juvencus, Caius Vettius Aquilinus v Nordisk familjebok.
- JUVENCUS, Gaius Vettius Aquilinus. Libri evangeliorum IIII. Carolus Marold (editor). Leipzig: B. G. Teubneri, 1886. Dostupné online.
- NECHUTOVÁ, Jana – STEHLÍKOVÁ, Dana. Stručné dějiny latinské literatury středověku. Praha: Arista/Baset, 2013. ISBN 978-80-86410-70-8.
- Slovník latinských spisovatelů. Praha: Leda, 2004. ISBN 80-7335-042-4.
