Jules Brunet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jules Brunet
JulesBrunetAlone.jpg
Narození2. ledna 1838
Belfort
Úmrtí12. srpna 1911 (ve věku 73 let)
Fontenay-sous-Bois
Vojenská kariéra
Hodnostdivizní generál
Doba služby1857–1899
SložkaDruhé Francouzské císařství
Šógunát Tokugawa
Republika Ezo
Třetí Francouzská republika
Bitvyprusko-francouzská válka
Francouzská intervence v Mexiku
válka Bošin
Pařížská komuna
Vyznamenánírytíř Řádu čestné legie
komandér Řádu čestné legie
důstojník Řádu čestné legie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Jules Brunet (2. ledna 183812. srpna 1911) byl francouzský vojenský důstojník, který sloužil v Japonsku v armádě Tokugawského šógunátu během Bošinské války. Původně byl poslán do Japonska v roce 1867 jako dělostřelecký instruktor s francouzskou vojenskou misí, odmítl však opustit zemi poté, co byl šógun poražen. Hrál vedoucí roli v separatistické republice Ezo a jejím boji proti císařským silám při reformách Meidži. Po porážce povstání se vrátil do Francie, kde bojoval ve francouzsko-pruské válce, později dosáhl hodnosti divizního generála a pracoval na ministerstvu války.

Mládí a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Brunet se narodil na východě Francie v alsaském městě Belfort. Byl synem Jeana-Michela Bruneta, vojenského veterinárního lékaře. V roce 1855 byl přijat do důstojnické školy Saint-Cyr, kterou však po dvou letech opustil, aby nastoupil na vysokou školu École polytechnique. Po absolvování ročníku Brunet nastoupil k dělostřelectvu a vzdělání dokončil na dělostřelecké škole ve městě Mety, kde ve studiu vynikal a v roce 1861 jej absolvoval na čtvrtém místě.[1]

Krátce po ukončení studia byl Brunet poslán společně s expedičním vojskem do Mexika.[1] Jako podporučík[2] jízdního dělostřeleckého pluku císařské gardy sloužil po většinu války s vyznamenáním; vyznamenal se zejména během obléhání Puebly v roce 1863, za což obdržel od císaře Napoleona III. Řád čestné legie.[1] Během svého pobytu v Mexiku Brunet vytvořil řadu skic, z nichž některé byly následně publikovány ve francouzských novinách Le Monde illustré.[2][1]

Mise v Japonsku[editovat | editovat zdroj]

Francouzská vojenská mise před odjezdem do Japonska (1867). Brunet sedí v první řadě druhý zprava

V roce 1866 se francouzská vláda rozhodla vyslat do Japonska skupinu vojenských poradců, kteří dostali za úkol pomoci modernizovat armádu bakufu. Pro své vynikající výsledky v dělostřelecké škole a ve válce v Mexiku byl Brunet hlavní volbou pro dělostřelecký sbor mise. Napoleonovi III. ho dokonce doporučil hrabě Émilien de Nieuwerkerke, jenž si povšiml Brunetových kreslířských schopností a jeho „největšího přání vést vojenskou misi v Japonsku“.[1]

Mise se skládala z patnácti členů, včetně pěti důstojníků, a velel ji kapitán Charles Chanoine.[1] Všechny přípravy byly dokončeny 3. listopadu 1866 a o několik dní později se mise vydala do Japonska na palubě lodi Péluse. Dorazili v lednu 1867[1] a zhruba rok cvičili šógunovy jednotky. Během pobytu v Japonsku byl Brunet v srpnu 1867 povýšen na kapitána.[1][2] Na konci téhož roku došlo k převratu a rezignaci šóguna Jošinobua Tokugawy, moc následně převzal císař Meidži a jeho vláda. V důsledku těchto událostí začala Bošinská válka.[1]

Na konci září 1868 nařídila francouzská vláda své vojenské misi opustit Japonsko. Kapitán Chanoine zařídil, že zemi opustí na palubě dvou lodí, které vypluly 15. a 28. října. Brunet se však rozhodl, že ze země neodjede a zůstane stát po boku šóguna. Rozhodl se tak pomáhat koalici Óuecu reppan dómei, známé jako „Severní aliance“, v jejím odporu proti císařovi. Z francouzské armády vystoupil 4. října a o svém rozhodnutí informoval v dopise tehdejšího ministra války Adolpha Niela:[1]

Mám tu čest Vám předložit svou rezignaci na hodnost kapitána; prohlašuji, že se od 4. října 1868 vzdávám výsad dělostřeleckého důstojníka ve francouzské armádě.

V dalším dopise, adresovaném samotnému Napoleonovi III., Brunet vysvětlil plán aliance i svou roli v ní:[3]

Revoluce nutí vojenskou misi k návratu do Francie. Sám zůstávám, sám chci pokračovat, za nových podmínek: výsledkům dosažené mise spolu se Stranou severu, která je v Japonsku Francii nakloněnou stranou. Brzy dojde k reakci a daimjóové ze Severu mi nabídli, abych se stal jejich duší. Přijal jsem, protože s pomocí tisíce japonských důstojníků a poddůstojníků, našich studentů, mohu vést 50 000 mužů Konfederace [...].

V den své rezignace, 4. října, opustil Brunet francouzské velitelství v Jokohamě pod záminkou, že jde navštívit francouzsko-japonský arzenál v Jokosuce. Místo toho se vydal k loďstvu šógunátu kotvícímu u Šinagawy v Tokijském zálivu, kde se připojil k Andrému Cazeneuveovi, krajanovi, jenž zůstal šógunovi věrný.[1]

Válka Bošin[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Válka Bošin.

Brunet byl aktivní v Bošinské válce. V lednu 1868, tedy ještě předtím, než byla mise odvolána zpět do Francie, se spolu s Cazeneuvem zúčastnili bitvy u Toby a Fušimi poblíž Ósaky.[1] V bitvě však zvítězilo císařské vojsko a Brunet a Cazeneuve museli společně se šógunovým admirálem Takeakim Enomotem uprchnout na válečné lodi Fudžijama do Eda (dnešního Tokia).[3][4]

Když i Edo padlo do rukou císařských vojsk, Enomoto a Brunet opět uprchli; nejprve do města Sendai a poté na ostrov Hokkaidó, jenž se tehdy nazýval jako Ezo.[5] Na sever vypluli v říjnu 1868 a v prvních prosincových dnech dorazili do přístavního města Hakodate, které brzy nato dobyli. Ke konci roku pak zabrali i zbylé oblasti Eza.[1] Dne 27. ledna 1869 Enomoto a jeho spojenci vyhlásili nezávislou Republiku Ezo.[6][7] Brunet se v její vládě stal de facto ministrem zahraničních věcí. Zval zahraniční diplomaty a vedl předběžná jednání s cizími mocnostmi, protože republika usilovala o mezinárodní uznání. Byl také zodpovědný za přípravu francouzsky psaných oznámení, jež byly určeny jeho kolegům z řad důstojníků bojujících v povstání.[5]

Brunet také pomáhal organizovat armádu Eza pod společným francouzsko-japonským velením. Vrchním velitelem se stal Keisuke Ótori, přičemž Brunet byl druhým ve velení.[1] Každé ze čtyř brigád armády velel francouzský důstojník (Fortant, Marlin, Cazeneuve a Bouffier) a každé její půlbrigádě velel japonský důstojník.[1] Poslední bitvu svedla šógunova a císařská vojska o město Hakodate; v červnu 1869 zde byly síly Eza v počtu 3 000 mužů poraženy 7 000 císařskými vojáky.[8]

Odkazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Postava kapitána Nathana Algrena, hlavního hrdiny filmu Poslední samuraj z roku 2003, je inspirována Brunetovými činy.[9][10]

Brunetovy skicy a malby[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jules Brunet na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o HÉON, François-Xavier. Le véritable dernier Samouraï : l'épopée japonaise du capitaine Brunet. Stratégique. 2010, s. 193–⁠223. Dostupné online. DOI 10.3917/strat.099.0193. (francouzsky) 
  2. a b c Tóhó Gakkai. Jules Brunet, Français qui combattit à Goryōkaku. Acta Asiatica. 1969, s. 59. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. a b POLAK, Christian. 絹と光: 知られざる日仏交流100年の歴史 (江戶時代-1950年代). Tokio: Hachette / Fudžin Gahóša, 2001. ISBN 4-573-06210-6. OCLC 50875162 S. 81. (francouzsky/japonsky) 
  4. NAKACU, Masaja. Les missions militaires françaises au Japon entre 1867 et 1889. [s.l.]: Université Sorbonne Paris Cité, 2018. Dostupné online. S. 213–⁠214. (francouzsky) 
  5. a b RAVINA, Mark. To Stand with the Nations of the World: Japan's Meiji Restoration in World History. [s.l.]: Oxford University Press, 2017. Dostupné online. ISBN 978-0-19-065610-2. (anglicky) 
  6. 中野和典. 「蝦夷共和国の顛末」. www.cis.fukuoka-u.ac.jp [online]. [cit. 2022-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-25. (japonsky) 
  7. 『函館市史』通説編2 4編1章2節3. archives.c.fun.ac.jp [online]. [cit. 2022-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-24. (japonsky) 
  8. ONODERA, Eikó. 戊辰南北戦争と東北政権. [s.l.]: Kitanoša, 2004. ISBN 978-4907726256. S. 196. (japonsky) 
  9. Comité Jeunes Professionnels. Dîner des Senpai en compagnie de M. Christian Polak. S. 9. La Lettre Mensuelle [online]. S. 9. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-29. (francouzsky) 
  10. Le dernier samouraï était un capitaine français. Le Soleil. 2004-03-06, s. G8. Citace Christiana Polaka o filmu Poslední samuraj. (francouzsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • THIÉBAUD, Jean-Marie. La Présence française au Japon: Du XVIème siècle à nos jours: Histoire d'une séduction et d'une passion réciproques. [s.l.]: Éditions L’Harmattan, 2008. ISBN 9782296051423. (francouzsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]