Jugoslávské královské námořnictvo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jugoslávské královské námořnictvo
Vlajka námořnictva
Vlajka námořnictva
Země Jugoslávie Jugoslávie
Vznik 1918
Zánik 1941 (v exilu do 1945)
Účast
Války Invaze do Jugoslávie

Jugoslávské královské námořnictvo (srbochorvatsky: Kraljevska Jugoslavenska Ratna Mornarica) bylo námořní složkou ozbrojených sil Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Vzniklo v roce 1918 a omezovalo se zejména na obranu pobřeží a přístavů. Za druhé světové války utrpělo značné ztráty. Po válce se jeho nástupcem stalo námořnictvo Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Jugoslávská bitevní loď Viribus Unitis byla v Pule potopena italskou diverzí

Jugoslávie vznikla jako nástupnický stát Rakouska-Uherska a jako taková si činila nárok na podstatnou část válečných lodí zaniklého rakousko-uherského námořnictva. Proti tomu byla naopak Itálie, která si nepřála vznik nového silného rivala na Jadranu a prosadila rozdělení většiny plavidel mezi vítězné mocnosti. Jugoslávské námořnictvo tak sice zčásti tvořili příslušníci rakousko-uherského námořnictva, z válečných lodí však získalo pouze osm torpédovek rakouských typů Tb74 a Tb82F přejmenovaných na T-1T-8, několik minolovek a říční monitory Vardar (ex SMS Temes třídy Sava), Sava (ex SMS Bodrog třídy Temes), Drava (ex SMS Enns třídy Enns) a Morava (ex SMS Körös třídy Körös).

Jugoslávské námořní ambice nejlépe vyjadřoval původně rakousko-uherský dreadnought SMS Viribus Unitis, zařazený dne 1. listopadu 1918 do jugoslávského námořnictva jako jeho vlajková loď. V ten samý den byla bitevní loď podminována italskými žabými muži s řiditelným torpédem Mignatta a potopena, přičemž zahynul i nový velitel jugoslávského loďstva Janko Vuković.

Monitor Morava
Ponorka Hrabri
Torpédoborce Dubrovnik a Beograd po okupaci země Němci

Ve 20. letech námořnictvo získalo starý lehký křižník Dalmacija (ex SMS Niobe třídy Gazelle, šest minolovek německé třídy M (Galeb, Jastreb, Kobac, Gavran, Orao a Sokol) a čtyři ponorky. Zatímco dvě ponorky třídy Osvetnik byly postaveny ve Francii, dvě ponorky třídy Hrabri byly postaveny ve Velké Británii. Mezi nové posily patřily i dva torpédové čluny třídy Uskok.

Ve 30. letech pokračovala výstavba malého, ale moderního námořnictva. V roce 1931 byl získán nosič hydroplánů Zmaj. V roce 1932 byl do služby zařazen velký torpédoborec Dubrovnik postavený ve Velké Británii, přičemž v roce 1939 jej doplnila trojice torpédoborců třídy Beograd, vycházející z francouzského typu Simoun. V polovině 30. let námořnictvo získalo osm moderních torpédových člunů třídy Orjen. V roce 1939 námořnictvo získalo rovněž dělový člun Beli Orao a ve Velké Británii byl rozestavěn torpéborec Split, který však byl dokončen až po válce

V dubnu 1941 byla Jugoslávie obsazena německými vojsky a rozdělena mezi vítěze. Královské námořnictvo zaniklo. Většinu válečných lodí jugoslávského námořnictva získalo italské námořnictvo, po několik let existovalo i námořnictvo ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko. Během války bojovalo i exilové jugoslávské námořnictvo, které získalo britskou korvetu Nada (ex HMS Mallow třídy Flower) a své malé námořní síly měly také Titovy partyzáni.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]