Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Joska Skalník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Joska Skalník

Joska Skalník
Rodné jméno Josef Skalník
Narození 23. března 1948 (69 let)
Praha, Československo
Bydliště Praha
Národnost česká
Vzdělání Střední uměleckoprůmyslová škola
Povolání výtvarník a grafik
Znám jako výtvarník a grafik
autor Minisalonu
autor státního znaku ČSFR
Ocenění Cena Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost
Politické strany nestraník,
spoluzakladatel Občanského fóra
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joska Skalník, vlastním jménem Josef Skalník (* 23. března 1948 v Praze), je český výtvarník a grafik.[1] Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do Státního divadelního studia, odkud roku 1977 přešel do Činoherního klubu, v němž pořádal i výstavy obrazů a fotografií umělců, kteří neměli přístup do tehdejších oficiálních galerií. V roce 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a působil též v samizdatových periodikách (například Revolver Revue a Lidových novinách). V Jazzové sekci také uskutečnil svůj projekt Minisalon.

Na sklonku roku 1989 se účastnil zakládající schůze Občanského fóra, o níž měl, podle pozdějších obvinění, informovat Státní bezpečnost. Skalník toto obvinění odmítá. Po Sametové revoluci se stal poradcem prezidenta republiky Václava Havla, a před volbami v roce 1990 jím byl osloven, aby vytvořil nový státní znak. Své působení na Hradě na přelomu let 1990 a 1991 ukončil a od té doby se věnuje malířství a grafice. Od poloviny devadesátých let 20. století jezdí pravidelně čerpat inspiraci a regenerovat se na ostrov Bali, kam se dostal díky svým výstavám v Japonsku a jihovýchodní Asii. Kromě těchto lokalit vystavoval též v Evropě, Africe a v Severní Americe.

V jeho dílech převažuje modrá barva a objevují se v nich ustálené motivy (bílá oblaka či geometrické útvary). Jeho výtvory jsou zastoupeny ve sbírkách galerií v České republice i ve světě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze,[2] ale mládí prožil v Kolíně.[1] Jeho otcem je Josef Skalník (* 1922), který pracoval jako horník, a matkou Jarmila Skalníková (* 1930), jež byla úřednicí.[3] V dětském věku trpěl zdravotními obtížemi a chodit začal až v pěti letech po absolvování léčby u profesora Jana Zahradníčka.[4] Roku 1970 dokončil Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze,[5] kde studoval obor Užitá a propagační grafika.[3] Již od patnácti let ale navštěvoval kolínskou Lidovou školu umění, v níž se věnoval studiu malířství. V osmnácti letech se setkal s malířem Františkem Foltýnem, což sám Skalník považuje za své velké štěstí.[1] Měl totiž možnost navštěvovat jeho ateliér ve chvíli, kdy za Foltýnem přicházeli další malíři a přátelé (Josef Sudek či Jindřich Chalupecký), a Skalník je tak mohl pozorovat při práci a zároveň poslouchat jejich rozhovory.[1] V roce 1969 však utrpěl úraz, jehož následkem vidí pouze na jedno oko.[6]

Po absolvování školy pracoval jako malíř písma a dekorací v pražském Státním divadelním studiu. Roku 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a vytvořil také její celkovou výtvarnou koncepci.[7] V Jazzové sekci působil jako místopředseda.[3] Díky zdejší činnosti měl možnost se seznámit s osobnostmi, jež podle svých slov obdivoval. Patřili mezi ně Jiří Kolář, Bohumil Hrabal nebo Václav Havel.[1] V roce 1977 začal pracovat v Činoherním klubu,[8] kde vystřídal Libora Fáru.[1] Byl kmenovým výtvarníkem tohoto divadla a v tamních prostorách pořádal řadu výstav těch,[3] kteří do tehdejších oficiálních galerií neměli přístup.[1] Patřili mezi ně Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal či Čestmír Kafka.[1] Ve spolupráci s Annou Fárovou a Miroslavem Pokorným tady začali pořádat také výstavy fotografií.[7] V té době působil rovněž v dalších kulturních projektech: byl v redakci Revolver Revue, souběžně s tím též v samizdatových Lidových novinách či Originálním videojournálu.[9] V rámci Jazzové sekce uskutečnil také svůj projekt Minisalon. Kvůli angažování se v Jazzové sekci, což byla nezávislá organizace provozující alternativní či neoficiální aktivity vůči tehdejšímu vládnoucímu režimu ve státě,[1] byl Skalník v procesu s Jazzovou sekcí v roce 1986[p 1] vězněn a odsouzen podmínečně na 3 roky.[3]

Díky svému zaměstnání v Činoherním klubu byl přítomen na zakládající schůzce Občanského fóra, která se právě v jeho prostorách 19. listopadu 1989 uskutečnila.[4] O této události měl podle pozdějších obvinění, coby agent Státní bezpečnosti, informovat jejího generála Alojze Lorence.[11] Když byl koncem prosince 1989 Václav Havel zvolen prezidentem republiky, ustavila se skupina jeho poradců pojmenovaná Kolegium prezidenta republiky. Jejím členem byl i Skalník, jenž v ní byl jediným výtvarníkem.[1][8] Během jara 1990 ho prezidentem Havel oslovil, aby vytvořil novou podobu státního znaku. Téhož roku také z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře vznikla Cena Jindřicha Chalupeckého, kterou jsou oceňováni mladí výtvarní umělci. Sám Jindřich Chalupecký byl v té době již chorý a upoután na lůžko, ale Skalník s Havlem ho navštívili, přednesli mu svou myšlenku a on s návrhem souhlasil.[4]

Své působení na Hradě ukončil Skalník v roce 1990, protože podle svých slov trpěl nezájmem svého okolí zabývat se kulturou.[1] Od té doby se věnuje svobodnému povolání malíře a grafika.[5] Roku 1992 uskutečnil výstavu v Japonsku, která mu otevřela dveře do Asie. Po této výstavě prezentoval své výtvory na dalších místech této části světa – v Indonésii, Malajsii a Thajsku.[8] Během výstavy v indonéské Jakartě ho oslovil člověk žijící na Bali a pozval Skalníka k návštěvě tohoto ostrova. Prostředí, které na ostrově panuje, Skalníka ohromilo a od té doby na něj pravidelně jezdí. Rád by zde ke stáří i dožil.[4] Během návštěv ostrova sice čerpá inspiraci ke své tvorbě, ale vlastní výtvory tvoří až ve svém ateliéru v domě na jižní straně pražských Riegrových sadů.[1][3]

Roku 1994 mu byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost.[7] O dva roky později se uskutečnila velká umělcova výstava v pražském Mánesu nazvaná „Cesta do snu“, na níž představoval své obrazy, grafiky, objekty a prezentoval zde i výběr z užité tvorby (například obaly gramodesek). Úvodní projev pronesl a záštitu nad celou výstavou přijal tehdejší prezident republiky Václav Havel. Roku 1998 se uskutečnila výstava v Českém centruamerickém New Yorku a na její vernisáži v polovině dubna byl premiérově promítnut film Skalník modrý, který k umělcovým padesátým narozeninám natočila režisérka Judita Křížová a jehož tématem byl Joska Skalník.[8][12]

Spolupráce s StB[editovat | editovat zdroj]

Roku 2009 vydal Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Prahou 1 publikaci nazvanou Občanské fórum, den první, v níž je uvedeno, že Skalník měl od 2. září 1982 založen spis kandidáta tajné spolupráce pod krycím jménem „Ohio“ s registračním číslem 24116, který byl zaveden 2. oddělením 1. odboru II. správy Sboru národní bezpečnosti.[9] Dne 26. července 1983 byl podle téhož zdroje převeden na osobní svazek tajného spolupracovníka s krycím jménem „Black“, následně 4. července 1989 měla proběhnout změna krycího jména na „Gogh“ a 6. prosince 1989 byl na 1. oddělení 1. odboru II. správy Sboru národní bezpečnosti celý svazek zničen, včetně složek finančních dokladů (FD), vlastnoručních zpráv (VZ) a kopií pomocných písemností (KPP).[9] Tento spolupracovník měl pro prvního náměstka federálního ministra vnitra Alojze Lorence připravit informaci o založení Občanského fóra a o prohlášení DAMU a FAMU pojmenované „Nečekat – jednat!“.[13]

V prosinci 2009 vydal server Lidovky.cz článek, v němž uvádí, že z dokumentů, jež Ústav pro studium totalitních režimů odhalil, vyplývají informace o Skalníkově informování Státní bezpečnosti (StB) o jeho schůzkách se zaměstnanci velvyslanectví Spojených států amerických.[14][p 2] Ač již Skalníkův spis neexistuje, pracovníci ústavu našli ve svazcích vedených StB na americké diplomaty důkazy, v nichž Skalník coby tajný spolupracovník s krycím jménem „Black“ figuruje.[14] Jsou to především agenturní zprávy, ve kterých kapitán StB Václav Čadek popisuje své schůzky se Skalníkem.[14] Protože ovšem na žádném z dokumentů není Skalníkův podpis, české soudy by proto podobně jako v jiných podobných případech podle názoru internetového portálu Lidovky.cz pravděpodobně uznaly, že Skalníka StB registrovala neoprávněně.[14] Zmíněné materiály, z nichž je vyvozována Skalníkova spolupráce s StB, si vyzvedl Skalníkův zmocněnec John Bok.[14] Skalník se ke vzneseným obviněním sice sám nevyjádřil, ale podle Boka spolupráci s StB odmítá a tvrdí, že si Čadek vše vymyslel.[14] Informace připisované Skalníkovi mohl Čadek (podle Bokova názoru) získat od jiných agentů nebo z odposlechů.[14] Podle Boka se Čadek navíc dopustil několika chyb (například záměny Skalníka za vedoucího Jazzové sekce Karla Srpa staršího).[14] Dřívější spolupracovník Václava Havla Jiří Křižan ale tvrdí, že Skalník se na jaře 1990 ke spolupráci s StB doznal, a kvůli tomu pak musel odejít z Pražského hradu, kde v té době působil.[14] Tou dobou podle Křižana ještě existoval Skalníkův spis a výtvarník pod tíhou důkazů rezignoval.[14] Bok však takové Křižanovo tvrzení označil za lež.[14] I ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček považuje úvahu, že si Čadek vše vymyslel, za nepravděpodobnou.[14] Skalník podle Žáčka dostane příležitost se k obvinění vyjádřit na stránkách ústavního časopisu.[14]

Proti nařčení ze spolupráce se Skalník na internetovém portále Lidovky.cz bránil tvrzením, že ani nedonášel StB informace o vzniku Občanského fóra, ani nebyl zaúkolován prací proti americkému velvyslanectví.[15] Podklady z Ústavu pro studium totalitních režimů, z nichž takové informace vyplývají, označil za nekompletní.[15] Své nařčení odmítl a toto odmítnutí podporuje skutečností, že po roce 1989 nejméně čtyřikrát bez problémů získal víza do Spojených států amerických, kde se s některými bývalými diplomaty i setkal.[15] Tvrdil, že kontakty s příslušníky StB vždy považoval za vynucené a že je hluboce přesvědčen, že nikomu neublížil.[15] O konkrétní podobě kontaktů s StB a dobových souvislostech se chystá napsat v knize, kterou připravuje.[15]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1972 se Skalník oženil s restaurátorkou Janou rozenou Otípkovou, a z manželství vzešly tři děti: Jan (* 1975), Lenka (* 1977) a umělecký řezbář Marek (* 1978).[3] Dcera Lenka však zemřela při autonehodě a Joska Skalník se rozhodl pokračovat v dcerou započaté práci (chtěla se věnovat arteterapii). Založil proto nadaci, do níž přispěl i Václav Havel, jež umožňuje mladým lidem, kteří prošli osobní drogovou zkušeností (mezi něž patří i jeho dva synové), začít nový život. Navíc Skalník tvrdí, že „dotek s uměním může u lidí pozitivně měnit jejich vědomí, může je zjemňovat a kultivovat“.[1][4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle vytváří malby, koláže, knižní a plakátovou tvorbu, ilustrace a typografii. Často opakuje své oblíbené prvky (bílá oblaka, geometrické útvary nebo volné tahy štětcem přes monochromní plochu).[7] V tvorbě převažuje modrá barva. Sám Skalník to zdůvodňuje tím, že jako malý chlapec měl na svých nohou sádru, a proto se nemohl pohybovat jako běžní kluci v tom věku. Pohyboval se po zdravotnických zařízeních, kde byly na zdech kachlíčky laděné do bleděmodré barvy a na nemocničních sálech byly chromované reflektory. Navíc se také často díval do nebe. To vše na něj působilo a formovalo jeho náklonnost k modré barvě.[4]

Svá díla vedle České republiky a zemí jihovýchodní Asie vystavoval také ve Francii, Německu, Spojeném království, Spojených státech amerických, Nizozemsku, Polsku, Mexiku, Jihoafrické republice či v Harare, hlavním městě afrického státu Zimbabwe. Na divácích v Asii či Africe oceňuje skutečnost, že se chtějí dobrat smyslu toho, co na obrazech vidí. To mu u Evropanů schází.[1] Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách galerií v České republice i v zahraničí.[7]

Minisalon[editovat | editovat zdroj]

Za vlády komunistické strany v Československu byl většině tehdejších umělců znemožněn přístup do galerií, kde by mohli vystavovat své výtvory.[16] Roku 1984 proto Skalník s podporou Jazzové sekce vyzval celkem 284 českých a slovenských výtvarníků, aby vytvořili svůj výtvor na volné téma do dřevěné krabičky o rozměrech 15 × 15 × 5 cm,[17] které nechal vyrobit u truhláře na Slovensku.[1] Krabička musela zůstat v původním rozměru a vytvořené dílo nesmělo přesahovat její hloubku (5 cm). Autor výtvoru musel navíc současně počítat s tím, že krabička bude zavěšená, tedy že nebude položená. Zpátky se vrátila díla od 244 autorů (například Oldřicha Kulhánka, Kurta Gebauera, Karla Nepraše, Theodora Pištěka, Jaroslava Šerýcha či Olbrama Zoubka).[16] Výstava se měla uskutečnit ve sklepní galerii Jazzové sekce na pražském Kačerově, leč nedošlo k ní, neb se stupňovaly perzekuce proti Jazzové sekci a tehdejší policie měla zájem i o Minisalon. Ten proto musel být ukryt a k výstavě celého souboru došlo až na přelomu května a června 1992[16] v pražské galerii Nová síň.[18] Následujícího roku vystavovalo Minisalon Muzeum moderního umění v belgickém Monsu.[8] A od roku 1994 soubor putoval tři roky po výstavách ve Spojených státech amerických. Jednou z těchto výstav byla také prezentace české kultury nazvané Oslava Prahy, která se konala v New Yorku.[8] Od roku 1997 je z popudu prezidenta Václava Havla vystaven na Pražském hradě.[8] V roce 2003 byl prezentován na přehlídce české kultury nazvané Bohemia Magica, která se konala v Paříži.[19]

Státní znak Československa[editovat | editovat zdroj]

Když se v roce 1990 blížily první svobodné československé volby po Sametové revoluci, uvědomoval si tehdejší prezident Václav Havel, že země má stále státní znak z doby socialismu.[1] Oslovil proto Skalníka, jediného výtvarníka v Kolegiu prezidenta republiky, s úkolem, aby navrhl nový státní znak. Ten se proto scházel s heraldiky (především s Jiřím Loudou) a konzultoval s nimi podobu znaku.[1] Vedle velkého státního znaku navrhl také malý českýmalý slovenský znak a dále prezidentskou standartupečetí.[4]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Přehled výstav, na nichž bylo Skalníkovo dílo prezentováno buď samostatně, nebo spolu s díly dalších umělců.[20][21]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

Společné[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jazzová sekce pořádala kulturní programy, které nebyly pod oficiální kontrolou vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ). To se KSČ nelíbilo a snažila se činnost Jazzové sekce ukončit. Nejprve zakazovala její programy (Pražské jazzové dny 1980 a 1982), pak rozpustila jejího zřizovatele – Svaz hudebníků. Přesto Jazzová sekce fungovala dál a ve svém sídle pořádala výstavy, přednášky a zajišťovala koncerty. Představitelé KSČ se proto v roce 1985 rozhodli činnost Jazzové sekce kriminalizovat. Docházelo k raziím v jejím sídle a byly prováděny i domovní prohlídky v bytech jejích vedoucích členů. V září 1986 čelné představitele Jazzové sekce (Karla Srpa staršího, Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila, Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka, Miloše Drdu, Vlastimila Drdu a Eduarda Krčmáře) policie zatkla. V lednu 1987 však byli propuštěni. Soudní líčení se konalo v březnu 1987 za významné pozornosti disidentů i zahraničních novinářů. Členové Jazzové sekce byli obviněni z nedovoleného podnikání, protože organizace, ač zakázaná, stále vydávala knihy. Obžalování nakonec dostali poměrně nízké tresty (Srp 16 měsíců, Kouřil 10 měsíců, Huňát, Skalník a Křivánek dostali podmínku). Během procesu byly v zahraničí organizovány petiční akce, které podpisem podpořili například Arthur Miller, William Styron, Paul McCartney, Sting, Phil Collins či Andrew Lloyd Webber.[10]
  2. Součástí StB byl protiamerický odbor, který plánoval, že Skalníka spolu s dalšími agenty využije v akci HELIUM-68, jež měla vést k diskreditaci a následnému vypovězení tajemníka politického oddělení americké ambasády Roberta Loyda Normana z Československa.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q VOLF, Petr. Na začátku je čára. Litomyšl : Paseka, 2003. 239 s. ISBN 80-7185-594-4. Kapitola Řízené sny, s. 155–162.  
  2. Ottova encyklopedie Česká republika (2). Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. 720 s. ISBN 80-7360-456-6. Kapitola Joska Skalník, s. 497.  
  3. a b c d e f g Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století. Příprava vydání Michael Třeštík. Praha : Kdo je kdo, 1998. 735 s. ISBN 80-902586-0-3. Kapitola Skalník Joska, s. 534.  
  4. a b c d e f g GREGOR, Marek. Joska Skalník. Time in. březen 2008, roč. 6, čís. 3, s. 79–83. ISSN 1214-4193.  
  5. a b VOLF, Petr. Řízené sny [online]. Praha: Petr Jedinák, [cit. 2013-03-01]. Dostupné online.  
  6. Krásný ztráty [online]. Praha: Česká televize, 2008, [cit. 2013-03-07]. Dostupné online.  
  7. a b c d e Slovník českých a slovenských výtvarných umělců. Příprava vydání Alena Malá. 1. vyd. Svazek 14. Ostrava : Výtvarné centrum Chagall, 2005. 365 s. ISBN 80-86171-20-5. S. 139-140.  
  8. a b c d e f g VEVERKA, Přemysl. Skalník modrý, výtvarník. Umění a byznys. květen–červen 1998, čís. 4, s. 12–15. ISSN 1211-2550.  
  9. a b c Občanské fórum, den první. Příprava vydání Ivana Koutská, Vojtěch Ripka, Pavel Žáček. Praha : Ústav pro studium totalitních režimů a Městská část Praha 1, 2009. 191 s. ISBN 978-80-87211-28-1. Kapitola Skalník Josef, s. 90–91.  
  10. HRABALÍK, Petr. Aktivity Jazzové sekce v 80. letech, soud a její zánik [online]. Praha: Česká televize, [cit. 2013-03-10]. Dostupné online.  
  11. ŠŤASTNÝ, Jiří. Vznik OF provázel zmatek, nadšení i agent Joska Skalník. iDNES.cz [online]. 2009-11-16 [cit. 2013-03-01]. Dostupné online.  
  12. Film a výtvarné umění [online]. Uherské Hradiště: Letní filmová škola, 1999, [cit. 2013-03-10]. Dostupné online.  
  13. Občanské fórum, den první. Příprava vydání Ivana Koutská, Vojtěch Ripka, Pavel Žáček. Praha : Ústav pro studium totalitních režimů a Městská část Praha 1, 2009. 191 s. ISBN 978-80-87211-28-1. Kapitola Příloha číslo 6, s. 119–122.  
  14. a b c d e f g h i j k l m n DRCHAL, Václav. Havlův přítel Joska Skalník donášel na Američany. Lidovky.cz [online]. 2009-12-02 [cit. 2013-03-04]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  15. a b c d e Lidovky.cz. Skalník: Spolupráci s StB odmítám, Žáček má špatné údaje. Lidovky.cz [online]. 2009-12-03 [cit. 2013-03-01]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  16. a b c Minisalon. úvodní text Josky Skalníka. Praha : Artforum - Jazzová sekce, 1992. 249 s.  
  17. ŠTAMFEST, Jiří. Minisalon [online]. Praha: Jiří Štamfest, [cit. 2013-03-06]. Dostupné online.  
  18. SKALNÍK, Joska. Minisalon. Playboy. 1992, čís. 7, s. 22–23. ISSN 0862-9374.  
  19. ČTK. Minisalón se z Pražského hradu dočasně přestěhoval do Paříže. Novinky.cz [online]. 2003-01-25 [cit. 2013-03-06]. Dostupné online.  
  20. Joska Skalník – sny / situace / hry. Praha : Nadační fond Galerie Smečky, 2013. 16 s. S. 15–16. Katalog z výstavy. 
  21. Výtvarník/osoba na výstavách [online]. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění, [cit. 2013-03-15]. Dostupné online.  
  22. ŠEDIVÁ, Renáta. Kam dnes v Praze za kulturou. rozhlas.cz [online]. 2010-06-03 [cit. 2013-03-15]. Dostupné online.  
  23. OUJEZDSKÝ, Karel. Sny, situace a hry malíře a grafika Josky Skalníka. rozhlas.cz [online]. 2013-03-11 [cit. 2013-03-15]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SKALNÍK, Joska. Sny – situace – hry. Praha : Gallery, 2004. 207 s. ISBN 80-86010-76-7.  
  • Minisalon. úvodní text Josky Skalníka. Praha : Artforum - Jazzová sekce, 1992. 249 s.  
  • VOLF, Petr. Na začátku je čára. Litomyšl : Paseka, 2003. 239 s. ISBN 80-7185-594-4. Kapitola Řízené sny, s. 155–162.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Joska Skalník ve Wikimedia Commons
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Joska Skalník
  • SKALNÍK, Joska. Osobní webové stránky [online]. Praha: Joska Skalník, 2015, [cit. 2015-10-29]. Dostupné online.  
  • Skalník Joska [online]. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění, [cit. 2013-03-12]. Dostupné online.  
  • Výtvarnické konfese (Joska Skalník) [online]. Praha: Česká televize, 2010, [cit. 2013-03-12]. Dostupné online.  
  • OUJEZDSKÝ, Karel. Sny, situace a hry malíře a grafika Josky Skalníka [online]. Praha: Český rozhlas, 2013-03-11, [cit. 2013-03-12]. Dostupné online.  
  • Osobnost na Dvojce (Joska Skalník) [online]. Praha: Česká televize, 2012-03-23, [cit. 2013-03-12]. Dostupné online.  
  • Originální videojournal (Joska Skalník: Jazzová sekce a umění) [online]. Praha: Česká televize, 2011, [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.