Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Joska Skalník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Joska Skalník
Joska Skalník
Rodné jméno Josef Skalník
Narození 23. března 1948 (70 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Vzdělání Střední uměleckoprůmyslová škola
Povolání výtvarník a grafik
Znám jako výtvarník a grafik
autor Minisalonu
autor státního znaku ČSFR
Ocenění Cena Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joska Skalník, vlastním jménem Josef Skalník (* 23. března 1948 v Praze), je český výtvarník a grafik.[1] Vystudoval pražskou Střední uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do Státního divadelního studia, odkud roku 1977 přešel do Činoherního klubu, v němž pořádal i výstavy obrazů a fotografií umělců, kteří neměli přístup do tehdejších oficiálních galerií. V roce 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a působil též v samizdatových periodikách (například Revolver Revue a Lidových novinách). V Jazzové sekci také uskutečnil svůj projekt Minisalon.

Na sklonku roku 1989 se účastnil zakládající schůze Občanského fóra, o níž měl, podle pozdějších obvinění, informovat Státní bezpečnost. Skalník toto obvinění odmítá. Po Sametové revoluci se stal poradcem prezidenta republiky Václava Havla, a před volbami v roce 1990 jím byl osloven, aby vytvořil nový státní znak. Své působení na Hradě na přelomu let 1990 a 1991 ukončil a od té doby se věnuje malířství a grafice. Od poloviny devadesátých let 20. století jezdí pravidelně čerpat inspiraci a regenerovat se na ostrov Bali, kam se dostal díky svým výstavám v Japonsku a jihovýchodní Asii. Kromě těchto lokalit vystavoval též v Evropě, Africe a v Severní Americe.

V jeho dílech převažuje modrá barva a objevují se v nich ustálené motivy (bílá oblaka či geometrické útvary). Jeho výtvory jsou zastoupeny ve sbírkách galerií v České republice i ve světě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze,[2] ale mládí prožil v Kolíně.[1] Jeho otcem je Josef Skalník (* 1922), který pracoval jako horník, a matkou Jarmila Skalníková (* 1930), jež byla úřednicí.[3] V dětském věku trpěl zdravotními obtížemi a chodit začal až v pěti letech po absolvování léčby u profesora Jana Zahradníčka.[4] Roku 1970 dokončil Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze,[5] kde studoval obor Užitá a propagační grafika.[3] Již od patnácti let ale navštěvoval kolínskou Lidovou školu umění, v níž se věnoval studiu malířství. V osmnácti letech se setkal s malířem Františkem Foltýnem, což sám Skalník považuje za své velké štěstí.[1] Měl totiž možnost navštěvovat jeho ateliér ve chvíli, kdy za Foltýnem přicházeli další malíři a přátelé (Josef Sudek či Jindřich Chalupecký), a Skalník je tak mohl pozorovat při práci a zároveň poslouchat jejich rozhovory.[1] V roce 1969 však utrpěl úraz, jehož následkem vidí pouze na jedno oko.[6]

Po absolvování školy pracoval jako malíř písma a dekorací v pražském Státním divadelním studiu. Roku 1970 spoluzakládal Jazzovou sekci a vytvořil také její celkovou výtvarnou koncepci.[7] V Jazzové sekci působil jako místopředseda.[3] Díky zdejší činnosti měl možnost se seznámit s osobnostmi, jež podle svých slov obdivoval. Patřili mezi ně Jiří Kolář, Bohumil Hrabal nebo Václav Havel.[1] V roce 1977 začal pracovat v Činoherním klubu,[8] kde vystřídal Libora Fáru.[1] Byl kmenovým výtvarníkem tohoto divadla a v tamních prostorách pořádal řadu výstav těch,[3] kteří do tehdejších oficiálních galerií neměli přístup.[1] Patřili mezi ně Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal či Čestmír Kafka.[1] Ve spolupráci s Annou Fárovou a Miroslavem Pokorným tady začali pořádat také výstavy fotografií.[7] V té době působil rovněž v dalších kulturních projektech: byl v redakci Revolver Revue, souběžně s tím též v samizdatových Lidových novinách či Originálním videojournálu.[9] V rámci Jazzové sekce uskutečnil také svůj projekt Minisalon. Kvůli angažování se v Jazzové sekci, což byla nezávislá organizace provozující alternativní či neoficiální aktivity vůči tehdejšímu vládnoucímu režimu ve státě,[1] byl Skalník v procesu s Jazzovou sekcí v roce 1986[p 1] vězněn a odsouzen podmínečně na 3 roky.[3]

Díky svému zaměstnání v Činoherním klubu byl přítomen na zakládající schůzce Občanského fóra, která se právě v jeho prostorách 19. listopadu 1989 uskutečnila.[4] O této události měl podle pozdějších obvinění, coby agent Státní bezpečnosti, informovat jejího generála Alojze Lorence.[11] Když byl koncem prosince 1989 Václav Havel zvolen prezidentem republiky, ustavila se skupina jeho poradců pojmenovaná Kolegium prezidenta republiky. Jejím členem byl i Skalník, jenž v ní byl jediným výtvarníkem.[1][8] Během jara 1990 ho prezidentem Havel oslovil, aby vytvořil novou podobu státního znaku. Téhož roku také z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře vznikla Cena Jindřicha Chalupeckého, kterou jsou oceňováni mladí výtvarní umělci. Sám Jindřich Chalupecký byl v té době již chorý a upoután na lůžko, ale Skalník s Havlem ho navštívili, přednesli mu svou myšlenku a on s návrhem souhlasil.[4]

Své působení na Hradě ukončil Skalník v roce 1990, protože podle svých slov trpěl nezájmem svého okolí zabývat se kulturou.[1] Od té doby se věnuje svobodnému povolání malíře a grafika.[5] Roku 1992 uskutečnil výstavu v Japonsku, která mu otevřela dveře do Asie. Po této výstavě prezentoval své výtvory na dalších místech této části světa – v Indonésii, Malajsii a Thajsku.[8] Během výstavy v indonéské Jakartě ho oslovil člověk žijící na Bali a pozval Skalníka k návštěvě tohoto ostrova. Prostředí, které na ostrově panuje, Skalníka ohromilo a od té doby na něj pravidelně jezdí. Rád by zde ke stáří i dožil.[4] Během návštěv ostrova sice čerpá inspiraci ke své tvorbě, ale vlastní výtvory tvoří až ve svém ateliéru v domě na jižní straně pražských Riegrových sadů.[1][3]

Roku 1994 mu byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost.[7] O dva roky později se uskutečnila velká umělcova výstava v pražském Mánesu nazvaná „Cesta do snu“, na níž představoval své obrazy, grafiky, objekty a prezentoval zde i výběr z užité tvorby (například obaly gramodesek). Úvodní projev pronesl a záštitu nad celou výstavou přijal tehdejší prezident republiky Václav Havel. Roku 1998 se uskutečnila výstava v Českém centruamerickém New Yorku a na její vernisáži v polovině dubna byl premiérově promítnut film Skalník modrý, který k umělcovým padesátým narozeninám natočila režisérka Judita Křížová a jehož tématem byl Joska Skalník.[8][12]

Spolupráce s StB[editovat | editovat zdroj]

Roku 2009 vydal Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Prahou 1 publikaci nazvanou Občanské fórum, den první, v níž je uvedeno, že Skalník měl od 2. září 1982 založen spis kandidáta tajné spolupráce pod krycím jménem „Ohio“ s registračním číslem 24116, který byl zaveden 2. oddělením 1. odboru II. správy Sboru národní bezpečnosti.[9] Dne 26. července 1983 byl podle téhož zdroje převeden na osobní svazek tajného spolupracovníka s krycím jménem „Black“, následně 4. července 1989 měla proběhnout změna krycího jména na „Gogh“ a 6. prosince 1989 byl na 1. oddělení 1. odboru II. správy Sboru národní bezpečnosti celý svazek zničen, včetně složek finančních dokladů (FD), vlastnoručních zpráv (VZ) a kopií pomocných písemností (KPP).[9] Tento spolupracovník měl pro prvního náměstka federálního ministra vnitra Alojze Lorence připravit informaci o založení Občanského fóra a o prohlášení DAMU a FAMU pojmenované „Nečekat – jednat!“.[13]

V prosinci 2009 vydal server Lidovky.cz článek, v němž uvádí, že z dokumentů, jež Ústav pro studium totalitních režimů odhalil, vyplývají informace o Skalníkově informování Státní bezpečnosti (StB) o jeho schůzkách se zaměstnanci velvyslanectví Spojených států amerických.[14][p 2] Ač již Skalníkův spis neexistuje, pracovníci ústavu našli ve svazcích vedených StB na americké diplomaty důkazy, v nichž Skalník coby tajný spolupracovník s krycím jménem „Black“ figuruje.[14] Jsou to především agenturní zprávy, ve kterých kapitán StB Václav Čadek popisuje své schůzky se Skalníkem.[14] Protože ovšem na žádném z dokumentů není Skalníkův podpis, české soudy by proto podobně jako v jiných podobných případech podle názoru internetového portálu Lidovky.cz pravděpodobně uznaly, že Skalníka StB registrovala neoprávněně.[14] Zmíněné materiály, z nichž je vyvozována Skalníkova spolupráce s StB, si vyzvedl Skalníkův zmocněnec John Bok.[14] Skalník se ke vzneseným obviněním sice sám nevyjádřil, ale podle Boka spolupráci s StB odmítá a tvrdí, že si Čadek vše vymyslel.[14] Informace připisované Skalníkovi mohl Čadek (podle Bokova názoru) získat od jiných agentů nebo z odposlechů.[14] Podle Boka se Čadek navíc dopustil několika chyb (například záměny Skalníka za vedoucího Jazzové sekce Karla Srpa staršího).[14] Dřívější spolupracovník Václava Havla Jiří Křižan ale tvrdí, že Skalník se na jaře 1990 ke spolupráci s StB doznal, a kvůli tomu pak musel odejít z Pražského hradu, kde v té době působil.[14] Tou dobou podle Křižana ještě existoval Skalníkův spis a výtvarník pod tíhou důkazů rezignoval.[14] Bok však takové Křižanovo tvrzení označil za lež.[14] I ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček považuje úvahu, že si Čadek vše vymyslel, za nepravděpodobnou.[14] Skalník podle Žáčka dostane příležitost se k obvinění vyjádřit na stránkách ústavního časopisu.[14]

Proti nařčení ze spolupráce se Skalník na internetovém portále Lidovky.cz bránil tvrzením, že ani nedonášel StB informace o vzniku Občanského fóra, ani nebyl zaúkolován prací proti americkému velvyslanectví.[15] Podklady z Ústavu pro studium totalitních režimů, z nichž takové informace vyplývají, označil za nekompletní.[15] Své nařčení odmítl a toto odmítnutí podporuje skutečností, že po roce 1989 nejméně čtyřikrát bez problémů získal víza do Spojených států amerických, kde se s některými bývalými diplomaty i setkal.[15] Tvrdil, že kontakty s příslušníky StB vždy považoval za vynucené a že je hluboce přesvědčen, že nikomu neublížil.[15] O konkrétní podobě kontaktů s StB a dobových souvislostech se chystá napsat v knize, kterou připravuje.[15]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1972 se Skalník oženil s restaurátorkou Janou rozenou Otípkovou, a z manželství vzešly tři děti: Jan (* 1975), Lenka (* 1977) a umělecký řezbář Marek (* 1978).[3] Dcera Lenka však zemřela při autonehodě a Joska Skalník se rozhodl pokračovat v dcerou započaté práci (chtěla se věnovat arteterapii). Založil proto nadaci, do níž přispěl i Václav Havel, jež umožňuje mladým lidem, kteří prošli osobní drogovou zkušeností (mezi něž patří i jeho dva synové), začít nový život. Navíc Skalník tvrdí, že „dotek s uměním může u lidí pozitivně měnit jejich vědomí, může je zjemňovat a kultivovat“.[1][4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle vytváří malby, koláže, knižní a plakátovou tvorbu, ilustrace a typografii. Často opakuje své oblíbené prvky (bílá oblaka, geometrické útvary nebo volné tahy štětcem přes monochromní plochu).[7] V tvorbě převažuje modrá barva. Sám Skalník to zdůvodňuje tím, že jako malý chlapec měl na svých nohou sádru, a proto se nemohl pohybovat jako běžní kluci v tom věku. Pohyboval se po zdravotnických zařízeních, kde byly na zdech kachlíčky laděné do bleděmodré barvy a na nemocničních sálech byly chromované reflektory. Navíc se také často díval do nebe. To vše na něj působilo a formovalo jeho náklonnost k modré barvě.[4]

Svá díla vedle České republiky a zemí jihovýchodní Asie vystavoval také ve Francii, Německu, Spojeném království, Spojených státech amerických, Nizozemsku, Polsku, Mexiku, Jihoafrické republice či v Harare, hlavním městě afrického státu Zimbabwe. Na divácích v Asii či Africe oceňuje skutečnost, že se chtějí dobrat smyslu toho, co na obrazech vidí. To mu u Evropanů schází.[1] Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách galerií v České republice i v zahraničí.[7]

Minisalon[editovat | editovat zdroj]

Za vlády komunistické strany v Československu byl většině tehdejších umělců znemožněn přístup do galerií, kde by mohli vystavovat své výtvory.[16] Roku 1984 proto Skalník s podporou Jazzové sekce vyzval celkem 284 českých a slovenských výtvarníků, aby vytvořili svůj výtvor na volné téma do dřevěné krabičky o rozměrech 15 × 15 × 5 cm,[17] které nechal vyrobit u truhláře na Slovensku.[1] Krabička musela zůstat v původním rozměru a vytvořené dílo nesmělo přesahovat její hloubku (5 cm). Autor výtvoru musel navíc současně počítat s tím, že krabička bude zavěšená, tedy že nebude položená. Zpátky se vrátila díla od 244 autorů (například Oldřicha Kulhánka, Kurta Gebauera, Karla Nepraše, Theodora Pištěka, Jaroslava Šerýcha či Olbrama Zoubka).[16] Výstava se měla uskutečnit ve sklepní galerii Jazzové sekce na pražském Kačerově, leč nedošlo k ní, neb se stupňovaly perzekuce proti Jazzové sekci a tehdejší policie měla zájem i o Minisalon. Ten proto musel být ukryt a k výstavě celého souboru došlo až na přelomu května a června 1992[16] v pražské galerii Nová síň.[18] Následujícího roku vystavovalo Minisalon Muzeum moderního umění v belgickém Monsu.[8] A od roku 1994 soubor putoval tři roky po výstavách ve Spojených státech amerických. Jednou z těchto výstav byla také prezentace české kultury nazvané Oslava Prahy, která se konala v New Yorku.[8] Od roku 1997 je z popudu prezidenta Václava Havla vystaven na Pražském hradě.[8] V roce 2003 byl prezentován na přehlídce české kultury nazvané Bohemia Magica, která se konala v Paříži.[19]

Státní znak Československa[editovat | editovat zdroj]

Když se v roce 1990 blížily první svobodné československé volby po Sametové revoluci, uvědomoval si tehdejší prezident Václav Havel, že země má stále státní znak z doby socialismu.[1] Oslovil proto Skalníka, jediného výtvarníka v Kolegiu prezidenta republiky, s úkolem, aby navrhl nový státní znak. Ten se proto scházel s heraldiky (především s Jiřím Loudou) a konzultoval s nimi podobu znaku.[1] Vedle velkého státního znaku navrhl také malý českýmalý slovenský znak a dále prezidentskou standartupečetí.[4]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Přehled výstav, na nichž bylo Skalníkovo dílo prezentováno buď samostatně, nebo spolu s díly dalších umělců.[20][21]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

Společné[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jazzová sekce pořádala kulturní programy, které nebyly pod oficiální kontrolou vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ). To se KSČ nelíbilo a snažila se činnost Jazzové sekce ukončit. Nejprve zakazovala její programy (Pražské jazzové dny 1980 a 1982), pak rozpustila jejího zřizovatele – Svaz hudebníků. Přesto Jazzová sekce fungovala dál a ve svém sídle pořádala výstavy, přednášky a zajišťovala koncerty. Představitelé KSČ se proto v roce 1985 rozhodli činnost Jazzové sekce kriminalizovat. Docházelo k raziím v jejím sídle a byly prováděny i domovní prohlídky v bytech jejích vedoucích členů. V září 1986 čelné představitele Jazzové sekce (Karla Srpa staršího, Josku Skalníka, Vladimíra Kouřila, Čestmíra Huňáta, Tomáše Křivánka, Miloše Drdu, Vlastimila Drdu a Eduarda Krčmáře) policie zatkla. V lednu 1987 však byli propuštěni. Soudní líčení se konalo v březnu 1987 za významné pozornosti disidentů i zahraničních novinářů. Členové Jazzové sekce byli obviněni z nedovoleného podnikání, protože organizace, ač zakázaná, stále vydávala knihy. Obžalování nakonec dostali poměrně nízké tresty (Srp 16 měsíců, Kouřil 10 měsíců, Huňát, Skalník a Křivánek dostali podmínku). Během procesu byly v zahraničí organizovány petiční akce, které podpisem podpořili například Arthur Miller, William Styron, Paul McCartney, Sting, Phil Collins či Andrew Lloyd Webber.[10]
  2. Součástí StB byl protiamerický odbor, který plánoval, že Skalníka spolu s dalšími agenty využije v akci HELIUM-68, jež měla vést k diskreditaci a následnému vypovězení tajemníka politického oddělení americké ambasády Roberta Loyda Normana z Československa.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q VOLF, Petr. Na začátku je čára. Litomyšl: Paseka, 2003. 239 s. ISBN 80-7185-594-4. Kapitola Řízené sny, s. 155–162. 
  2. Ottova encyklopedie Česká republika (2). Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. 720 s. ISBN 80-7360-456-6. Kapitola Joska Skalník, s. 497. 
  3. a b c d e f g Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století. Příprava vydání Michael Třeštík. Praha: Kdo je kdo, 1998. 735 s. ISBN 80-902586-0-3. Kapitola Skalník Joska, s. 534. 
  4. a b c d e f g GREGOR, Marek. Joska Skalník. Time in. Březen 2008, roč. 6, čís. 3, s. 79–83. ISSN 1214-4193. 
  5. a b VOLF, Petr. Řízené sny [online]. Praha: Petr Jedinák [cit. 2013-03-01]. Dostupné online. 
  6. Krásný ztráty [online]. Praha: Česká televize, 2008 [cit. 2013-03-07]. Dostupné online. 
  7. a b c d e Slovník českých a slovenských výtvarných umělců. Příprava vydání Alena Malá. 1. vyd. Svazek 14. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2005. 365 s. ISBN 80-86171-20-5. S. 139-140. 
  8. a b c d e f g VEVERKA, Přemysl. Skalník modrý, výtvarník. Umění a byznys. Květen–červen 1998, čís. 4, s. 12–15. ISSN 1211-2550. 
  9. a b c Občanské fórum, den první. Příprava vydání Ivana Koutská, Vojtěch Ripka, Pavel Žáček. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů a Městská část Praha 1, 2009. 191 s. ISBN 978-80-87211-28-1. Kapitola Skalník Josef, s. 90–91. 
  10. HRABALÍK, Petr. Aktivity Jazzové sekce v 80. letech, soud a její zánik [online]. Praha: Česká televize [cit. 2013-03-10]. Dostupné online. 
  11. ŠŤASTNÝ, Jiří. Vznik OF provázel zmatek, nadšení i agent Joska Skalník. iDNES.cz [online]. 2009-11-16 [cit. 2013-03-01]. Dostupné online. 
  12. Film a výtvarné umění [online]. Uherské Hradiště: Letní filmová škola, 1999 [cit. 2013-03-10]. Dostupné online. 
  13. Občanské fórum, den první. Příprava vydání Ivana Koutská, Vojtěch Ripka, Pavel Žáček. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů a Městská část Praha 1, 2009. 191 s. ISBN 978-80-87211-28-1. Kapitola Příloha číslo 6, s. 119–122. 
  14. a b c d e f g h i j k l m n DRCHAL, Václav. Havlův přítel Joska Skalník donášel na Američany. Lidovky.cz [online]. 2009-12-02 [cit. 2013-03-04]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  15. a b c d e Lidovky.cz. Skalník: Spolupráci s StB odmítám, Žáček má špatné údaje. Lidovky.cz [online]. 2009-12-03 [cit. 2013-03-01]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  16. a b c Minisalon. Úvodní text Josky Skalníka. Praha: Artforum - Jazzová sekce, 1992. 249 s. 
  17. ŠTAMFEST, Jiří. Minisalon [online]. Praha: Jiří Štamfest [cit. 2013-03-06]. Dostupné online. 
  18. SKALNÍK, Joska. Minisalon. Playboy. 1992, čís. 7, s. 22–23. ISSN 0862-9374. 
  19. ČTK. Minisalón se z Pražského hradu dočasně přestěhoval do Paříže. Novinky.cz [online]. 2003-01-25 [cit. 2013-03-06]. Dostupné online. 
  20. Joska Skalník – sny / situace / hry. Praha: Nadační fond Galerie Smečky, 2013. 16 s. S. 15–16. Katalog z výstavy. 
  21. Výtvarník/osoba na výstavách [online]. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění [cit. 2013-03-15]. Dostupné online. 
  22. ŠEDIVÁ, Renáta. Kam dnes v Praze za kulturou. rozhlas.cz [online]. 2010-06-03 [cit. 2013-03-15]. Dostupné online. 
  23. OUJEZDSKÝ, Karel. Sny, situace a hry malíře a grafika Josky Skalníka. rozhlas.cz [online]. 2013-03-11 [cit. 2013-03-15]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SKALNÍK, Joska. Sny – situace – hry. Praha: Gallery, 2004. 207 s. ISBN 80-86010-76-7. 
  • Minisalon. Úvodní text Josky Skalníka. Praha: Artforum - Jazzová sekce, 1992. 249 s. 
  • VOLF, Petr. Na začátku je čára. Litomyšl: Paseka, 2003. 239 s. ISBN 80-7185-594-4. Kapitola Řízené sny, s. 155–162. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]