Josip Šišković
| Josip hrabě Šišković | |
|---|---|
 | |
| Vrchní velitel v Českém království | |
| Ve funkci: 1779 – 1783 | |
| Předchůdce | Karl Reinhard Ellrichshausen |
| Nástupce | Michael Johann von Wallis |
| Vrchní velitel v Haliči | |
| Ve funkci: 1775 – 1779 | |
| Narození | 2. července 1719 Segedín |
| Úmrtí | 18. prosince 1783 Praha |
| Místo pohřbení | katedrála svatého Víta |
| Profese | důstojník |
| Ocenění | komandér Vojenského řádu Marie Terezie |
| Commons | Josip Šišković |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josip hrabě Šišković (Joseph Graf Siskovics)[pozn. 1] (2. července 1719, Segedín – 28. prosince 1783, Praha) byl rakouský generál chorvatského původu. Od mládí sloužil v císařské armádě, několikrát se vyznamenal za sedmileté války. Během úspěšné kariéry v armádě byl povýšen na barona (1756) a hraběte (1775). Závěr aktivní vojenské služby strávil jako vrchní velitel v Českém království. Zemřel v Praze a je pohřben v katedrále sv. Víta.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z bohaté chorvatské rodiny, byl nejmladším ze šesti dětí Andrijii Šiškoviće, který byl senátorem v Segedínu. Jako devatenáctiletý vstoupil do císařské armády a vyznamenal se během války o rakouské dědictví, kdy bojoval v Bavorsku a Nizozemí, mezitím sloužil také v Košicích a Petrovaradínu. Postupoval v hodnostech (kapitán 1742, major 1745) a po roce 1748 sloužil u vojenské posádky v Praze. V roce 1750 byl povýšen na plukovníka a v roce 1756 získal titul barona. Na začátku sedmileté války vynikl v bitvě u Kolína, kde byl těžce zraněn. Za to byl povýšen do hodnosti generálmajora (respektive generálního polního vachtmistra; 1757) a o rok později získal Řád Marie Terezie.[1] S generálem Laudonem se vyznamenal v bitvě u Domašova (1758), znovu byl těžce zraněn v bitvě u Hochkirchu (1758). Ve čtyřiceti letech byl povýšen do hodnosti polního podmaršála (1759) a od roku 1760 do konce sedmileté války byl náčelníkem štábu maršála Dauna.
V roce 1763 byl jmenován členem dvorské válečné rady, krátce nato byl jako vojensko-politický komisař vyslán do Sedmihradska, kde potlačil povstání Sikulů. V roce 1765 obdržel komandérský kříž Řádu Marie Terezie a v roce 1767 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra.[2] Od roku 1769 byl velitelem na Vojenské hranici. V letech 1775–1779 byl zemským velitelem v Haliči, která připadla habsburské monarchii při dělení Polska. V roce 1775 byl povýšen do hraběcího stavu. Závěr své kariéry strávil jako zemský velitel v Českém království (1779–1783).[3] Zemřel v Praze a je pohřben v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta. Je také posledním vojákem pochovaným v této katedrále.[4]
V roce 1759 se oženil s baronkou Barbarou Harruckernovou (*1739) z uherské šlechty, manželství zůstalo bez potomstva. Vlastnila statky v jižním Maďarsku (Mezőberény), které musela kvůli zadlužení prodat v roce 1798.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ V české literatuře uváděn též jako Žiškovič, ve zdrojích v Rakousku a Maďarsku také jako Siskowics nebo Siskovich.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 184 ISBN 80-7277-010-1
- ↑ Služební postup Josipa Šiškoviće in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815), Vídeň, 2006; s. 93 dostupné online
- ↑ Kolektiv: Od knížecí družiny k posádkovému městu. Praha vojenská od nejstarších dob po současnost; Vojenský historický ústav Praha, Ministerstvo obrany České republiky; Praha, 2006; s. 27 ISBN 80-7278-347-5 dostupné online
- ↑ Popis náhrobku generála Šiškoviće v katedrála sv. Víta
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BĚLINA, Pavel: Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II.; Praha, 1993; 211 s. ISBN 80-7038-216-3
- FIALA, Jiří, SKALA, Harald: Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 318/2019; Olomouc, 2019; s. 117–127 dostupné online
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josip Šišković na Wikimedia Commons - Josip Šišković in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
