Josef Mengele

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kpt. Dr. med. Dr. phil. Josef Mengele
Josef Mengele v Osvětimi roku 1944
Josef Mengele v Osvětimi roku 1944
Narození16. března 1911
Günzburg
Úmrtí8. února 1979 (ve věku 67 let)
Bertioga
RodičeKuno a Walburga Theresa Hupfauer
PříbuzníAlois Mengele[1] a Karl Mengele[1] (sourozenci)
Vojenská kariéra
HodnostHauptsturmführer
Bitvydruhá světová válka
VyznamenáníŽelezný kříž
Odznak za zranění
Čestný prýmek starého bojovníka
Válečný záslužný kříž
medaile Za zimní tažení na východní frontě 1941/42
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Josef Mengele (16. března 1911 Günzburg, Německé císařství7. února 1979 Bertioga, Brazílie), také známý jako Anděl smrti (německy Todesengel),[2] byl německý důstojník SS a lékař za druhé světové války. Známým se stal hlavně za svou činnost v koncentračním táboře Osvětim, kde prováděl morbidní a sadistické experimenty na vězních. Zároveň byl členem týmu lékařů, kteří si vybírali oběti, co mají být zabity v plynových komorách[nb 1], a jedním z lékařů, kteří podávali plyn. Když jednotky Rudé armády vstoupily do Polska, byl Mengele 17. ledna 1945, deset dní před příjezdem sovětských sil do Osvětimi, převezen 280 kilometrů do koncentračního tábora Gross-Rosen.

Před válkou získal Mengele doktorát z antropologie a medicíny a zahájil kariéru jako výzkumný pracovník. V roce 1937 vstoupil do nacistické strany a do SS v roce 1938. Na začátku druhé světové války byl přidělen jako lékař praporu, poté na začátku roku 1943 přeložen do služby u nacistických koncentračních táborů a přidělen do Osvětimi, kde dostal příležitost provádět genetický výzkum na lidech. Jeho experimenty se zaměřovaly především na dvojčata bez ohledu na zdraví nebo bezpečnost obětí.[3][4]

Po válce uprchl do Jižní Ameriky. V červenci 1949 za pomoci sítě bývalých členů SS odplul do Argentiny. Zpočátku žil v Buenos Aires a okolí, poté v roce 1959 uprchl do Paraguaye a do Brazílie v roce 1960, po celou dobu byl hledán západním Německem, Izraelem a lovci nacistů jako Simon Wiesenthal, kteří ho chtěli postavit před soud. Mengele unikl zajetí navzdory žádostem západoněmecké vlády o vydání a tajným operacím izraelské zpravodajské služby Mossad. Utopil se v roce 1979 poté, co utrpěl mrtvici při plavání u pobřeží Bertioga a byl pohřben pod falešným jménem Wolfgang Gerhard. Jeho ostatky byly exhumovány a pozitivně identifikovány soudním vyšetřováním v roce 1985 na základě testů DNA. Jeho přezdívka byla Beppo a do plynové komory poslal přes 400 000 vězňů.

Před válkou a během války[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Günzburgu v Bavorsku jako nejstarší ze tří synů Karla Mengeleho (1881–1959), úspěšného továrníka, a jeho ženy Wilmy (zemřela 1946). Měl dva mladší bratry Karla (1912–1949) a Aloise (1914–1974). Roku 1926 mu byla diagnostikována osteomyelitida, bakteriální infekce kosti a kostní dřeně, která způsobuje zánět a může vést ke snížení prokrvování kosti. Studoval medicínu a antropologii na Mnichovské univerzitě, Vídeňské universitě a Bonnské universitě. V Mnichově získal titul doktor filozofie za diplomovou práci z roku 1935 o rasových rozdílech ve struktuře spodní dásně, pod dohledem profesora Theodora Mollisona. Po svých zkouškách odešel do Frankfurtu, kde pracoval jako asistent Otmara von Verschuera na Frankfurtstkém univerzitním institutu dědičné biologie a rasové hygieny. V roce 1938 získal titul doktor medicíny za diplomovou práci nazvanou „Rodinný výzkum rozštěpu horního rtu, horního patra a dásně “.

Roku 1932, ve věku 21 let, vstoupil do Stahlhelm, Bund der Frontsoldaten (Ocelová helma, Svaz frontových vojáků). Tato organizace byla včleněna do SA roku 1939, ale vystoupil z ní krátce poté, kvůli zdravotním potížím. O členství v Nacistickém spolku zažádal roku 1937 a už v roce 1939 vstoupil do SS. Roku 1939 se oženil s Irenou Schoenbeinovou. Od roku 1938 do roku 1939 sloužil půl roku u speciálně cvičeného pluku Gebirgsjäger (Horských jednotek). Roku 1940 byl přeložen do záložního doktorského sboru a poté sloužil v jednotce Waffen-SS, mezinárodní divize SS s krycím názvem Wiking. V roce 1942 byl zraněn na ruské frontě, prohlášen za neschopného boje a povýšen na hauptsturmführera (kapitána).

Získal také Železný kříž prvního řádu a Železný kříž druhého řádu za statečnost v boji. Jeho Železný kříž první třídy byl udělen za SS-OStuf. Pod nepřátelskou palbou vytáhl dva členy posádky z hořícího tanku, čímž zachránil jejich životy. Mezi jeho další vojenská ocenění patří Medaile za zranění a Medaile za péči o německý národ.

Osvětim[editovat | editovat zdroj]

Jeho dalším působištěm byla Osvětim, kde vystřídal jiného doktora, který onemocněl. Dne 24. května 1943 se stal vedoucím doktorem v úseku BIIe (romský tábor) koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. V srpnu 1944 byl tento táborový úsek zlikvidován a všichni zajatci zplynováni. Následovně se stal nejvyšším lékařem hlavního tábora v Birkenau. Nebyl nejvyšším lékařem Auschwitzu, nadřízeným mu byl SS-Standortarzt (pevnostní lékař) Eduard Wirths.

Díky jednadvaceti měsícům pobytu v Auschwitzu byl později znám jako „Anděl smrti“. Obyčejně působil v lékařské delegaci, která kontrolovala přicházející vězně a vyšetřovala, kteří jsou vhodní pro práci a experimenty a kteří budou okamžitě posláni do plynové komory.

Dostal příkaz, aby se zabýval možností, jak uměle zvýšit pravděpodobnost, že žena porodí dvojčata, případně vícerčata. Už na začátku druhé světové války bylo totiž Hitlerovi a jeho poradcům jasné, že i německá žena je těhotná devět měsíců, a tak brzy nebude dostatek Němců pro ovládnutí celého světa. Od roku 1943 byla dvojčata vybírána a umisťována do speciálních budov s mírnějším režimem. Většina dětí vybraných na experimenty byli Židé a Romové držení v Auschwitzu. Z 1500 případů přežilo kolem 100 [5]. Nejméně jednou se pokusil uměle spojit dvojčata sešitím jejich tepen dohromady. Tento pokus se nezdařil a způsobil vážné zanícení rukou obou dětí. Mezi jeho další údajné experimenty patřilo ponořování lidí do kotlů s vařicí vodou, aby viděl, jak velkou teplotu může lidské tělo vydržet před smrtí. Údajně také zkoušel, jak dlouho přežije novorozeně hned po porodu bez potravy. Vězni, kteří experimenty přežili, byli krátce potom zavražděni kvůli pitvě. Někteří byli pitváni zaživa.

Zajímal se také o trpaslíky. Nalezl liliputánskou hereckou společnost, ve které 7 z 10 členů byli trpaslíci. Často je nazýval „Svojí trpasličí rodinou“ a často na nich prováděl své experimenty. Byl fascinován jejich strukturou, menšími končetinami a normálním trupem.

Osvětimský vězeň Alex Dekel řekl: "Nikdy jsem nepřijal fakt, že sám Mengele věřil, že dělal skutečný výzkum. Ne proto, jak nedbale svůj výzkum prováděl. On si jen vychutnával moc. Mengele provozoval jatka. Větší operace byly prováděny bez umrtvení. Jednou jsem byl svědkem operace žaludku, Mengele odstraňoval kusy žaludku bez umrtvení. Jindy to bylo srdce, které bylo odstraněno, opět bez umrtvení. Bylo to strašné. Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou dostal. Nikdo se ho nikdy nezeptal: 'Proč tento pacient zemřel?' 'A proč tento?' On nemocné nepočítal. Tvrdil, že dělá to, co dělá, ve jménu vědy, ale byla to šílenost na jeho straně.[6]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Fotografie z roku 1956, použitá na dokladech, které Mengele používal v Argentině, kde žil mnoho let pod falešnou identitou

Auschwitz opustil a odešel do koncentračního tábora Gross-Rosen, kde prováděl pokusy na zajatých sovětských vojácích. Snažil se vyvinout vakcínu proti nemocem jako byl například skvrnitý tyfus. V dubnu 1945 uprchl na západ Evropy jako řadový německý voják. Byl zadržen jako válečný zajatec a držen nedaleko Norimberku. Ačkoliv byl v zajateckém táboře zapsán pod svým jménem, spojenci vůbec netušili, o koho se jedná, a tak byl propuštěn. K tomu mu velkou měrou pomohl fakt, že si nenechal pod paží vytetovat svoji krevní skupinu (což byla pro příslušníky SS povinnost; po válce pak bylo díky tomuto možno příslušníky SS snadno odhalit). V táboře pomohl Mengelemu získat novou totožnost doktor Fritz Ulmann, dal mu osobní doklady na své jméno, které byly posléze padělané na jméno Fritz Hollmann. Po opuštění tábora se zkontaktoval se svým známým lékárníkem Millerem, který se stal spojkou mezi ním a jeho rodinou. Poté se skrýval jako nádeník v Rosenheimu v Horním Bavorsku. Jeho rodina byla přesvědčena o jeho nevině a často jej navštěvovala. Rodinní příslušníci mu také pomohli sehnat falešné cestovní doklady na jméno Ludwig Gregor a lístek do Jižní Ameriky. Dne 20. června 1949 vyplul na lodi North King z Janova do Argentiny, kde nalezlo útočiště mnoho dalších nacistických důstojníků. Se ženou Irenou se rozvedl a v roce 1958 si vzal vdovu po svém bratru, Martu. Ona i její syn se přestěhovali také do Argentiny, kde se na čas k němu připojili, ale po několika letech se vrátili do Evropy.

Jeho rodina se o něj doma finančně postarala a v 50. letech pracoval v prosperující farmaceutické společnosti. Po tomto krátkém období žil spíše chudě. Roku 1959 ho objevili lovci nacistů a tak po varování uprchl do Altosu v Paraguayi. Marta se nikdy nesmířila s novým životem a opustila ho. Později se přesunul o něco jižněji do paraguayského Hohenau a od konce 60. let žil nedaleko São Paula v Brazílii až do své smrti roku 1979, kdy dostal infarkt či se utopil, když ho zasáhla křeč při plavání v plážovém městě Bertioga, nedaleko brazilského Embu, ve státě Sao Paolo.

Přes mezinárodní snahu ho chytit nebyl nikdy objeven a žil 35 let skryt pod falešnými jmény. Chycení Adolfa Eichmanna, jeho odsouzení a poprava v Izraeli ho vystrašily a donutily k častému stěhování. Mosad ho na nějaký čas vystopoval, ale Izrael nařídil[zdroj?], vzhledem k navazování přátelských vztahů s Paraguayí[zdroj?], hledat nepřátele blíže k domovu[zdroj?]. Byl objeven lovci nacistů až 6. června 1985, kdy bylo nalezeno jeho tělo, a v roce 1992 bylo pomocí DNA identifikováno.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Do tábora byli přijímání noví příchozí, kteří byli posouzeni jako práceschopní, zatímco ti, kteří byli považováni za nevhodné pro práci, byli posláni do plynových komor.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Dostupné online.
  2. LEVY, Alan. Nazi Hunter: The Wiesenthal File. Revised 2002. vyd. London: Constable & Robinson, 2006. ISBN 978-1-84119-607-7. (anglicky) 
  3. KUBICA, Helena. Anatomy of the Auschwitz Death Camp. Redakce Gutman Yisrael. Bloomington, Indiana: Indiana University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-253-20884-2. Kapitola The Crimes of Josef Mengele, s. 317–337. (anglicky) 
  4. ASTOR, Gerald. Last Nazi: Life and Times of Dr Joseph Mengele. New York: Donald I. Fine, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-917657-46-7. (anglicky) 
  5. Robert Jay Lifton: What made this man? Mengele (ang.). Lexis-Nexis® Academic, The New York Times, 1985-07-21.
  6. Dr. Josef Mengele, nelítostný doktor nacistického koncentračního tábora - The Crime Library on truTV.com (anglicky) [online]. Crimelibrary.com [cit. 2010-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-10. 
  7. Užili si klidného důchodu a svých činů nelitovali. 4 nacističtí zločinci, kteří unikli trestu - Info.cz. Info.cz. Dostupné online [cit. 2017-09-06]. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Astor, G.: Last Nazi: Life and Times of Doctor Joseph Mengele, 1986. ISBN 0-297-78853-1
  • Kubica H.: Dr Mengele i jego zbrodnie w obozie koncentracyjnym Oświęcim-Brzezinka,in: Zeszyty Oświęcimskie nr 20, Oświęcim 1993, str. 325–389. ISSN 0474-8581
  • Levin, I.: The Boys from Brazil, London 1991. ISBN 0-553-29004-5
  • Nyiszli, M.: Byl jsem Mengeleho asistentem, Praha 2009. ISBN 978-80-200-1757-4
  • Posner, G.L., Ware, J.: Mengele – anděl smrti – úplný životní příběh, Praha 2007. ISBN 978-80-87021-76-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]