Josef Dastich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Dastich
Josef Dastich (kreslil B. Kriehuber 1870)
Narození 27. února 1835
Čimelice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 21. března 1870 (ve věku 35 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání pedagog a filosof
Alma mater Univerzita Karlova
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Dastich (27. února 1835 Čimelice[1]21. března 1870 Praha) byl český filozof, představitel herbartismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny chudého sedláře. Už od dětství byl velmi nadaný, ale na studium neměli jeho rodiče peníze. Až s podporou místního faráře Václava Stropnického se podařilo, aby po přípravném kurzu němčiny mohl nastoupit na hlavní školu a později i gymnázium v Písku. I tam byl jedním z nejlepších studentů, oblíbeným u pedagogů.[2]

Po maturitě v roce 1855 začal studovat matematiku, fyziku, přírodopis a filozofii na filozofické fakultě v Praze. Největší vliv tam na něj měl profesor Robert Zimmermann, který jej přivedl k Herbartově filozofii. S Zimmermannem se spřátelil, často spolu chodili na výlety a diskutovali. Když pak profesor odešel do Vídně, stal se hlavním Dastichovým učitelem Wilhelm Volkmann. Během studií zápasil s nedostatkem prostředků, k živobytí si pomáhal doučováním. Přesto patřil k nejlepším studentům. Když univerzita v roce 1857 vypsala cenu za práci v oboru filozofie (zadaným tématem bylo učení Seneky, jeho vztah ke stoicismu a křesťanství), vyhrál ji právě Dastich. Předána mu byla v červenci 1858 a následujícího roku ukončil studium státní zkouškou.[2]

Jako absolvent získal místo kandidáta (učitele ve zkušební době) a později suplenta na malostranském gymnáziu. V roce 1861 měl nastoupit jako profesor gymnázia v Žatci, ale nakonec se rozhodl zůstat v Praze a připravit se na titul docenta filozofie. Bylo to odvážné rozhodnutí kvůli finančním nákladům – zpravidla to totiž znamenalo řadu let studia a práce s velmi nízkým příjmem. Habilitoval se v dubnu 1861 spisem Schillerovy práce filozofické, zejména estetické a v druhé polovině roku už přednášel, a to především v češtině. Jeho kurzy se těšily velkému zájmu;[2] navštěvovali je např. Otakar Hostinský, Julius Zeyer, Jaroslav Goll, Josef Kalousek nebo Jakub Hron Metánovský.[3] Roku 1863 byl jmenován doktorem filozofie a byl přijat za mimořádného člena české učené společnosti. O dva roky později získal stipendium císařovny Alžběty, na jehož základě strávil čtyři měsíce studiem německé filozofie v Heidelbergu, Curychu a Göttingenu. Po návratu do Prahy byl jmenován profesorem. Udržoval kontakt se svými německými učiteli a podnikal cesty po Německu (roku 1869 navštívil Lipsko, Výmar, Berlín, Hamburk, Kiel). Zemřel po dlouhotrvající neléčené nemoci na zánět pohrudnice a pobřišnice.[2]

Převaha rozumu nad emocemi byla podstatou jeho filozofických názorů i praktických životních postojů. Lákaly ho přírodní vědy, mimo jiné i svou exaktností a logikou, zato například hudba ho vůbec neoslovovala. Mezi studenty i kolegy byl oblíbený, ale mnozí byli dotčeni jeho okázalou chladností k věcem, které jiné přiváděly k nadšení. Obětavě pomáhal svému mladšímu bratrovi a podporoval ho, i když sám často neměl dostatek.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1861 publikoval články v časopisech, a to česky i německy. Například v Musejníku uveřejnil text O poměru filosofického hloubání ku zkoumání empirickému. Do časopisu Živa napsal o galvanickém proudu. Pro českou učenou společnost uspořádal přednášku o Tomáši ze Štítného, jeho názorech na krásu a na poměr víry a rozumu.[2] V roce 1863 vydal své největší dílo Základové praktické filosofie ve smyslu všeobecné ethiky, po dlouhé době první českou filozofickou práci. Zabýval se tu i estetikou, přičemž bezvýhradně přijal postoj Herbarta („poměr krásy k dobru ten jest, že je dobro jakoby krásou vůle”).[3]

Aby pomohl svým bývalým kolegům a žákům, kteří vyučovali na středních školách, začal vydávat vědecký časopis Krok pro potřeby gymnázií a reálek; spolupracovníky mu byli Eduard Novotný a František Jan Zoubek. Sám se staral především o část filozofickou; zveřejnil tu např. články Věda a život, Několik slov o imponderabiliích,[A 1] O původu klamů a mamů smyslných. Časopis ovšem po dvou letech zanikl.[2]

Dastich také přispíval filozofickými hesly do Riegrova Slovníku naučného a studoval čarodějnické procesy v Čechách. Psal i články do německého časopisu Zeitschrift für exacte Philosophie. Jeho vydavatel, známý herbartovec Friedrich Heinrich Theodor Allihn, si jeho podpory tomuto myšlenkovému směru velmi vážil. V Čechách byla oceňována třídílná Filosofická propedeutikaFormální logika, Empirická psychologie a Úvod do studia filosofie, vydaná r. 1867 u Františka Skrejšovského.[2]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Dastich nepatřil k originálním myslitelům. Jeho hlavní zásluha je v tom, že přinesl evropské (zejména německé) filozofické myšlení do Čech a významně přispěl k vytvoření českého názvosloví.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jako imponderabilia se označovaly nevažitelné látky, např. teplo nebo světlo. Viz např. JANDEČKA, Václav. Imponderabilie. In: RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. Praha: I. L. Kober, 1865. Dostupné online. Svazek Díl 4 I – Lžidimitrij. S. 28.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c d e f g h NOVOTNÝ, Eduard. Josef Dastich. Světozor. 4. 1870, roč. 4, čís. 16, s. 126–127. Dostupné online. 
  3. a b c Josef Dastich – Masarykova univerzita v Brně

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 131.