Josef Antonín Háša

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Antonín Háša
Narození 25. listopadu 1902
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. září 1952 (ve věku 49 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Děti

Jan Háša 1. syn

Pavel Háša 2. syn
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Antonín Háša, psáno také Haša [1] (25. listopadu 1902[2], Praha17. září 1952, Praha) byl český filmový producent, divadelní podnikatel a ředitel, zakladatel kabaretu Červené eso.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studium, první zaměstnání[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze na Smíchově zámečníkovi Josefovi Hášovi. Vystudoval reálné gymnázium a následně absolvoval abiturientský kurs na Obchodní akademii. Pak pracoval ve firmě Eta v Praze Vršovicích.

Spolupráce s V+W[editovat | editovat zdroj]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Režisér Jindřich Honzl jej seznámil s Janem Werichem krátce po prvním uvedení hry Vest Pocket Revue, kdy V+W hledali někoho, kdo by bych ochoten investovat do divadla.

V roce 1927 se tak stal Háša spolumajitelem Osvobozeného divadla [3]. Úvodní Hášův vklad činil 10.000 Kč a byl použit jako záloha na celoroční pronájem divadla v Umělecké besedě. Bylo pronajato na pátky, soboty a neděle v celé sezóně 1927/1928 [4]. V Osvobozeném divadle působil od 15. září 1927 Háša oficiálně ve funkci administrativního (provozního) ředitele.

Osvobozené divadlo působilo zprvu v Umělecké besedě, později Háša zorganizoval přesun do Adrie na Václavském náměstí [5], kterou v září 1928 opouštěl Vlasta Burian a pak Háša našel působiště v novém obchodním paláci „U Nováků“ ve Vodičkově ulici [6], když přesvědčil majitele Josefa Nováka, aby jim pronajal divadelní prostory v budově. Divadlo mělo nejmodernější technické zařízení, dílny, pohodlné šatny a rozsáhlé zákulisí. Hlediště bylo schopné pojmout téměř tisíc lidí [7].

V Osvobozeném divadle působil Háša až do přelomu let 1931/1932.

Časopis[editovat | editovat zdroj]

Byl současně majitelem a vydavatelem časopisu Osvobozeného divadla s názvem „Vest Pocket Revue“, který vyšel jako měsíčník v 7 číslech v období říjen 1929 až červen 1930. Časopis řídila Staša Jílovská, za redakci odpovídal Jan Mikota a tisk zajišťovala tiskárna Melantrichu [8].

Film[editovat | editovat zdroj]

Jak rostl postupně zájem o hry V+W a Ježkovu hudbu, rozhodli se v roce 1931 pro natáčení filmů. V dubnu téhož roku byla zaregistrována veřejná filmová společnost VAW (V&W a spol.), jejímž prezidentem se stal Háša a hlavními podílníky Werich a Voskovec [9]. Háša měl dlouhodobé plány na natáčení několika filmů ročně. Společnost měla spolupracovat s francouzskou firmou Le Film Francais a pražskou společností konsorcia Gaumont-Franco-Film-Aubert. Prvním a nakonec jediným natočeným filmem byl Pudr a benzín, v režii Jindřicha Honzla. Film byl natáčen v pařížských ateliérech společnosti Gaumont a v exteriérech v Praze, Dobříši a v severních Čechách. Gaumont poskytl tehdy nejmodernější zvukový systém Radiocinema, umožňující také živé snímání zvuků okolního prostředí. Přes plánované natáčení v rozsahu pěti týdnů došlo ke značnému skluzu a Osvobozené divadlo tak zahájilo sezónu až v listopadu. Film měl premiéru 15. ledna 1932.

Po natočení filmu se firma ocitla v dluzích a exekuci a spory kolem vyúčtování nákladů vedly k trvalé roztržce mezi Hášou a dvojicí V+W a k odchodu Háši z Osvobozeného divadla na přelomu let 1931/1932 [10]. Dluhy za natáčení musely být uhrazeny z tržby úspěšných her Golem a Caesar a V+W se museli nadále soustředit především na divadlo [11]. Protože se filmová společnost VAW rozpadla, další film dvojice V+W (Peníze nebo život) pak byl v roce 1932 pro Lloyd Film a AB Studio v Praze.

Červené eso[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z Osvobozeného divadla založil v roce 1932 Háša „politický kabaret“ Červené eso, fungující v paláci ČTK, v nynější Opletalově ulici. V kabaretu působil také velký orchestr, hrající hot jazz. Kapelníkem byl E. F. Burian [12]. V kabaretu vystupovali mimo jiné také Ferenc Futurista a Jára Kohout. Kabaret ukončil svoji činnost z finančních důvodů v roce 1933.

Další působení[editovat | editovat zdroj]

Po krachu Červeného esa se stal Háša propagačním pracovníkem v Melantrichu. Od roku 1938 byl pak ředitelem továrny na gramofonové desky Esta. Po odchodu z firmy v roce 1940 založil vlastní firmu Gramostudio v Havířské ulici v Praze (firma byla také krytím pro odbojovou činnost za války) [13]. Po válce jej ministr Kopecký jmenoval zmocněncem pro gramofonový průmysl. V roce 1946 se stal ředitelem národního podniku Gramofonový průmysl (předchůdce Supraphonu).

Na začátku roku 1949 založil v suterénních prostorách budovy ČTK v Opletalově ulici v Praze Divadlo hudby [14].

Rodina, smrt[editovat | editovat zdroj]

Měl dva syny – Pavla Hášu (19292009), scenáristu a režiséra, manžela herečky Květy Fialové a MUDr. Jana Hášu (19251998), internistu v pražské Vojenské nemocnici, u kterého se léčil také Jan Werich [15].

Josef Antonín Háša zemřel v září 1952 na rakovinu [16].

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Háša si spolu s Jindřichem Štyrským a s Toyen zřídil v pasáži „U Nováků“ módní studio „Togo“. Stříkací metodou zde zdobili jemné textilie – šály, šátky, dámské prádlo a kravaty [17], [18]
  • Háša plánoval využít časopis Vest Pocket Revue také pro předpremiérové kampaně. Chtěl vyvolat kult Vestpocketky a použít jména Vest Pocket pro různé podniky s účastí nebo patronátem V+W. Plánoval i společné akce s populárním loutkovým divadlem Josefa Skupy, kdy Spejbl a Hurvínek měli spojit síly s V+W ve Vest-Pocket-Varieté. Plány se však neuskutečnily a časopis přestal vycházet v červnu 1930[19].
  • Když byl soubor Osvobozeného divadla na turné se zájezdovým programem s názvem Varieté Revue (od května 1930, celkem 49 představení), Háša s cílem zlepšení finanční situace divadla pronajal pražskou scénu olomoucké a brněnské operetě [20].
  • Od října 1929 umožnil v Osvobozeném divadle s cílem zvýšení výnosů také vystupování Mertenova divadla pro děti (Vojta Merten) s jeho tehdy populárním Kašpárkem [21]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 11 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  2. Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online. 
  3. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 11 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  4. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 62
  5. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 77
  6. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 45 v části „Vest Pocket Revue“, ISBN 978-80-7304-099-4
  7. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 98
  8. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 3, 92 v části „Vest Pocket Revue“, ISBN 978-80-7304-099-4
  9. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 144
  10. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 12-3 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  11. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 164
  12. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 104
  13. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 13 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  14. Supraphon: http://www.supraphon.cz/historie-spolecnosti/34-zalozeni-divadla-hudby
  15. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 13 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  16. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 13 v části „Lokální patriot“, ISBN 978-80-7304-099-4
  17. František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 6-7 v části „Vest Pocket Revue“, ISBN 978-80-7304-099-4
  18. Academia: http://www.academia.cz/files/ukazky/9788020024428/ukazka.pdf Archivováno 16. 8. 2016 na Wayback Machine
  19. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 99
  20. Michal Schonberg: Osvobozené, Odeon, Praha, 1992, str. 122
  21. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 416

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]