Jorge Rafael Videla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jorge Rafael Videla Redondo
51. prezident republiky Argentina
De facto
Ve funkci:
29. březen 1976 – 29. březen 1981
PředchůdceIsabel Martínez de Perón
NástupceRoberto Eduardo Viola
Stranická příslušnost
Členstvímilitary party
Vojenská služba
SlužbaArgentinaArgentina Argentina
SložkaArmáda Argentiny
Doba služby1944–1981
Hodnostgenerálporučík
Bitvy/válkyŠpinavá válka
Rodné jménoJorge Rafael Videla
Narození2. srpna 1925
Argentina Mercedes, provincie Buenos Aires, Argentina
Úmrtí17. května 2013 (ve věku 87 let)
Marcos Paz, ArgentinaArgentina Argentina
Příčina úmrtísrdeční zástava
Místo pohřbeníPamáteční hřbitov
ChoťAlicia Raquel Hartridge
SídloCasa Rosada, Buenos Aires
Alma materColegio Militar de la Nación (1942–1944)
War Superior School (1952–1954)
Institut západní polokoule pro bezpečnostní spolupráci
ZaměstnáníVoják
Profesepolitik a důstojník
Náboženstvíkatolicismus
OceněníVyznamenání ochránce svobodných národů generála Josého Artigase (1976)
Velkokříž za vojenské zásluhy s bílou stuhou (1979)
řetěz Řádu Isabely Katolické (1979)
Květnový řád
Řád osvoboditele generála San Martína
… více na Wikidatech
PodpisJorge Rafael Videla Redondo, podpis
CommonsJorge Rafael Videla
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jorge Rafael Videla Redondo (2. srpna 1925, Mercedes – 17. května 2013, Marcos Paz, Argentina) byl argentinský voják z povolání, státník a diktátor (de facto „prezident Argentiny“) v letech 1976 až 1981.

Armádní kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 2. srpna 1925 do rodiny plukovníka, vojáka z povolání Rafaela Eugenia Videla (1888–1952) a Maríe Olgy Redondy Ojey (1897–1987) ve městě Mercedes, na předměstí Buenos Aires. V roce 1944 vystudoval Colegio Militar de la Nación (argentinská škola vojenských umění). V roce 1971 získal hodnost brigádního generála, o dva roky později byl jmenován náčelníkem generálního štábu armády.

V listopadu 1971 řídil potlačení nepokojů v provincii Tucumán. V roce 1975 byl jmenován prezidentkou Isabelou Perónovou vrchním velitelem pozemních sil. Tento rok se také opět střetl s jednotkami marxistických partyzánů (ERP) v Tucumánu, kde je také úspěšně porazil. Operace skončila masakrem stovek těchto levicových radikálů.

Na vrchol moci se dostal během státního převratu 24. března 1976 svrhnutím prezidentky Isabely Perónové, vdovy po diktátorovi Juanu Perónovi. O dva dny později je oficiálně jmenován prezidentem.

Teror[editovat | editovat zdroj]

Po plném převzetí moci vojenská junta rozpustila národní radu, zavedla tvrdou cenzuru, zrušila činnost odborů a všechny orgány státní správy se dostaly pod přímou kontrolu armády.

V zemi byla rozpoutána vlna teroru, odhady obětí mezi levicovými aktivisty a disidenty vůči režimu se pohybují od 8960 (oficiální materiály poskytnuté argentinskou vládou) do 30 000 (odhad organizací pro lidská práva). Tito lidé byli mučeni, vyhazováni zaživa z letadel nad mořem anebo zaléváni do betonu. Tyto represe se nevyhnuly ani dětem či ženám.

I přes tyto násilnické projevy se režim lišil od režimu Pinocheta v sousedním státě Chile.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Jeho zahraniční politika byla podobně zbrklá jako politika doma. V rozmezí let 1977 a 1978 hrozila Argentině válka kvůli roztržkám s Chile o vlastnictví několika ostrovů. Konflikt byl naštěstí vyřešen diplomaticky papežem. I vztahy s USA upadaly, hlavně v dobách prezidenta Cartera. Důvodem byl větší důraz na lidská práva ze strany americké administrativy.

V roce 1980 navštívil Čínu.

Soudní spory[editovat | editovat zdroj]

V roce 1983 po obnovení demokracie v Argentině byl bývalý diktátor postaven před soud.

O dva roky později, v roce 1985 byl odsouzen k doživotnímu vězení za jeho přímou vinu na mučení a porušování lidských práv v dobách jeho vlády. Roku 1990 byl ovšem prezidentem Carlosem Menemem omilostněn. O osm let později byl znovu zatčen, tentokrát pro obvinění z únosů dětí politických protivníků. V prosinci téhož roku vydalo Švýcarsko mezinárodní zatykač. Důvodem bylo vyšetřování záhadného zmizení švýcarského občana Alexise Jaccarda v roce 1977.

V roce 2003 německá strana vydala zatykač pro podezření, že nese vinu za smrt německých občanů, Elisabethy Käsemannové a Manfreda Tsishanka.

V roce 2006 bylo jeho omilostnění z roku 1990 prohlášeno za protiústavní, a byl 30. října 2008 opět zatčen a internován ve vojenském vězení.

22. prosince 2010 byl definitivně odsouzen k doživotnímu vězení pro vraždu 31 politických vězňů. Videla se hájil prohlášením, že svými metodami zabránil úpadku země do anarchie.

V červenci 2012 byl odsouzen k 50 letům vězení za to, že režim pod jeho vedením systematicky unášel děti příznivců opozice.[1]

Zemřel přirozenou smrtí ve vězení dne 17. května 2013.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Видела, Хорхе Рафаэль na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Lidovky.cz. Bývalý argentinský diktátor Videla dostal 50 let vězení [online]. [cit. 2012-07-07]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prezidenti Argentiny
Bernardino Rivadavia (1826–1827) • Vicente López y Planes (1827) • Justo José de Urquiza (1854–1860) • Santiago Derqui (1860–1861) • Juan Esteban Pedernera (1861) • Bartolomé Mitre (1862–1868) • Domingo Faustino Sarmiento (1868–1874) • Nicolás Avellaneda (1874–1880) • Julio Argentino Roca (1880–1886) • Miguel Juárez Celman (1886–1890) • Carlos Pellegrini (1890–1892) • Luis Sáenz Peña (1892–1895) • José Evaristo Uriburu (1895–1898) • Julio Argentino Roca (1898–1904) • Manuel Quintana (1904–1906) • José Figueroa Alcorta (1906–1910) • Roque Sáenz Peña (1910–1914) • Victorino de la Plaza (1914–1916) • Hipólito Yrigoyen (1916–1922) • Marcelo Torcuato de Alvear (1922–1928) • Hipólito Yrigoyen (1928–1930) • José Félix Uriburu (1930–1932) • Agustín Pedro Justo (1932–1938) • Roberto María Ortiz (1938–1942) • Ramón Castillo (1942–1943) • Pedro Pablo Ramírez (1943–1944) • Edelmiro Julián Farrell (1944–1946) • Juan Perón (1946–1955) • Eduardo Lonardi (1955) • Pedro Eugenio Aramburu (1955–1958) • Arturo Frondizi (1958–1962) • José María Guido (1962–1963) • Arturo Umberto Illia (1963–1966) • Juan Carlos Onganía (1966–1970) • Roberto Marcelo Levingston (1970–1971) • Alejandro Agustín Lanusse (1971–1973) • Juan Perón (1973–1974) • Isabel Martínez de Perón (1974–1976) • Jorge Rafael Videla (1976–1981) • Leopoldo Galtieri (1981–1982) • Reynaldo Bignone (1982–1983) • Raúl Alfonsín (1983–1989) • Carlos Menem (1989–1999) • Fernando de la Rúa (1999–2001) • Ramón Puerta (2001) • Adolfo Rodríguez Saá (2001) • Eduardo Camaño (2001–2002) • Eduardo Duhalde (2002–2003) • Néstor Kirchner (2003–2007) • Cristina Fernández de Kirchner (2007–2015) • Mauricio Macri (2015–2019) • Alberto Fernández (od 2019) • Javier Milei (od 2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jorge_Rafael_Videla&oldid=22996060“