John M. Martinis
| John M. Martinis | |
|---|---|
.jpg) John M. Martinis (2007) | |
| Narození | 1958 (66–67 let) |
| Alma mater | Kalifornská univerzita v Berkeley |
| Pracoviště | Kalifornská univerzita v Santa Barbaře |
| Obor | fyzika |
| Ocenění | Pamětní cena Fritze Londona (2014) Cena Johna Stewarta Bella (2021) Nobelova cena za fyziku (2025) |
| Web | www |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
John Matthew Martinis[1] (* 1958)[2] je americký fyzik a emeritní profesor fyziky na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře.[3][4] V roce 2025 získal spolu s Johnem Clarkem a Michelem Devoretem Nobelovu cenu za fyziku za „objev makroskopického kvantově-mechanického tunelování a kvantování energie v elektrickém obvodu“.[5]
Mládí a vzdělání
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v roce 1958 a vyrůstal v kalifornském San Pedru.[6] Jeho otec přišel do Spojených států amerických z Jugoslávie, kde vládl komunistický režim.[6]
Navštěvoval Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde roku 1980 získal titul Bachelor of Science v oboru fyzika a roku 1987 titul Ph.D. ve stejném oboru.[7] V roce 1985 demonstroval spolu se svým školitelem disertační práce Johnem Clarkem a tehdejším postdoktorandským výzkumníkem Michelem Devoretem kvantové chování Josephsonova přechodu.[8][9] Tato práce se později stala základem pro supravodivé kvantové výpočty.[8]
Kariéra
[editovat | editovat zdroj]Působil v Národním institutu standardů a technologie, kde pracoval na zesilovačích supravodivých kvantových interferenčních zařízení (SQUID).[10][11]
V roce 2014 oznámila společnost Google, že najala Martinise na stavbu kvantového počítače s využitím supravodivých qubitů.[12][13]
Dne 23. října 2019 Martinis a jeho tým publikovali v časopise Nature článek, kde prezentovali, jak poprvé dosáhli kvantové nadřazenosti pomocí kvantové procesoru Sycamore s 53 qubity.[14] V dubnu 2020 Martinis rezignoval na pozici v Googlu poté, co byl převelen na poradní pozici.[15]
Dne 29. září 2020 bylo oznámeno, že se Martinis přestěhovala do Austrálie, aby se připojila k Silicon Quantum Computing, startupu založenému profesorkou Michelle Simmonsovou.[16]
Vyznamenání a ocenění
[editovat | editovat zdroj]V roce 2014 získal spolu s Michelem Devoretem a Robertem J. Schoelkopfem pamětní cenu Fritze Londona.[17]
V roce 2021 obdržel cenu Johna Stewarta Bella.[18]
V roce 2025 získal spolu s Johnem Clarkem a Michelem Devoretem Nobelovu cenu za fyziku za „objev makroskopického kvantově-mechanického tunelování a kvantování energie v elektrickém obvodu“.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku John M. Martinis na anglické Wikipedii.
- ↑ MARTINIS, John Matthew. MACROSCOPIC QUANTUM TUNNELING AND ENERGY-LEVEL QUANTIZATION IN THE ZERO VOLTAGE STATE OF THE CURRENT-BIASED JOSEPHSON JUNCTION [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ John M. Martinis [online]. Nobelova cena [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ John Martinis [online]. Kalifornská univerzita v Santa Barbaře [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Who is John M. Martinis? Nobel Prize in Physics 2025 Winner’s Education & Other Awards. The Daily Guardian [online]. 2025-10-07 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ a b LABANC, Jiří. „Lidé se kvantové mechaniky bojí. Zbytečně.“ Nobelovu cenu za fyziku přibližuje český vědec. Deník N [online]. 2025-10-08 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ a b 2025 Nobel Prize Resources [online]. Americký institut fyziky [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Meet the 2025 Nobel prize winners in Physics: Where they studied and how their research shaped quantum science. The Times of India [online]. 2025-10-07 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ a b HASSINGER, Sebastian. The new quantum era. First edition. vyd. Sebastopol, CA: O'Reilly Media, Inc 1 s. ISBN 978-1-0981-4938-3.
- ↑ CLARKE, John; CLELAND, Andrew N.; DEVORET, Michel. Quantum Mechanics of a Macroscopic Variable: The Phase Difference of a Josephson Junction. S. 992–997. Science [online]. 1988-02-26 [cit. 2025-10-09]. S. 992–997. Dostupné online. ISSN 0036-8075. doi:10.1126/science.239.4843.992.
- ↑ John M. Martinis [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ WELTY, R.P.; MARTINIS, J.M. Two-stage integrated SQUID amplifier with series array output. IEEE Transactions on Applied Superconductivity. 1993-03, roč. 3, čís. 1, s. 2605–2608. Dostupné online [cit. 2025-10-09]. ISSN 1051-8223. doi:10.1109/77.233523.
- ↑ Google's Top Quantum Scientist Explains In Detail Why He Resigned. Forbes [online]. 2020-04-30 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ The Man Who Will Build Google's Elusive Quantum Computer. Wired [online]. 2014-09-04 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Quantum supremacy: the gloves are off [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Google's Head of Quantum Computing Hardware Resigns. Wired [online]. 2020-04-20 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Ex-Google quantum chief joins Simmons’ silicon startup [online]. 2020-09-30 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ Fritz London Memorial Prize [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
- ↑ John Martinis awarded the seventh Bell Prize [online]. Torontská univerzita, 2021-05-07 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu John M. Martinis na Wikimedia Commons
