Přeskočit na obsah

John Clarke (fyzik)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
John Clarke
Narození10. února 1942 (83 let)
Cambridge, Spojené království
Alma materUniverzita v Cambridgi
PracovištěKalifornská univerzita v Berkeley
Lawrenceova národní laboratoř v Berkeley
Oboryfyzika, supravodivost
OceněníComstockova cena za fyziku (1999)
Hughesova medaile (2004)
Nobelova cena za fyziku (2025)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

John Clarke (* 10. února 1942 Cambridge) je britský fyzik a emeritní profesor na Kalifornské univerzitě v Berkeley.[1] V roce 2025 získal spolu s Johnem M. Martinisem a Michelem Devoretem Nobelovu cenu za fyziku za „objev makroskopického kvantově-mechanického tunelování a kvantování energie v elektrickém obvodu“.[2]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 10. února 1942 v Cambridgi ve Spojeném království.[3][4] Základní a střední školu absolvoval ve svém rodném městě.[5] Navštěvoval Cambridgeskou univerzitu, kde roku 1964 získal titul Bachelor of Arts v oboru fyzika a o čtyři roky později titul Master of Arts a Ph.D. ve stejném oboru.[1] Během své doktorské práce vyvinul velmi citlivý voltmetr.[6] Několikrát prohlásil, že jeho práci ovlivnil Brian David Josephson, který v roce 1962 předpověděl Josephsonův jev.[7][8]

Po dokončení doktorátu získal postdoktorandské výzkumné místo na Kalifornské univerzitě v Berkeley a následně pracoval na univerzitě jako odborný asistent (1969), docent (1971) a profesor fyziky (1973 až 2010).[9]

Výzkum

[editovat | editovat zdroj]

Jeho výzkum se zaměřuje na supravodivost a supravodivou elektroniku, zejména na vývoj a aplikaci supravodivých kvantových interferenčních zařízení (SQUID), což jsou ultracitlivé detektory magnetického toku.[10][11][12]

V roce 1985 spolu se svým studentem Johnem M. Martinisem a tehdejším postdoktoranským výzkumníkem Michelem Devoretem demonstrovali kvantové chování Josephsonova přechodu.[13] Tato práce se později stala základem pro supravodivé kvantové výpočty.[13]

Vyznamenání a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1970 získal stipendium Alfreda P. Sloana[14] a o sedm let později Guggenheimovo stipendium.[15] V roce 1986 byl zvolen členem Královské společnosti.[16] V roce 1998 mu byla udělena cena Josepha F. Keithleyho za pokroky v metrologii,[17] v roce 1999 Comstockova cena za fyziku[18] a o pět let později Hughesova medaile[16] a pamětní cena Olliho V. Lounasmaa.[19] V květnu 2012 byl zvolen zahraničním členem Národní akademie věd USA.[20] V roce 2017 byl zvolen do Americké filozofické společnosti.[21]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Clarke (physicist) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b John Clarke [online]. Kalifornská univerzita v Berkeley [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ LABANC, Jiří. „Lidé se kvantové mechaniky bojí. Zbytečně.“ Nobelovu cenu za fyziku přibližuje český vědec. Deník N [online]. 2025-10-08 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ John Clarke [online]. Nobelova cena [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  4. ↑ John Clarke [online]. AIP [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  5. ↑ Cambridge Celebrates Its 126th Nobel Laureate as Alumnus John Clarke Wins 2025 Physics Prize. Times Now [online]. 2025-10-07 [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  6. ↑ John Clarke wins Nobel Prize 2025 [online]. Cambridgeská univerzita [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ 100 years of superconductivity. Příprava vydání Horst Rogalla, Pieter H. Kes. Boca Raton: CRC Press/Taylor & Francis Group 830 s. ISBN 978-1-4398-4948-4. 
  8. ↑ First reactions. Telephone interview with John Clarke, October 2025 [online]. Nobelova cena [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  9. ↑ Professor John Clarke [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ Professor John Clarke FRS [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  11. ↑ FORD, P. J.; SAUNDERS, G. A. The Rise of the Superconductors. [s.l.]: CRC Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-203-64631-1. Kapitola 9. Electron applications of high temperature super conductors, s. 169. 
  12. ↑ LAKHANI, Nikhil. Solid-State Physics: Core Principles. [s.l.]: Educohack Press, 2025. ISBN 978-93-6152-073-0. S. 138. 
  13. ↑ a b HASSINGER, Sebastian. The new quantum era. First edition. vyd. Sebastopol, CA: O'Reilly Media, Inc 1 s. ISBN 978-1-0981-4938-3. 
  14. ↑ Sloan Research Fellows [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  15. ↑ John Clarke [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Professor John Clarke FRS [online]. Královská společnost [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  17. ↑ Stories for April 22, 1998 [online]. Berkeleyan [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  18. ↑ Comstock Prize in Physics [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  19. ↑ Olli V. Lounasmaa Memorial Prize [online]. [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  20. ↑ National Academy of Sciences Members and Foreign Associates Elected [online]. Národní akademie věd USA [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
  21. ↑ American Philosophical Society: Newly Elected - April 2017 [online]. Americká filozofická společnost [cit. 2025-10-09]. Dostupné online. 
Hughesova medaile

1902 Joseph John Thomson • 1903 Johann Wilhelm Hittorf • 1904 Joseph Swan • 1905 Augusto Righi • 1906 Hertha Ayrton • 1907 Ernest Howard Griffiths • 1908 Eugen Goldstein • 1909 Richard Glazebrook • 1910 John Ambrose Fleming • 1911 Charles Wilson • 1912 William Duddell • 1913 Alexander Graham Bell • 1914 John Sealy Townsend • 1915 Paul Langevin • 1916 Elihu Thomson • 1917 Charles Barkla • 1918 Irving Langmuir • 1919 Charles Chree • 1920 Owen Richardson • 1921 Niels Bohr • 1922 Francis William Aston • 1923 Robert Millikan • 1924 Neudělena • 1925 Frank Edward Smith • 1926 Henry Jackson • 1927 William Coolidge • 1928 Maurice de Broglie • 1929 Hans Geiger • 1930 Chandrasekhara Venkata Raman • 1931 William Lawrence Bragg • 1932 James Chadwick • 1933 Edward Victor Appleton • 1934 Manne Siegbahn • 1935 Clinton Davisson • 1936 Walter H. Schottky • 1937 Ernest Lawrence • 1938 John Cockcroft a Ernest Walton • 1939 George Paget Thomson • 1940 Arthur Compton • 1941 Nevill Mott • 1942 Enrico Fermi • 1943 Mark Oliphant • 1944 George Finch • 1945 Basil Schonland • 1946 John Randall • 1947 Frédéric Joliot • 1948 Robert Watson-Watt • 1949 Cecil Powell • 1950 Max Born • 1951 Hendrik Kramers • 1952 Philip Dee • 1953 Edward Bullard • 1954 Martin Ryle • 1955 Harrie Massey • 1956 Frederick Lindemann • 1957 Joseph Proudman • 1958 Edward da Costa Andrade • 1959 Brian Pippard • 1960 Joseph Pawsey • 1961 Alan Cottrell • 1962 Brebis Bleaney • 1963 Frederic Williams • 1964 Abdus Salam • 1965 Denys Wilkinson • 1966 Nicholas Kemmer • 1967 Kurt Mendelssohn • 1968 Freeman Dyson • 1969 Nicholas Kurti • 1970 David Bates • 1971 Robert Hanbury Brown • 1972 Brian David Josephson • 1973 Peter Hirsch • 1974 Peter Fowler • 1975 Richard Dalitz • 1976 Stephen Hawking • 1977 Antony Hewish • 1978 William Cochran • 1979 Robert Joseph Paton Williams • 1980 Francis Farley • 1981 Peter Higgs a Tom Kibble • 1982 Drummond Matthews a Frederick Vine • 1983 John Clive Ward • 1984 Roy Kerr • 1985 Tony Skyrme • 1986 M. M. Woolfson • 1987 Michael Pepper • 1988 Archibald Howie a M. J. Whelan • 1989 John Stewart Bell • 1990 Thomas George Cowling • 1991 Philip Moon • 1992 Michael Seaton • 1993 George Isaak • 1994 Robert Chambers • 1995 David Shoenberg • 1996 Amyand Buckingham • 1997 Andrew Lang • 1998 Raymond Hide • 1999 Alexander Boksenberg • 2000 Chintamani Rao • 2001 John Pethica • 2002 Alexander Dalgarno • 2003 Peter Edwards • 2004 John Clarke • 2005 Keith Moffatt • 2006 Michael Kelly • 2007 Artur Ekert • 2008 Michele Dougherty • 2010 Andre Geim • 2011 Matthew Rosseinsky • 2013 Henning Sirringhaus • 2015 George Efstathiou • 2017 Peter Bruce • 2018 James Durrant • 2019 Andrew Ian Cooper • 2020 Clare Grey • 2021 John Irvine • 2022 Saiful Islam • 2023 Erwin Reisner • 2024 Linda Nazar

Nositelé Nobelovy ceny za fyziku
1901–1925
1926–1950
1951–1975
1976–2000
2001–2025
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=John_Clarke_(fyzik)&oldid=25276559“