Johann Nepomuk von Appel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Johann von Appel)
Johann Nepomuk von Appel
Johann von Appel v roce 1900
Johann von Appel v roce 1900
Narození11. listopadu 1826
Sikirevci, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí7. září 1906 (ve věku 79 let)
Gradisca, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
ChoťJohanna Körtvelyessy
DětiEugen Johann Nepomuk von Appel [1]
Vojenská kariéra
HodnostGenerál jezdectva
SloužilRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
SložkaRakousko-uherská armáda
VálkyPrvní italská válka za nezávislost

Druhá italská válka za nezávislost

Prusko-rakouská válka
Vyznamenáníčestný občan Sarajeva
rytíř Vojenského řádu Marie Terezie

Johann Nepomuk Martin svobodný pán von Appel (11. listopadu 1826 v Sikirevci, Rakouské císařství – 7. září 1906 v Gradisce, Rakousko-Uhersko) byl rakousko-uherský tajný rada, generál jezdectva, velící generál v Banátu a zemský náčelník Bosny a Hercegoviny.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Johann Nepomuk von Appel pocházel z rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Jeho otec Joseph rytíř von Appel (1785-1855) byl polní podmaršál a velitel brigády v Caransebeș,[2] jeho matka byla svobodná paní Rzikowsky von Dobrzitz.[3]

Dědeček z otcovy strany Franz Seraph Appel byl vrchní válečný komisař a polní podmaršál, jeho strýc Christian von Appel (1787–1854) byl generální pobočník císaře Františka I. a císaře Ferdinanda I. Jeho bratři byli Christian von Appel (1831-1859), kapitán generálního proviantního štábu a Josef von Appel (1823-1888), polní podmaršál.[3]

Johann Nepomuk von Appel byl ženatý s Johannou Körtvelyessy (27. 2. 1825 – 2. 6. 1896).[4] Měli spolu jediného syna:

  • Eugen Johann Nepomuk (23. 10. 1857, Praha – 25. 10. 1909, Șieu-Odorhei, Rumunsko), manž. 1882 Eugenie von Mattencloit (23. 12. 1864 – 1954)[5][6]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Johann Nepomuk vstoupil do pěšího pluku č. 59 jako dobrovolný vojín. Dne 2. listopadu 1843 z kadetní akademie ve Štýrském Hradci přešel do hulánského pluku císaře Ferdinanda IV., s nímž se zúčastnil jako poručík tažení proti Piemontu v roce 1848 a Maďarsku v roce 1849. Dne 1. března 1854 byl přidělen jako rytmistr 1. třídy k nově zřízenému hulánskému pluku č. 12 „císaře Ferdinanda II., krále obojí Sicílie“.[7]

Po povýšení na majora roku 1858 šel se svou jednotkou do tažení proti Francii a Piemontu (1859). Zde se osvědčil jako vůdce nezávislé přepadové skupiny nejprve průzkumem kopcovitého terénu jižně od Gardského jezera, ale zejména několika neohroženými útoky při krytí ústupu v bitvě u Solferina. Zde po výstřelu do obličeje přišel o levé oko. Za úspěchy obdržel řád železné koruny III. třídy a rytířský kříž rakouského císařského řádu Leopoldova. Spontánním rozhodnutím ho císař František Josef I. povýšil do stavu svobodného pána (28. ledna 1860) a jako další uznání jeho statečnosti mu byl udělen rytířský kříž vojenského řádu Marie Terezie (21. května téhož roku).[8]

29. října 1863 byl povýšen na plukovníka a převzal velení pluku hulánů císaře Františka Josefa č. 4.[9] V prusko-rakouské válce bojoval jako velitel brigády. Velkou statečností a rozvážností se vyznamenal v bitvách u Podolí, Sychrova, Jičína a Hradce Králové. Za příkladné chování byl dekorován řádem železné koruny II. třídy a jmenován velitelem Ústředního jezdeckého kurzu 16. listopadu 1866. Od 28. ledna 1874 byl již jako generálmajor zároveň velitelem 25. pěší divize. (Po uzavření ústředního jezdeckého kurzu v roce 1875 byl vyznamenán komandérským křížem rakouského císařského řádu Leopolda a v roce 1881 titulem tajného rady).[4]

1. listopadu 1874 byl povýšen na polního podmaršála.[10] V této hodnosti zastával od 2. srpna 1881 do 8. dubna 1882 úřad velitele pevnosti Temešvár.[11]

Poté, co byl 1. května 1882 povýšen na generála jezdectva,[10] byl 9. srpna 1882 jmenován zemským náčelníkem v Bosně a Hercegovině. Během této doby umožnil dobrý ekonomický rozvoj okupovaných oblastí, mimo jiné prostřednictvím rozvoje výkonného školského a zdravotnického systému a také reformy zemědělství, čímž přispěl k jejich rozkvětu.[3]

Následovaly další čestné projevy úcty: u příležitosti diamantového výročí císařovy vlády obdržel vojenský záslužný kříž (2. prosince 1898), velkokříž královského uherského řádu svatého Štěpána (1. října 1900) a při odchodu do důchodu obdržel diamanty pro vojenský řád Marie Terezie a osobní děkovný dopis od císaře za prokázané služby.[12] Odchod do důchodu nabyl účinnosti 1. ledna 1904 po 63 letech služby.

Johann Nepomuk svobodný pán von Appel byl čestným občanem Sarajeva, Mostaru, Dolní Tuzly, Travniku, Bihaće a Zenice.[4] Byla po něm pojmenována ulice Appel-Kai (dnes: Obala Kulina Bana).

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Nepomuk von Appel na německé Wikipedii.

  1. ↑ Johann Nepomuk Martin Freiherr von Appel. geni_family_tree [online]. [cit. 2022-10-28]. Dostupné online. 
  2. ↑ PETRI, Anton Peter. Biographisches Lexikon des Banater Deutschtums. [s.l.]: [s.n.] 1992 s. ISBN 3-922046-76-2. 
  3. ↑ a b c BROWN, Clive. Poissl, Johann Nepomuk, Freiherr von. [s.l.]: Oxford University Press (Oxford Music Online). Dostupné online. 
  4. ↑ a b c Anthony von Siegenfeld, Alfred Ritter; nannte sich gelegentlich Siegenfeld. dx.doi.org [online]. [cit. 2022-06-28]. Dostupné online. 
  5. ↑ www.myheritage.cz [online]. [cit. 2022-10-28]. Dostupné online. 
  6. ↑ Eugenie Josefa FreIfrau von Appel. geni_family_tree [online]. [cit. 2022-10-28]. Dostupné online. 
  7. ↑ KNER, Rudolf. Die Panzerwelse des K.K. Hof-Naturalien-Cabinetes zu Wien. I. Abtheilung, von Rud. Kner.. Wien :: Kaiserlich-königlichen Hof- und Staatsdruckerei, Dostupné online. 
  8. ↑ »daß ich zu keiner geheimen Gesellschaft [...] weder gehöre noch je in Zukunft gehören werde« Der Illuminateneid und seine Nachfolger im bayerischen Militär vom Ende des 18. Jahrhunderts bis zum Ersten Weltkrieg. [s.l.]: Brill | Schöningh Dostupné online. S. 85–112. 
  9. ↑ Botanischer Tauschverein in Wien. Österreichische botanische Zeitschrift. 1863-10, roč. 13, čís. 10, s. 240–240. Dostupné online [cit. 2022-06-28]. ISSN 0029-8948. DOI 10.1007/bf01625793. 
  10. ↑ a b EULER, Friedrich Wilhelm. DIE DEUTSCHE GENERALITÄT UND ADMIRALITÄT BIS 1918. [s.l.]: De Gruyter Dostupné online. S. 175–210. 
  11. ↑ SALLANZ, Josef. Elke Hoffmann / Peter-Dietmar Leber / Wolf (Red.), Städte und Dörfer. Beiträge zur Siedlungsgeschichte der Deutschen im Banat. (Das Banat und die Banater Schwaben, Bd. 5.) München, Landsmannschaft der Banater Schwaben 2011 Hoffmann Elke Leber Peter-Dietmar Wolf Walter Städte und Dörfer. Beiträge zur Siedlungsgeschichte der Deutschen im Banat. (Das Banat und die Banater Schwaben, Bd. 5.) 2011 Landsmannschaft der Banater Schwaben München € 45,–. Historische Zeitschrift. 2013-04, roč. 296, čís. 2, s. 448. Dostupné online [cit. 2022-06-28]. ISSN 0018-2613. DOI 10.1524/hzhz.2013.0112. 
  12. ↑ GUGERBAUER, Norbert. Verordnung des Bundesministers für wirtschaftliche Angelegenheiten vom 30. Dezember 1987, mit der jene Eisen- und Stahlerzeugnisse festgestellt werden, auf welche das EGKS-Abkommen-Durchführungsgesetz angewendet wird (BGBl Nr 685/1987). Vienna: Springer Vienna Dostupné online. ISBN 978-3-211-82128-2, ISBN 978-3-7091-3347-7. S. 227–227. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Johann_Nepomuk_von_Appel&oldid=23287392“