Johann Schönburg-Hartenstein

Johann Schönburg-Hartenstein
Portrétní fotografie z počátku 20. století (sbírky zámku Červená Lhota)
Rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu
Ve funkci: 1911 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	Nikolaus Szécsen
Nástupce	zánik Rakousko-Uherské monarchie
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku
Ve funkci: 1906 – 1911
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Johann Pallavicini
Nástupce	Karel Emil z Fürstenbergu
Vojenská služba
Hodnost	nadporučík
Narození	12. září 1864 Enzesfeld Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	30. března 1937 (ve věku 72 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Choť	Žofie Marie z Oettingen-Oettingenu (od 1897)
Rodiče	Josef Alexandr ze Schönburg-Hartensteinu a Karolína Marie z Lichtenštejna
Děti	Caroline Ernestine ze Schönburg-Hartensteinu Ernestine Maria ze Schönburg-Hartensteinu Carl Maria ze Schönburg-Hartensteinu Maria Ernestine ze Schönburg-Hartensteinu Aloysia Alexandra ze Schönburg-Hartensteinu Aloys Alexander ze Schönburg-Hartensteinu Johannes Maria ze Schönburg-Hartensteinu Peter Karl ze Schönburg-Hartensteinu Sophie Marie ze Schönburg-Hartensteinu
Příbuzní	Alois ze Schönburg-Hartensteinu (bratr) Marie Sophie Baronin von und zu Franckenstein, Marie Elisabeth Baronin von und zu Franckenstein, Marie Walburga Baronin von und zu Franckenstein, Marie-Gabrielle Baronin von und zu Franckenstein, Maria Benedikta Baronin von und zu Franckenstein a Heinrich Moritz Baron von und zu Franckenstein (vnoučata)
Profese	diplomat
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann princ Schönburg-Hartenstein (Johannes Maria Aloys Otto Heinrich Prinz von Schönburg-Hartenstein; 12. září 1864 zámek Enzesfeld – 30. března 1937 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Od roku 1888 působil v diplomatických službách, byl rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku (1906–1911) a nakonec velvyslancem v Papežském státě (1911–1918). Po rozpadu monarchie žil trvale na svém sídle v Červené Lhotě, kde byl iniciátorem poslední přestavby zámku.

Životopis

Palazzo Venezia, velvyslanecká rezidence Johanna Schönburg-Hartensteina v Římě (1911–1915)

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Schönburg-Hartensteinů, narodil se na dolnorakouském zámku Enzesfeld jako třetí syn knížete Aloise Schönburg-Hartensteina (1826–1896), dlouholetého místopředsedy rakouské Panské sněmovny, a Karolíny, rozené princezny Lichtenštejnové (1836–1885). Studoval na Skotském gymnáziu a následně na Gymnáziu Františka Josefa ve Vídni, nakonec maturoval na Tereziánské akademii. Po maturitě studoval práva na Vídeňské univerzitě, promován byl v roce 1887. Ještě během studií si odbyl vojenskou službu, později byl veden jako nadporučík c. k. zeměbrany v záloze. Absolvoval také kavalírskou cestu, během níž navštívil Belgii a Francii. Jako aspirant diplomatické služby pobýval v roce 1887 na praxi v Petrohradě, v roce 1888 nastoupil jako ataché v Londýně, poté byl přeložen do Petrohradu, následně do Stockholmu a Istanbulu, kde byl již vyslaneckým tajemníkem. V letech 1898–1903 byl vyslaneckým radou v Bukurešti a poté velvyslaneckým radou v Římě (1903–1904) a Londýně (1904–1906). Během služby na nižších diplomatických postech podnikl také několik cest, za pobytu v Rusku navštívil Sibiř, z Rumunska vycestoval do Arménie a na Kavkaz.

V letech 1906–1911 zastával funkci rakousko-uherského vyslance v Bukurešti, kde měl již z předchozího působení blízké vazby na rodinu rumunského krále Karla I. Svou kariéru završil jako poslední rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu (1911–1918), přičemž Rakousko-Uhersko jako katolická velmoc přikládalo i ve 20. století diplomatickým vztahům se Svatým stolcem stále velký význam. Rezidencí velvyslance byl Palazzo Venezia, po vstupu Itálie do první světové války na straně Trojdohody však Schönburg-Hartenstein z bezpečnostních důvodů od roku 1915 pobýval ve Švýcarsku. Jeho diplomatická mise byla ukončena se zánikem monarchie v listopadu 1918 a od té doby žil v soukromí.

Zemřel ve Vídni 30. března 1937 a pohřben byl v rodové hrobce v zámecké kapli na Červené Lhotě.

Tituly a ocenění

Jako mladší syn knížete užíval do roku 1918 titul prince s nárokem na oslovení Jeho Jasnost. Z čestných titulů obdržel v roce 1890 hodnost c. k. komořího, při jmenování do funkce velvyslance ve Vatikánu získal v roce 1911 titul tajného rady. Během působení v diplomatických službách získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků. V roce 1915 byl jmenován čestným rytířem Maltézského řádu a v roce 1920 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1903)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1910)
• Řád zlatého rouna (1920)

Zahraničí

• Nejvyšší řád Kristův
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Řád svaté Anny II. třídy (Rusko)
• komandér Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
• Řád Osmanie III. třídy (Osmanská říše)
• velkokříž Maltézského řádu (Řád maltézských rytířů)

Majetek a rodina

Zámek Červená Lhota, majetek a sídlo Johanna Schönburg-Hartensteina po roce 1918

Z dědictví po otci převzal v roce 1896 do své správy velkostatek Červená Lhota s nedalekým připojeným statkem Lžín s celkovou rozlohou 485 hektarů půdy, kromě toho vlastnil také nemovitosti v Praze a Vídni. Zámek Červená Lhota byl do té doby neobývaný a ve špatném stavu, princ Johann proto přistoupil v letech 1903–1913 k jeho rekonstrukci. Během stavebních úprav byly odstraněny novogotické prvky z předchozí přestavby a celá adaptace navrátila zámku jeho původní renesanční podobu. Autorem projektu byl architekt Humbert Walcher von Molthein, který působil i na jiných zámcích v Čechách. Po zániku monarchie se zde princ Johann chtěl trvale usadit, jako stoupenec Habsburků měl ale zákaz vstupu do Československé republiky. Povolení k pobytu v jižních Čechách se podařilo vyjednat později s pomocí rakouské diplomacie, v roce 1921 bylo na Červenou Lhotu převezeno také vybavení římského paláce Palazzo Venezia zadržované od roku 1915 v Itálii. Na Červené Lhotě rodina pobývala trvale od roku 1922.

V roce 1897 se ve Vídni oženil s princeznou Sofií Františkou Oettingen-Wallersteinovou (4. 10. 1878, Hluboš – 10. 9. 1944, Vídeň) z významné německé šlechtické rodiny. Později se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Zámek Wallerstein v Bavorsku poskytl útočiště rodině v přechodném období od zániku monarchie do povolení ke vstupu do Československa. Z jejich manželství pocházelo devět dětí, čtyři synové a pět dcer.

• 1. Karolína Ernestina (23. 12. 1898 Vídeň – 27. 4. 1985, Bad Windsheim, Bavorsko) ⚭ (1925) baron Georg von und zu Franckenstein (20. 8. 1898 Nördlingen – 28. 3. 1965 Würzburg)
• 2. Ernestina Marie (12. 7. 1900 Červená Lhota – 14. 10. 1990 Vídeň) ⚭ (1930) hrabě Ludvík Marenzi de Tagliunoi et Talgate (16. 10. 1894 Vídeň – 11. 5. 1983 Vídeň)
• 3. Karl Maria (23. 12. 1901 Bukurešť – 26. 11. 1972 Vídeň), poslední majitel zámku Červená Lhota (konfiskován v roce 1945), svobodný a bezdětný
• 4. Marie Ernestina (25. 9. 1903 Řím – 21. 6. 1952 Bayreuth) ⚭ (1938) baron Otto Filip Groß von Trockau (10. 11. 1890 Würzburg – 21. 2. 1957 Trockau, Bavorsko)
• 5. Aloisie Luisa (24. 3. 1906 Londýn – 11. 4. 1976 Berlín) ⚭ (1936) Otto von Simson (17. 7. 1912 Berlín – 23. 5. 1993 Berlín), historik umění, vysokoškolský profesor a spisovatel
• 6. Alois Alexandr (24. 3. 1906 Londýn – 18. 6. 1998 Bad Ischl) I. ⚭ (1935) Dilys Marten (7. 3. 1912 Glamorgan – 3. 11. 1943 Tenby, Wales), II. ⚭ (1949) Christine Strohschneider (* 9. 11. 1924 Steeg)
• 7. Johann Maria (12. 3. 1908 Bukurešť – únor 1910)
• 8. Peter Karl (25. 4. 1915 Řím – 7. 11. 2003 New York) ⚭ I. (1945) Lyna Elisa Rodriguez Maldonado (3. 6. 1914 Brusel – 21. 4. 2006 Lausanne), rozvedli se v roce 1951, ⚭ II. (1951) Lee Russel Jones (27. 1. 1924 New York – 27. 5. 2005 New York)
• 9. Sophie Marie (* 19. 4. 1917 Vídeň – 2017 Bogotá) ⚭ (1948) Alberto Carillo Leiser (15. 8. 1920 Barranquilla – 28. 5. 2008 Bogotá)

Johannův starší bratr, kníže Alois Schönburg-Hartenstein (1858–1944) byl dědičným členem rakouské Panské sněmovny, v armádě dosáhl hodnosti generálplukovníka, byl dlouholetým předsedou rakouského Červeného kříže a později se uplatnil i za Rakouské republiky a v Dolfussově vládě zastával funkci ministra obrany (1934). Díky sňatku byl Johann švagrem knížete Karla Oettingen-Wallersteina (1877–1930), který v Čechách vlastnil velkostatky Zbraslav a Hluboš. Jeho dalšími švagry byli hrabě Otto Harach (1863–1935), majitel Jilemnice, nebo c. k. generálmajor a císařský nejvyšší kuchmistr hrabě August Rudolf Bellegarde (1858–1929), majitel Velkých Heraltic.

Odkazy

Literatura

• DÁŇA, Roman, ŠMÍD, Marek: Rakousko-uherský diplomat Johann Schönburg-Hartenstein a jeho vatikánská mise v období první světové války in: Časopis Národního muzea, 3–4; Praha, 2018; s. 77–87 dostupné online
• DÁŇA, Roman: Johann Schönburg-Hartenstein, poslední rakousko-uherský ambasador u Apoštolského stolce in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; NPÚ, České Budějovice, 2020; s. 620–631 ISBN 978-80-87890-31-8

Externí odkazy

• Pavel Koblasa, Diplomat na Červené Lhotě Archivováno 13. 3. 2016 na Wayback Machine.
• matriční záznam o narození a křtu
• Schönburg-Hartenstein, Johan Fürst von (1864-1937), Diplomat; v: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, Band 11, Wien 1995, S. 62.
• Rodokmen rodu Schönburg-Hartensteinů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)

Autoritní data	Biblio: a2e29cef-bb98-4020-81d2-76bb79c69866 NKC: jcu2011631132 GND: 1020554142 ISNI: 0000 0001 1823 302X SUDOC: 165572213 VIAF: 169251635

Portály: Lidé | Rakousko