Joaquín Sorolla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Joaquín Sorolla
Joaquín Sorolla (foto Gertrude Käsebierová, 1908)
Joaquín Sorolla (foto Gertrude Käsebierová, 1908)
Narození 27. února 1863
Valencie
Úmrtí 10. srpna 1923 (ve věku 60 let)
Cercedilla
Země ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Vzdělání Escuela Superior de Bellas Artes de San Carlos
Alma mater Real Academia de Bellas Artes de San Carlos de Valencia
Povolání malíř a výtvarný pedagog
Manžel(ka) Clotilde García del Castillo
Děti Joaquín Sorolla García
Hnutí luminismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joaquín Sorrolla y Bastida (27. února 1863 Valencie10. srpna 1923 Cercedilla) byl španělský malíř a profesor na Escuela de Bellas Artes de Madrid, významný představitel luminismu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Ve dvou letech ztratil rodiče při epidemii cholery a spolu s mladší sestrou byl svěřen do péče strýce a tety. Studoval malířství ve Valencii, Madridu a Římě, jeho vzory byli Cayetano Capuz, José Villegas Cordero a Francisco Pradilla. Vystavoval s úspěchem na Světové výstavě 1900 v Paříži a obdržel Řád Čestné legie. Byl jmenován členem Americké hispánské společnosti, která mu zařídila několik výstav v USA a svěřila mu také výzdobu svého sídla v New Yorku, pro které Sorolla vytvořil cyklus Vize Španělska, čtrnáct velkých pláten zobrazujících různé španělské kraje. Vyučoval na královské akademii výtvarného umění v Madridu, k jeho žákům patřil Julio Romero de Torres.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Sorolla se věnoval monumentálnímu ztvárnění historických a mytologických námětů, jeho oblíbeným žánrem byla marina, také portrétoval řadu významných osobností své doby: Santiago Ramón y Cajal, Alfons XIII., William Howard Taft. Netradičním námětem se vyznačuje obraz Smutné dědictví, zachycující chovance ústavu pro invalidní děti na výletě u moře. Jeho styl vycházel z impresionismu a byl postaven na originální práci se světlem, dostal proto označení luminismus. Generace surrealistů si Sorolly příliš nevážila, jako o tom svědčí vzpomínka Luise Buñuela:

Jednoho dne jsme s rybářovou dcerou Lidií odjeli na piknik uprostřed skal. Řekl jsem Dalímu a ukazoval jsem přitom na jeden kout krajiny, že mi připomíná Sorollu, jednoho dost průměrného malíře z Valencie. Dali na mě zakřičel zlostně: — Jak můžeš říkat takové osloviny před tak krásnými skalami?
— Luis Buñuel[1]

Roku 1932 bylo v Madridu otevřeno Museo Sorolla, vystavující umělcovy obrazy.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Luis Buñuel: Do posledního dechu. Mladá fronta, Praha 1987, s. 86

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]