Jindřich II. Plantagenet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox panovník

Jindřich II. Plantagenet (nazývaný také někdy Jindřich II. z Anjou, 5. březen 11336. červen 1189) se narodil jako syn hraběte Geoffreye z Anjou a Matyldy Anglické, dcery anglického krále Jindřicha I. Jako dědictví po otci získal velké územní zisky ve Francii a zároveň významné postavení v evropské politice. Osudným se Jindřichovi stal spor s Tomášem Becketem a také boj jeho synů o nástupnictví. I přesto patří Jindřich II. k nejvýznamnějším panovníkům v anglické historii.

Král Jindřich a královna Eleonora

Francie v roce 1154

Jindřich byl popisován jako energický a charismatický muž, který velmi brzy proslul jako vojevůdce i jako dobrý panovník. Jeho největší chybou byl velký neklid, který ho nutil k neustálé činnosti a také prchlivost, kterou zdědil po otci a která byla typická pro většinu jeho potomků. Svůj nárok na anglický trůn, který zdědil po své matce, si musel nejprve vybojovat. V době jeho dětství ovládal Anglii bratranec jeho matky, Štěpán III. z Blois, který trůn uzurpoval na její úkor. Hned po jeho nástupu roku 1135 propukla v zemi občanská válka, kterou se podařilo ukončit až roku 1153, kdy dvacetiletý Jindřich porazil Štěpána a jeho spojence a přinutil ho podepsat mírovou dohodu. Štěpán jmenoval Jindřicha svým nástupcem místo svých potomků a když o rok později zemřel, Jindřich nastoupil na trůn.

Po smrti svého otce zdědil Jindřich rozsáhlé území v severní Francii, za která musel složit lenní přísahu francouzskému králi Ludvíku VII. Tak se prý setkal s o jedenáct let starší Eleonorou Akvitánskou, která byla Ludvíkovou manželkou. Eleonora byla nejbohatší dědičkou té doby, patřila jí Akvitánie a Poitou na jihu Francie a byla prý i nejkrásnější ženou, která v té době žila. Roku 1152 se Eleonora rozvedla s francouzským králem z důvodu příliš blízké příbuznosti. Vrátila se na své panství v Akvitánii a tam se o dva měsíce později bez králova svolení, které bylo nezbytné, provdala za Jindřicha, se kterým byla v podobně blízkém příbuzenském vztahu jako s Ludvíkem. Jindřich tak ve svých rukou shromáždil mnohem větší území, než měl k dispozici francouzský panovník. O rok později se stal anglickým následníkem a roku 1154 byl spolu s Eleonorou korunován anglickým králem. Roku 1170 jmenoval spoluvládcem v Anglii svého nejstaršího žijícího syna Jindřicha Mladíka. Nechal ho korunovat za krále, ale spoluvláda byla jen formální. Ve skutečnosti si Jindřich II. veškerou moc i nadále podržel pro sebe. Se svým nejstarším synem měl pak řadu sporů a ozbrojených konfliktů. Jindřichovým úhlavním nepřítelem byl ale francouzský král Ludvík VII. Jejich vztahu nepřispělo ani to, že Eleonora, která Ludvíkovi dala jen dvě dcery, porodila Jindřichovi osm dětí, z toho pět synů. Po smrti Ludvíka VII. se stal francouzským králem Ludvíkův syn Filip II. August, který po Jindřichovi II. rovněž vyžadoval lenní poslušnost, což se ale hrdému králi Anglie příliš nezamlouvalo. Jindřich II. byl na území Anglie suverénním vladařem, přes své državy ve Francii byl ale stále vazalem krále francouzského. Byl ale vazalem velmi mocným, jelikož francouzský král Filip II. August vládl ve Francii menšímu území než Jindřich II. Tyto územní spory vedly k řadě válečných střetů mezi oběma panovníky, přičemž Filip II. August obratně využíval mocenské ambice všech Jindřichových synů a štval je proti otci.

Spor s arcibiskupem

Král a Tomáš Becket

Jindřich za své vlády pobýval střídavě na svých panstvích v Anglii i Francii, jeho předním zájmem bylo ale obnovení pořádku v Anglii. Musel se postarat o nápravu škod, vzniklých válkou a Štěpánovou vládou. Obnovil státní správu, zreformoval soudnictví a také omezil pravomoci církve. Roku 1164 byly podepsány tzv. Claredonské úmluvy, v nichž se šlechta i církev zavázala k návratu k zákonům, které byly platné před Štěpánovým nástupem na trůn. Do opozice se ale postavila církev, která se nechtěla vzdát privilegií, která za války získala. V čele stál arcibiskup z Canterbury, Tomáš Becket, který byl dříve Jindřichovým kancléřem a blízkým přítelem. Po jeho jmenování arcibiskupem, o které se Jindřich osobně zasadil, jejich vztah ochladl a Becket se obrátil proti králi v zájmu církve. Tento spor se táhl až do roku 1170, kdy byl arcibiskup v Canterbury zavražděn. Není jisté, zda se tak stalo na králův příkaz, či nikoli, obvinění z jeho vraždy ze sebe ale Jindřich už nikdy nesmazal. Becket se za svoje mučednictví dočkal svatořečení a Canterbury se stalo jedním z nejslavnějších poutních míst.

Po Beckettově smrti začalo Jindřichovo postavení klesat a jeho pozice už nebyla nikdy tak pevná. Na konec se proti němu postavili i jeho synové, které silně podporoval nový francouzský král Filip II. August a také Jindřichova manželka. Roku 1183 zemřel Jindřichův následník a na jeho místo nastoupil Richard, později zvaný Lví Srdce. Jeho mladší bratři Geoffrey a Jan Bezzemek se ale nechtěli smířit s bratrovou vládou a tak se mezi nimi rozpoutal boj o moc. Richard byl podporován matkou, král Jindřich stranil nejmladšímu Janovi a střídavě svou podporu všem kandidátům na trůn projevoval Filip II. August. Když mu Richard složil lenní přísahu za kontinentální území a pak se na stranu francouzského krále přiklonil i Jan, Jindřich II. Plantagenet už byl na konci sil. Byl donucen podepsat mírovou dohodu s Filipem a smířit se se svými syny. Krátce potom roku 1189 zemřel. Pohřben je po boku své ženy a syna Richarda v opatství Fontevrault.

Inspirace

Jindřich II. se stal inspirací pro mnoho spisovatelů z anglicky mluvících zemí, beze sporu nejslavnější se stala později zfilmovaná hra Jamese Goldmana Lev v zimě popisující vztahy mezi Jindřichem, Eleonorou a jejich syny. Logo Wikimedia Commons Galerie Jindřich II. Plantagenet na Wikimedia Commons

Šablona:Link FA Šablona:Portál Středověk

Externí odkazy

Anglický král
Předchůdce:
11541189
Jindřich II. Plantagenet
Nástupce: