Jiří Seifert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jiří Seifert
Narození 5. září 1932
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 25. července 1999 (ve věku 66 let)
Řevnice
ČeskoČesko Česko
Povolání sochař, medailér, restaurátor
Manžel(ka) Hana Seifertová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Seifert (5. září 1932, Praha25. července 1999, Řevnice) byl český sochař, medailér a restaurátor.


Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem středoškolského profesora a učitelky. Otec ztratil místo po komunistickém převratu v únoru 1948. V mládí Jiří Seifert aktivně sportoval a roku 1949 se stal juniorským mistrem republiky v plavání. Kromě plavání se věnoval horolezectví v pískovcových skalách v okolí Turnova. Po absolvování reálného gymnasia (1945-47) v letech 1947-51 studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou (prof. V. Vorlíček, V. Pokorný) a poté složil přijímací zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale z politických důvodů byl odmítnut a další rok pracoval jako dělník. Na VŠUP, do ateliéru prof. Bedřicha Stefana, byl přijat až v následujícím roce (1952). Na doporučení svého profesora během prázdnin 1956 absolvoval praxi u kameníka Otakara Velinského.

Po ukončení studia (1958) se roku 1959 oženil s historičkou umění Hanou Koreckou a odstěhoval se s ní do Liberce, kde Hana Seifertová nastoupila na místo ředitelky Oblastní galerie. Roku 1962 se narodila dcera Barbora.

Jiří Seifert byl spolu se svou ženou aktivním organizátorem tamní kulturní scény a jedním ze zakládajících členů Skupiny 7 (1959), se kterou pak vystavoval až do roku 1969. V roce 1962 podnikl cestu do Libanonu a navštívil zdejší antické památky. Zúčastnil se libereckých výstav Socha 64 a Socha a město (1969), bienále mladých v Paříži (1966) a výstavy českého sochařství v Musée Rodin (1968). Spolupracoval s architekty libereckého ateliéru SIAL.

V roce 1969 měl možnost pracovat na sympoziu evropských sochařů v St. Margarethen-Burgenlandu. Rakouský sochař Karl Prantl, který sympozia organizoval, ovlivnil další tvorbu Jiřího Seiferta a jeho příklon k práci v kameni.

Po osobním angažmá proti srpnové okupaci a poté, co v následujícím roce na výstavě Socha a město (1969) v Liberci instaloval Kalvárii a Morový sloup a v St. Margarethen vytvořil monumentální Zvonici pro Jana Palacha, ztratil nadlouho možnost vystavovat. Zároveň při čistkách na vedoucích místech byla Hana Seifertová propuštěna ze zaměstnání v Oblastní galerii v Liberci a oba se roku 1970 přestěhovali do Řevnic.

V následujících letech Jiří Seifert restauroval pro Karlovu Univerzitu sbírku antických odlitků ve zrušeném klášteře v Hostinném, krátce působil jako asistent modelování na ČVUT (1972-73) a získal některé zakázky pro architekturu. V roce 1978 musel odevzdat cestovní pas.

V letech 1985-86 realizoval kopie gotických reliéfů pro tympanon Týnského chrámu v Praze.

Až roku 1987 dostal povolení k cestě do Švýcarska a na sochařské symposium v Bulharsku. Po roce 1989 se podílel na založení nového uměleckého sdružení a byl zvolen místopředsedou Unie výtvarných umělců. Zúčastnil se sochařských sympozií v Hořicích (1991), Německu a Itálii (1991-92), podnikl cesty do Itálie a Řecka (1992-95).

Od roku 1969 byl členem mezinárodního organizace medailérů FIDEM a byl pravidelně zván na výstavy tohoto sdružení. Od roku 1992 působil jako externí pedagog na AVU v Praze v ateliéru restaurování sochařských děl. V roce 1995 byl zvolen předsedou obnoveného SVU Mánes.

Práci na jeho nových sochařských projektech v Praze a Paříži ukončila nemoc. Jiří Seifert zemřel 25. července 1999 v Řevnicích, ve věku nedožitých 67 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení studia vytvořil Jiří Seifert sérii figurálních soch v polychromované sádře (nezachováno) ale brzy začal pracovat s kamenem. Jeho sochy v pískovci jsou zprvu měkce modelované figury (Ležící, před rokem 1963), později přechází k abstrakci (Pomník pomníků, 1965). Na autorských výstavách v Praze v letech 1966 a 1971 představil své kresby. Některé kamenné sochy vystavil na plenérové akci Socha 64 v Liberci (Vlna, Metamorfóza, Brána) a na Sochařské bilanci II v Olomouci (Mezník, 1967).

V roce 1969 vytvořil závažná díla Morový sloup (Liberec 1969, cena trienále v Chebu) a v St. Margarethen monumentální Zvonici pro Jana Palacha.

Seifertova nucená izolace na počátku normalizace se projevila i v tématech jeho tvorby a odklonu od monumentálních symbolů k vytváření soukromého prostoru v němž postupně instaloval sochařská ztvárnění důvěrně známých předmětů. Na počátku 70. let pracoval nejvíce se dřevem (série Nábytek: Stolek s balíčkem, Tajemná skříňka, Postel) a opukou (Lampa, 1971), ale od poloviny 70. let začal používat mramor z lomů v okolí nového bydliště.

Převádí do kamene podobu věcí, jejichž materiálová podstata je měkká a tvarově nestálá (Polštář, 1976) a využívá tak jemné modelace povrchu, kterou umožňuje právě mramor (Velikonoce, dřevo, 1982, mramor). Jeho figurální plastiky jsou zcela abstraktní (Malá múza, 1975) nebo štíhlé odlehčené tvary volně související s abstrahující sochařskou tvorbou (Torzo) Bedřicha Stefana (Kanelka, 1989) Vytváří iluzi splývající tkaniny (Ubrus, 1980), otisků bosých nohou (Stopy, 1980) nebo pohybu (Pohyb, 1989, Zavlnění, 1993).

Téma pohybu, vyjádřené asymetrickým ztvárněním geometrického kanelovaného kamenného tvaru, uplatnil i na sochařském sympoziu v Hořicích (1991). Vnitřní pnutí naznačuje dynamickým reliéfem (Pnutí) a použitím perforace (Tělo, 1990, Pohyb v kruhu, Dvojjedinost).

Jiří Seifert používal od roku 1966 až do své smrti také břidlici a vytvářel z ní komorní reliéfy kruhového tvaru, někdy s krátkými texty (biblická přísloví, dedikace, deníkové záznamy, nebo pamětní připomínky, například Medaile Liberec 1981 - k poctě Adolfa Loose).

Seifert zpracovává reliéf povrchu tak, aby zdůraznil haptické kvality kamene (Kámen pro radost, 1988, série Kameny pro Hanu). Optické vlastnosti kamene jsou nejzřetelnější u několika plastik z alabastru (Kréta, 1993, 1995). Jindy využívá materiálové dokonalosti bílého mramoru k navození smyslového zážitku čistoty a chladu sněhové závěje (Obzor-Závěj, 1991).[1]

Řemeslná zručnost a citlivé zpracování kamene umožňuje Seifertovi jít až na hranici únosnosti materiálu (Sloupek pro Hanu, 1992), zejména v plastice Nad ránem II - Splývání (1994), vytvořené ze dvou zvlněných listů mramoru (39 x 43,5 x 4 cm, 39 x 44 x 1 cm).

V abstraktních tvarech přiznává inspiraci sochami Karla Prantla a v modelaci povrchu respektuje proměnlivé zbarvení mramoru (Tělesnost 2, 1995, Tělo, 1996).

Posledními díly Jiřího Seiferta jsou skulptury koncipované pro vzájemné působení kamene a vody. V Českém kulturním středisku v Paříži vytvořil dvě rampy, kde zčeřená voda opticky zesiluje působení přirozeného žilkování mramoru (1997). Na nádvoří Kounického paláce v Praze stojí kašna, ve které stéká voda po centrálním mramorovém sloupu (1998).

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1966 Bienále mladých v Paříži I. cena za týmovou práci
  • 1969 Trienále sochařství v Chebu (Morový sloup) II. cena v oboru sochařství
  • 1992 Sochařské symposium Fanano (Modena), I. cena kritiky

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Realizace[editovat | editovat zdroj]

  • 1969 Zvonice pro Jana Palacha, St. Margarethen-Burgenland
  • 1991 Formen für Europa, carrarský mramor, Syke-Bremen, symposium
  • 1993 Sloup, carrarský mramor, soukr.sbírka, Varallo, Itálie
  • 1997 Fontána, České kulturní centrum, Paříž
  • 1998 Fontána, Kounicův palác, Praha

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

  • 1966 Jiří Seifert: Sochy - kresby, Galerie Václava Špály, Praha 1
  • 1971 Jiří Seifert: Sochy - kresby, Galerie Nová síň, Praha, výstava byla den před zahájením zakázána
  • 1979 Jiří Seifert: Plastiky, medaile, Ústav makromolekulární chemie (ÚMCH), Praha
  • 1984 Jiří Seifert: sochy, kameny, Atrium na Žižkově, Praha
  • 1989 Jiří Seifert: Skulptura, Staroměstská radnice, 2. patro, Praha
  • 1990 Jiří Seifert: Skulptura, Galerie d, Praha
  • 1992 Jiří Seifert: Skulpturen, Museum Bochum, Bochum
  • 1993 Jiří Seifert: Kontrast 90, Ostravské muzeum
  • 1993/94 Jiří Seifert: Sochy, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Oblastní galerie v Liberci, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, Galerie umění Karlovy Vary, Dům U Jonáše, Pardubice
  • 1994 Jiří Seifert: Vertikála, Starý královský palác, Jižní dvorec, Praha
  • 1994 Jiří Seifert: Kresby, sochy, Galerie Gema, Praha
  • 1995 Jiří Seifert: Tvorba z posledních let, Galerie Výtvarného centra Chagall, Ostrava, Jihomoravské muzeum, Znojmo, Dům kultury ROH TŽ, Třinec, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
  • 1997 Jiří Seifert: Sochy, Galerie antického umění, Hostinné
  • 1998 Jiří Seifert: Sochy, kresby, Dům umění města Brna
  • 2000 Jiří Seifert: Sochy, kresby / Sculptures and Drawings 1989 - 1999, Lichtenštejnský palác, Respirium, Praha, Galerie Gema, Dům U dvou divých mužů, Praha
  • 2001 Jiří Seifert: Sochy, ČMVU, Dům U Černé Matky Boží, Praha
  • 2002 Jiří Seifert: Medaile a kresby, Oblastní galerie v Liberci, Západočeská galerie v Plzni
  • 2002/03 Jiří Seifert: Kresby, Galerie výtvarného umění v Chebu
  • 2003 Jiří Seifert, Zámek Dobřichovice
  • 2004 Vzpomínka na Jiřího Seiferta, Galerie Diamant, Praha
  • 2005/06 Jiří Seifert: Mramor, Galerie kai de kai, Praha
  • 2006 Jiří Seifert: Tušení je víc než vidění, Zámek Litomyšl
  • 2007 Jiří Seifert: V kameni i v kresbě, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk
  • 2013 Jiří Seifert: Sochy, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jiří Seifert: Sochy/Sculpture, 2001, Ivan Neumann, Miroslava Hájek, ČMVU Praha
  2. JIŘÍ SEIFERT - SOCHY, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 2013. www.galerie-ltm.cz [online]. [cit. 2014-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-29. 

Katalogy[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Seifert: Sochy a kresby, 1966, kat. 12 s., Galerie Václava Špály, Praha
  • Jiří Seifert: Sochy, kameny,1984, kat. 16 s., Atrium na Žižkově, Praha
  • Jiří Seifert: Skulptura, 1989, Malá O, Mataré E, Seifert J, kat. 36 s., Staroměstská radnice, 2. patro, Praha
  • Jiří Seifert: Skulpturen, 1992, Spielmann P, ed., kat. 94 s., č., něm., Museum Bochum, ISBN 3-8093-0173-6
  • Jiří Seifert: Sochy, 1993, Malá O, Lang Č, (rozhovor s Jiřím Seifertem), kat. 74 s., Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, ISBN 80-85090-14-7
  • Jiří Seifert: Vertikála, 1994, Raimanová I , kat. 24 s., Starý královský palác, Jižní dvorec, Praha
  • Jiří Seifert: Sochy, 1997, kat. 24 s., FF UK, Praha
  • Jiří Seifert: Sochy, kresby, 1998, Bouzek J, Zemina J, kat. 28 s., Dům umění města Brna, ISBN 80-7009-107-X
  • Jiří Seifert: Sochy, kresby / Sculptures and Drawings 1989 - 1999, 2000, Petrová E, kat. 16 s., č., ang., Gema Art - Galerie Gema, Praha, ISBN 80-86087-29-8
  • Jiří Seifert: Sochy/Sculpture, 2001, Neumann I, Hájek Miroslava, ČMVU Praha, ISBN 80-7056-089-4 (portrét B. Holomíček)
  • Jiří Seifert: Kresby, 2002, Horyna M, kat. 10+16 vložených listů, Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Jiří Seifert: Medaile a kresby, 2002, Řeháková N, kat. 12 s., Oblastní galerie v Liberci, Západočeská galerie v Plzni, ISBN 80-85050-30-7
  • Jiří Seifert: V kameni i v kresbě, 2007, Koval M, Seifert J, kat. 8 s., Galerie Jiřího Jílka, Šumperk

Souborné publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Socha 1964, Vachtová L, 1964, Oblastní galerie v Liberci
  • Sochařská bilance 1955 - 65, Šetlík J, 1965, Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci
  • Sculpture tchècoslovaque de Myslbek à nos jours Goldscheider Cécilie et al, 1968, fr., Musée Rodin (Hôtel Biron), Paříž
  • Socha a město, Moulis J a kol., 1969, Sekretariát výstavy Socha a město, Liberec
  • Současná česká medaile a plaketa, Přehlídka prací z let 1979 - 1986, Procházka V, 1987, SČVU, Praha
  • Arte contemporanea ceca e slovacca 1950 - 1992, Bartošová Pinterová Z a kol., 1992, č., it., Salone dell'arengo, Novara, ISBN 88-7737-145-5
  • Geistes Gegenwart, Golinski H G et al., 1992, něm., Museum Bochum, ISBN 3-8093-0158-2
  • Labyrinth der Welt und Lusthaus des Herzens, Johann Amos Comenius 1592 - 1670, Brecht B et al., 1992, Museum Bochum, něm., ISBN 3-8093-0172-8
  • Umění zastaveného času / Art when time stood still, Česká výtvarná scéna 1969 - 1985, Neumann I, ed., 1996, kat. 268 s., č., ang., ČMVU, Praha, ISBN 80-7056-050-9
  • Umění zrychleného času, Česká výtvarná scéna 1958-1968, Beran Z a kol., 1999, kat. 147 s., č., ang., ČMVU Praha

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]