Jiří Klecanda

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jiří Klecanda
Jiří Klecanda[1]
Jiří Klecanda[1]
Narození5. dubna 1890[2]
Praha[2]
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí28. dubna 1918[2]
Omsk, Rusko[2]
Ruská socialistická federativní sovětská republika
Příčina úmrtízápal plic[3]
Místo pohřbeníOmsk, Rusko
Národnostčeská
Vzdělánímaturita, univerzita[4]
Povolánílegionář, politik, tajemník ČSNR[3]
RodičeJan Klecanda (1855–1920)
Příbuzníbratr: Vladimír Klecanda (1888–1946); bratr: Jan Havlasa (1883–1964)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jiří Klecanda v Petrohradě, 1913

Jiří Klecanda (5. dubna 1890, Praha[5][2] – 28. dubna 1918, Omsk, Rusko[2]) byl český politik, pracující ve vrcholných orgánech hájících zájmy Čechů a Slováků v krajanských spolcích působících na Rusi během první světové války.[2]

Stručný životopis[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Garrigue Masaryk v Petrohradě. Vpravo Jiří Klecanda, vlevo Bohdan Pavlů (* 1883 - 1938). Foto před rokem 1919.[6]

Jiří Klecanda se narodil 5. dubna 1890 v Praze jako nejmladší ze tří synů českého učitele, spisovatele a novináře Jana Klecandy (* 1855 – 1920). (Jedním z jeho bratrů byl historik Vladimír Klecanda (*1888 – 1946); druhým z jeho bratrů byl diplomat Jan Havlasa (* 1883 – 1964) – vlastním jménem Jan Klecanda – český spisovatel, autor dobrodružných a fantastických příběhů.) Jiří Klecanda působil od roku 1909 jako knihovník carské akademie věd v Petrohradě a zároveň jako funkcionář českých krajanských spolků.[2] V československém revolučním hnutí na Rusi pracoval od začátku první světové války[1] jako jeden z hlavních organizátorů československého zahraničního odboje v Rusku.[2] Byl členem první „Rady Čechů“ na Rusi.[1] Od roku 1915[2] působil jako (historicky první) sekretář (tajemník) „Svazu československých spolků na Rusi“.[2][1] Od roku 1917 zastával funkci (historicky prvního) tajemníka (sekretáře) „Odbočky Československé Národní Rady“ v Rusku.[2] Jiří Klecanda je též znám jako důvěrník Tomáše Garrigue Masaryka.[2] V letech 1917 až 1918 vedl se sovětskou vládou jednání o evakuaci československých legií.[2] Dne 28. dubna 1918 na své cestě k legiím na Sibiř[1] náhle zemřel v jihosibiřském městě Omsk.[2]

Podrobný životopis[editovat | editovat zdroj]

Studia a vědecké působení v Rusku do první světové války[editovat | editovat zdroj]

Jiří Klecanda se narodil 5. dubna 1890 v Praze do rodiny spisovatele, buditelského novináře a lidového novelisty Jana Klecandy jako jeho třetí, nejmladší syn. [4] Po skončení středoškolských studií na gymnáziu v Žitné ulici v Praze pokračoval Jiří Klecanda studiem historie na pražské univerzitě.[4] Současně pracoval v Zemském archívu.[4] Ve svých devatenácti letech (v roce 1909) odcestoval do ruského Petrohradu, kde začal studovat byzantologii. [4] Ke konci roku 1909 se Jiří Klecanda stal pomocníkem v Imperatorské akademii nauk v Petrohradě.[4] Pracoval hlavně ve slovanském oddělení, které doplnil o československý oddíl. [4] Na své disertační práci („Život svatého Ondřeje řeckého“) pracoval po dobu jedenácti měsíců tj. téměř v průběhu celého roku 1910.[4] Práce byla poté otištěna ve Zprávách Akademie nauk.[4] V průběhu let 1910 až 1915 se Jiří Klecanda pracovně soustředil na vydávání Slovanské bibliografie a rovněž pracoval na byzantské paleografii.[4]

Práce pro krajanské spolky[editovat | editovat zdroj]

Po začátku první světové války ale Jiří Klecanda zanechal záhy veškeré své vědecké činnosti a začal pomáhat krajanským (československým) spolkům na Rusi.[4] Tyto spolky posilovaly národní vědomí v Rusku žijících Čechů a Slováků, hájily jejich zájmy (Češi a Slováci na Rusi byli za první světové války počítáni mezi příslušníky Rakouska-Uherska a jako takoví byli poškozováni a ohrožováni mimořádnými válečnými opatřeními.) a sjednocovaly úsilí krajanů o konečné vyřešení československé otázky vytvořením samostatného státu – Československa.[4]

Pěvecké sdružení moravských učitelů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1912 zajistil Jiří Klecanda svým organizačním úsilím možnost, aby Pěvecké sdružení moravských učitelů vystoupilo ve třech hlavních městech Ruska.[4] Zájezd se uskutečnil v roce 1913, posílil národní uvědomění i sebevědomí v Rusku žijících krajanů a vzbudil zájem i v kruzích ruské inteligence.[4] Organizační a přípravné práce s touto akcí spojené umožnily Jiřímu Klecandovi navázat styky i s krajany, kteří žili mimo Petrohrad.[4]

Komitét pro pomoc obětem války[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí první světové války (28. července 1914) se 4. srpna 1914 konala v Petrohradě velká manifestace.[4] Ta byla vyvolaná protestním projevem našich krajanů proti ústředním mocnostem.[4] O dva dny později (6. srpna 1914) se konala schůze „Českého výpomocného spolku“, kde byl ustanoven „Komitét pro pomoc obětem války“.[4] Ustavující schůze tohoto komitétu se konala 7. srpna 1914 a již zde Jiří Klecanda navrhl sestavit memorandum o československé otázce a o československém programu samostatnosti.[4] Následně Jiří Klecanda vypracoval „Pamětní spis o československé otázce“.[4] Tento dokument vydal „Český výpomocný spolek" v Petrohradě dokonce tiskem a zaslal jej nejen ruské vládě ale i některým vlivným osobám (ze světa politického, vojenského i kulturního) na Rusi.[4]

Pamětní spis o československé otázce[editovat | editovat zdroj]

Klecandou sestavený „Pamětní spis o československé otázce“ byl psán odborným jazykem (bylo to vlastně vědecké pojednání).[4] Jeho nejsilnější stránkou byl fakt, že v něm byl jasně a zřetelně deklarován program československé jednoty.[4] Členům ruské vlády toto memorandum odevzdávaly delegace v nichž figuroval i Jiří Klecanda.[4] V první polovině září roku 1914 svolal „Český komitét“ v Moskvě zástupce krajanských spolků aby společně vypracovali memorandum pro ruského cara.[4] Toto memorandum car obdržel 17. září 1914 z rukou čtyřčlenné deputace, ve které nechyběl ani Jiří Klecanda.[4] V březnu následujícího roku (1915) byl v Moskvě ustaven „Svaz československých spolků na Rusi“.[4] Jeho úkolem bylo, kromě běžné spolkové agendy, zajišťovat péči o krajany, kteří byli během první světové války poškozeni.[4] Dalším úkolem tohoto Svazu pak byla revolučně – politická práce směřující ke vzniku samostatného Československa.[4] Nový stát měl vzniknout „zdola“ bezprostřední aktivitou Čechů a Slováků a to především jejich účastí v dobrovolnických (dobrovoleckých) vojenských formacích.[4]

Svaz československých spolků na Rusi[editovat | editovat zdroj]

Jiří Klecanda byl zvolen tajemníkem „Svazu československých spolků na Rusi“.[4] Do roku 1915 se angažoval například při rozšiřování České družiny na pluk a pak na brigádu; při zakládání týdeníku „Čechoslovák“ v Petrohradě; při přesvědčování ruské vlády, aby přistoupila na projekt zaměstnávání českých a slovenských zajatců v továrnách, jejichž výroba byla orientována na dodávky pro ruskou armádu.[4] V roce 1916 strhla na sebe vedení „Svazu československých spolků na Rusi“ kyjevská skupina a Jiří Klecanda se soustředil na propagační činnost.[4] Využíval při tom svoje rozsáhlé styky ve vědeckých, úřednických i politických kruzích.[4]

Odbočka Československé Národní Rady[editovat | editovat zdroj]

Druhý výroční sjezd „Svazu československých spolků na Rusi“ (na začátku května 1917) měl charakter československého národního sjezdu a účastnili se jej jak delegáti krajanských spolků, tak i zástupci oddílů našeho vojska a revolučních zajateckých organizací.[4] Na jeho první pracovní schůzi byla jako nejvyšší orgán zahraničního odboje uznána Československá národní rada (ČSNR) v čele s profesorem T. G. Masarykem.[4] Zároveň bylo rozhodnuto, že pro Rusko bude zřízena „Odbočka Československé Národní Rady“ a do jejího čela byl zvolen tajemník – Jiří Klecanda.[4]

Fungování Odbočky Československé Národní Rady (ČSNR) v Rusku roku 1917 (především po Únorové revoluci, která v Rusku proběhla mezi 8. březnem 1917 až 12. březnem 1917) bylo silně ztíženo politickým dvojvládím, protože stávající vládní orgány (prozatímní vláda) se přely o moc s nově vzniklými sověty – revolučními radami dělnických, rolnických a vojenských zástupců.[4] Sověty byly zásadně proti pokračování první světové války.[4] Na to, jak v této situaci pracoval Jiří Klecanda uvedl předseda Odbočky Československé Národní Rady – prezident T. G. Masaryk ve svých pamětech následující vzpomínku:[4]

Velkou pomocí mě byl Jiří Klecanda ... Znal dobře poměry v Petrohradě, v ministerstvech a armádě, a byl svým literárním povoláním ve styku s akademiky a profesory. Jako sekretář Odbočky Československé Národní Rady chodil se mnou po všech ruských civilních a vojenských úřadech. Mnohé obchůzky a intervence vykonával sám úspěšně ... byl spolehlivým tlumočníkem našeho programu.

T. G. M., paměti, [4]

Přelom let 1917/1918 v Rusku[editovat | editovat zdroj]

V první polovině října roku 1917 nakonec nejvyšší ruské velitelství povolilo zformovat československý armádní sbor, uznalo jako autoritu Československou národní radu a Jiří Klecanda byl jmenován plnomocným zástupcem (komisařem) Československé národní rady ve stanu nejvyššího velitele ruských front.[4]

V první dekádě listopadu roku 1917 (7. listopadu 1917 až 8. listopadu 1917) se v Rusku uskutečnila Velká říjnová socialistická revoluce a vlády nad Ruskem se zmocnili bolševici.[4] Jiří Klecanda byl sice protibolševického smýšlení, ale přesto i s úřady nového státního režimu v Rusku trpělivě jednal o praktických politických a vojenských tématech, které se týkaly našich krajanů.[4] [p 1]

Dne 3. března 1918 uzavřely v Brestu Litevském Ústřední mocnosti s bolševiky Brestlitevský mír. V něm se Sověti mimo jiné zavázali nestrpět na svém území vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem, což se týkalo i československých legií. A tak ještě před skončením první světové války (11. listopadu 1918) byly československé vojenské jednotky (českoslovenští legionáři) na cestě z Ruska.[4] Sovětská vláda požadovala odzbrojení těchto útvarů a Klecanda s ní vyjednal uspokojivou dohodu o uvolnění průjezdu vojska do Vladivostoku.[4] Dojednané podmínky ale nebyly ze strany Rusů dodrženy, když orgány vlády v Penze přinutily vedení československých jednotek k přijetí daleko těžších podmínek.[4] Jiří Klecanda to pokládal jen za další důkaz neupřímného přístupu sovětů k československému vojsku.[4]

Penza, Samara, Omsk[editovat | editovat zdroj]

Na počátku dubna roku 1918 přijel Jiří Klecanda do Penzy, aby informoval Odbočku Československé Národní Rady, že nastaly nové potíže v přepravě československého vojska.[4] Následně Jiří Klecanda odjel na jednání do Samary.[4] V Samaře onemocněl a 16. dubna 1918 jej převzal do ošetřování československý lékař.[4] Ještě ne zcela uzdravený Klecanda byl vystaven další těžké zdravotní komplikaci a jeho vyčerpaný organismus tomuto ataku dne 28. dubna 1918 ve vlaku na nádraží v Omsku podlehl.[4] [p 2]

Jiří Klecanda byl pochován (s vojenskými poctami) na hřbitově v Omsku a nad jeho hrobem byl postaven pomník. Při manifestačním legionářském sjezdu dne 28. června 1924 byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Mezibranské ulici v Praze 2.[4]

  • Pohřeb, hrob a pomník Jiřího Klecandy v Omsku + pamětní deska v Praze
  • Pohřeb[7]
    Pohřeb[7]
  • Pohřeb[8]
    Pohřeb[8]
  • Hrob a pomník[9]
    Hrob a pomník[9]
  • Odhalení pamětní desky v Mezibranské ulici v Praze 2[4]
    Odhalení pamětní desky v Mezibranské ulici v Praze 2[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jiřího Klecandu zplnomocnil T. G. Masaryk při svém odjezdu z Ruska (7. března 1918) k tomu, aby jménem Československé národní rady (ČSNR) jednal ohledně veškerých politických otázek.[4]
  2. ↑ Do československých legií v Rusku byl Jiří Klecanda formálně zařazen 13. prosince 1917 v hodnosti vojína a spadal do 1. záložního pluku.[3] Pramen[3] uvádí jako příčinu jeho úmrtí v Omsku zápal plic.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto a text ze strany 23.
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o Klecanda Jiří (* 1890 - 1918) [online]. Bibliografie dějin Českých zemí [cit. 2018-04-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d Databáze legionářů (KLECANDA Jiří * 5.4.1890, Praha - ) [online]. Vojenský ústřední archiv [cit. 2018-04-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc RŮŽIČKOVÁ, Radka. Klecanda Jiří (* 1890 - 1918) [online]. Karel Vašátko - životopisy legionářů [cit. 2018-04-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele s.Štěpána na Novém Městě pražském
  6. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha druhá, díl III, Pod vedením Prof. T.G. Masaryka (Československý armádní sbor), 1917-1918]. Vydává a obrázkovou část řídí Otakar Vaněk; hlavní spolupracovník Vojta Holeček za vrchní redakce Rudolfa Medka; péčí Památníku odboje; [Praha]: Památník odboje, 1924. 896 stran, [3] l. barevná obrazová příloha. Foto ze strany 483.
  7. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha druhá, díl III, Pod vedením Prof. T.G. Masaryka (Československý armádní sbor), 1917-1918]. Vydává a obrázkovou část řídí Otakar Vaněk; hlavní spolupracovník Vojta Holeček za vrchní redakce Rudolfa Medka; péčí Památníku odboje; [Praha]: Památník odboje, 1924. 896 stran, [3] l. barevná obrazová příloha. Foto ze strany 766.
  8. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha druhá, díl III, Pod vedením Prof. T.G. Masaryka (Československý armádní sbor), 1917-1918]. Vydává a obrázkovou část řídí Otakar Vaněk; hlavní spolupracovník Vojta Holeček za vrchní redakce Rudolfa Medka; péčí Památníku odboje; [Praha]: Památník odboje, 1924. 896 stran, [3] l. barevná obrazová příloha. Foto ze strany 767.
  9. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha druhá, díl III, Pod vedením Prof. T.G. Masaryka (Československý armádní sbor), 1917-1918]. Vydává a obrázkovou část řídí Otakar Vaněk; hlavní spolupracovník Vojta Holeček za vrchní redakce Rudolfa Medka; péčí Památníku odboje; [Praha]: Památník odboje, 1924. 896 stran, [3] l. barevná obrazová příloha. Foto ze strany 769.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Legionářský poslužný spis (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za první světové války)
  • Vzpomínky (v písemné formě) Jana Kudely – přítele Jiřího Klecandy

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jiří_Klecanda&oldid=23684848“