Jevgenij Francevič Vitáček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jevgenij Francevič Vitáček
Narození29. dubna 1880
Sklenařice
Úmrtí16. února 1946 (ve věku 65 let)
Moskva
Místo pohřbeníVvěděnský hřbitov
Povoláníhudební pedagog a houslař
ZaměstnavatelMoskevská státní konzervatoř
Oceněnízasloužilý umělecký pracovník RSFSR
ChoťElizaveta Gnesina
DětiFabiy Evgenievich Vitachek
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jevgenij Francevič Vitáček (Евгений Францевич Вита́чек, rodným jménem Jindřich Evžen Vitáček; 29. dubna 1880 Sklenařice – 16. února 1946 Moskva) byl ruský a sovětský houslař českého původu.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vitáčkův hrob

Jindřich Vitáček se narodil v severočeské vesnici Sklenařice 29. dubna 1880 v rodině houslařů.[2] V roce 1885 rodina přesídlila do Kyjeva. Tam začal pracovat a učit se v dílně svého strýce Františka Špidlena. V roce 1898 se přestěhoval do Moskvy a o dva roky později se přihlásil k ruské státní příslušnosti a přestoupil na pravoslavnou víru. Přitom přijal jméno Jevgenij.[3]

V letech 1889 až 1905 se samostatně věnoval výrobě houslí, ale v roce 1905 se vrátil do Špidlenovy dílny. Když se jeho mistr v roce 1909 vrátil do Čech, Vitáček dílnu převzal. Již v roce 1907 vytvořil vlastní model houslí, který nadále zdokonaloval na základě českých, italských, německých i rakouských tradic a zkušeností. V roce 1913 ve všeruské soutěži Společnosti přátel hudby Vitáček získal medaili a dvě ceny.[3] Na jeho nástroje hráli například Boris SiborJan Kubelík, Eugène Ysaÿe a další.[4]

V roce 1918 se stal jedním z organizátorů první státní školy houslařských mistrů a sám v ní vyučoval. O rok později spoluzaložil Státní sbírku starých smyčcových nástrojů a do konce života o ni pečoval. Díky jeho péči se podařilo v období ruské revoluce a občanské války zachránit mnoho cenných nástrojů, ale také kupř. kostelních zvonů.[5] V letech 1924 až 1931 byl členem organologické sekce Státního institutu hudební vědy. V roce 1926 získal za své housle i za svou violu první ceny na první všeruské soutěžní výstavě smyčcových hudebních nástrojů. Od roku 1930 vedl laboratoř smyčcových nástrojů a od roku 1932 dílnu smyčcových nástrojů při Moskevské konzervatoři, kde přednášel kurs smyčcové organologie.[3]

V roce 1924 byl Vitáček vyznamenán titulem zasloužilý mistr Republiky (1924) a v roce 1932 titulem zasloužilý umělecký činovník RSFSR. Žil v Moskvě na ulici Velká Poljanka v domě č. 1, kde měl i svou dílnu.[4] Za svůj život vyrobil více než 400 nástrojů.[1] Zemřel v Moskvě 16. února 1946[2] a pohřben je na Vvěděnském hřbitově.[4] Jeho jméno nosí Restauračně-výrobní dílna Moskevské konzervatoře.[3]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Oženil se s houslistkou a hudební pedagožkou Jelizavetou Gněsinovou, jednou ze sester Gněsinových.[3] Měli spolu syna Fabia Jevgeňjeviče Vitáčka, který působil jako skladatel a pedagog.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Витачек, Евгений Францевич na ruské Wikipedii.

  1. a b Boľšaja sovětskaja enciklopedija. 3. vyd. [s.l.]: [s.n.] Heslo Vitaček, Jevgenij Francevič. 
  2. a b Vitaček Jevgenij Francevič [online]. Megaenciklopedija Kirilla i Mefodija [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (rusky) 
  3. a b c d e MIRONOVA, N. A. Moskovskaja konservatorija: Ot istokov do našich dněj. 1866-2003. [s.l.]: Progress-Tradicija, 2013. 742 s. ISBN 5898262326. S. 102–103. 
  4. a b c Enciklopedija «Moskva». Redakce S. O. Šmidt. Moskva: Bolšaja Rossijskaja enciklopedija, 1997. 976 s. Heslo Vitaček, Jevgenij Francevič. 
  5. Administrátor. Vitáček Jindřich [online]. Jablonec nad Jizerou : Informační server západních Krkonoš [cit. 2016-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOŤÁTKOVÁ, Marie. Houslař šel na východ. 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1954. 235 s. 
  • GROCHOVSKIJ, Vjačeslav. Čeští hudebníci na Rusi. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2010. 343 s. ISBN 978-80-7331-180-3. Kapitola Jevgenij Francevič Vitáček – Český Stradivari v Rusku, s. 279–287.