Je t'aime moi non plus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o písni. O filmu pojednává článek Je t'aime moi non plus (film).
„Je t'aime moi non plus“
Singl od Serge Gainsbourg & Jane Birkin
z alba Jane Birkin/Serge Gainsbourg
Vydáno 1969
Formát 7"
Nahráno 1969
Žánr pop
Délka 4:22
Vydavatelství Fontana Records
Autor Serge Gainsbourg
Producent Jack Baverstock

Je t'aime moi non plus“ je francouzská píseň, kterou napsal Serge Gainsbourg. Tento duet Gainsbourg nahrál spolu s herečkou Brigitte Bardot v roce 1967. Tato verze písně ale nebyla do roku 1986 zveřejněna.

Populární se stala nahrávka této skladby z roku 1969. Tuto verzi Gainsbourg nazpíval se svou tehdejší milenkou Jane Birkinovou. Tato verze se stala jedničkou britských hitparád, ale v některých zemích se stala pro svůj výrazný sexuální náboj zakázanou. V pozdějších dobách nahráli coververze písně „Je t'aime moi non plus“ mnozí další umělci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Píseň byla původně napsána a nahrána v zimě roku 1967. Francouzská herečka Brigitte Bardot tehdy požádala svého přítele Serge Gainsbourga o napsání písní se silnou milostnou tematikou. Serge tehdy pro ni zkomponoval skladby „Bonnie and Clyde“ a „Je t'aime“. Nahrávání a aranžování skladeb zrealizoval Michel Colombierpařížském studiu. Konalo se během dvou hodin v malé prosklené budce a technik William Flageollet tuto session charakterizoval jako „těžký petting“.[1] O tomto nahrávání přešly na veřejnost zprávy, po kterých se rozhořčený manžel Bardotové, německý obchodník Gunter Sachs, rozhodl zakročit proti zveřejnění singlu. Bardot proto prosila Gainsbourga, aby píseň nevydal i přes to, že on protestoval, že „konečně poprvé ve svém životě napsal jemný milostný song a nakonec to musí všechno takto špatně skončit“.[1][2][3]

V roce 1968 se Gainsbourg zamiloval do anglické herečky Jane Birkin, které také navrhl, aby se pokusili píseň „Je t'aime“ nahrát.[1] Birkin slyšela verzi od Bardot a označila ji za „dost horkou“.[4] Žárlila na to, že by Gainsbourg nahrával tuto skladbu sám ve studiu s nějakou jinou ženou, zpěvačkou. Gainsbourg požádal Birkin, aby zpívala oproti Brigitte Bardot o oktávu výše, neboť se mu zdálo, že Jane má příliš chlapecky znějící hlas.[5] Nahrávání relalizoval a aranžoval Arthur Greenslade ve studiu Marble Arch.[1] Birkin říkává, že v této písni měla problémy s hlubokými nádechy až tak velké, že se její hlas ztrácel spolu s dechem, až v některých chvílích přestávala dýchat. Během poslechu nahrávky jsou tyto pauzy zřetelné.[4] Média ráda o výrobě skladby (podobně jako i s Brigitte Bardot) spekulovala, že to byla vlastně živá nahrávka sexuálního aktu, na což Gainsbourg reagoval odpovědí, že v tom případě by byla výsledkem nahrávání dlouhohrající deska a ne pouze singl.[1] Singl vyšel ve únoru 1969.[6] Měl obyčejný obal, na kterém bylo napsáno „Interdit aux moins de 21 ans“ (mládeži do 21 let zakázáno),[7] a nahrávací společnost se změnila z Philips na Fontanu.[6]

Gainsbourg na nahrávání této písně oslovil i Marianne Faithfull, která to komentovala, že „Hah! On o to žádal každého“. Mezi oslovené patřily i Valérie Lagrange a Mireille Darcová.[1] Bardotová svou verzi nechtěla vydat, ale její přítel Jean-Louis Remilleux ji časem oslovil, aby kontaktovala Gainsbourga a verze „Je t'aime“ v podání Brigitte Bardotové byla zveřejněna v roce 1986.[3]

Text a hudba[editovat | editovat zdroj]

Slova písně „Je t'aime moi non plus“ jsou zpívané, mluvené a šeptané v C durové stupnici a doprovázené vlažným čokoládově sladkými barokními varhanami a kytarou.[7][8][9][1] Její název byl inspirován výrokem Salvadora Dalího: „Picasso je Španěl, i já jsem. Picasso je génius, i já jsem. Picasso je komunista, já nejsem“.[7][P 1] Gainsbourg prohlašoval, že jeho nepojednává o sexu, že je to píseň o zoufalství a o neschopnosti fyzické lásky,[1] je dialogem milenců během koitu.

Odezvy[editovat | editovat zdroj]

Potom, co vznikla nahrávka této písně s Brigitte Bardot, francouzští novináři publikovali své verze o tom, že jde o autentickou nahrávku milování a týdeník France Dimanche poznamenal, že jsou v ní „vzdechy a vzlyky blaženosti, které vzbuzují dojem, že posloucháte dva souložící lidi“.[1] Poprvé byla píseň na veřejnosti prezentována krátce po nahrání v jedné pařížské restauraci. Jane Birkin říkala, že „poté, co zazněly její tóny, bylo slyšet cinkání příborů, nožů a vidliček, jak jejich hosté odkládají na talíře“ nač Gainsbourg poznamenal, že „má pocit že, mají nahraný hit“.[1][4]

Erotický náboj skladby se setkával s odporem. Text byl chápán jako propagace tabuizovaného sexu bez lásky, který byl umocněn dýchavičným sugestivním stylem. Hudební magazín Observer Monthly Music ho nazval popovou verzí ve stylu erotické filmové série o Emmanuelle.[9]

Píseň kulminuje zvuky orgasmu v podání Jane Birkin. Možná i tyto zvuky jsou důvodem, proč byla tato píseň zakázána ve vysíláních médií Španělska, Švédska, Brazílie, Spojeného království[9], Itálie[10], Portugalska, ale i Polska a Československa. Do nočních hodin (od 23:00) se nesměla vysílat ani ve Francii a Spojených státech amerických[6], píseň odsoudil i Vatikán,[9][10] který veřejně odsoudil i italského vydavatele hudebního nosiče.[7]

V roce 2004 se Jane Birkin vyjádřila, že podle ní nebyla tato píseň až tak příliš vulgární, že vůbec nechápe, proč způsobila až takový rozruch. Anglicky mluvící lidé jí podle ní i tak nemohli docela dobře rozumět.[11] Když později měl jít Gainsbourg nahrávat na Jamajku se seskupením Sly and Robbie, členové této kapely se k němu chovali nedůvěřivě. Řekli mu, že oni v podstatě neznají z francouzské popové hudby nic, pouze jakousi píseň s názvem Je t'aime moi non plus“, v níž nějaká žena sténá. Když jim Gainsbourg řekl, že je to od něj, jejich postoj k němu se radikálně změnil.[1]

Komerční úspěch[editovat | editovat zdroj]

Píseň „Je t'aime moi non plus“ dosáhla v komerční úspěch v celé Evropě. Do roku 1986 se z ní prodalo čtyři miliony nosičů.[12] Ve Spojeném království singl vydalo hudební vydavatelství Fontana, ale po dosažení druhé příčky v žebříčcích byl tímto vydavatelem singl z prodeje stažen. Gainsbourg se nevzdal a uzavřel novou smlouvu s vydavatelem Major Minor Records, jehož edice se dostala na vrchol britských žebříčků. Tento singl byl ve Spojeném království první zakázanou a zároveň i první neanglicky zpívanou písní na vrcholu žebříčků.[9] Na vrcholu se přitom udržel 31 týdnů.[13] Ve Spojených státech byl na 69. pozici žebříčku Billboardu, noviny The New York Times skladbu nazvaly „poetickou šťastnou náhodou“[8], z čehož byl Gainsbourg patřičně nadšen.[12] Americký vydavatel Mercury Records čelil kritice, že je píseň obscénní a proto bylo její vysílání limitované, což omezilo prodej jejích nosičů na úroveň okolo 150 000 kusů.[14]

Žebříček (1969) Vrcholová pozice
Ö3 Austria Top 40 1
German Musikmarkt / Media Control Charts 3[15]
Dutch Top 40 2
Irish Singles Chart 2
Norwegian VG-lista Chart 1
Swiss Top 100 Singles 1
UK Singles Chart 1
US Billboard Hot 100 69

Coververze[editovat | editovat zdroj]

Sexuální téma patří mezi nejoblíbenější komerční, umělecké ale i konverzační „magnety“ a proto se píseň „Je t'aime moi non plus“ dočkala mnoha svých verzí, které byly vážně ale i humorně laděné.[16] V podstatě i nejslavnější verze písně v podání Jane Birkin a Serge Gainsbourga je také coververzí.

Od roku 1969 bylo nahráno více verzí skladby pod názvem „Love at First Sight“[16], z nichž jedna od kapely Sounds Nice se dostala do Top 20[17] První parodii této písně napsal v roce 1970 sám Gainsbourg spolu s Marcelem Mithoisom. Tuto verzi skladby s názvem „Ça“ nazpíval populární francouzský komik Bourvil a Jacqueline Maillan. Byla to poslední nahrávka před Bourvilovou smrtí.[16][18]

Píseň byla v roce 1975 inspirací i pro disco klasiku „Love to Love You Baby“ od zpěvačky Donny Summer a producenta Giorgio Morodera. Jejich 15 minutová verze tohoto duetu byla nahrána pro film Thank God It's Friday z roku 1978.[19]

V roce 1998 nahrála skladbu Sam Taylor-Wood spolu s Pet Shop Boys pro kompilační projekt Ambassadors − We Love You, který konceptuálně prezentoval spojitost mezi vizuálními a hudebními umělci. Tato nahrávka vyšla i jako bonus na CD singlu „I Don't Know What You Want But I Can't Give It Any More“.[20][21]

V roce 2002 producent Dimitri Tikovoi pořídil v rámci svého projektu Trash Palace album Positions, na kterém Brian Molko z kapely Placebo a Asia Argento nazpívali obrácenou verzi skladby „Je t'aime moi non plus“: Molko v ní nazpíval ženské party.[22][23]

Jednu patřičně dušnosti anglickou coververzi této písně s názvem "I Love You (Me Either)" nazpívala v roce 2005 pro svůj album Monsieur Gainsbourg Revisited dvojice Cat Power a Karen Elson a Jason Kouchak.

české coververze

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ve francouzštině: „Picasso est espagnol, moi aussi. Picasso est un génie, moi aussi. Picasso est communiste, moi non plus“.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Je t’aime… moi non plus na slovenské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k SIMMONS, Sylvie. The eyes have it. The Guardian. 2 February 2001. Dostupné online [cit. 4 August 2010]. (anglicky) 
  2. RFI Musique - - Serge Gainsbourg. www.rfimusique.com [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. 
  3. a b SINGER, Barnett. Brigitte Bardot: a biography. [s.l.]: McFarland, 2006. ISBN 0786425156. (anglicky) 
  4. a b c WALDEN, Celia. Jane Birkin interview. Daily Telegraph. 13 October 2009. Dostupné online [cit. 3 August 2010]. (anglicky) 
  5. LLOYD, Albertina. Birkin: Much more than a bag. Kidderminster Shuttle. 17 October 2009. Dostupné online [cit. 4 August 2010]. (anglicky) 
  6. a b c d [1]
  7. a b c d ZWERIN, Mike. Music's laureate of the outrageous. New York Times. 29 January 2003. Dostupné online [cit. 4 August 2010]. (anglicky) 
  8. a b ROSEN, Jody. French Pop's Witty Roué. New York Times. 26 August 2001. Dostupné online [cit. 3 August 2010]. (anglicky) 
  9. a b c d e SPENCER, Neil. The 10 most x-rated records. Observer Music Monthly. Guardian Newspapers, 22 May 2005. Dostupné online [cit. 3 August 2010]. (anglicky) 
  10. a b CHELES, Luciano; SPONZA, Lucio. The art of persuasion: political communication in Italy from 1945 to the 1990s. [s.l.]: Manchester University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0719041708. S. 331. (anglicky) 
  11. SOLOMONS, Jason. 'Serge needed all the love he could get'. The Observer. 15 August 2004. Dostupné online [cit. 3 August 2010]. (anglicky) 
  12. a b TRUMAN, James. No. 69 Avec une Balle. Spin. October 1986. Dostupné online [cit. 5 August 2010]. (anglicky) 
  13. CHRISAFIS, Angelique. Gainsbourg, je t'aime. The Guardian. 14 April 2006. Dostupné online [cit. 4 August 2010]. (anglicky) 
  14. Steinberg: Obscenity is Relative. Billboard. 7 November 1970. Dostupné online [cit. 5 August 2010]. (anglicky) 
  15. Peak position on German Musikmarkt/Media Control Charts|accessdate=27 February 2011
  16. a b c WEAVER, Julian. je t'aime moi non plus: a maintes reprises transcript [online]. Resonance FM, 14 February 2003 [cit. 2010-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. LARKIN, Colin. The encyclopedia of popular music. 3. vyd. [s.l.]: Macmillan, 1998. Dostupné online. ISBN 033374134X. S. 5049. (anglicky) 
  18. WAY, Michael. Paris. Billboard. 5 September 1970. Dostupné online [cit. 5 August 2010]. (anglicky) 
  19. SPENCER, Kristopher. Film and television scores, 1950-1979: a critical survey by genre. [s.l.]: McFarland, 2008. Dostupné online. ISBN 0786436824. S. 122. (anglicky) 
  20. Pet Shop Boys' arty comeback. BBC News. 15 June 1999. Dostupné online [cit. 4 August 2010]. (anglicky) 
  21. Collaborations [online]. [cit. 2010-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. DARK, Jane. Fever Pitch: Asia Argento Branches Out in the Family Business. Village Voice. 6 August 2002. Dostupné online [cit. 4 August 2010]. (anglicky) 
  23. ANDRIEU, Pierre. Positions [online]. 1 April 2003 [cit. 2010-08-04]. Dostupné online. (French)