Jazyky Česka
V Česku je úředním jazykem čeština a používá ji většina obyvatel, ale na území Česka žije mnoho lidí, kteří používají i jiné jazyky.[1]
Seznam
[editovat | editovat zdroj]Následující tabulka uvádí počet mluvčích a procentuální zastoupení jednotlivých jazyků používaných na území České republiky na základě sčítání lidu v roce 2021.[2]
| Jazyk | Počet rodilých mluvčích | v % | Jazyk používané v Česku: jiný/neuvedeno (10,5 %)
|
|---|---|---|---|
| čeština | 9 012 998 | 85,6 | |
| z toho moravština | 16 523 | 0,2 | |
| slovenština | 150 738 | 1,4 | |
| ukrajinština | 88 873 | 0,8 | |
| ruština | 59 560 | 0,6 | |
| vietnamština | 43 822 | 0,4 | |
| polština | 30 183 | 0,3 | |
| angličtina | 13 997 | 0,1 | |
| němčina | 10 151 | 0,1 | |
| maďarština | 8 533 | 0,1 | |
| romština | 4 280 | 0,04 | |
| jiný/neuvedeno | 1 101 032 | 10,5 | |
| Celkem: | 10 524 167 | 100 |
Čeština
[editovat | editovat zdroj]Čeština je úředním jazykem Česka a ovládá ji drtivá většina lidí v Česku žijících. Čeština v Česku má mnoho podob (spisovná čeština, obecná čeština) a samozřejmě také několik nářečí, která se tradičně dělí na česká a moravská. Jedná se o indoevropský jazyk, patří mezi slovanské jazyky, do podskupiny západoslovanských jazyků, spolu s lužickou srbštinou, polštinou a slovenštinou.[1]
Nářečí češtiny
[editovat | editovat zdroj]
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 - středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti (bývalá německojazyčná území)
- Česká nářečí (severovýchodočeská nářečí, českomoravská nářečí, jihozápadočeské nářečí a středočeská nářečí) jsou nářečí na území Čech, nepoužívají se tolik jako nářečí z Moravy. Mají obecnou češtinu jako interdialekt. Známé je například chodské nářečí.
- Středomoravská nářečí se používají na střední Moravě (Hanácko) nebo na Vysočině (Horácko).[3]
- Východomoravská nářečí se používají hlavně ve Zlínském kraji (Slovácko, Valašsko), mají blíže ke spisovné češtině a slovenštině.[4]
- Lašská nářečí (slezská nářečí) se používají hlavně v Moravskoslezském kraji, mají blíže ke slezštině a polštině.
Moravština
[editovat | editovat zdroj]Moravština je označení češtiny používané na Moravě, tedy moravská nářečí (východomoravská nářečí, středomoravská nářečí, lašská nářečí). K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 však vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého. Při tomto sčítání lidu v roce 2011 uvedlo moravštinu jako mateřský jazyk 108 469 respondentů. Z tohoto počtu byla moravština pro 62 908 osob jediným mateřským jazykem, zbylých 45 561 osob považovalo za svůj mateřský jazyk jak moravštinu, tak češtinu.
Jako moravština se někdy označuje snaha o vytvoření jednotného moravského jazyka.
Po naszymu
[editovat | editovat zdroj]Po naszymu (těšínské nářečí) je jazyk, který se někdy řadí mezi polštinu a někdy mezi češtinu (lašská nářečí), byl také ovlivněn němčinou a slovenštinou, je to tedy v podstatě smíšený jazyk. Používá se v české i polské části Těšínska.[5]
Slovenština
[editovat | editovat zdroj]Slovensky mluví převážně slovenská menšina v Česku (tvoří asi 1,89 % populace Česka). Vzhledem k tomu, že čeština a slovenština jsou navzájem srozumitelné jazyky, je slovenština de facto také úředním jazykem Česka – např. správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) stanoví: „V řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském“ (§ 16, odstavec 1).
Východomoravská nářečí češtiny jsou bližší slovenštině, kopaničářské nářečí používané v Moravských Kopanicích je často považována za slovenštinu (nebo za přechod mezi češtinou a slovenštinou).
Polština
[editovat | editovat zdroj]Polsky se tradičně mluví především v okresech Karviná a Frýdek-Místek, v některých oblastech jsou dokonce dvojjazyčné názvy obcí.[6][7]
Slezština
[editovat | editovat zdroj]Slezština se někdy uvádí jako nářečí polštiny a používá se především v Polsku, ale některá nářečí polštiny v Česku jsou též nazývána slezštinou.[8]
Němčina
[editovat | editovat zdroj]Před druhou světovou válkou žilo na území Česka mnoho Němců, převážně na území Sudet. V první československé republice žilo asi 30 % Němců (dokonce více než Slováků). Po druhé světové válce byla většina Němců vysídlena, ale několik potomků nevysídlených Němců stále v Česku žije a mluví německy, především v oblasti Krušných hor, v Ústeckém kraji (hlavně okres Chomutov) a Karlovarském kraji (hlavně okres Sokolov).[9][7]
Slezská němčina
[editovat | editovat zdroj]Slezská němčina je nyní již téměř vymřelá varianta němčiny, kterou se mluvilo (a dodnes mluví) v části Slezska, která patřila Německu (v Česku například Hlučínsko, Broumovsko nebo Frýdlantsko).
Pražská němčina
[editovat | editovat zdroj]Jednalo se o specifický dialekt němčiny používaný v Praze.[10]
Další jazyky menšin
[editovat | editovat zdroj]Dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v § 16 (Jednací jazyk) mohou příslušníci tzv. tradičních menšin jednat ve svém jazyce. Mezi uznané jazyky tradičních menšin patří kromě již zmiňované slovenštiny, němčiny a polštiny ještě tyto:
- Běloruština
- Bulharština
- Český znakový jazyk
- Chorvatština
- Maďarština
- Romština
- Rusínština
- Ruština
- Řečtina
- Srbština
- Ukrajinština
- Vietnamština
V minulosti používané jazyky
[editovat | editovat zdroj]V minulosti se na území Česka mluvilo mnoho dalšími jazyky, před příchodem Slovanů se tam mluvilo různými keltskými jazyky a germánskými jazyky národů Markomanů a Kvádů. Slované co přišli do Česka mluvili praslovansky. Za zmínku stojí též jazyky Židů (jidiš a lešon kenaan, neboli židovská čeština), česká romština, chorvatština, kterou hovořili Moravští Chorvati (většina z nich byla odsunuta, hovořili také burgenlandskou chorvatštinou), jazyk československý (jednotné označení češtiny a slovenštiny za první republiky) nebo staroslověnština, liturgický jazyk, používaný v období Velké Moravy.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 Czech. Ethnologue [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mateřský jazyk. Sčítání 2021 [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. (CS)
- ↑ http://www.archive.org/download/dialektologiemor01bartuoft/dialektologiemor01bartuoft.pdf
- ↑ BARTO, Frantiek. Dialektologie moravská. [s.l.]: V Brn Nákl. Matice Moravské 392 s. Dostupné online.
- ↑ https://is.muni.cz/th/75131/ff_b/Zaolzie_w_historii_mowie_i_kulturze1.pdf
- ↑ Archivovaná kopie. www.czso.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-11-18.
- 1 2 Výstupní objekt VDB. vdb.czso.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2012-12-21 [cit. 2019-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Prager Zeitung. web.archive.org [online]. 2012-03-19 [cit. 2019-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Schreibsprachen Pfeil Oberdeutsch Sonderfall Boehmisch. bilder.manuscripta-mediaevalia.de [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jazyky Česka na Wikimedia Commons )
