Jazyky Číny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Čína se vyznačuje rozmanitou a komplikovanou lingvistickou situací. Obyvatelstvo Číny se skládá z 56 oficiálně uznaných etnik. Převažující etnická skupina se nazývá Chanové (etničtí Číňané, Han) a tvoří přes 90% populace. U Chanů najdeme okolo 2000 dialektů s různou mírou odlišnosti, které jsou oficiálně klasifikované jako variace čínského jazyka. U zbylých 55 etnických skupin najdeme přes 290 různých jazyků. Národním jazykem Čínské lidové republiky je standardní čínština, čínsky pchu-tchung-chua (Putonghua), neboli obecná řeč. Hlavními cíli čínské jazykové politiky je šíření společného jazyka a jednotného písma. Musí však také zohlednit pozice menšinových jazyků, které jsou šířením společného jazyka ohroženy.[1]

Propagace standardní čínštiny[editovat | editovat zdroj]

Standardní čínština je oficiálním jazykem Čínské lidové republiky, s cílem stát se jejím univerzálním dorozumívacím jazykem. Je vládou Čínské lidové republiky propagována jako standard pro mluvenou i psanou čínštinu. Významné jsou také reformy vedoucí ke zjednodušení čínského písma zaváděné od padesátých let. Důvodem k těmto reformám byla především snaha zvýšit gramotnost obyvatel a zlepšit úroveň vzdělávání. Standardizované písmo a jazyk slouží také jako významný sjednocovací prvek. Šíření standardní čínštiny je navíc urychlováno vysokou mírou migrace obyvatelstva z venkova do větších měst.[2]

Ochrana ohrožených jazyků[editovat | editovat zdroj]

Na druhé straně však výsadní pozice standardní čínštiny vytlačuje některé menšinové jazyky, z nichž mnohým hrozí zánik. Mluvčí těchto ohrožených jazyků je nahrazují perspektivnější standardní čínštinou, která jim umožňuje získat lepší vzdělání či zaměstnání. Ohroženými jazyky mluví převážně stárnoucí populace, aniž by byly předávány generaci mladší. Čínská vláda vynaložila určité úsilí k zlepšení této situace. Vydala řadu zákonů ochraňujících status menšinových jazyků, a zasadila se o podporu rozvoje dvojjazyčného vzdělávání v menšinových oblastech. Cílem bylo dosáhnout bilingvismu obyvatelstva tak, aby standardní čínština sloužila jako jazyk pro oficiální záležitosti a média, zatímco daný menšinový jazyk by byl používán pro běžnou každodenní komunikaci. Tyto snahy však neukázaly být dostatečné, a mnohé menšinové jazyky zůstávají v nebezpečí zániku.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SHEN, Qi; GAO, Xuesong. Multilingualism and policy making in Greater China: ideological and implementational spaces. Language Policy. 2019-02, roč. 18, čís. 1, s. 1–16. Dostupné online [cit. 2020-05-15]. ISSN 1568-4555. DOI 10.1007/s10993-018-9473-7. (anglicky) 
  2. SPOLSKY, Bernard. Language management in the People’s Republic of China. Language. 2014, roč. 90, čís. 4, s. e165–e179. Dostupné online [cit. 2020-05-15]. ISSN 1535-0665. DOI 10.1353/lan.2014.0075. (anglicky) 
  3. ZHANG, Chun; MA, Qingchun. The Protection of Endangered Languages in Mainland China. Theory and Practice in Language Studies. 2012-04-01, roč. 2, čís. 4, s. 713–718. Dostupné online [cit. 2020-05-15]. ISSN 1799-2591. DOI 10.4304/tpls.2.4.713-718.