Jaroslav Olša

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jaroslav Olša
Narození 9. března 1938
Povolání diplomat, orientalista, zpěvák, překladatel a spisovatel
Alma mater Univerzita Karlova
Manžel(ka)
  • Vlasta Horáková bývalá manželka
  • Ludmiła Rackiewicz-Olša současná manželka
Děti
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
O orientalistovi, diplomatovi a spisovateli narozeném roku 1964 pojednává článek Jaroslav Olša, jr..

Jaroslav Olša (* 9. března 1938) je český orientalista a překladatel, který se před listopadem 1989 živil jako zpěvák ve svobodném povolání. V 90. letech pak vstoupil do diplomatických služeb a působil jako velvyslanec v Indonésii a generální konzul v pákistánském Karáčí. Je také autorem prací o zemích jihovýchodní Asie, zejména o Indonésii.[1] Jeho syn Jaroslav Olša, jr. je rovněž orientalista a kariérní diplomat, napsal práce věnované Asii a Africe, ale také se zabývá science fiction.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se těsně před 2. světovou válkou v rodině učitele Františka Olši (1904–1976) a Ludmily Olšové, roz. Čáslavské (1911–1958). František Olša se po konci války zapojil do komunální politiky (Strana nár.-soc., Sokol a další organizace), za což byl po komunistickém puči v únoru 1948 vyhozen z práce a internován v Táboře nucených prací v Lešanech. To mělo negativní vliv i na budoucnost jeho syna: nebylo mu dovoleno jít ani na středoškolská studia na základě tehdejšího výnosu, podle nějž „děti z rodin nepřátel vlasti nesmějí studovat“ a byl nucen vyučit se soustružníkem v ČKD Sokolovo. V 50. letech proto Jaroslav Olša pracoval jako dělník v různých továrnách (ČKD, Praga, Technometra...) a na stavbě (Pozemní stavby). Souběžně si udělal maturitu na večerní Střední škole pro pracující, protože z denního studia, kam se posléze dostal, byl hned v prvním ročníku z důvodů antikomunistických aktivit jeho otce vyloučen. Starší bratr František Olša, velmi nadaný malíř, byl rovněž pronásledován a skončil jako dělník v příbramských uranových dolech. Když Jaroslav Olša odmaturoval, objevila se šance být přijat na nově otevřenou Vysokou školu pedagogickou (obor čeština a ruština), kam ho závodní výbor Pragovky, kde tehdy pracoval, doporučil. Po třech semestrech ale bylo toto doporučení staženo na základě intervence tzv. uličního výboru z místa bydliště a Olša byl okamžitě ze studia vyloučen. Hlavním argumentem bylo, že si vybral studium ruštiny, aby „mohl ještě více hanobit Sovětský svaz.“ (sic!)

Pěvecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Jako učeň v ČKD Sokolovo se v 50. letech zúčastnil soutěže umělecké tvořivosti mládeže v oboru zpěv, ale protože zazpíval americký (byť černošský) spirituál, cenzura zasáhla, byl ostře kritizován a ze soutěže vyloučen. Následně několikrát vyhrál soutěže „Volná tribuna“, pořádané na tanečních zábavách, a „Hledáme nové talenty“ právě s (černošskou) písní „Nelly Grey“, se kterou pak vystoupil i v Československém rozhlase za doprovodu Harry (Karla) Macourka. Ještě jako tovární dělník začal vystupovat s orchestrem Jaroslava Hrdličky a poté poloprofesionálně s bigbandem Karla Kesla. Byl zván na přímé přenosy programů k výročí Čs. rozhlasu. Profesionální kariéru zahájil a orchestrem Vlastimila Kloce (sólisty-trumpetisty Orchestru Čs. rozhlasu), zpíval s bigbandy Zdeňka Bartáka, Karla Vlacha a dalšími. Natáčel pro Čs. rozhlas a vystupoval v Čs. televizi (např. pořad Vysílá studio A) s orchestry Slávy Kunsta, Karla Duby a dalšími skupinami. Byl sólistou jedné z prvních tzv. bigbítových skupin Telstar, která však brzy zanikla. Byl jedním z prvních studentů nově založené Lidové konzervatoře (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka). Průběžně v létech 1961–1965 byl sólistou orchestru (a tudíž uměleckým zaměstnancem) Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. Když byl orchestr rozpuštěn, pokračoval jako zpěvák a konferenciér na estrádách a ve varietních programech doma i v zahraničí (Polsko).

Angažovanost ve studentském a kulturním hnutí 60. let a jeho důsledky[editovat | editovat zdroj]

V polovině 60. let se mu díky politickému uvolnění otevřela šance vrátit se na vysokou školu, v té době byl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy otevřen obor anglistika a indonesistika (indonéštinu v té době už několik let studoval na jazykové škole). Během Pražského jara se jako student angažoval v hnutí proti okupaci (mj. vyhlašoval na podzim 1968 studentskou stávku, po upálení Jana Palacha moderoval z balkónu filozofické fakulty vyvrcholení demonstrativního pochodu z Václavského náměstí atd). Jako spoluzakladatel a tajemník Uměleckého sdružení Artes (sdružení umělců zábavního umění) se zúčastnil také činnosti Koordinačního výboru uměleckých svazů. Artes byl na počátku normalizace zakázán a Rudé právo o něm např. 22. dubna 1970 napsalo: „...jde o organizaci, která vznikla v r. 1968 pod vlivem nátlakových skupin.....Od samého počátku se vedení tohoto svazu silně politicky angažovalo pro všechna protisocialistická a protisovětská stanoviska." V roce 1969 na poslední chvíli získal vysokoškolský diplom, neboť mu opět hrozilo vyloučení z politických důvodů. V období normalizace nemohl dostat žádnou odpovídající práci, dostal zákaz publikování a byl mu odebrán pas, aby nemohl vystupovat a vyjíždět na turné do zahraničí. Díky manželství s polskou občankou Ludmilou Rackiewicz, primabalerinou Krakovské opery, se nakonec vystěhoval do Polska a tam navzdory protestům Pragokoncertu (státní agentury, tehdy regulující činnost českých umělců v zahraničí) pokračoval jako zpěvák a konferenciér ve svobodném povolání.

Aktivity po listopadu 1989 a působení v české diplomacii[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 se obnovil Artes a Jaroslav Olša se opět stal jeho tajemníkem. Byl aktivní jako viceprezident Konfederace umění a kultury, člen poradního sboru ministra kultury a v jeho rehabilitační komisi, zasedal v radě Českého literárního fondu atd. Na počátku roku 1993 byl přijat na Ministerstvo zahraničních věcí České republiky a jako vystudovaný indonesista, znající několik jazyků, se stal prvním velvyslancem ČR v Indonésii s přiakreditací pro Malajsii a Singapur. Jeho prvořadým úkolem bylo poskytnout tamním vládám a institucím veškeré informace o rozpadu Československa a o novém státě – České republice. V Indonésii navíc bylo třeba vypořádat rozdělení majetku, který tam vlastnilo Československo, na Českou republiku a Slovenskou republiku. V Malajsii bylo jeho úkolem podporovat malajsijsko-českou spolupráci povýšením tamního československého obchodního zastoupení na plnohodnotné velvyslanectví ČR a v Singapuru založení zcela nového zastupitelského úřadu pod vedením chargé d'affaires. Ve všech třech zemích byly učiněny úspěšné kroky k vytvoření zcela nových vazeb s ČR, jejími institucemi a firmami. Po skončení mise v roce 1998 působil ještě v letech 1999–2002 jako poslední generální konzul v Karáčí (Pákistán). Navzdory tomu, že většina obchodních aktivit byla na bedrech generálního konzulátu, nikoliv velvyslanectví v pákistánském hlavním městě Islamabádu, byl generální konzulát v Karáčí z finančních i bezpečnostních důvodů zrušen v roce 2002.

Za své působení v Indonésii a Pákistánu byl Jaroslav Olša oceněn nejvyšším státním vyznamenáním prezidentem Indonéské republiky„Bintang Jasa Utama“ (Hvězda první třídy za zásluhy), medailí ministra obchodu a průmyslu Indonésie, oceněním tzv. ASEAN Consultants Forum „Best Executive Award“, medailí Pákistánsko-českého obchodního fóra.

Podpora česko-indonéských vztahů.[editovat | editovat zdroj]

Už v době studií začal pracovat na překladech z indonéštiny, jenže už vydání prvního překladu - novely „Surabaya" - bylo zakázáno cenzurou s odůvodněním, že „taková literatura zesměšňuje osvobozenecký boj koloniálních národů.“ (sic!) „Surabaya“ nakonce vyšla až v knize jeho překladů z indonéštiny s názvem „Tygr! Tygr!“ v r. 2007. Jak v období Pražského jara, tak po Sametové revoluci stál u vzniku organizací indonésko-českého přátelství. Současně se vždy zajímal o Novou Guineu, kterou navštívil v roce 1980 u příležitosti Festivalu umění jižního Pacifiku. Vyšla mu celá řada článků a pojednání o tomto ostrově a jeho obyvatelích a nakonec se jeho zájem o tamní kulturu přetavil v knihu papuánských legend a vyprávění pod názvem „Závistivý lidojed a pták nepták“.

Ještě v 80. letech začal pracovat na česko-indonéském slovníku. Byla to práce složitá, neboť nebyly k dispozici jiné než ruské materiály, o bezprostředním přístupu ke zdrojům ani nemluvě. Teprve během pobytu v Indonésii se situace zlepšila, i když si autor hesla stále vypisoval ručně na kartičkách, a teprve získání počítače a přístup k internetu umožnily práci zprofesionalizovat. Příprava Česko-indonéského slovníku tak trvala celých deset let, zatímco rozsáhlejší Slovník indonésko-český už Jaroslav Olša sestavoval za jiné situace a mnohem rychleji. Třetí dílo, Praktický indonésko-český a česko-indonéský slovník bylo zpracováno nejmodernější metodou díky jinému nakladatelství a jím vyvinutým speciálním programům. Proto se tento slovník liší obsahově i formálně od předchozích dvou ve všech aspektech, navíc obsahuje origiální přílohu v podobě výběru indonéských přísloví.

Jaroslav Olša je ale také autorem malajské kuchařky - vůbec první vydané v češtině.

Vydané knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Česko-indonéský slovník. Leda, Voznice 2003. - vůbec první česko-indonéský slovník v historii.
  • Tygr! Tygr! Moderní povídky z Indonésie. Gutenberg: Kontinenty, Praha 2007 - antologie indonéské prózy, vybral, z indonéštiny přeložil a doslovem opatřil Jaroslav Olša.
  • Závistivý lidojed a pták nepták. Legendy a báje z Nové Guineje. Argo, Praha 2008. - převyprávění textů z Nové Guineje.
  • Indonésko-český slovník. Leda, Voznice 2010. - druhý svazek slovníku.
  • Sultán a král Kobra. Malajské legendy a báje. Talpress, Praha 2011. - převyprávění malajských bájí a legend,
  • Exotické kouzlo kuchyně Malajsie, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2013. - první malajská kuchařka v češtině.
  • Praktický indonésko-český a česko-indonéský slovník. Lingea, Brno 2017.

Knihy v rukopise[editovat | editovat zdroj]

  • Djokolelono: Tajemství stromu kenari aneb Kluk z Měsíce. - rukopis překladu románu pro mládež indonéského autora.
  • Amin Sutedjo: Zklamaní. - rukopis překladu novely indonéského autora.

Publikované články[editovat | editovat zdroj]

Indonésie, Malajsie a Singapur[editovat | editovat zdroj]

  • Romantika stále živá aneb Taneční hudba v Indonésii. Melodie, 1969 (?).
  • Javánské živé stíny. Lidé a země, 1982, č. 11.
  • Co se jí na rovníku. AZ Magazín, 1983, č. 2.
  • Expresem Mutiara napříč Jávou. Lidé a země, 1985, č. 2.
  • Ong Teng Cheong v Praze: Co můžeme očekávat od vztahů se Singapurem. Respekt, 1998, č. 30.
  • Indonésie: Výzvy pro 21. století. Respekt, 1998, č. 37.
  • Vzpomínka na Miroslava Oplta. Nový Orient, 1999, č. 7.
  • Indonéský keris: Chladná zbraň - kultovní předmět - umělecký skvost. Nový Orient, 2003, č. 8-9.
  • Současné indonéské malířství. Nový Orient, 2004, č. 1.
  • Putu Wijaya: Renesanční člověk z ostrova Bali. Divadelní noviny, 2007, č. 8.
  • Černá ruka lidské zloby: K výročí největšího teroristického útoku v Indonésii. Mezinárodní politika, 2008, č. 3.
  • Politické aspekty moderní indonéské literatury. Mezinárodní politika, 2010, č. 8.
  • Hledání zlatého nosorožce. Lidé a země, 2011, č. 9.
  • Dilemata současné indonéské společnosti. Mezinárodní politika, 2011, č. 11.

Nová Guinea[editovat | editovat zdroj]

  • Festival bubnů. Lidé a země, 1982, č. 1.
  • Setkání na Nové Guineji. Svět v obrazech, 1982, č. 19.
  • Na mapě je Konedubu. Květy, 1982, č. 26.
  • Papuánští duchové války. AZ Magazín, 1982, č. 7.
  • Laurabada: Reportáž z Nové Guineje. Nový Orient, 1982, č. 9.
  • Černí a bílí na Niugini. Nový Orient, 1983, č. 8.

Pákistán[editovat | editovat zdroj]

  • Islámský terorismus v Pákistánu. Mezinárodní politika, 2003, č. 12.
  • Nábožensko-zvykové pozadí terorismu v Pákistánu. Mezinárodní politika, 2009, č. 11-12.

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • Beat pod pyramidami. Melodie, 1969 (?).
  • Disc-Jockey Derby. Melodie, 1969 (?).

Překlady v časopisech[editovat | editovat zdroj]

  • Satrio: Romeo a Julie ve vesmíru. Světová literatura, 1986, č. 3. (Sebuah tragedi di angkasa)
  • Seno Gumira Ajidarma: Maska opice. Labyrint revue, 2001, č. 23-24.
  • Cecep Syamsul Hari: Dvě básně o Praze. Plav, 2012, č. 9.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaroslav Olša na webu LEGIE

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]