Japonské síly sebeobrany

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Japonské síly sebeobrany
自衛隊 Džieitai
Tank Typ 10 při přehlídce japonských sil sebeobrany v roce 2013
Tank Typ 10 při přehlídce japonských sil sebeobrany v roce 2013
Založeno1. července 1954
StátJaponsko Japonsko
Složky armádyFlag of the Japan Self-Defense Forces.svg Japonské pozemní síly sebeobrany

Naval Ensign of Japan.svg Japonské námořní síly sebeobrany

Flag of the Japan Air Self-Defense Force.svg Japonské vzdušné síly sebeobrany
VelitelstvíTokio
Velení
Vrchní velitelVlajka japonského premiéra Fumio Kišida (2022)
Ministr obranyVlajka japonského ministra obrany Jasukazu Hamada (2022)
Náčelník společného štábuVlajka japonského náčelníka štábu gen. Kódži Jamazaki (2022)
Stav
Věk odvodu18–32 let
Délka odvodubez branné povinnosti
Aktivních vojáků274 154 (2021)
Rezervistů56 000 (2021)
Výdaje
Rozpočet54,1 miliard $ (2021–22)[1]
Podíl na HDP1,1 % (2021–22)[1]
Průmysl
Domácí dodavateléMitsubishi Heavy Industries
Mitsubishi Electric
Mitsubishi Fuso
Toyota
Kawasaki Heavy Industries

Japonské síly sebeobrany (japonsky 自衛隊, rómadži: Džieitai, zkratka JSDF), neformálně Japonské ozbrojené síly, jsou zastřešující organizací sjednocující ozbrojené síly Japonska. Protože článek 9 japonské ústavy zapovídá Japonsku vytvoření ozbrojených sil, nejde de jure o plnohodnotné ozbrojené síly. Proto je v názvu zdůrazněn účel sebeobrany. Byly zformovány s posvěcením USA v roce 1954. Skládají se z pozemních sil sebeobrany, námořních sil sebeobrany a vzdušných sil sebeobrany. Vrchním velitelem je japonský premiér Fumio Kišida, řídicím orgánem je ministerstvo obrany. Nejvyšším vojenským představitelem je náčelník společného štábu.

Hlavními protivníky japonských sil sebeobrany, tak jak je definuje národní bezpečnostní strategie z roku 2022, je Čína a Severní Korea.[2] V reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022 je jako hrozba označeno také Rusko.[3] Za hlavního partnera jsou naproti tomu označeny Spojené státy americké.[2] V rámci revize národní bezpečnostní strategie by také mělo proběhnout zreformování obranných sil a podstatné zvýšení obranného rozpočtu, s čímž se pojí akvizice nových zbraní, zejména protibalistických střel a střel dlouhého doletu.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Poválečná léta[editovat | editovat zdroj]

Japonsko bylo po porážce od Spojenců ve druhé světové válce zbaveno jakékoli vojenské moci a v roce 1945 bylo nuceno podepsat dohodu o kapitulaci, kterou předložil generál Douglas MacArthur. Bylo okupováno americkými vojsky a udržovány byly pouze malé domácí policejní síly, které měly na starost vnitřní bezpečnost a kriminalitu. Po vypuknutí korejské války byly nicméně americké síly odveleny a Japonsko se ocitlo bez ozbrojených sil. Na popud amerických okupačních úřadů japonská vláda v červenci 1950 schválila zřízení Národní policejní rezervy (警察予備隊, Keisatsu Jobi-tai), kterou tvořilo 75 000 mužů vybavených lehkými pěchotními zbraněmi.[4] V roce 1952 byly založeny také Pobřežní bezpečnostní síly (海上警備隊, Kaidžó Keibitai), námořní obdoba NPR.

8. září 1951 byla podepsána Sanfranciská mírová smlouva, ukončující válečný stav mezi Spojenými státy a Japonskem. Mimo to byla, taktéž v San Franciscu, podepsána bezpečnostní smlouva, která umožňovala silám Spojených států řešit vnější agresi proti Japonsku, zatímco japonské pozemní a námořní síly se měly zabývat vnitřními hrozbami a přírodními katastrofami. Tato smlouva položila základ alianci mezi Spojenými státy a Japonskem, která trvá dodnes.

Členové Národní policejní rezervy v roce 1952

Japonská ústava z roku 1947, připravená tehdejším předsedou vlády Kidžúrém Šideharou pod dohledem velitele okupační správy gen. Douglase MacArthura, konkrétně její článek 9, zapovídá Japonsku budování ozbrojených sil. Pozdější japonské vlády tento článek interpretovaly tak, že neupírá státu přirozené právo na sebeobranu a s podporou Spojených států začaly postupně budovat síly sebeobrany. V roce 1952 byla Národní policejní rezerva rozšířena a transformována na Národní bezpečnostní složky (保安隊, Hoan-tai). Společně s Pobřežními bezpečnostními sílami byly podřízeny novému úřadu – Národní bezpečnostní agentuře (保安庁, Hoan-čó), ze které později vzniklo ministerstvo obrany.

Článek 9 japonské ústavy

(1) Upřímně usilující o mezinárodní mír založený na spravedlnosti a pořádku se japonský lid navždy zříká války jako suverénního práva národa a hrozby nebo použití síly jako prostředku k urovnání mezinárodních sporů.
(2) Aby bylo dosaženo cíle předchozího odstavce, pozemní, námořní a vzdušné síly, stejně jako další válečný potenciál, nebudou nikdy zachovány. Právo na zapojení se do války nebude uznáno.

—volný překlad z angličtiny[5]

V roce 1954 vešel v platnost Zákon o silách sebeobrany (自衛隊法, Džieitai-hó), kterým se vytváří Japonské síly sebeobrany a rozdělují se na pozemní síly sebeobrany (陸上自衛隊, Rikudžó džieitai), námořní síly sebeobrany (海上自衛隊, Kaidžó džieitai) a vzdušné síly sebeobrany (航空自衛隊, Kókú džieitai).[6] Zákon společně se zákonem o vytvoření ministerstva obrany tvoří tzv. Dva obranné zákony, které upravují kontrolu a dohled nad silami sebeobrany, jejich organizaci včetně personálu a záložních jednotek a definuje případy, kdy je možné síly sebeobrany nasadit. Původní zákon definuje smysl sil sebeobrany v udržování pořádku a obrana v zájmu ochrany míru a nezávislosti Japonska. V novele platné v roce 2022 je definice upravena ve smyslu umožnění zásahu sil sebeobrany v okolních regionech v situaci, kdy je ohrožena bezpečnost Japonska a umožnění zapojení sil sebeobrany do mírových akcí Rady bezpečnosti OSN.[6]

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Vrchním velitelem japonských sil sebeobrany je japonský ministerský předseda. Jeho autorita je zastoupena ministrem obrany, jakožto představitelem řídicího orgánu japonských sil sebeobrany. Dále je zřízena Národní bezpečnostní rada (国家安全保障会議, Koka anzen hošó kaigi) složená z ministrů, ve které jsou projednávány důležité otázky týkající se bezpečnosti. Nejvyšším vojenským představitelem je pak náčelník společného štábu (統合幕僚長, Tógó Bakurjó-čó). Tím je vždy čtyřhvězdičkový generál nebo admirál, v roce 2022 je jím gen. Kódži Jamazaki. Náčelník společného štábu pak předsedá společnému štábu (統合幕僚監部, Tógó Bakurjó-kanbu, zkratka Tóbaku). Všechny složky sil sebeobrany jsou vedeny náčelníky štábů, kteří mají funkci nejvyššího odborného poradce ministra obrany a jejich prostřednictvím jsou vykonávány rozkazy k činnostem. Úkolem společného štábu je pak tyto činnosti integrovat.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Japan Self-Defense Forces na anglické Wikipedii a 自衛隊 na japonské Wikipedii.

  1. a b LOPES DA SILVA, Diego; TIAN, Nan; BÉRAUD-SUDREAU, Lucie; MARKSTEINER, Alexandra; LIAO, Xiang. Trends in World Military Expenditure [online]. SIPRI, 2022-04 [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c ŠKOPEK, Jakub. Japonsko buduje armádu pro 21. století. Bude jedna z nejsilnějších na světě. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2022-12-16 [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. 
  3. KELLY, Tim; MURAKAMI, Sakura. Pacifist Japan unveils biggest military build-up since World War Two. Reuters [online]. Reuters, 2022-12-16 [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. KUZUHARA, Kazumi. The Korean War and The National Police Reserve of Japan: Impact of the US Army's Far East Command on Japan's Defense Capability [online]. 2006-12 [cit. 2022-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-06. (anglicky) 
  5. The Constitution of Japan [online]. [cit. 2022-12-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b 自衛隊法(昭和二十九年法律第百六十五号) [online]. [cit. 2022-12-22]. Dostupné online. (japonsky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]