Jan van Ruusbroec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Jan van Ruisbroek)
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan van Ruisbroek
Jan Van Ruysbroeck.jpg
Narození 1293
Ruisbroek
Úmrtí 2. prosince 1381 (ve věku 87–88 let)
Groenendael
Povolání kněz a spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan van Ruusbroec (výslovnost [rüüsbruk]), také Ruysbroeck nebo Ruisbroek (1293, Sint-Pieters-Leeuw, Belgie2. prosince 1381, Groenendaal) byl vlámský teolog, mystik a spisovatel. Svá díla psal nizozemsky. V současnosti jsou nejznámějšími Janovými spisy Sedm kroků na žebříku spirituální lásky a Duchovní zásnuby.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Jan měl oddanou matku, která ho vychovala v katolické víře. O jeho otci se neví nic. Jeho příjmení je toponymum, čili je odvozeno od názvu osady Ruisbroek. V jedenácti letech opustil svou matku bez jakéhokoli rozloučení a odešel ke svému strýci Janovi Hinckaertovi, který se o něj postaral a zajistil mu vzdělávání na škole sv. Gudule v Bruselu. Jeho strýc žil v apoštolském bratrství s kolegou v kánonu Francisem van Coudenbergem. Jeho strýc mu zajišťoval vzdělání, díky němuž by se mohl stát knězem. Jan byl vysvěcen na kněze v kostele Svaté Gudule v roce 1317. Jeho matka ho následovala do Bruselu. Vstoupila do ženského řádu Bekhardů, kde krátce před svěcením svého syna zemřela.

Kněžské působení[editovat | editovat zdroj]

Šestadvacet let pokračoval Jan v životě se svým strýcem Hinckaertem a Van Coudenbergem v extrémní chudobě a odloučenosti od světa. V té době Bratrstvo Svobodného ducha (světsko-křesťanské hnutí ve 14. století, které papež Klement V. na Viennském koncilu prohlásil za kacířské) způsobovalo kontroverze. Jednou z členek bratrstva byla Heilwige Bloemardinne, která byla aktivní zejména v Bruselu a propagovala tam svou víru populárními brožurami. Jan jí odpověděl rovněž brožurami nebo spisy, žádný se však do dnešních dob nezachoval. Tento spor mezi Bratrstvem a katolickou církví natrvalo poznamenal Janovy názory. Jeho pozdější spisy často odkazovaly na "kacířské" názory Bratrstva.

Jeho touha po větším odloučení od světa a možná i potřeba potrestání poté, co napadl Bloemardinnovou, přinutila tři přátele, aby opustili Brusel v roce 1343 a odešli do poustevny v Groenendaale, jež ležela v sousedství Sonianského lesa (známého z bitvy u Waterloo), kterou jim daroval Jan III., vévoda z Brabant. Přidalo se k nim mnoho následovníků, a proto se zorganizovali a vytvořili nové náboženské hnutí. Komunita vstoupila do církevního kánonu a stala se tak oprávněnou 13. března 1349. Společenství se později pojmenovalo po městě Groenendaal. Francis van Coudenberg se stal prvním proboštem a požehnaný Jan z Ruisbroeku se stal představeným, nebo opatem kláštera. Hickaert skončil se svou kanonickou funkcí kvůli vysokému věku a uchýlil se do komůrky mimo klášter, kde o několik let později zemřel.

Nejplodnější Janovy roky byly právě v tomto období, tedy od roku 1349 do jeho smrti v roce 1381. Jeho pověst "Božího muže" se rozšířila za území Flanderského a Brabantsko knížectví do Nizozemska, Německa a Francie. Jeho spisy byly ve velkém duplikovány, speciálně v klášterech v Nizozemsku a v Německu. Na počátku 15. století se rozšířily i do Anglie. Všechny společenské vrstvy vyhledávaly jeho pomoc a radu. Mezi slavnými návštěvníky v Groenendaale byly německý mystik Johannes Tauler či nizozemský kazatel, mystik a náboženský reformátor Geert Groote. Přes Grooteho pomohl Jan formovat ducha Windeshaimské školy (Bratři obyčejného života – Fratres Vitae comunis), římsko-katolické pietistické organizací zaměřující své učení pouze na víru v Ježíše Krista. Nejslavnějším představitelem byl Tomáš Kempenský, autor knihy Následování Krista.

Filozofie[editovat | editovat zdroj]

Středověký portrét Jana van Ruisbroeka

Jan se rád toulal a meditoval osamělý v lese, který obklopoval klášter. Brával si s sebou psací tabuli na kterou si zapisoval myšlenky, když se jimi cítil inspirován. Později v prohlásil, že nikdy neprovedl zápis na pokyn Ducha svatého.

V jeho dogmatických spisech se vysvětluje, ilustruje a posiluje tradiční učení. Jím vyzdvihovanými ctnostmi byly oddělenost, pokora a dobročinnost. Jeho oblíbenými tématy jsou vzlety ze země, meditace nad životem (speciální utrpení Krista), odevzdání se do Boží vůle, a intenzivní osobní láska k Bohu.

Několik autorů zmínilo jeho, zřejmě neuvědomělý sklon k panteismu.

Jan si stál za svým názorem, že duše nachází Boha v jejích vlastních hloubkách a rozlišil 3 stupně toho, co nazval duchovní žebřík křesťanského dosažení:

  • Aktivní život
  • Vnitřní život
  • Rozjímavý život.

Neučil splynutí já s Bohem. Učil, že na vrcholu duchovního vzestupu si duše stále zachovává svou podstatu. Ve spise Království milujících Boha vysvětluje, že ti kteří hledají moudrost, musí "proudit dopředu na vodách do všech hranic země, to znamená, že soucit, lítost, a milost dají do potřeb všech lidí", musí "létat ve výbuchu rozumové dovednosti" a "předložit všechno řízení a ctnosti pro uctění Boha"; pak (skrze milost boží) najdou "nesmírnou a bezmeznou čistotu" udělenou jejich mysli.

Rozlišil tři stavy, kterých by měl mystik dosáhnout:

  • Duchovní svoboda a nezávislost na světských tužbách
  • Obrazy nezatížená mysl ("vnitřní ticho")
  • Pocit vnitřní jednoty s Bohem ("jako hořící a žhavý oheň, který již nemůže být uhašen").

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Janovy ostatky byly pečlivě uschovány a jeho památka ctěna jako památka světce. Když bylo Groenendaalské převorství potlačeno Josefem II. (1783), byly jeho ostatky přeneseny do kostela Svaté Gudule v Bruselu, avšak pak se ztratili během francouzské revoluce. Jana blahořečil v roce 1908 papež Pius X..

Janův autentický portrét neexistuje, avšak jeho tradiční obraz ho zobrazuje jako sedícího v kanonickém rouchu v lese s psací tabulí na koleni. Takto byl dle pověsti nalezen jednoho dne bratry, respektive byl v extázi obklopen ohněm pod stromem, pod kterým odpočíval a kterému plameny neublížily.

Po jeho smrti ho v příbězích nazývali extatickým nebo božským lékařem, a jeho myšlenky formovaly Přátele Boha, katolickou německou mystickou skupinou založenou ve švýcarské Basileji. Skupina věřila, že jsou bratry Ježíšovými, na základě Janova evangelia 15:15, ("...už nejste mými služebníky, ale bratry ... ").

Hlásil se k němu františkán Henry van Herp, Laurentius Surius, Tomáš Ježišský, Luis de Blois a jezuita Leonardus Lessius. Později také Ernest Hello či Maurice Maeterlinck udělali mnoho, aby se Janovy spisy staly známými. Jan měl též velký vliv na generálního sekretáře OSN Daga Hammarskjölda a jeho koncepci duchovního růstu přes službu lidstvu.

Díla[editovat | editovat zdroj]

  • Dat rijcke der ghelieven (lat. Regnum amantium Deum, česky Království milenců Božích)
  • Die chierheit van der gheestelijcker brulocht (lat. De ornáty spiritalium nuptiarum, česky Okrasy duchovních svateb)
  • Vanden blinkenden steen (lat. De perfectione filiorum dei, česky Dokonalost synů Božích)
  • Vanden vier becoringhen (lat. De QUATUOR tentationibus, česky O čtveru pokušeních)
  • Vanden kerstenen ghelove (lat. De fide et iudicio, česky O víře a soudu)
  • Vanden gheesteliken tabernakel (lat. In tabernaculum Foederata Commentarius; česky Výklad svatostánku Mojžíšova)
  • Vanden seven Sloten (lat. De septem Custódio, česky O sedmi strážích)
  • Een spieghel der eeuwigher salicheit (lat. Speculum aeternae Salute, česky Zrcadlo věčné blaženosti čili Vzestup duše k Bohu s Kristem, překlad p. Emil Soukup OP, Olomouc 1946).
  • Van seven trappen in den graed der gheesteleker MINNEN (lat. De septem amoris gradibus, česky Sedm stupňů lásky, překlad p. Silvestr M. Braito, OP, v Po cestách mystiku k lásce Boží. Olomouc 1937, s. 87–131)
  • Vander hoechster waerheit (i Dat boecsken der verclaringhe a Samuel; Lat. Samuel vel. de alta contemplatione, český Samuel, neboli kniha o vyšší kontemplaci).
  • Vanden XII beghinen (lat. De vera contemplatione, česky Pravá kontemplace).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan van Ruisbroek na slovenské Wikipedii.Údaje bzlz doplněny y biografie Jakuba Demla (1915).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Albert Ampe: Artikel Ruusbroec, Jan van, in: Verfasserlexikon, 2. Auflage, Bd. 8, Berlin 1992, S. 436–458
  • Jakub Deml, Život a některé spisy doktora extatického to jest Jana Ruysbroecka podivuhodného, Tasov na Moravě 1915 (včetně překladu některých drobných spisů a listů Ruisbroecka)
  • Kurt Ruh: Jan van Ruusbroec. Versuch einer Würdigung ven Person und Werk. In: Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur. 125 (1996), S. 1–50.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]