Jan Nušl
| Jan Nušl | |
| Narození |
19. října 1900 Hradec Králové |
|---|---|
| Úmrtí |
20. září 1986 (ve věku 85 let) Praha |
| Místo pohřbení | Břevnovský hřbitov |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jan Nušl (19. října 1900 Hradec Králové – 20. září 1986 Praha) byl český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor.
Obsah
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v rodině astronoma Františka Nušla a učitelky Aloisie rozené Doležalové[1]. Otec mu vštípil základy rukodělné práce s kovy. Studoval na Odborné škole zlatnické a stříbrnické v Praze (1916–1918). Dále studoval v letech 1920–1936 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, základy ornamentálního modelování u Karla Štipla, figurální plastiku u Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, až získal specializaci v ateliéru pro modelování v kovu Jaroslava Horejce, jemuž se stal roku 1946 spolupracovníkem a později nástupcem.
Pedagog[editovat | editovat zdroj]
Ve školním roce 1945–1946 nastoupil jako profesor modelování a cizelování na Odborné škole šperkařské v Turnově, od školního roku 1946–1947 vytvořil a do roku 1973 vedl specializovaný ateliér šperku a zpracování kovů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se habilitoval. Z jeho ateliéru vyšlo 40 absolventů, vesměs šperkařských osobností. K významným žákům patřili například Anton Cepka, Josef Symon, Vratislav Karel Novák, nebo Alena Nováková, která se roku 1959 stala jeho odbornou asistentkou a od školního roku 1973–1974 převzala celý ateliér.
Činnost[editovat | editovat zdroj]
Ve 20. a 30. letech vytvářel díla na sociální a sportovní motivy, portréty a sochy zvířat. V mezinárodním měřítku se prosadil roku 1937, kdy spolu s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou získal stříbrnou medaili za skleněnou mozaiku na Světové výstavě v Paříži. Těžištěm jeho tehdejší práce byly realizace monumentálních prvků architektury z různých kovů. Spolupracoval s architekty Vladimírem Grégrem, Ladislavem Machoněm nebo Františkem Cubrem. Z okouzlení kubismem se brzy dostal ke konstruktivismu a abstrakci.
Jeho šperkařskou kariéru zastavilo roku 1950 nucené zrušení živností a státní zabavování drahých kovů. Nušl se zasloužil o obnovení prestiže šperkařství úspěchem vystavených zlatých šperků s českými granáty na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu,[2] za něž získal Velkou cenu, stejně jako za mříž, zhotovenou pro halu kina Bruselského pavilónu na téže výstavě, a zhotovenou v dílnách Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Další mříže navrhl například pro dům U Hybernů v Praze (1957). V architektuře byl realizován také jeho design osvětlovacích těles (provedlo družstvo Napako), insignie nebo volná plastika. Příležitostně se svými žáky zasáhl i do zlatnického restaurování na Pražském hradě (ve Svatovítském pokladu zhotovili kopii Svatováclavské přilby, konzervovali stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta), kde tyto práce dokončila Alena Nováková.
Souborné výstavy díla se dočkal u příležitosti svých osmdesátin roku 1980 v Galerii Československý spisovatel v Praze na Národní třídě pod vedením komisaře výstav Karla Šmída. Jeho dílo bylo oceněno titulem Zasloužilý umělec.
Nušl zemřel 20. září 1986 v Praze a byl pohřben do rodinné hrobky na Břevnovském hřbitově.
Dílo ve veřejném prostoru[editovat | editovat zdroj]
- Reliéf malého státního znaku ČSR na motorový vůz M 290.0 (Slovenská strela)
- Část figurální kompozice na stěnách smuteční síně krematoria, Klatovy
Zastoupení ve veřejných sbírkách[editovat | editovat zdroj]
- Plastiky Ležící žena a Ženské torzo – hliník, Galerie hl. m. Prahy
- Osvětlovací tělesa – v Národním technickém muzeu v Praze
- Medaile – numismatická sbírka Národního muzea v Praze, Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou
- Šperky a pozůstalost, převzatá po Nušlově smrti z jeho ateliéru – Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
- Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt nad Mohanem
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Jan Nušl, Práce z let 1912-1980. Katalog výstavy; text Věra Vokáčová, Galerie Čs. spisovatele v Praze. SČVU Praha 1980.
- Věra Vokáčová: Současný český šperk. Odeon Praha 1980
- Jan Spurný: Jan Nušl (monografie). Praha: Odeon 1983.
- Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.) a kolektiv. Praha: Academia 1995, s. 577; autokou hesla je Jaroslava Lencová.
- Alena Křížová, Proměny českého šperku na konci 20. století, Academia Praha 2002
- Lucie Zadražilová, Sochař ve službách řemesla Jan Nušl; in: Art & Antiques, roč. 8, č.6, 2009 ,s. 58-60.
