Jakub Jan Ryba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Jan Jakub Ryba)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jakub Jan Ryba
Jakub Šimon Jan Ryba (fiktivní portrét)
Jakub Šimon Jan Ryba (fiktivní portrét)
Základní informace
Narození26. října 1765
Přeštice
České královstvíČeské království České království
Úmrtí8. dubna 1815 (ve věku 49 let)
Voltuš
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Příčina úmrtívykrvácení
Místo pohřbeníStarý Rožmitál
Žánryklasická hudba, duchovní hudba a lidová hudba
Povoláníučitel
Významná dílaČeská mše vánoční
Manžel(ka)Anna Laglerová
DětiJosef Arnošt Ryba
RodičeJakub Jan Ryba
Rozalie Karníková
PříbuzníGabriela Slavíková a Josef Ryba[1] (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pomník Jakuba Jana Ryby v Přešticích

Jakub Jan Ryba, křtěný Jakub Šimon Jan Ryba (26. října 1765 Přeštice[2]8. dubna 1815 Voltuš)[3], byl český hudební skladatel a pedagog přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Hrob Jakuba Jana Ryby na hřbitově farního kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále
Mohyla Jakuba Jana Ryby u Voltuše
Pomník Jakuba Jana Ryby v Přešticích

Pocházel z chudé rodiny učitele a varhaníka Jakuba Ryby (1732–1792). Jeho otec byl dva roky podučitelem v Rožmitále (okolo r. 1750), poté učil ve Volyni a poté byl učitelem v Přešticích, kde se ožel s Rozálií Karníkovou (1738–1786) s níž měl šest dětí. Jako druhorozený se 26. října 1765 narodil syn Jakub Šimon. Ryba na své dětství vzpomínal s láskou. V útlém věku byl vychováván prarodiči Janem Karníkem a Kateřinou rozenou Stachovou, kteří měli malého Jakuba velmi rádi. Na vnukovu výchovu měli oba příznivý vliv, zejména dědeček, který studoval filozofii v Praze. Prvního vzdělání se mu tak dostalo v rodině, kde od počátku ukazoval nadání pro studium a hudební talent. Rybův otec byl mírné a neprůbojné povahy. I přes své vzdělání setrval celý život pouhým podučitelem, což pro rodinu znamenalo, že nikdy neměla příliš peněz. V roce 1770 se rodina přestěhovala do Nepomuku, kam byl Rybův otec povolán jako varhaník. Rodina se stěhovala v těžkém období nedostatku a hladu, vlivem špatné úrody a situace se záhy ještě zhoršila, když se objevil mor. Malý Jakub nesl těžce odloučení od milovaných prarodičů, ale i nadále se věnoval rozvíjení svého hudebního talentu. Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavír a učil se na housle a varhany. Hudebně se vzdělával především doma, protože nepomucká škola byla tehdy v otřesném stavu. Ryba její stav trefně a úsměvně vylíčil ve veršovaném dopise svému příteli v roce 1806. [p 1] Zmíněný kantor Sejček byl nadřízeným jeho otce, k němuž cítil velkou zášť a zasedl si i na jeho syny. Ryba tak chodil do školy s velkou nechutí a nic se zde nenaučil. Doma jej otec učil na housle, violoncello a klavír, později také hudební teorii a generálbasu. Od devíti let zpíval druhý alt a o rok později již první.[4] Od roku 1780 studoval s pomocí svého strýce v Praze piaristické gymnázium, po jeho ukončení v roce 1785 studoval filozofii. Přál si stát se knězem.[5] Získal značný rozhled a vzdělání (kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky). Byl přívržencem osvícenské ideologie. Po pěti letech jej však nemocný otec, povolal do Nepomuku, kde se uvolnilo místo učitelského pomocníka. Ryba toto místo ale nedostal, protože se připojil k jakémusi hanopisu o morálce tamějších paniček, a jiné prozatím nebylo, zůstal u otce a nové, nevlastní matky.[6] V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku. Poté byl 11. února 1788 jmenován provizorním učitelem v Rožmitále. Zde byl doposud kantorem Ondřej Poddaný, pro kterého byla škola spíše jen zdrojem příjmů. Vydělával si vedle toho jako muzikant, městský písař a byl také ředitelem kůru. Když onemocněl, byl mu přidělen právě Ryba, který následně převzal jeho místo učitele, které zastával až do své smrti v roce 1815.

Učitel v Rožmitále[editovat | editovat zdroj]

Lesku Prahy Rožmitál nedosahoval ani zdaleka. Byly zde stále znát následky morové epidemie (1771–1772), kdy zemřelo 1450 lidí. Zdejší hlavní obživou bylo pastevectví, pěstování obilí, cvokařství, dobývání chudé železné rudy, práce v lese a v železných hutích. Blahobyt nepřinášela ani řemesla a valná většina obyvatel žila v nuzné bídě. Nad tím vším se tyčil mohutný arcibiskupský zámek. Beznaděj, upadlou morálku, opilství, nevzdělanost a zanedbanou hygienu, to vše chtěl Ryba změnit. Když přišel do Rožmitálu, našel školu v žalostném stavu. Zchátralá stavba z roku 1686 stála na hraně městského příkopu. Měla kamenné přízemí a roubené patro. Vedle skromného bytu kantora tu byly dvě nevelké třídy a v jedné z nich byla postel pomocníka, protože ten svou místnost neměl. Do školy teklo a Ryba si později mnohokrát stěžoval, že si musí přestavovat stůl, aby mu nekapalo na noty.[7] Dětí školou povinných bylo sice 300, ale do školy nechodila ani čtvrtina – jen 67. Děti seděly všechny pohromadě, nebyly rozděleny podle věku ani vědomostí. Ryba je ihned rozdělil na dvě třídy. V první třídě učil pomocník Kašpárek, v druhé třídě vyučoval sám Ryba. Dbal aby děti chodily do školy často, pilně a rády. Brzy poté se počet dětí ve škole zdvojnásobil a stále vzrůstal. Za jeho působení ve škole v Rožmitále se Rybovi dostalo už po třech letech uznání krajského úřadu, který chválil Rybovu práci. Ryba také hned na začátku svého působení v Rožmitále založil školní knihovnu, která v roce 1811 čítala 45 svazků českých i německých spisů pro mládež. Roku 1788 Ryba založil nedělní školu pro dospívající mládež, ale pro neporozumění rodičů už v příštím roce zanikla a nepovedlo se ji obnovit. Ryba také snil o založení průmyslové školy, kde by se hoši učili polnímu hospodářství, lukařství a sadařství a dívky pletení, šití a předení. Tento sen ale neuskutečnil a za svou snahu sklidil i mnoho posměchu.[8]

S ústrky a mnohým příkořím se potýkal po celý zbytek života. Ryba měl spory s rodiči svých žáků, kteří mu chodili do školy bezostyšně nadávat a často k tomu zneužívali i autoritu faráře. Cítili se dotčeni Rybovými nároky a protivný jim byl i svou důsledností s níž trval na dodržování pravidel a svých právech. Ve svém deníku si Ryba v zápisu z 13. října 1789 poznamenal charakteristickou příhodu. Jakýsi venkovan přišel před školu, nadával a hlasitě vykřikoval, že školu nikdy nepotřeboval a ani jeho děti ji potřebovat nebudou. Jeho práci mu ovšem především ztěžovali vrchnostenští úředníci na zámku a farář, který byl rád, že sám umí trochu číst, psát a počítat a najednou se objevil někdo, kdo ovládal tři cizí jazyky, zaváděl do školy nevídané novoty, byl vynikající regenschori a dokonce skládal hudbu. Byli zvyklí na patolízaly se shrbeným hřbetem a najednou se objevil někdo, kdo se ponižovat nedal.[7] Po smrti faráře Kašpara Zachara v roce 1803, kterému Ryba složil Truchlozpěv při pohřbu ctěného pana faráře K. Zachara, žil s novým farářem Františkem Česaným ve vzácné shodě.[8] Později žil a skládal v bídě – místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu, zejména po rakouském státním bankrotu v roce 1811 se jeho reálný příjem hluboko propadl[6] – avšak v této době složil svoji nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. I další svá díla psal s českým textem. Populární byly také jeho písně jako Spi má zlatá boubelatá. V 19. století byla otištěna v celkem padesáti šesti českých zpěvnících. Uznání rožmitálských pánů nevzbudil ani dopis z Plzně, ve kterém bylo Rybovi sděleno, že ho město Plzeň jmenuje svým čestným občanem a k tomu přidává 100 zlatých. Podnětem pocty byla rozsáhlá duchovní skladba, kterou Ryba věnoval zdejšímu děkanskému chrámu. Závist rožmitálských tak pokračovala dál. Stačilo pokárání sládkova syna ve škole a sládek sám se cítil dotčen. Odepřel Rybovi dodat příděl piva, který byl součástí jeho deputátu. Jindy se zase urazil ředitel arcibiskupského panství, protože si učitel dovolil zařadit jeho dcery do průvodu dětí poblíž jim nerovné chasy. Nepřízeň pana ředitele Prokopa Pokorného již něco znamenala.[7] Dne 19. ledna 1809, když se jednalo o příspěvky obcí na školu, Pokorný Rybu odbyl a s křikem mu ukázal dveře. Pak ho žaloval u krajského soudu za nepříslušné chování.[8] Na podzim roku 1810 se Ryba snažil varovat své spoluobčany, aby se nepouštěli do křížku s vrchností, když se snažili vymoci si pohřeb oblíbeného arcibiskupa Salma v Rožmitále. Tato snaha přerostla v rebelii, která skončila ponižujícími tělesnými tresty na nádvoří rožmitálského zámku a uvězněním rychtáře v Praze.[6]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. dubna roku 1815 se Ryba jako obvykle vydal na ranní mši do kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále, kde všem, kteří ho toho dne viděli, připadal klidný a vyrovnaný. Když ho delší dobu nikdo neviděl, začali po něm pátrat. Jeho nejstarší syn Josef Arnošt Ryba si zapsal do deníku, že je dosavadní pátrání po otci marné. Třetího dne vyšli skoro všichni lidé z Rožmitálu, aby prohledali celou okolní krajinu. Rybu našli 10. dubna v lese Štěrbina nad Voltuší, mezi hustým houštím. Břitvou si podřezal tepny na krku a obou zápěstích. V jeho blízkosti leželo Senekovo pojednání De tranqiuilitate animi (O klidu duševním). Josef Arnošt si také poznamenal, že v předvečer osudného dne byl jeho otec zádumčivý a nemluvný, zůstal dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností.[9][p 2]

Rybův čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění (trpěl zlatou žilou), neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným a také ve vlivu stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Seneky). Podle nedávno objeveného dokumentu mohl být poslední kapkou fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu.[6]

Jako sebevrah nemohl být pohřben na hřbitově do posvěcené půdy, proto se místem jeho posledního spočinutí stal morový hřbitov, severozápadně od Starého Rožmitála. Podle výzkumu archivářky Věry Smolové se ovšem ukazuje, že i jiní zemřeli stejným způsobem jako Ryba. O těch bylo do matričních knih zapsáno, že se například utopili v záchvatu nepříčetnosti a nemohli tak být odpovědní za své skutky. Pak byli pohřbeni někde vzadu u hřbitovní zdi, stejně jako novorozěňata zemřelá bez křtu, ale nikdy nebyli vyobcováni na vzdálený morový hřbitov jako Jakub Jan Ryba, za jehož činem stálo vědomé rozhodnutí vzdělance.[6] Teprve v roce 1855, z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby, universitního profesora a očního lékaře, se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení ostatků na starorožmitálský hřbitov.[10] Následně pak na místě jeho smrti v lese nad Voltuší v roce 1854, postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 doplněný kamennou mohylou, která zde stojí dosud. Vedle mohyly se nachází i pomník k 50. výročí vzniku Československa. Roku 1888 nechal na Rybově hrobě ve Starém Rožmitále vztyčit pomník místní Literární spolek pod vedením Adolfa Růžičky.[8] Fiktivní portrét Jakuba Jana Ryby od Marie Uchytilové Kučové byl doplněn až v 60. letech 20. století na popud řezbáře Václava Kotrbatého. Poblíž hrobu svého otce nalezl místo posledního odpočinku i syn Josef Arnošt Ryba.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Dne 26. července 1790 se Jakub Jan Ryba v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Třebsku, oženil s Annou Laglerovou (1769–1823), dcerou Jana Laglera, rožmitálského purkrabího.[11] Byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm.[12] Jedním z jeho synů byl i významný český oftalmolog prof. MUDr. Josef Arnošt Ryba (1795–1856). Josef Arnošt měl tři dcery, syna Josefa Mikuláše a adoptovanou dceru své ženy, Rosálii. Z jeho dětí založila rodinu pouze dcera Gabriela, která se provdala za Františka Augustina Slavíka, který sepsal Rybův životopis a vydal jeho rodinný deník.[13]

Po Rybově smrti se jeho žena Anna znovu provdala za devětadvacetiletého Rybova školního pomocníka Antonína Štědrého, aby zabezpečila své děti.[14]

Děti[editovat | editovat zdroj]

Jakub Jan Ryba měl se svojí ženou Annou 13 dětí. Ze sedmi z nich, které se dožily dospělosti, založily rodinu pouze čtyři – syn Josef Arnošt a dcery Filipina, Marie a Klementina. Linie rodu pokračuje až dodnes v potomcích dvou nejmladších Rybových dcer.[15]

  • Ambrož (1791–1796) – zemřel v dětském věku na „bouli v krku“
  • Jakub (1793–1795) – zemřel v dětském věku na spálu
  • Josef Jakub Jan Arnošt (1795–1856) – oftalmolog, děkan lékařské fakulty v Praze
  • Vilém Josef Alexander Prosper (1796–1822) – studoval v Plzni a v Praze a poté vedl po otci školu; měl bouřlivou povahu, nechal se naverbovat k regimentu; zemřel ve Veroně ve věku 25 let
  • Terezie Kateřina Anna (1798–1799) – zemřela na neštovice
  • Václav Jakub Prosper (1800–1863) – byl knihkupcem v Karlově ulici na Starém městě v Praze; založil si umělecký závod; oženil se s Terezií Zimmerovou, byli však zřejmě bezdětní
  • Anna Terezie (1802–1803) – „zemřela na chřadnutí, ježto dostala skrze neopatrnost chůvy“
  • Filipa Anna Terezie (1803–1860) – provdala za Františka Burdu, správce arcibiskupského velkostatku v Novém Rychnově, obě jejich děti zemřely v dětském věku
  • Marie Rozalie Anna (1805–1879) – vdala se za Pavla Schwinga, lesníka v hraběcích službách v Panenských Břežanech a měla devět dětí
  • František Jakub Januar (1807) – zemřel v den svého narození
  • Klementa Anna (1808–asi 1880) – provdala se za bratra Pavla Schwinga Matěje, také lesníka v hraběcích službách v Panenských Břežanech, měla s ním čtyři děti
  • Jakub Jan Filip (1810–?) – není mnoho známo, měl být hospodářským úředníkem a zemřel v mužném věku
  • Anna (1813) – kvůli nešťastnému pádu matky se narodila již mrtvá

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ryba byl autorem celkem zhruba 1300 kompozic různého rozsahu a nejrůznějších forem, z nichž dalekosáhle převažovala duchovní hudba (součást katolické liturgie, na latinské, v malé míře také na české texty). Z tohoto předpokládaného počtu se jich dochovala jen část. Stylově vychází Rybova ranější tvorba z principů raného klasicismu s převahou homofonie. V průběhu času však klasicizující zaměření Rybovy hudby dále vyzrává a ve skladbách napsaných po roce 1800 se místy přibližuje až raně romantickému hudebnímu jazyku. Rybovi patří primát v kompozici umělé světské písně s klavírním doprovodem na české texty (12 českých písní, vyd. Praha 1800). Z mimoliturgické hudby je potřeba uvést několik orchestrálních kompozic (symfonie, kasace), komorní hudba (zejména smyčcových kvartetů), koncertů pro sólový nástroj s orchestrálním doprovodem a české písně a kantáty. Pozoruhodnou úroveň má hudba pro varhany (rukopisný sborník Novae et liberatae cogitationes, 1798).

Rybův odkaz[editovat | editovat zdroj]

Rybova pamětní deska, kterou nechal osadit Literární spolek v Rožmitále (1888)

Ve zdivu kostelního kůru v kostele sv. Jana Nepomuckého na náměstí v Rožmitále pod Třemšínem se nachází deska osazená roku 1852 s výrokem Jakuba Jana Ryby: Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činny a zkoumej je!

Dne 9. listopadu 1888 nechal rožmitálský Literární kruh pod vedením Adolfa Růžičky na hrobě Jakuba Jana Ryby ve Starém Rožmitále vztyčit pomník. Stejný spolek osadil i Rybovu pamětní desku v průčelí domu, kde stávala obecní škola v Rožmitále.[16]

Podle Jakuba Jana Ryby byla pojmenována základní škola v Rožmitále pod Třemšínem. Jeho jméno zde nese i základní umělecká škola a byla po něm zde pojmenována i ulice Rybova. Od 80. let byla Rybovi věnována stálá expozice v Brdském památníku, která byla v roce 2010 přesunuta do Podbrdského muzea. Nachází se zde např. soubor Rybových školních deníků.

V roce 1992 vznikla televizní adaptace divadelní hry o životě Jakuba Jana Ryby a vzniku České mše vánoční s názvem Noc pastýřů. Roli Jakuba Jana Ryby ztvárnil Josef Abrhám a Annu Rybovou si zahrála Dagmar Havlová. Natáčelo se v Rožmitále pod Třemšínem a na zámku Dobříš.[17]

Společnost Jakuba Jana Ryby[editovat | editovat zdroj]

V Rožmitále pod Třemšínem v roce 1990 byla založena na popud místního historika Jindřicha Háska Společnost Jakuba Jana Ryby. Jejím cílem je „popularizovat dílo tohoto vynikajícího českého učitele, hudebního skladatele a národního buditele“. Mezi významné členy společnosti jsou nebo byli: PhDr. Jiří Berkovec, hudební vědec a skladatel, Msgre PhDr. Miloslav kardinál Vlk, arcibiskup pražský a primas český, čestný občan města Rožmitála pod Třemšínem a bývalý starorožmitálský farář, Otakar Brousek st., herec, paní Alena Novotná – prapravnučka J. J. Ryby, paní Ivana Krchovová a Danuše Pelikánová – praprapravnučky J. J. Ryby a Jakub Jan Kühnel – prapraprapravnuk J. J. Ryby.[18] Společnost Jakuba Jana Ryby a Rybův odkaz udržuje a studuje již po tři generace rodina Hoyerových z Rožmitálu – Ivan Hoyer, Hubert Hoyer a Ivana Hoyerová.

Od roku 2018 je pořádán Festival Jakuba Jana Ryby.[19]

Fiktivní portréty[editovat | editovat zdroj]

Skutečná podoba Jakuba Jana Ryby není známa. Často zveřejňovaný portrét (viz infobox) je dílem Gustava Ptáka, který ho vytvořil v roce 1895 pro Národopisnou výstavu. Tam byla součástí galerii podobizen starých kantorů ve školském pavilonu.[20]

Zmínku o autorovi tohoto fiktivního portrétu se v databázích výtvarných děl a umělců ani v dobovém tisku nepodařilo najít – nejspíš se nejednalo o profesionálního výtvarníka. Mohl jím však být prozatímní podučitel ve Vršovicích Augustin Pták. (1871–1899) Ten je jediným dohledaným obyvatelem Prahy dané doby a shodného jména i příjmení.[21][22]

Dne 15. 10. 2015 vydala Česká pošta příležitostnou poštovní známku s jiným Rybovým zobrazením.[23] Předlohou byl portrét dr. Josefa Arnošta Ryby (nejstaršího syna Jakuba Jana Ryby) od Václava Mánesa. Autorkou výtvarného návrhu byla Eva Hašková. Mezi znalci života a díla Jakuba Jana Ryby vyvolalo toto zobrazení nesouhlas.[24]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. „Do školy mne vedl otec, jížto vzhled byl jak psí kotec; Zdi co komín vyhlížely – sem tam v úhlech houby cely; Okna dvě v půl zahadřena, k tomu pevně zamřížena; Půda z cihel vybortěna, husím trusem vydlážděna – Čenichám až potud puchy, ježto draly živní duchy! Slovem: smrad, kouř, horko, zima – čehož nezkusil ni Klíma – Třely na mysle nám mocně. Při tom před očima hrozně školní mučení se jeví – běda tomu, koho trefí! Dvě ferule v zásobě zdi pěly v strastné době; Tam zas stála oslovice, lenochů všech ozdobnice. Metla vždy se v škopku močí, jiná po hřbetech se točí; Školní kovy po zdích chřestí – na polínku dítě vřeští. To mně nešlo věru, k duchu, zvlášť když nebyl den bez pruhu. Neb pan kantor příjmím Strejček na mne byl co dravý sejček; Ctil mne stále: Hloupým Kubou, troubou, mezkem, býčí hubou…Dejž mu Pán Bůh nebe! Žádám. Též i nebi díky vzdávám, že jsem vyšel bez mrzáctví z toho kantorského panství…”
  2. Existuje více verzí o tom jak Ryba zemřel. Často je uváděna romantizovaná verze, kdy měl umírajícího Rybu najít jeho přítel Antonín Reis (otec Bohuslavy Rajské).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920). Dostupné online.
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  4. DĚDEČKOVÁ, Viktorie. Jakub Jan Ryba a jeho skladby na české texty [online]. Univerzita Karlova v Praze, 2009 [cit. 2022-10-24]. Dostupné online. 
  5. Život a působění J. J. Ryby, str. 9
  6. a b c d e SMOLOVÁ, Věra. Co předcházelo sebevraždě Jakuba Jana Ryby [online]. idnes.cz, 2008-12-17 [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  7. a b c ČÁKA, Jan. Toulání po Brdech. Praha: [s.n.], 1986. 332 s. ISBN 978-80-204-2360-3. Kapitola Mohyla pod Štěrbinou, s. 232–241. 
  8. a b c d SLAVÍK, František Augustin. Rožmitál pod Třemšínem a jeho okolí.. Rožmitál pod Třemšínem: [s.n.], 2005. 294 s. ISBN 80-239-4958-6. Kapitola X. Školství, s. 116–120. 
  9. LEPEŠOVÁ, Jana. Život a dílo Jakuba Jana Ryby [online]. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2014 [cit. 2022-10-24]. Dostupné online. 
  10. Český poutník: Po stopách Jakuba Jana Ryby [online]. denik.cz, 2012-3-14 [cit. 2020-04-04]. Dostupné online. 
  11. Matrika oddaných, Třebsko, 1785-1815, snímek 3
  12. Rodokmen J. J. Ryby [online]. Společnost Jakuba Jana Ryby [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  13. Potomci Jakuba Jana Ryby [online]. jakubjanryba.cz. Dostupné online. 
  14. HÁSEK, Jindřich. Toulky za Jakubem Janem Rybou. 1.. vyd. Rožmitál pod Třemšínem: Rožmitál pod Třemšínem, Jindřich Hásek, 2004. 24 s. ISBN 80-903447-2-0. 
  15. Rodokmen Jakuba Jana Ryby [online]. Společnost Jakuba Jana Ryby [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  16. Slavík, Kapitola: Spolky nové doby, str. 206
  17. Noc pastýřů [online]. csfd.cz [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  18. Společnost Jakuba Jana Ryby [online]. Společnost Jakuba Jana Ryby [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  19. Festival Jakuba Jana Ryby [online]. Festival Jakuba Jana Ryby [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  20. Rybovo jméno aneb stále to říkáme špatně [online]. Společnost Jakuba Jana Ryby [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  21. Soupis pražských obyvatel, rodina Augustina Ptáka, 1871
  22. Policejní přihlášky, Praha, August Pták, 1871
  23. Osobnosti - Jakub Jan Ryba [online]. infofila.cz [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  24. Vyjádření Výboru Společnosti Jakuba Jana Ryby k poštovní známce „Jakub Jan Ryba“ [online]. Společnost Jakuba Jana Ryby [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]