Jan Grmela (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Jan Grmela
Jan Grmela 1935.png
Narození 29. 4. 1895
Praha
Úmrtí 14. 3. 1957
Praha
Povolání spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Grmela (29. dubna 1895 Praha[1]14. března 1957 Praha) byl český knihovník, spisovatel, překladatel, autor rozhlasových her a redaktor.[2] Známým se stal též jako autor rozhlasové hry Požár v opeře, během jejíhož vysílání mnozí posluchači uvěřili, že se jedná o skutečný živý přenos.

Jan Grmela a americká herečka Lillian Gishová, Piešťany 1938
Jan Grmela s rodinou 1931

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako jediný syn v rodině kancelisty Jana Grmely (1858–1913) a jeho manželky Františky rozené Šlosarové (1870–??).[3] Po maturitě na dnešním Jiráskově gymnáziu v roce 1915 musel narukovat a 1. světovou válku strávil na frontě. Po vzniku Československa vystudoval na Univerzitě Karlově dějiny umění a literatur, archeologii a filozofii.[4] Promoval v roce 1923, kdy obhájil dizertační práci Umělecké památky v Konstantinopoli podle záznamů kronikářů.[5]

Kariéra úředníka[editovat | editovat zdroj]

Po krátké praxi učitele nastoupil roku 1926 jako statistický úředník na Magistrát hlavního města Prahy. V letech 1928–1942 se zde stal tiskovým referentem.[6]

V roce 1942 byl jmenován ředitelem Ústřední knihovny hl. města Prahy.[7]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Dne 15. května 1945 byl v rámci poválečné očisty vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a hudebních skladatelů se zdůvodněním „za spolupráci s Němci“.[8] V červnu 1945 byl odvolán z funkce ředitele Ústřední knihovny a pracoval jako administrativní pracovník Archivu hlavního města Prahy. Důvodem odvolání měl být sudetoněmecký původ manželky Růženy.[6] Do trvalého důchodu byl poslán v roce 1948.

Je pochován na Olšanských hřbitovech, část 007, oddělení 7, hrob 524.[9]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Dne 16. února 1922 se oženil (civilní sňatek) s Růženou Pfobovou (1893–??), ředitelkou školy v Praze, původem sudetskou Němkou z Perninku.[10] Církevní sňatek s Jaroslava Grmely a Růženy Pfobové se konal 15. února 1947.[1] Manželé Grmelovi měli dceru.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Odborníci nehodnotí Grmelovo dílo příznivě: „...přes efektní prostředky a aplikaci některých postupů moderní tvorby bez hlubší invence...mezi strojeností a konverzační uhlazenost“. Za záslužné se považují jeho práce o Praze.[4]

Rozhlasová hra Požár v opeře[editovat | editovat zdroj]

Z díla Jana Grmely stojí za jmenovitou pozornost rozhlasová hra Požár v opeře, kterou vysílal Radiojournal 4. června 1930. Grmelovi se podařilo, o osm let dříve než tak učinil Orson Welles v legendární rozhlasové inscenaci Válka světů (vysílána 31. 10. 1938), přesvědčit část posluchačů, že poslouchají přímý rozhlasový přenos ze skutečné tragédie.

Děj hry byl vcelku jednoduchý – během árie vévody z Rigoletta „Ó, jak je měnívé...“ (Donna è mobile) zaslechl posluchač výkřiky a stal se svědkem požáru, paniky diváků a zásahu hasičů. Autentičnost dodal výstup z hlasatelny, který oznamoval přerušení vysílání, protože Velká opera byla zachvácena požárem. Další výstupy se odehrávaly v prostranství před divadlem a v redakci nejmenovaného deníku. Hra končila zvukovými efekty představujícími zřícení budovy a nastalou paniku. [11] Znepokojení posluchači se obraceli na redakce a policii v takovém množství, že se denní tisk této události věnoval. Hlouček zvědavců se dokonce měl osobně dostavit před pražskou Velkou operetu (dnes Divadlo v Dlouhé), aby požár spatřil na vlastní oči.[12]

Hru vydal knižně Josef Hladký v Hranicích roku 1931. V roce 1933 byla nahrána na dvě gramofonové desky pod názvem Požár opery, účinkovali herci Národního a Vinohradského divadla.[13][14]

Jan Grmela se mohl inspirovat přípravami německého filmu Požár v opeře, který měl v českých kinech premiéru na podzim roku 1930, tedy krátce po uvedení stejnojmenné hry v rozhlase.[15] Věrohodnost zvyšovalo, že v historii velkých divadel nebyly požáry výjimečnou událostí, některé si vyžádaly i stovky obětí.[16]

Knižní vydání (výběr)[editovat | editovat zdroj]

V počátcích své literární kariéry vystupoval Grmela jako pacifista a propagoval česko–německé sblížení, v lyrice zdůrazňoval sociální prvky, např.:[4]

  • Krůpěje krve (črty z války, 1921)
  • K dějinám mírového hnutí u nás, 1891-1914 (1928)
  • Chvála země (verše, 1924)

Později se orientoval komerčně a v četných knihách a divadelních hrách zpracovával témata ze světáckého, sportovního nebo tzv. uměleckého prostředí, např.:[4]

  • Láska vítězí (hra o jednom dějství, 1921)
  • Tanečnice (prózy, 1924)
  • Milenka z feuilletonu (Hra o 1 jednání, 1931)
  • Lanař Rejtura (knockout láskou) (sportovní veselohra o třech dějstvích pod pseudonymem Bedřich Vrbský, 1935)
  • Reparát (Studentský žert o jednom dějství, 1941)

Mezi práce o Praze patří např.:

  • Praha (Autoři Alois Žipek, Jan Grmela, Ladislav Jarolímek, 1932; přeloženo do angličtiny, němčiny a francouzštiny)
  • Praha, přírodní krásy Prahy (autoři Alois Žipek a Jan Grmela, 1939)
  • Lidový průvodce hlavním městem Prahou (1941)

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Jan Grmela překládal z němčiny, jeho překlady obsahují detektivní romány Hanse Reginy von Nack, prózy Hugo Saluse, frašku Nenadále Johanna Nestroye. Z angličtiny přeložil fantastická díla Edwarda Stewarta Whitea (1873–1946).

Jeho pokusy o překlady děl Franze Kafky jsou považovány za nezdařené, Kafkův nekrolog (Pramen 5, č. 1, 15. 9. 1924, s. 47.) za patetický a nepříliš dobře informovaný.[17]

Scénář k filmu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 se spolupodílel na scénáři filmu Panenka režiséra Roberta Landa.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matrika narozených, sv. Apolinář, 1895-1896, snímek 141, Záznam o narození a křtu [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  2. Profil v databázi Národních autorit ČR. [18. 3. 2020]
  3. Soupis pražských obyvatel, Grmela Jan, 1858 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  4. a b c d BLAHYNKA, Milan. Jan Grmela. In: Vladimír Forst a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0797-0. Svazek 1/I. A–G. S. 821-822.
  5. Matrika doktorů Univerzity Karlovy: Grmela Jan
  6. a b KUČERA, Martin. Bibliografický slovník: Grmela Jan [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  7. popisek k fotografii Jana Grmely. Pestrý týden. 7. 3. 1942, s. 7. Dostupné online. 
  8. Očista mezi českými spisovateli. Svobodné slovo. 16. 4. 1946, s. 5. Dostupné online. 
  9. Správa pražských hřbitovů: vyhledávání hrobu Grmela Jan. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  10. Matrika oddaných, Magistrát 1921-1922, snímek 146 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  11. Příběh rozhlasu: Jak rozhlasová hra vyděsila posluchače [online]. Český rozhlas [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  12. Rozhlas a skutečnost. Národní listy [online]. 5. 6. 1930 [cit. 2020-03-15]. S. 1. Dostupné online. 
  13. Požár v opeře. Národní listy [online]. 9. 2. 1933. S. 4. Dostupné online. 
  14. Panáček v říši mluveného slova: Požár opery [online]. 31. 7. 2006. Dostupné online. 
  15. Jan Grmela (spisovatel) ve Filmové databázi
  16. Ze světa/Požáry divadel. Lidové noviny. 30. 5. 1911, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-03-16]. 
  17. SOUKUP, Jiří. Jak interpretovat Kafku? Kritika české recepce Kafkova díla a pokus o nový přístup.. Praha, 2010 [cit. 2020-03-15]. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Pokorný. s. 32-33. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAHYNKA, Milan. Jan Grmela. In: Vladimír Forst a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0797-0. Svazek 1/I. A–G. S. 821-822.
  • KUČERA, Martin. Bibliografický slovník: Grmela Jan [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  • HRAŠE, Jiří. Rozhlasová historie: Požár v rozhlase (příběh jednoho vysílání) [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]