Jaderná elektrárna Krško
Jaderná elektrárna Krško | |
---|---|
![]() Jaderná elektrárna na předměstí Krška | |
Stát | ![]() |
Umístění | Vrbina, občina Krško |
Stav | v provozu |
Začátek výstavby | 30. března 1975 |
Zprovoznění | 1. ledna 1983 |
Plánovaná životnost | 2043 |
Zhotovitel | Westinghouse |
Jaderná elektrárna | |
Reaktory v provozu | 1 × 736 MW |
Plánované reaktory | 1 × 1000–1200 MW |
Typ reaktorů | Westinghouse M212 |
Palivo | uran |
Elektrická energie | |
Celkový výkon | 736 MW |
Roční výroba | 5 289 GW·h |
Koeficient využití | 82,7% |
Souřadnice | 45°56′18,29″ s. š., 15°30′55,69″ v. d. |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |






Jaderná elektrárna Krško (slovinsky Nuklearna elektrarna Krško, zkr NEK) je jaderná elektrárna ležící ve vsi Vrbina na předměstí stejnojmenného města Krško ve Slovinsku asi 20 km od hranic s Chorvatskem a přibližně 40 km od chorvatského hlavního města Záhřebu. Elektrárna má čistý elektrický výkon 696 MW.[1]
Elektrárna je ve společném vlastnictví slovinské státní společnosti Gen Energija a chorvatské Hrvatska elektroprivreda (HEP).
Historie a technické informace
[editovat | editovat zdroj]Projekt a vznik elektrárny
[editovat | editovat zdroj]Svazová výkonná rada (jugoslávská vláda) si uvědomovala potřebu nové elektrárny pro severní republiky již na počátku 70. let 20. století. Vzhledem k tomu, že Jugoslávie disponovala zdroji uranové rudy, bylo rozhodnuto zbudovat jadernou elektrárnu. Slovinsko je navíc jako jedna z mála oblastí bývalého státu seismicky relativně bezpečné, proto bylo možné tak velký podnik realizovat právě zde. Průzkum, která lokalita je pro zařízení takového typu vhodná, probíhal již v 60. letech 20. století. V roce 1959 byla na místě dnešní elektrárny navíc hledána ropa.[2]
Do výběrového řízení se přihlásily západní společnosti (Siemens a Westinghouse). Druhý uvedený dodavatel představil projekt na základě již běžící Angerské jaderné elektrárny, která se nachází v Brazílii. Smlouvu o výstavbě elektrárny podepsali zástupci dvou republik: SR Slovinsko a SR Chorvatsko. Úvěry poskytly republikové banky. Podle smlouvy měla vzniknout dvě zařízení: Jedno v Kršku a druhé v Prevlace, které nicméně nikdy zbudováno nebylo.[3] Smlouva s Westinghousem, který výběroví řízení vyhrál, byla podepsána v roce 1974.[4]
Poklepání na základní kámen se účastnil dne 1. prosince 1974 Josip Broz Tito.[5] Stavební práce na elektrárně, první svého druhu na území tehdejší Jugoslávie, započaly ale až dne 30. března 1975. Ustanoven byl mezinárodní tým, který čítal zástupce jak z odborníků v SFRJ, tak i z USA a Svazové výkonné rady. Nezbytné vybavení bylo dovezeno nejprve lodí do přístavu v Rijece a poté po železnici do Krška; v červnu 1976 byly takto zajištěny první součástky rodící se elektrárny.[1]
Proti výstavbě elektrárny vystupovala některá ve Slovinsku se tehdy vznikající ekologická hnutí.[6]
Stavební práce realizovaly domácí společnosti Gradis a Hidroelektra a montáž potom společnosti Hidromontaža a Đuro Đaković.[1] Druhá uvedená již dříve koncept obdobné elektrárny vypracovala v minulosti.[7]
Při projektu stavby bylo nezbytné počítat s možnými živelnými katastrofami. Přestože Kršské pole (slovinsky Krško polje) je relativně seismicky stabilní, region postihla v minulosti katastrofální zemětřesení. Proto je elektrárna posazena na masivní betonové desce[1], navržené pro případ zemětřesení až do 9. stupně Mercalliho stupnice (v regionu často používané). Vzhledem k blízkosti řeky Sávy byla elektrárna dále projektována tak, aby přestála i extrémní povodně; tj. všechny její objekty je možné bezpečně uzavřít a voda nepronikne dovnitř. Okolo areálu se nachází navíc ještě protipovodňový val. Budova reaktoru je také schopná odolat větrům až o síle 140 km/h. Komplex elektrárny byl realizován jako areál z řadou oddělených budov, a to z důvodu požární bezpečnosti.
Provoz a spor
[editovat | editovat zdroj]Slavnostně byla elektrárna připojena k jugoslávské energetické síti dne 2. října 1981[1], plného výkonu dosáhl její reaktor v srpnu 1982[1] a do komerčního provozu vstoupila 15. ledna 1983. Dne 1. ledna 1984 získala potřebná povolení pro trvalý provoz.[8] Mezi lety 1981 a 1989 byl provoz reaktoru přerušen více než sedmdesátkrát. Standardy provozu tohoto zařízení byly v Jugoslávii zavedeny podle západoevropské praxe.[9]
Roku 1995 byl připraven první plán pro případné finální odstavení elektrárny.[10]
V roce 1997 již samostatné Slovinsko elektrárnu znárodnilo. Chorvatská energetická společnost se na protest proti tomu rozhodla zastavit platbu veškerých výdajů a podat mezinárodní žalobu za způsobené škody, především výpadků dodávek, které měly směřovat na její území. Situace byla urovnána dohodou, podepsanou v roce 2001. Mezinárodní spor nicméně skončil vítězstvím chorvatské strany v roce 2015 a země vysoudila 40 milionů eur a soudní poplatky.
V roce 2000 byla provedena modernizace zařízení a výměna parogenerátorů. Parogenerátory dodaly společnosti Siemens a Framatome. Tím se o cca 3 % zvýšil výkon celého zařízení. Roku 2003 byly také splaceny všechny dluhy, které si obě republiky, poté samostatné státy, na výstavbu elektrárny v minulosti vzaly.
V souvislosti se vstupem Slovinska do Evropské unie podepsala země memorandum, ve kterém se zavázala využívat především více obnovitelné zdroje elektrické energie a jaderné energetiky se údajně vzdát. Taková situace zlepšila vztahy se sousedním Rakouskem[9], Slovinsko ale nikdy nepotvrdilo, že by se chtělo stát bezjaderným státem. Naopak diskutovat začalo myšlenku jejího rozšíření.[9] V té době měly být náklady na výstavbu druhého reaktoru ve výši 2 miliard eur.
Roku 2007 bylo uskutečněno měření účinnosti reaktoru (Performance Indicator Index), které zjistilo hodnotu 98,1 %. Podle MAAE splnila bezpečnost jaderné elektrárny v témže roce všechny mezinárodní standardy a nejvyšší bezpečnostní požadavky.
V roce 2008 zde došlo k úniku chladící kapaliny, který vzbudil pozornost domácího a zahraničního tisku, nicméně byl rychle zachycen. Důvodem byl poruchový ventil.[11] Událost byla nahlášena do systému evropského reportování obdobných nehod ECURIE, nicméně report bylo nejspíše vyhotoven nesprávně[12], což vyvolalo neklid především v sousedním bezjaderném Rakousku.[12] V témže roce byla také dokončena nová chladící věž, která má pomáhat v případě nízkého průtoku na řece Sávě (jejíž vodu k chlazení elektrárna využívá).
Současnost a rozšíření elektrárny
[editovat | editovat zdroj]Roku 2015 bylo rozhodnuto prodloužit životnost celého zařízení o 20 let. V souvislosti s jadernou katastrofou ve Fukušimě byla elektrárna lépe zabezpečena pro případ možných zemětřesení. Posouzení jejího provozu v tomto směru ale nemělo za výsledek přijetí žádných závěrů, jak by zařízení mělo zlepšit svůj provoz, vše odpovídalo normě. Po zemětřesení v Záhřebu v březnu 2020 byla nicméně provedena další důsledná kontrola. Elektrárna byla také preventivně na několik dní odstavena.[13]
Elektrárna byla vybudována v rámci slovinsko-chorvatské spolupráce a Chorvatsko se později taky zavázalo odebrat v roce 2025 polovinu odpadu, který vzniká provozem jaderného reaktoru. Dlouhodobě totiž panoval mezi oběma zeměmi spor ohledně toho, jak s ním bude nakládáno. Krško pokrývá 40 % spotřeby elektřiny Slovinska a cca 15 % spotřeby elektrické energie v Chorvatsku také pochází odsud.
Roku 2017 se uchýlila elektrárna k 3D tisku jako metodě výroby nefunkční součástky, která se již nevyrábí a která byla potřeba nahradit, čímž se stala prvním zařízením tohoto typu, které takovým způsobem postupovalo.[14]
V roce 2022 byl uveřejněn plán postavit druhý blok elektrárny o výkonu 1000 až 1200 MW.[15] Mimoto má být z Krška zřízen teplovod do okolních obcí a měst. Slovinský premiér Robert Golob požadoval v souvislosti s touto věcí referendum. Rozhodnutí by měla slovinská vláda přijmout do roku 2028 a výstavba by měla být zahájena v roce 2032. Investice by měla být společná, tedy i s chorvatskou vládou. Na oplátku Chorvatsko poskytne Slovinsku část LNG terminálu na ostrově Krk k využití pro slovinské potřeby.
Dne 4. října 2023 byla elektrárna až do odvolání odstavena z důvodu lokalizace netěsnosti v primárním okruhu.[16]
V roce 2025 byla připravována studie proveditelnosti druhého reaktoru. Nakonec se o rozšíření elektrárny zajímá společnost Westinghouse, zatímco jihokorejská firma KHNP se rozhodla nabídku nepodávat.[17] Součástí opce je i možnost stavby třetího bloku.[18]
Ministerstvo přírodních zdrojů a územního plánování zveřejnilo 1. července iniciativu pro přípravu územního plánu pro novou jadernou elektrárnu, čímž zahájí tříměsíční proces informování veřejnosti o návrhu a umožnění veřejného připomínkování plánu.[19]
Skladování paliva
[editovat | editovat zdroj]Palivový cyklus jaderné elektrárny Krško trvá 18 měsíců.[1]
Vyhořelé palivo vznikající při provozu JE Krško se zatím skladuje v meziskladu vyhořelého paliva[1], jehož projektovaná kapacita postačovala k ukládaní atomového odpadu do roku 2011 a pak byl rozšířen. Palivo je několik let chlazeno, poté je umístěno do speciálních nádob, které jsou zapečetěné a připravené k případnému převozu.
Plánovaná životnost JE Krško končí v lednu 2043.[20]
Napojení na energetickou síť
[editovat | editovat zdroj]Jaderná elektrárna je dvěma transformátory napojena na slovinskou energetickou síť; vedení mají napětí 400 kV. Dálková vedení jsou směřována z Krška do Mariboru a na území Chorvatska do Záhřebu.
Reaktor
[editovat | editovat zdroj]Elektrárna disponuje jedním dvousmyčkovým tlakovodním jaderným reaktorem od firmy Westinghouse. Na rozdíl od sovětských reaktorů RBMK, má reaktor elektrárny Krško vlastní kontejnment[1], který je projektován tak, aby vydržel především tlak způsobený případným protržením parovodního potrubí radioaktivní páry. Je jednou z dvou elektráren západního typu, která vznikla na území východní Evropy do roku 1990. Druhá je jaderná elektrárna Cernavodă v Rumunsku.
V aktivní zóně elektrárny se nachází 121[1] palivových článků s průměrným obohacením 4,3 % uranu -235. Každý z nich se skládá z palivových tyčí uspořádaných do předem připraveného vzoru.
Elektrárna čerpá vodu z blízké řeky Sávy, jak již bylo uvedeno. Pro její potřeby byla zbudována v blízkosti Krška vodní nádrž.[1][21] Míra radioaktivity vody vypouštěné do řeky Sávy je značně pod zákonným limitem. Měří se nejen míra radioaktivity této vody, ale také spodních vod a v okolní krajině obecně.[1]
Vzhledem k tomu, že blok disponuje dvěma primárními okruhy (smyčkami), má tedy dva parogenerátory, které jsou v tomto případě vertikální, na rozdíl od reaktorů VVER, které disponují horizontálními. Nevýhoda vertikálních parogenerátorů je fakt, že mají nižší životnost a musí se čas od času renovovat, případně vyměnit, což může být nákladné.[22]
Incidenty
[editovat | editovat zdroj]V říjnu 2013 došlo při výměně paliva k poškození palivových tyčí. [23][24]
Informace o reaktorech
[editovat | editovat zdroj]Reaktor | Typ reaktoru | Výkon | Začátek
stavby |
Připojení k síci | Uvedení do provozu | Uzavření | |
---|---|---|---|---|---|---|---|
Čistý | Hrubý | ||||||
Krško-1[25] | Westinghouse M212 | 696 MW | 736 MW | 30. 3. 1975 | 2. 10. 1981 | 15. 1. 1983 | 2043 |
Krško-2 | - | - | 1000–1200 MW | 2027 | 2035 |
Zajímavosti
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1986 působí při elektrárně informační centrum.[5]
Elektrárna je napojena na slovinskou železniční síť vlečkou, která směřuje na železniční stanici Krško.[1]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Krško Nuclear Power Plant na anglické Wikipedii a Jedrska elektrarna Krško na slovinské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Publikace o elektrárna na jejích webových stránkách (anglicky)
- ↑ GOSAR, Andrej. Seismic reflection surveys of the Krško basin structure: implications for earthquake hazard at the Krško nuclear power plant, southeast Slovenia. In: Journal of Applied Geophysics. Lublaň: Ministry of the Environment and Physical Planning, 1998. S. 132. (anglicky)
- ↑ BISERKO, Sonja. Jugoslavija: Poglavlje 1980–1991. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2021. ISBN 978-86-7208-221-0. S. 511. (srbština)
- ↑ Článek na stránkách HEP (chorvatsky)
- ↑ a b Razstava 50 let temeljev za nuklearko. Posavski Obzornik [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online. (slovinsky)
- ↑ BISERKO, Sonja. Jugoslavija: Poglavlje 1980–1991. Bělehrad: Helsinški odbor za ljudska prava u Srbiji, 2021. ISBN 978-86-7208-221-0. S. 510. (srbština)
- ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 299. (srbochorvatsky)
- ↑ SAVŠEK, Simona; AMBROŽIČ, Tomaž; SKUBE, Klemen. Stability of the Krsko Nuclear Power Plant. In: Geodetski List. Lublaň: [s.n.], 2008. S. 10. (anglicky)
- ↑ a b c Slovinský Temelín se nazývá Krško. Český rozhlas [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Report na stránkách IAEA (anglicky)
- ↑ Slovinská jaderná elektrárna se po drobném incidentu sama vypnula. idnes.cz [online]. [cit. 2025-03-03]. Dostupné online.
- ↑ a b Slovinský jaderný poplach dráždí Vídeň. denik.cz [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Jaderná elektrárna Krško byla kvůli zemětřesení v Chorvatsku preventivně odstavena. oenergetice.cz [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Slovinská Krško je první jadernou elektrárnou s náhradním dílem z 3D tiskárny. Energetické Třebíčsko [online]. [cit. 2025-03-03]. Dostupné online.
- ↑ VUJASIN, Mihajlo. Second unit of Krško nuclear power plant projected to come online in 2035. Balkan Green Energy News [online]. 2023-01-27 [cit. 2023-05-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Slovinsko odstavilo jadernou elektrárnu Krško. Opravy netěsnosti potrvají až několik týdnů. oenergetice.cz [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online.
- ↑ Westinghouse a EDF ve hře o slovinskou jadernou elektrárnu, KHNP odstoupila. oenergetice.cz [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online.
- ↑ BELGIUM, Central Office, NucNet a s b l , Brussels. Slovenia / Gov’t Considers Two New Units At Krško, Finalises Plans For Unit 1 Life Extension. The Independent Global Nuclear News Agency [online]. 2023-07-04 [cit. 2025-03-03]. Dostupné online.
- ↑ JEK2 spatial planning consultation being launched. World Nuclear News. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-07-01. (anglicky)
- ↑ Krška nuklearka zmožna obratovati vsaj do leta 2043. Moje Posavje [online]. [cit. 2025-03-02]. Dostupné online. (slovinsky)
- ↑ SAVŠEK, Simona; AMBROŽIČ, Tomaž; SKUBE, Klemen. Stability of the Krsko Nuclear Power Plant. In: Geodetski List. Lublaň: [s.n.], 2008. S. 11. (anglicky)
- ↑ EGOROV, Mikhail Yu. Vertical steam generators for VVER NPPs. Nuclear Energy and Technology. 2019-03-20, roč. 5, čís. 1, s. 31–38. Dostupné online [cit. 2025-03-03]. ISSN 2452-3038. doi:10.3897/nucet.5.33980. (anglicky)
- ↑ Стержни на АЭС в Словении разрушались из-за "усталости материала". РИА Новости [online]. 20131025T2339 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Поломка топливного стержня выявлена на АЭС "Кршко" в Словении. РИА Новости [online]. 20131024T1150 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ PRIS - Reactor Details. pris.iaea.org [online]. [cit. 2025-03-03]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaderná elektrárna Krško na Wikimedia Commons