Jaderná elektrárna Calder Hall

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jaderná elektrárna Calder Hall
Chybí zde svobodný obrázek
Stát Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Umístění obec Seascale, Cumbria
Stav odstavená
Začátek výstavby 1953
Dokončení 1956
Jaderná elektrárna
Odstavené reaktory 4× 60 MW
Typ reaktorů Magnox
Palivo Přírodní uran
Elektrická energie
Celkový výkon 240 MW
Celkem vyrobeno 56 155 GWh
Souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Calder Hall byla první jaderná elektrárna na světě, která vyráběla elektřinu na průmyslové úrovni. První blok byl spuštěn v roce 1956 a dodával do sítě elektrický výkon 50 MW.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Stavba elektrárny Calder Hall započala v roce 1953. Poprvé byla připojena do elektrické sítě 24. srpna 1956 a oficiálně otevřena 17. října 1956 královnou Alžbětou II.[1] Kódové označení elektrárny bylo PIPPA (angl. „Pressurised Pile Producing Power and Plutonium“), ze kterého je patrné její komerční a vojenské využití. Elektrárna měla 4 plynem chlazené reaktory typu Magnox, z nichž každý byl postupem času schopen generovat elektrický výkon 60 MW. První reaktor byl v provozu téměř 47 let až do uzavření celé elektrárny 31. března 2003.[2]

Na počátku svého provozu elektrárna produkovala plutonium zbrojní kvality, výroba elektřiny byla až na druhém místě. Od roku 1964 už však byla používána především pro komerční výrobu energie. V dubnu 1995 vláda Spojeného království oznámila, že veškerá produkce plutonia pro zbrojní účely byla ukončena.

Elektrárna je součástí komplexu Sellafield. V tomto komplexu bylo v provozu i zařízení pro výrobu plutonia - Windscale Pile, v němž v roce 1957 vypukl požár vedoucí k vážné jaderné havárii.

Aktivní zóna reaktoru[editovat | editovat zdroj]

Aktivní zóna se skládala z grafitového bloku o průměru 9,4 m a výšce 6,4 m. V bloku jsou ve vertikálních válcových otvorech umístěny řídící a palivové tyče chlazené proudícím CO2, celý grafitový blok je umístěn ve válcové tlakové nádobě. Štěpným materiálem byl přírodní uran v kovové formě o hustotě 18,7 t/ m³, palivové tyče pak byly potaženy povlakem z oxidu hořečnatého. Konstrukce reaktoru umožňovala výměnu paliva za provozu.[3]

Život po odstavení[editovat | editovat zdroj]

Zařízení v Sellafieldu již dosloužila a je plánována jejich postupná dekontaminace a demontáž. Všechny 4 reaktory byly odstaveny současně, a to v roce 2003. Chladicí věže pak byly, i přes velkou snahu o jejich zachování, v průběhu roku 2009 demolovány. [4][5] V dalších letech elektrárna postupně vstoupí do udržovací fáze, kdy budou rozebrány všechny pomocné provozy a zůstanou pouze reaktorové budovy. Jejich předpokládané odstranění se plánuje na počátek 22. století.[6]

V roce 2011 bylo území Sellafieldu zařazeno do výběru jako jedno z možných míst pro výstavbu nové jaderné elektrárny.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. {title}. www.theengineer.co.uk [online]. [cit. 2015-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-29. 
  2. http://www.iaea.org/pris/CountryStatistics/ReactorDetails.aspx?current=231
  3. {title}. www.theengineer.co.uk [online]. [cit. 2015-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-29. 
  4. http://www.youtube.com/watch?v=5jWUMw9xXXw
  5. http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/england/cumbria/7019414.stm
  6. Archivovaná kopie. www.sellafieldsites.com [online]. [cit. 2015-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-15. 
  7. http://www.bbc.co.uk/news/uk-13893974