Ivan Skála

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivan Skála
Ivan Skála (Orbis, 1959)
Ivan Skála (Orbis, 1959)
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1960 – 1964
Ve funkci:
1964 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození6. října 1922
Brandýs nad Labem
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí6. února 1997 (ve věku 74 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníKrematorium Strašnice
Vinohradský hřbitov
Profesepřekladatel, politik, básník a novinář
Oceněnínárodní umělec (1979)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, (6. října 1922 Brandýs nad Labem – 6. února 1997 Praha), byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického komunistického směru české kultury v období normalizace.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce (od roku 1946) se stal redaktorem Rudého práva (až do roku 1959). Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách (Křesadlo a Přes práh) jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!.[1] V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů.[2]

Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát.[3] Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení (zejména českých) delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách.[4]

Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[5][6][7]

XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XIII. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[8] K roku 1968 se profesně uvádí jako pracovník Kanceláře Národního shromáždění z obvodu Praha 1-střed-Letná.[9]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha 1-střed Letná), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[10]

Reformní proud během pražského jara roku 1968 sledoval s podezřením. Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se sice podílel na stylizování rezoluce Národního shromáždění adresované parlamentním sborům světa na protest proti okupaci, ale brzy nato se jako politik i básník zcela ztotožnil s husákovskou linií, kterou aktivně podporoval. V době normalizace byl organizátorem normalizačního procesu v české literatuře. Od roku 1970 byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel, roku 1982 se stal předsedou Svazu československých spisovatelů, kterým byl až do listopadu 1989.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho básnické sbírky jsou, zvlášť po roce 1968, plně v souladu s oficiální politickou situací a s dobovými literárními zvyklostmi.

  • Křesadlo, 1946
  • Přes práh, 1948
  • Máj země, 1950
  • Fronta je všude, 1951
  • A cokoliv se stane, 1957
  • Ranní vlak naděje, 1958
  • Zdravím vás okna, 1962
  • Blankytný kalendář, 1963
  • Posel přichází pěšky, 1968
  • Malé zázraky, 1974
  • Co si beru na cestu, 1975
  • Oheň spěchá, 1979

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jiří Sezemský, Nová doba: Kandidát na ministra kultury Staněk hájí „disidenta“ Karla Sýse, Fórum 24, 2.6.2018
  2. ↑ a b CHURÁŇ, Milan, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 474–475. 
  3. ↑ URBAN, Zdeněk, et al. Československé dějiny v datech. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1987. S. 528. 
  4. ↑ RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914–1992. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 458. 
  5. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 
  6. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  8. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. 
  9. ↑ 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Skála&oldid=23241460“