Ivan Paskevič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Paskevič
Иван Федорович Паскевич.jpg
Narození 19. května 1782
Poltava
Úmrtí 1. února 1856 (ve věku 73 let)
Varšava
Ocenění Knight Grand Cross of the Military Order of William (1849)
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Ondřeje
Řád sv. Vladimíra I. stupně
Řád sv. Alexandra Něvského
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ21154376 (od 1817)
Děti Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ15079004
Podpis Ivan Paskevič – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Fedorovič Paskevič, ukrajinsky Іван Федорович Паскевич, rusky Ива́н Фёдорович Паске́вич (8. květnajul./ 19. května 1782greg., Poltava – 20. lednajul./ 1. února 1856greg., Varšava) byl ukrajinský voják, vojevůdce a politik sloužící v řadách ruské armády jako generál, polní maršál. Jeden z klíčových mužů, o něž se opíral ruský car Mikuláš I. Pavlovič (vládl 1825–1855). Účastnil se válečných tažení proti Turecku a Francii, během válek s Íránem velel ruským vojskům na Kavkaze, po Dibičově smrti rozdrtil polské povstání (1830–1831) a následně působil jako náměstek cara (guvernér) v Polsku. Zasahoval též proti uherskému povstání (1848–1849). V době krymské války byl hlavní velitelem na Balkáně. Od roku 1854 byl hlavní velitel vojsk v Polsku a Pobaltí. Byl členem soudu, který vynesl rozsudek nad tzv. děkabristy.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a raná kariéra v armádě[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v ukrajinském městě Poltava. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho předkové byli ukrajinští kozáci. V únoru 1794 byl přijat na studia v Pážecím sboru a v říjnu 1800 se stal gardovým důstojníkem. V roce 1805 se zúčastnil války s Francií a bitvy u Slavkova. V roce 1806 byl vyslán na štáb Dunajské armády, kde se účastnil bojů proti Osmanské říši, vyznamenal se při dobytí Bukurešti a úspěšně velel praporu horských střelců. Na podzim 1807 se podílel na neúspěšných mírových jednáních s Osmanskou říší, od roku 1808 byl opět velitelem horského střeleckého praporu a později pěšího pluku. Na podzim 1810 mu byla udělena generálské hodnost, v lednu 1811 se stal majitelem nově vznikajícího Orlovského pěšího pluku, od června 1811 velel pěší brigádě a začátkem roku 1812 se stal velitelem 26. pěší divize, se kterou vstoupil do bojů rusko-francouzské války.

Napoleonské války[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenal se v bojích u Saltanovky, Smolenska, Borodina, Malojaroslavského i Vjazmy, při ruském protiútoku velel pěchotě Platovova sboru a později se stal zástupcem velitele v Miloradovičově sboru. V prosinci 1812 se stal velitelem 7. sboru, obsadil polskou pevnost Modlin a pronikl v průběhu bitvy u Lipska jako jeden z prvních do města. Koncem roku 1813 obléhal Magdeburg a Hamburg, v lednu 1814 byl jmenován velitelem 2. granátnické divize a zúčastnil se útoku na Paříž. Za války roku 1815 organizoval v čele své divize obléhání Tuly a po uzavření míru divizi přesunul do mírové posádky ve Smolensku.

Další boje v carských službách[editovat | editovat zdroj]

Od listopadu 1817 velel 2. gardové pěší divizi, v květnu 1821 se stal velitelem 1. gardové pěší divize a v prosinci 1824 byl jmenován velitelem 1. armádního sboru. V srpnu 1825 se stal velitelem ruských vojsk v Gruzii, během rusko-perské války porazil perskou armádu u Jelizavetpolu a v březnu 1827 byl jmenován hlavním velitelem Kavkazské armády. Následně dobyl Nachičevan, Jerevan a donutil Peršany uzavřít mír. Po vypuknutí rusko-osmanské války dobyl v červnu 1828 pevnost Kars a v následujícím roce zničil většinu osmanských vojsk v kavkazském předhůří, za což v září 1829 obdržel hodnost generála-polního maršála a titul jerevanské kníže.

V květnu 1831 byl ustanoven hlavním velitelem v rusko-polské válce, jež vypukla po polském povstání. V srpnu 1831 se zmocnil Varšavy a přinutil Poláky ke kapitulaci, za což byl jmenován varšavským knížetem. Od prosince 1831 byl jmenován polským místokrálem a velitelem Západní armády, několikrát stál v čele diplomatických misí v Berlíně a ve Vídni.

Ve funkci velitele Západní armády působil také v období "jara národů", v květnu 1849 byl přítomen na jednáních rakouského císaře Františka Josefa I. a ruského císaře Mikuláše II. ve Varšavě. Po těchto jednáních byl jmenován velitelem pomocné ruské armády, která zaútočila na maďarské povstalce a v srpnu 1849 je donutil ke kapitulaci u Világose.

V květnu 1853 se stal velitelem Dunajské armády. O měsíc později překročil v jejím čele řeku Prut, a takto začal tzv. krymskou válku (probíhala v letech 1853-1856). Byl raněn při obléhání Silistry. Brzy se projevila jeho bezradnost při vedení vojenských operací, a proto se vzdal velení a odešel na své panství ve Varšavě, kde krátce před koncem krymské války zemřel.

Soud s děkabristy[editovat | editovat zdroj]

Po děkabristickém povstání roku 1825 (v době nástupu Mikuláše I. na trůn), které se pokusilo v Rusku zavést ústavní režim, se podílel na soudu revolucionářů. Když byl později jmenován guvernérem a vojenským velitelem na Kavkaze (1827), spadali pod jeho jurisdikci děkabristé ve vyhnanství - pronásledoval je i zde s mimořádnou tvrdostí.[2]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Za své vojenské zásluhy byl vyznamenán Řádem Svatého apoštola Ondřeje s brilianty, Řádem Svatého knížete Alexandra Něvského s brilianty, vojenským řádem Svatého velkomučedníka vítěze Jiřího všech stupňů, Řádem svatým apoštolům rovného knížete Vladimíra 1., 3. a 4. stupně, Řádem bílé orlice, Řádem Svaté Anny 1. stupně s brilianty a 2. stupně, osmanským Řádem červeného půlměsíce 1. stupně, perským Řádem slunce a lva 1. stupně, velkokřížem polského Řádu vojenské cti, pruským Řádem černé orlice s brilianty, pruským Řádem červené orlice 1. stupně, velkokřížem rakouského Vojenského řádu Marie Terezie, velkokřížem Královského uherského řadu Svatého Štěpána a velkokřížem saského Řádu bílého sokola.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ivan Fiodorovič Paskevič na slovenské Wikipedii.

  1. http://leccos.com/index.php/clanky/paskevic-ivan-fjodorovic
  2. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/445580/Ivan-Fyodorovich-Paskevich

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Za víru, vládce a vlast, Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005 str. 185-186
  • Sovetskaja vojenaja encykopedia, Ministerstvo oborony SSSR, Moskva 1978, str. 248