Ivan Naumovyč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivan Naumovyč
Ivan Naumovyč
Ivan Naumovyč
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873 – 1879
Poslanec Haličského zemského sněmu
Ve funkci:
??? – ???
Stranická příslušnost
ČlenstvíRusínský klub
Narození14. ledna 1826
Kizliv
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí16. srpna 1891
Novorossijsk
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Místo pohřbeníLukjanivský hřbitov
Náboženstvíkatolická církev
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Naumovyč, v dobové české publicistice též Ivan Naumovič, cyrilicí Іван Наумович, polsky též Iwan Naumowycz (14. ledna 1826 Kizliv[1] – 16. srpna 1891 Novorossijsk[1]), byl rakouský řeckokatolický, později pravoslavný duchovní a politik rusínského (ukrajinského) původu (ovšem zastánce kulturní a jazykové orientace na Rusko) z Haliče, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Náhrobek Ivana Naumovyče

Byl jedním z hlavních představitelů rusofilského směru mezi haličskými Rusíny. Působil jako kněz, vydavatel listu Nauka. Propagoval kulturní a jazykovou orientaci východoslovanské populace v Haliči na Rusko. V roce 1866 začal v tomto duchu vydávat noviny Slovo. V roce 1874 se podílel na vzniku osvětového spolku Tovarystvo imeni Michaila Kačkovskoho.[2] Působil i jako spisovatel.[3] Koncem 60. let se uvádí jako duchovní na farnosti Hrosěnka.[4]

Angažoval se taky politicky. Zasedal jako poslanec Haličského zemského sněmu.[4] Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873, za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Tarnopol, Zbaraj, Skałat atd.[5] V roce 1873 se uvádí jako Johann Naumowicz, řeckokatolický farář, bytem Skalat.[6] V parlamentu zastupoval provládní rusínský blok.[7] Ten v roce 1873 čítal 15-16 poslanců (jeden poslanec, Stepan Kačala, kolísal mezi rusínským a polským táborem). Naumovyč náležel mezi deset rusínských poslanců z řad řeckokatolického kléru.[8] Rusíni zpočátku v roce 1873 tvořili jen volnou skupinu, která v parlamentu vystupovala jako spojenec německorakouské centralisticky a liberálně orientované Ústavní strany. Brzy však vznikl samostatný Rusínský klub.[9] Jako člen Rusínského klubu se uvádí i v roce 1878.[10]

V roce 1882 získal publicitu jako účastník procesu, ve kterém byla skupina jedenácti haličských Rusínů žalována z velezrady. Popudem byla snaha jedné malé řeckokatolické komunity přestoupit k pravoslaví. Soud kladl obžalovaným za vinu, že šlo o širší plán, v jehož rámci chtěli odtrhnout východní Halič od monarchie a připojit ji k Rusku. Naumovyč byl mezi podezřelými z iniciování této akce.[3] V důsledku svých názorů prezentovaných v rámci obhajoby byl exkomunikován z řeckokatolické církve.[11] Potom se přestěhoval do Ruska.[12]

Zemřel v srpnu 1891. V roce 1894 mu byl v Kyjevě odhalen pomník nákladem Slovanského spolku.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c Odhalení Naumovičova pomníku v Kyjevě. Národní listy. Říjen 1894, roč. 34, čís. 275, s. 2. Dostupné online. 
  2. ↑ BUDNIKOVA, Natalia: The Language History of the Galician Russophiles [online]. dk-galizien.univie.ac.at [cit. 2015-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b Rusínský proces ve Lvově. Světozor. Srpen 1882, roč. 16, čís. 32, s. 383. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Ze Lvova. Národní listy. Leden 1867, roč. 7, čís. 26, s. 2. Dostupné online. 
  5. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  6. ↑ http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0008&size=45&page=282
  7. ↑ Statistika nové sněmovny poslanců říšské rady, Národní listy 31. 10. 1873, s. 2. http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=5877662
  8. ↑ Poláci na říšské radě. Posel z Prahy. Duben 1874, čís. 85, s. 1. Dostupné online. 
  9. ↑ Senatspräsident i. P. Basil Ritter v. Kowalski. Neue Freie Presse. Březen 1911, čís. 16730, s. 12. Dostupné online. 
  10. ↑ Strany na říšské radě. Posel z Prahy. Duben 1878, čís. 90, s. 1. Dostupné online. 
  11. ↑ Ze Lvova. Národní listy. Prosinec 1884, roč. 24, čís. 350, s. 2. Dostupné online. 
  12. ↑ Todesfälle. Das Vaterland. Srpen 1891, roč. 32, čís. 227, s. 4. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Naumovyč&oldid=21973861“