Investiční strategie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Investiční strategie je investorův plán alokace finančních prostředků do různých investičních instrumentů, založený na investičním horizontu, finančních cílech, toleranci k riziku, daňovém zatížení a dalších faktorech.[1]

Zjednodušeně řečeno jde o způsob, jakým investor zhodnocuje svůj majetek. Usiluje přitom o maximalizaci výnosů a minimalizaci rizika, zvažuje i likviditu (dostupnost investovaných prostředků) aj. Protože však některé zvažované faktory stojí v protikladu (např. vyšší výnosy proti nižším rizikům), investor musí zvážit, jaké jsou jeho cíle, čemu dává přednost a jak své prostředky investuje.[2] Investiční strategií pak můžeme rozumět formulování investičních cílů a postupů k jejich dosažení. Volba určitého typu strategie plyne z investorových konkrétních podmínek, z jeho cílů a omezení.[3]

Investiční plánování[editovat | editovat zdroj]

Součástí širšího finančního plánování jednotlivců, rodin či firem je investiční plánování. Volba investiční strategie je významnou součástí celého investičního procesu:[4]

  1. Analýza situace investora – určení velikosti investice, investičního horizontu, vztahu k riziku a požadovaného výnosu
  2. Analýza současných investičních příležitostí – zjištění minulého vývoje a současného stavu v nabídce investičních nástrojů
  3. Analýza budoucích investičních příležitostí – odhad budoucího vývoje, očekávaného výnosu a rizika jednotlivých nástrojů
  4. Rozhodnutí – výběr investičních nástrojů a volba investiční strategie
  5. Realizace – nákup vybraných investičních nástrojů, vytvoření investičního portfolia
  6. Analýza průběžných výsledků – sledování investice a hodnocení dosahovaných výsledků
  7. Rozhodnutí o dalším investičním chování – reinvestice výnosů, úprava portfolia

Investiční plán lze naplňovat využitím jedné nebo více investičních strategií. Pavel Kohout uvádí, že výběr strategie více než z 90 % určuje charakter chování investičního portfolia z hlediska výnosů, rizik a odolnosti vůči inflaci.[5] Jednotlivé strategie se od sebe liší investičními cíli a investičními omezeními. Cíle se týkají výnosu a rizika. Mezi omezení patří časový horizont, regulatorní a zákonná omezení, zdanění a požadavky na likviditu.

Časový horizont[editovat | editovat zdroj]

Podle investičního horizontu se strategie člení (přesné vymezení hranic není ustálené, pohybuje se obvykle od 1 do 3 let, resp. od 3 do 7 let):[6]

  • krátkodobé
  • střednědobé
  • dlouhodobé

Pro velmi krátkodobou investiční strategii (do 1 roku) jsou vhodnými investičními nástroji např. termínované vklady, spořicí účty, peněžní fondy. Méně vhodné jsou běžné účty, jejichž reálný výnos (s přihlédnutím k inflaci) bývá zpravidla záporný. V horizontu 1 až 3 let jsou nejlépe hodnoceny investice do krátkodobých dluhopisů a dluhopisových fondů, případně zajištěné fondy, strukturované dluhopisy a strukturované vklady.

U střednědobých investičních strategií (3 až 5letých) se více rozhoduje mezi vyššími možnými výnosy i riziky (akcie, investiční certifikáty, akciové fondy) a menšími výnosy s větší jistotou (střednědobé dluhopisy). Dalšími nástroji jsou penzijní fondy, stavební spoření a životní pojištění, které i přes nízký výnos činí atraktivnějšími státní podpory a daňové úlevy.[6]

Pro investiční strategie s dlouhodobým horizontem (více než 5 let) se doporučují investice do akcií, které umožňují maximalizovat celkový výnos investice. K nim patří i investiční certifikáty a akciové fondy. Potenciál rizikového, ale vysokého výnosu představují hedge fondy a speciální fondy (nemovitosti, deriváty aj.). Méně výnosné jistější nástroje jsou dlouhodobé dluhopisy.[6]

Vztah k trhu[editovat | editovat zdroj]

Podle přístupu k trhu lze rozlišit strategie:[6][7]

  • aktivní – investor se snaží „porazit trh“, dosáhnout vyšší výnosnost než jaká je na trhu
  • pasivní – investor se snaží dosáhnout stejného výnosu jako trh, v očekávání dlouhodobého růstového trendu

Upřednostňované faktory[editovat | editovat zdroj]

Investor posuzuje každou investici přinejmenším z hlediska tří základních faktorů (tzv. magický trojúhelník investování):[8][9]

  • očekávaný výnos investice (ve formě ročních výnosů nebo růstu ceny investice),
  • očekávané riziko investice,
  • očekávaný důsledek na likviditu investora.
rizikovýnoslikvidita

Investor se vždy pohybuje uvnitř tohoto trojúhelníku a nikdy nemůže dospět k ideální investici, která by současně maximalizovala výnos, byla by zcela bezpečná a bylo by možné ji okamžitě proměnit v hotové peníze. Podle toho, který z těchto faktorů upřednostňují, se investiční strategie dále dělí do skupin.

  • Podle cíle (při výběru z těchto strategií se zohledňuje např. i rozdílné zdanění ročních výnosů a výnosů z prodeje aktiv):[10][11][12]
    • růstová (strategie růstu ceny investice) – cílem je především růst hodnoty investice; pravidelné roční výnosy jsou obětovány ve prospěch očekávaného vyššího výnosu v budoucnosti (využívá zejména akcií s vysokým potenciálem růstu hodnoty, doplněných o obligace a z důvodu likvidity o nástroje peněžního trhu)
    • výnosová (příjmová, důchodová, strategie maximalizace ročních výnosů) – cílem je získávat pravidelný příjem z investice, např. pro pokrytí části svých běžných výdajů; je vhodnější při nižší inflaci, která výnosy příliš neznehodnocuje (využívá zejména dluhopisů, podílových listů, akcií investičních fondů vyplácejících dividendy nebo akcií velkých společností se stabilní dividendou)
    • růstově výnosová (strategie orientace na celkový výnos) – cílem je růst hodnoty i pravidelný příjem, je kombinací obou předchozích strategií
  • Podle vztahu k riziku a očekávání výnosu:[13][10][11]
    • konzervativní (strategie ochrany kapitálu) – ochrana hodnoty bohatství před znehodnocením, investor preferuje minimální riziko
    • vyvážená (progresivní) – růst hodnoty investice při přiměřeném riziku
    • agresivní (dynamická) – co nejvyšší růst hodnoty investice i při vysokém riziku, investor preferuje výnos
  • Zvláštním případem strategie podle preferovaného faktoru je:[11]
    • strategie maximální likvidity – cílem je zajistit co nejvyšší likviditu investice, aby investor měl vložené prostředky snadno při ruce, obvykle za cenu nižšího výnosu; užívá se v případě problémů v zajišťování vlastní likvidity nebo při rychlých změnách v tempu inflace, kdy se často mění investorovy cíle a ten musí původní investici zpeněžit, aby mohl prostředky investovat jinak (využívá např. krátkodobé termínované vklady, cenné papíry a hmotné investice s krátkou dobou návratnosti)

Strategie investičních fondů[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Investiční fond a Podílový fond.

Podobně jako si volí svou strategii individuální investoři, tak i subjekty kolektivního investování (investiční fondy, podílové fondy aj.) se různí v druhu a poměru aktiv, do kterých investují. Zatímco však individuální investor může svoji strategii průběžně přizpůsobovat aktuální situaci na trhu, fondy takový prostor na změnu nemají. Volí a zřetelně deklarují svou stabilní investiční strategii tak, aby svým investorům poskytli transparentní nabídku.[14]

Základní členění fondů dle investiční strategie:[15][14][16][17]

  • fondy peněžního trhu – jsou konzervativní, dávají přednost likviditě a nízkému riziku před vyššími výnosy, vhodné k investicím s krátkým horizontem
  • dluhopisové fondy – představují střední cestu mezi peněžními a akciovými fondy, míra rizika a výnosu závisí na druhu dluhopisů, do kterých investují
  • akciové fondy – patří k rizikovějším, z hlediska výnosu však k nejvýkonnějším, spíše s dlouhým investičním horizontem
  • smíšené fondy – jsou hodně různorodé, charakteristická je pro ně diverzifikace (napříč investičními aktivy, odvětvími, regiony), z hlediska výnosu jsou někde mezi dluhopisovými a akciovými fondy

Podle investičního cíle:[15][14]

  • příjmové (důchodové) fondy – preferují roční příjem z dividendy a jsou orientovány spíše krátkodobě
  • růstové fondy – preferují růst tržní ceny a orientují se spíše na dlouhý časový horizont

Dále existují např. fondy oborové, které se soustředí na investice do určitého odvětví, fondy regionální investující v určitém regionu. Zastřešující fondy („fondy fondů“) pod sebou zastřešují více fondů s různými strategiemi a důrazem na diverzifikaci se podobají smíšeným fondům. Etické fondy usilují o společensky odpovědné investování. Veřejné fondy se orientují podle vládnoucí politické reprezentace a investují spíše s menším rizikem (do obligací apod.), soukromé fondy jsou nezávislé a investují více do akcií. Indexové fondy investují do akcií podle jejich zastoupení ve zvoleném tržním indexu. Zajištěné fondy garantují počáteční investovaný vklad, případně s minimálním výnosem.[15] Specifickými z hlediska strategie jsou také nemovitostní fondy, které investují do realitního sektoru a do nemovitostí coby aktiv s nízkou likviditou.[14]

Investiční strategie projektu nebo firmy[editovat | editovat zdroj]

V kontextu podnikového řízení se termín investiční strategie objevuje v obecnějším smyslu strategického plánu nově vznikající firmy nebo investičního projektu představujícího rozvoj existující firmy. Investor zvažuje, jakou strategii zvolit pro další rozvoj, do jakého projektu investovat a z jakých zdrojů takovou investici financovat. Investice mohou být:[18][8]

Na první kategorii investic se zaměřovaly předchozí pasáže. Příklady zbývajících dvou kategorií představují např. investice do nákupu nové technologie, zřízení nové pobočky, výzkumu a vývoje nových produktů nebo i získávání nového lidského kapitálu.

Investor se podobně jako u finančních investic rozhoduje o tom, že odloží část své současné spotřeby (úspor) za účelem získání budoucího užitku (tak je definována investice v nejobecnější rovině). Hlavním cílem je obvykle růst tržní hodnoty firmy (což zahrnuje podmínku zisku), může však jít i o další, vedlejší cíle jako je zvýšení podílu na trhu nebo inovace výrobního programu, případně splnění zákonných povinností. V tomto kontextu se investice dělí na rozvojové (expanzní), obnovovací nebo mandatorní (regulatorní, povinné).[18][8][19]

Kromě stanovení investičních cílů je však zapotřebí zvolit také investiční strategii, tedy způsob, jakým má být investice realizována a cíl dosažen. Také u těchto investic je budoucí užitek nejistý, zatížený určitým rizikem a jeho financování má rovněž vliv na likviditu firmy. Proto i zde se hovoří o „magickém trojúhelníku investování“, kdy firma posuzuje investici z hlediska očekávaného výnosu, rizika a likvidity. Investiční strategie se pak dělí (v souladu s výše popsaným dělením finančních investic):[20]

  1. podle požadované výnosnosti:
    • strategie maximalizace ročních výnosů investice,
    • strategie růstu hodnoty investice,
    • strategie růstu hodnoty investice spojená s maximálními ročními výnosy,
  2. podle přístupu investora k riziku:
    • agresivní strategie,
    • konzervativní strategie,
  3. nebo též strategie maximální likvidity investice.

Prvky investiční strategie[editovat | editovat zdroj]

Základními prvky investiční strategie projektu (firmy) jsou:[21]

  1. geografická strategie – stanovení relevantního trhu, výběr okruhu zákazníků; zaměření na:
    • všechny segmenty lokálního nebo regionálního trhu,
    • zvolený segment (výrobková skupina) národního i mezinárodních trhů,
    • zvolený segment ve zvolené geografické oblasti,
    • všechny segmenty ve všech geografických oblastech (celosvětová konkurence),
  2. strategie z hlediska tržního podílu – stanovit cílovou pozici na trhu:
    • strategie nákladového prvenství – dosažení nižších nákladů než konkurence (např. výrobou a prodejem ve velkých objemech, se značným podílem na trhu),
    • strategie diferenciace – odlišení vlastních produktů či služeb od konkurence jedinečnými rysy, důraz na značku,
    • strategie tržního výklenku – soustředění na úzce vymezenou skupinu zákazníků, okruh produktů nebo geograficky omezený trh,
  3. strategie z hlediska vazby výrobek–trh (pro grafické znázornění se užívá tzv. Ansofova matice):
    • strategie penetrace – zvýšení podílu současných výrobků na dosavadních trzích,
    • strategie rozvoje produktů – nabídka nových výrobků na současných trzích,
    • strategie rozvoje trhů – proniknutí současných výrobků k novým zákazníkům, na nové trhy,
    • strategie diverzifikace trhů – proniknutí nových výrobků na nové trhy (zřejmě nejrizikovější),
  4. marketingová strategie – je do značené míry podmíněna zvolenou strategií vazby výrobek–trh, přičemž ke zvýšení prodejů firmy lze zvolit mezi dvěma strategiemi:
    • strategie zaměřená na konkurenci – usiluje o zvýšení podílu na trhu, např. agresivní cenovou strategií, imitační strategií, profilovou strategií; volí se v případě zralosti či nasycení trhu,
    • strategie tržní expanze – soustředí se na rozšíření existujícího trhu (zvýšení poptávky současných zákazníků) či vytvoření nového trhu (získání nových zákazníků) při zachování tržního podílu firmy; volí se pro rostoucí trhy.

Investiční proces[editovat | editovat zdroj]

Investiční proces popsaný v úvodu v souvislosti s finančními investicemi lze podobně popsat i rozdělením do tří, resp. čtyř hlavních fází:[22][23]

  1. předinvestiční fáze – předprojektová příprava: identifikace projektů, předběžný výběr, technicko-ekonomická studie proveditelnosti
  2. investiční fáze – projektová příprava a realizace investice, vznik kapitálových nákladů
  3. provozní (operační) fáze – provoz, produkce výrobků nebo služeb, vznik provozních nákladů a generování provozních výnosů
  4. fáze ukončení a likvidace projektu – likvidační hodnota projektu spojená s likvidací a odprodejem zbylých zásob nebo investičního majetku vstupuje do celkových výnosů z projektu

Volba investiční strategie je významnou součástí předinvestiční fáze a zvolená strategie dále předurčuje kroky v dalších fázích procesu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ SCOTT, David L. The American Heritage Dictionary of Business Terms. Boston: Houghton Mifflin Harcourt, 2009. 608 s. Dostupné online. ISBN 978-0618755257. (anglicky)  Archivováno 15. 4. 2013 na Wayback Machine.
  2. ↑ Investování a finanční trhy: Spotřebitel – investor a riziko: Cíl investování [online]. FinančníVzdělavání.cz, 2007 [cit. 2012-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-06. 
  3. ↑ POLÁCH, Jiří; DRÁBEK, Josef; MERKOVÁ, Martina; POLÁCH, Jiří jr. Reálné a finanční investice. Praha: Nakladatelství C H Beck, 2012. 280 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7400-436-0. 
  4. ↑ DUSPIVA, Pavel. Finanční investování, I. díl. Pardubice: FES UP, 2006. 50 s. Studijní materiál. 
  5. ↑ KOHOUT, Pavel. Investiční strategie pro třetí tisíciletí. 6., přepracované vyd. Praha: Grada, 2010. 296 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-3315-9. S. 206. 
  6. ↑ a b c d SVOBODA, Martin a kol. Základy financí. 1. vyd. Brno: ESF MU, 2009. 195 s. ISBN 978-80-210-4976-5. Kapitola 6.4 Investování, investiční strategie a možnosti, s. 76–82. VŠ skripta. 
  7. ↑ Kolektivní investování: Investiční strategie fondů [online]. FinančníVzdělavání.cz, 2007 [cit. 2012-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-06. 
  8. ↑ a b c PECKOVÁ, Pavla. Strategický investiční management. Brno: ESF MU, 2011. Dostupné online. Kapitola 1.3 Investiční strategie a strategie dlouhodobého financování, s. 11–13. Diplomová práce. 
  9. ↑ SYROVÝ, Petr; NOVOTNÝ, Martin. Osobní a rodinné finance. 2., aktualizované vyd. Praha: Grada, 2005. 176 s. ISBN 80-247-1098-6. Kapitola 3 Spoření a investování jako cesta k cíli, s. 116–128. 
  10. ↑ a b redakce Peníze.cz. Investiční strategie [online]. Peníze.cz (Partners media, s.r.o.) [cit. 2012-10-23]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c ŠMEJKAL, Antonín. Vliv investičních strategií na výkonnost mikropodniků a malých podniků. Brno: ESF MU, 2010. Dostupné online. Kapitola 7.1. Investiční strategie dle preferenčního faktoru, s. 58–59. Disertační práce. 
  12. ↑ Svoboda a kol. (2009), s. 82.
  13. ↑ redakce Peníze.cz. Co předchází investování [online]. Peníze.cz (Partners media, s.r.o.) [cit. 2012-10-23]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c d BARTAL, Michal. Investiční strategie investičních fondů v ČR. Brno: ESF MU, 2010. Dostupné online. Kapitola 4 Investiční strategie, s. 39–47. Diplomová práce. 
  15. ↑ a b c VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha: Ekopress, 2006. 465 s. ISBN 8086929019. S. 245. 
  16. ↑ redakce Peníze.cz. Typy podílových fondů a jejich investiční strategie [online]. Peníze.cz (Partners media, s.r.o.) [cit. 2012-10-23]. Dostupné online. 
  17. ↑ BARTOŠ, Roman. Škola finanční gramotnosti: typy podílových fondů. Peníze.cz [online]. 22. 11. 2011 [cit. 2012-10-23]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b BEDNAŘÍK, Jan. Hodnocení efektivnosti investičního projektu a jeho financování. Brno: ESF MU, 2012. Dostupné online. Kapitola 1.1 Investice, s. 1–2. Diplomová práce. 
  19. ↑ FOTR, Jiří; SOUČEK, Ivan. Investiční rozhodování a řízení projektů. Praha: Grada, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-247-3293-0. Kapitola 1.2 Klasifikace investičních projektů, s. 16–17. 
  20. ↑ Bednařík (2012), kapitola 2. Investiční strategie, s. 4-6.
  21. ↑ Fotr a Souček (2011), kapitola 1.4 Nástin strategie projektu (firmy), s. 20-23.
  22. ↑ Fotr a Souček (2011), kapitola 1.5 Proces přípravy a realizace projektů, s. 23-39. Dostupné online.
  23. ↑ KISLINGEROVÁ, Eva a kol. Manažerské finance. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 811 s. Dostupné online. ISBN 8-0740-0194-6. Kapitola 5.3 Fáze investičního procesu, s. 283–286. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Investiční_strategie&oldid=22878605“